autor: Jájinka
betaread: Janule
betaread: Janule
Jdu tmavou ulicí. Ještě teď mám před očima tu scénu. Všichni ti kluci. Běhá mi mráz po zádech a celé tělo mě bolí. Slzy, ty už nevnímám. Chci jediné, vrátit ten čas zpátky a nikdy tudy nejít. Zavzlykám. Teď musím jít v tomhle stavu domů, musím to vysvětlit.
Stojím před domem.V obýváku se svítí. Čekají mě. Odemknu a otevřu hlavní dveře.
,,Už je doma,“ uslyším mamku.
Vejdu do obýváku. Všichni mají hrůzu v očích. Jejich syn. Odcházel v jiném stavu. Teď? Stojí před nimi. Roztrhanou mikinu, monokl pod okem, uslzený, rozmazaná líčidla, roztržený ret. A o vnitřní bolesti nemluvím. Mamka ke mně přiběhne a láskyplně mě obejme. Poté to udělá i Gordon a Tom.
,,Děkuju,“ zašeptám a jdu do pokoje.
Nechci být s nimi. Musím být sám. Vysprchoval jsem se. Cítil jsem je na sobě a všude po celém těle… Už zase. Chce se mi zvracet jako tam. Když si ti hajzlové na mě užili… ano. Znásilnili mě jako nějakou děvku. Mě, Billa Kaulitze. Proč? Jsem slavný? Hezký? Nebo já nevím. Proč? Protože miluji svého bratra? Který o tom neví? S hlavou plnou otazníků jsem ulehl do postele.
Vracím se ze zkušebny. Psal jsem poslední řádky textu. Řekl jsem Tomovi a klukům, ať jdou napřed, že dojdu. Jdu jako obvykle temnou ulicí. Nikdy se mi nic nestalo,16 let nic. Proč teď?
Bandička kluků kolem 20-ti ke mně přistupuje. Mám strach v očích…
,,Ahoj kotě, tebe čekáme.“
Chtělo se mi zvracet. Jeden mě chytil za ruce a dal mi je za záda a držel mě. Druhý ke mně přišel. Dvěma prsty mi zmáčkl tváře a hrubě mě políbil. Podruhé se mi chtělo zvracet.
,,Uhni,“ slyšel jsem a najednou padám.
Dal mi přímo do zubů. Klekl ke mně.
,,Buď hodný.“
,,Né… já nechci,“křičel jsem.
,,Bille, Bille… ššš… jen sen.“
Otevřel jsem oči… Tom.
,,Tomi,“ rozplakal jsem se.
Konejšivě mě objal.
(Po 3 týdnech)
Jdu temným parkem. V uších mi zní doktorova slova. Je nám to líto… pane Kaulitzi. Umíráte. Proč? Proč mě nakazili? Mě a Tomovi to zrovna klape. Co až bude chtít víc… já mu to nemohu poskytnout. Zase jsem se rozplakal. Bylo mi tak hrozně. Já vím, říká se… krásný vzestup a bolestivý pád, ale proč já? Vybírá si snad osud dluhy za moji slávu? Za krásu? Za bratra? Proč? Mnoho otázek na mě. Doloudal jsem se k domu.
,,Bille, konečně,“ slyším bratra, když otevřu dveře.
Tom se na mě usměje.
,,Máma a Gordon jeli na večeři. Vrátí se až tak za dvě hodiny.“
Udělá dva kroky a vroucně mě políbí. Pootevřu svá ústa a přenechám se Tomovi. Nikdy jsme nezašli dál. Bojím se. Když mě Tom hladí, cítím na sobě ty hajzly… musím si říkat ,,Je to Tom. Je to Tom,“ a pořád dokola, ale to pak z toho mazlení nemám nic. Je to na nic.
,,Lásko, pojď,“ vede mě do pokoje.
Už zase mám strach… proč? Že ho nakazím? Nebo že mě znásilní?
