Časoprostor II 64.

BILL

„Docela to ujde,“ pronese brácha blahosklonně, když oba zíráme nenápadně oknem z obýváku na naši budoucí macechu, jak kráčí důstojným krokem směrem k nám. Jo… má pravdu, docela dost to ujde. Tak pěknou jsem ji nečekal, myslel jsem, že bude jen průměrně hezká. Vím, že Tom to řekl jen proto, aby mě uklidnil, ale určitě je taky překvapenej, jaká je to kočka. Dlouhé husté blond vlasy až někam po lopatky, krásný černý kostýmek se sukní těsně nad kolena, k tomu elegantní a zřejmě i drahé lodičky… prostě kus. Ani se tátovi nedivím, že se pokusil varovat svého staršího syna už předem.
„Nevypadá, že by byla nějak naštvaná, co?“ diví se bráška. Jestli jí táta cestou sem přiznal barvu, měla by vypadat alespoň trošku rozhozeně, ale to, co k nám kráčí na návštěvu, vypadá na zcela vyrovnanou a šťastnou holku. Ano… holku… je jen o čtyři roky starší než my, tak doufám, že si budeme rozumět. Když si vzpomenu, jak mi v šestnácti psaly dvacetiletý fanynky, že mě milujou, nemám s tím problém. Zvykl jsem si i na starší obdivovatelky a na některých setkáních s nimi většinou byla daleko větší legrace, než s vyplašenými fanynkami, kterým bylo stejně jako nám. Ale konec úvah, jdeme Haničku přivítat do rodiny, jsem zvědav, jak nás vezme.

Vypadáme nejspíš jako blbci, když stojíme uprostřed haly všichni čtyři v řadě jako uvítací komando a čekáme, až se otevřou dveře do bytu. Scotty netrpělivě mává ocasem, asi už čmuchá, že se chystá nějaká novinka, a zcela spontánně si sednul do řady, kterou tvořím já, Dejv a Tom… fakt úžasná rodinka. Skoro jsem přestal dýchat, když jsem zaslechl klíče v zámku… nechápu, proč jsme neotevřeli předem, ale asi jsme z toho nějak zblblí… přece jen člověk nevítá denně do rodiny nové členy, i když ještě nejsou jistí. Mrknu na Toma, jak se tváří, ale nevypadá nijak nervózně, spíš bych řekl, že se těší. Dejv mezi náma chvilku poskakoval, a když zjistil, že jsme tak hezky vedle sebe, chytil nás každýho za jednu ruku a pověsil se, aby se trošku pohoupal. Bezmyšlenkovitě oba zvedneme ruce, jak jsme zvyklí z venku, a máváme s ním dopředu a dozadu…

„Pojď dál, kluci už se na tebe určitě těší,“ slyším hned po tom, co cvakne klíč v zámku, a dveře se otevřou. Dejv se mezitím docela slušně rozhoupal a zrovna ve chvíli, kdy Hana vešla do haly, se nás s Tomem pustil a přistál jí u nohou na podlaze. Nevím, jestli to měl v plánu, ale takový uvítání si nejspíš nikdo z nás nepředstavoval, tím míň Hana. Zapotácela se, jak se lekla toho našeho artisty, a zavrávorala na vysokých podpatcích. Jen jsme s bráškou bezmocně přihlíželi, jak se zaklání, ruka s kabelkou vylítla nahoru a při zoufalém pokusu o vyrovnání rovnováhy otáčí hlavu dozadu, aby viděla, do čeho spadne. K úlevě nás všech naštěstí pohodlně přistála v tátově náručí.
Dejv se pomalu sbírá z podlahy a my dva s Tomem jen stojíme a zíráme, jak se Hana, která už se mezitím stihla vzpamatovat, pohotově shýbne a podá mu pomocnou ruku. Davídek vyskočí na nohy a zazubí se na ní. Evidentně se mu nová babička líbí…