,,Tomi… já nemůžu,“ zastavím se již v pokoji.
,,Neboj se. Já ti neublížím,“ zašeptá.
Položí mě na postel. V tu chvíli vystřelím jako střela
,,Ne! Já nechci.“
Tom si sedl otočil hlavu k oknu.
,,Jsem ti málo?“ zašeptal.
,,Ne, tak to není, ty to nechápeš!“
Tom se mi podíval do očí.
,,Tak mi pomoz to pochopit,“ znovu zašeptal.
,,Dobře… znásilnili mě… fajn?“
Tomovi se zaleskly slzy v očích.
,,Kdy? Kdo? Já ho zabiju.“
,,Ten večer, co jsem se vrátil úplně roztrhaný a zmlácený… Ano mlátili mě a znásilnili… jakou radost si na mě udělali,“ hystericky jsem křičel a brečel.
Tom ani nedýchal, jen plakal.
,,Já ti pomůžu to překonat… pomůžu. Počkám si na tebe.“
Kolena se mi podlomila. Dosedl jsem do křesla.
,,Druhá věc…“ vzlykl jsem.
Nic.Chvíle ticha.
,,Nedočkáš se, Tomi… já umírám. Není mi pomoci,“ plakal jsem, co to jen šlo.
Bráška mě konejšivě a láskyplně objímal.
,,Miluju tě, Tome. Navěky!“
,,Já tebe taky, Bille,“ políbí mě.
Ty poslední měsíce byly ty nejhorší. Byl jsem jen v pokoji. I rýma mě mohla zabít. Kašlal jsem. Měl jsem bolesti. Jediná věc mě tu drží při životě. Tom. Miluju ho a vždycky budu. Doufám, že se brzy setkáme… (Z deníku Billa Kaulitze)
Bill zemřel na nevyléčitelnou nemoc-na AIDS o pár měsíců později. V jeho posledním dopise stálo:
Aspoň si užili. Udělali si radost. Nikdy nezapomenu na tu chvíli. Přeji jim, aby je potkalo to samé jako mě. Tu bolest nikomu nepřeji. Nikomu, jenom jim…aby, když budou umírat, trpěli jako já. Moje rodina pro mě byla všechno, ale všechno bych vyměnil za jediné, za život a to s Tomem. S tebou, můj bráško. Miluju tě. Maminko a tatínku (Gordone) nevadí, že ti tak poprvé a naposled řeknu?? Mám vás strašně oba rád…děkuji za všechno.
Děkuji za všechny chvíle s vámi všemi. Váš Bill.
autor: Jájinka
Oh.. ))´= to bude zase depka.. Kolikrát jsem si řekla, že takowý druh powídek, kde jeden z nich umře, nebudu číst.. Ale když přečtu prwní řádky, strhne mně to a musím číst dáál.. ))´= Uf.. Ale kwááášnýý je to ´((´=
oh meine GOTT….božíííííííííííííííííííííííí
zase ste mne rozbreceli..beeeee ..:( ale taak krasnee to je..:)
to je ale smutný :'( :'(
Strašně moc děkuju…apoň se vám to líbilo:)
PS: U psaní jsem brečela jako malý dítě:(:D
ohhh muj bože! já nemůžu …… x´( :´(
panebože!!!já bulím!!!!!!!proč je to tak depresivní????sakkkkra…jinak moc hezká povídka ale depresivní náladu budu mít až dokonce dne..
Já se radši ani vyjadřovat nebudu. Jen bych to možná označila jedním slovem na S. A super to rozhodně není !!!!!
Co jsem tím myslela si už domyslete.
='( asi jediný co napíšu … ale je o božský musim rozmrkat ty slzy xD myslim že kdyby tohle psal Tom xD tak tu jsou záplavy a 3. stupen povodnový aktivity xD xD
uff, tak tohle… Bylo nádherný, opravdu.. 🙂