„Čau sportovče, já jsem Hana, dědova kamarádka?“ usměje se na něj a já si hned všimnu, že má malinko jiný přízvuk, než je v tomhle kraji zvykem. Nejspíš nebude původem Němka. Že se táta nezmínil… asi mu to nepřišlo důležitý.
„Ahoj,“ v pohodě odpoví Dejv a potřese jí rukou, za kterou ho zvedla ze země.
„Ty jsi Davídek, viď?“ pokračuje Hana, aby řeč nestála, a když náš mladej jen kývne, pustí jeho ručičku a bez sebemenší známky nervozity dojde až k nám, natáhne ke mně ruku a nahlas pronese: „Hana, těší mě.“ Hodí na mě krásnej úsměv. Stisknu nabízenou ruku a omluvně se usměju.
„Bill,“ představím se, a hned dodám: „Promiň za toho našeho raubíře, málem tě na uvítanou zabil,“ automaticky jí tykám, ale nevypadá, že by jí to vadilo.
„To je dobrý, mám v rodině páreček synovců, takže jsem zvyklá,“ zářivě se usměje a její pohled přeskočí na Toma. Proběhne úplně stejný seznamovací rituál a už zbývá jen poslední člen rodiny, který Hanu ještě neuvítal.
„Tohle je náš pes,“ ohlídnu se vedle sebe, kde způsobně sedí naše chlupatý tele.
„Scotty, ty jsi ale krásnej pejsek, něco jsem ti přinesla,“ přiblíží se opatrně k němu a z kabelky vytáhne nějakou gumovou hračku. „Můžu?“ zdvihne oči ke mně, a když kývnu, pohladí ho po hlavě a nechá se očuchat a přivítat. Scottymu se asi zalíbila, protože si bez problémů vzal do tlamy hračku a spokojeně vrtí ocasem. Tak… vypadá to, že jsme to nakonec zvládli v pohodě.

TOM

Sakra, ten táta má ale štěstí a dobrej vkus. Nejenže je pěkná, ale nejspíš bude i fajn. Zná jméno našeho psa, což o něčem svědčí. Buď jí to řekl táta, nebo nás znala už dřív a má informace o naší malý rodince. Vůbec nevypadá překvapeně, skoro si říkám, že se chová, jako by jí táta nikdy nelhal. Ten mezitím zmizel do auta, aby vytahal tašky nahoru do bytu. Bill ji hned po přivítání usadil do obýváku na sedačku, nabídl něco k pití, a když dostal objednávku, zmizel v kuchyni. Scotty si zalezl do pelechu, aby si tam ukryl svoji novou hračku, a veškerá konverzace nejspíš zbyde na mně. Ach jo… co si s ní mám povídat? Táta mi zatrhl flirtování, tak to bude těžký… Tohle nemám moc rád. Ona o mně nejspíš ví všechno a já nemám potuchy, co je zač. Ale nějak jsem si už zvykl, že každej, koho potkám na ulici, o mně ví kolikrát víc než já sám. Dejv sedí na podlaze a škube papír z krabice, kterou dostal vzápětí po Scottym. Nejspíš nějaký auto, jak to vypadá. Děda taky nemá žádnou fantazii, pokaždý mu koupí nějakej novej druh náklaďáku.
Měl bych asi něco říct…

„Nevypadáš moc překvapeně,“ zeptám se konečně, když už to ticho začne bejt trapný.
„Nejsem překvapená, měla bych být?“ usměje se.
„No, podle toho, co nám dopoledne říkal táta, tak jo,“ udiveně se usměju a po očku sleduju Dejva, jak jezdí s náklaďákem po koberci a vrčí při tom. „Podle něj jsi tady čekala úplně někoho jinýho.“
„Ano, podle něj ano…“ usměje se a je na ní vidět, že se dobře baví. Bill v kuchyni cinká skleničkama a nejspíš už za chvíli přijde s pitím a zachrání mě, nebudu s ní sám. Cože to říkala?
„Takže tys věděla, že je náš otec, chápu to správně?“ nasadím podezíravej výraz. Doufám, že táta měl pravdu, když říkal, že ho opravdu miluje a není to zase nějaká vychytralá holka, co jen dobře hraje zamilovanou, aby k nám měla snazší přístup. Když doříkávám poslední slova, Bill už před nás sází na stolek skleničky a sám se sveze na křeslo. Pohledem se zapíchne do Haniných očí a zrovna tak jako já čeká na odpověď. Nejspíš ho napadlo to samý, co mě.
„Nevěděla, ale tušila. Nejsem hloupá a váš táta opravdu není mistr světa ve lhaní. Několikrát se podřekl a ani si to neuvědomil,“ odpoví Hana s úsměvem a zamíchá kafe, který před ní Bill postavil. „Řekl mi, proč mi lhal, a můžu vás oba ujistit, stejně jako jsem ujistila jeho, že nejsem jako ta poslední, o které mi vyprávěl… miluju ho. Krom toho bych vám nerada narušila vaše krásný soužití s tímhle malým prckem,“ usmívá se a my na sebe s Billem jen poplašeně zamrkáme. Co myslela tím „soužitím“? Doufám, že jsme se nějak neprozradili… vždyť je tu pět minut, to neměla šanci nic poznat. Bůhví, jak to myslela, možná neumí tak dobře německy, je slyšet, že je odjinud…

„Davídek je moc milej kluk, a jestli se s tátou vezmeme, budu mu ráda dělat babičku,“ zasměje se, aby trošku rozproudila řeč, protože my dva s Billem jsme malinko zatuhli. Dejv zvedne udiveně oči od náklaďáku, kterej se právě snaží zaparkovat do šuplíku s papírama, a pronese: „Já už babičku mám.“ Nevypadá, že by byl naštvanej, spíš udivenej…
„Můžeš mít dvě, když budeš chtít a dědeček si mě vezme za ženu, víš?“ vysvětluje mu Hana a vypadá to, že je na manželství víceméně připravená.
„Kdy bude svatba?“ zeptá se Bill s pobaveným úsměvem, aby řeč nestála, a nějak se zamluvilo to naše soužití.
„Netuším, kdy to má Jörg v plánu, ale myslím, že se bude nejdřív chtít zeptat vás, jestli proti tomu nic nemáte. Už jsme o tom mluvili,“ odpoví mu Hana a nám oběma jen zaklapnou pootevřený pusy. Tak ono už je to takhle daleko… Bill si myslel, jak je vtipnej, a teď mu sklaplo. A mně taky… Bouchly dveře od bytu a do obýváku vpadl náš budoucí ženich…

„Tak co, mládeži, starýho nemocnýho otce necháte tahat těžký tašky do patra a sami si tu krafete o blbostech, co?“ zahlaholí na celej byt a sedne si vedle Hany. Letmo ji políbí na tvář a je na něm vidět, jak je zamilovanej. Takhle šťastnýho už jsem ho neviděl ani nepamatuju. Až ho Haně zejtra vyléčíme, bude ho mít na krku ještě nejmíň třicet let, někdo by ji měl varovat…
„Měl jsi něco říct, kluci by ti určitě rádi pomohli, že jo?“ otočí se Hana na mě a na Billa.
„Dělám si legraci, Haničko, tak starej a bezmocnej ještě nejsem, mě se jen tak nezbavíš,“ obejme ji kolem ramen a políbí do vlasů. Jsou docela hezkej pár. Sice se k ní ta „babička“ nehodí, ale matka už by se k ní klidně hodit mohla.
„Plánujete děti?“ vypadne ze mě následek mý poslední myšlenky, aniž bych si to rozmyslel. Oba na mě koukají trochu překvapeně, ale pak se táta usměje a kývne.
„Když bude Hana chtít, tak určitě.“ Takže je to pravda, chce si ji vzít. No… tak abychom ho uzdravili dřív, než začne s tou prací na potomstvu, musíme mít zdravý sourozence.

BILL

Teda to jsou šoky. Nejdřív svatba, teď už i děti, to to šlo hopem. Musíme ji tátovi trošku proklepnout, aby si nebral po tak krátký době zajíce v pytli. Na to, jak to s tátou myslí, je nejlepší, aby se nám malinko uvolnila.
„Dáš si se mnou vínko?“ nabídnu Haně, když vyndávám z baru to nejlepší francouzský, co jsem tam našel.
„No… ale jo, dám si. Tátovi taky trošku nalej, červený víno mu neuškodí, viď, Jörgi?“ pohladí tátu po rameni a ten jen přikývne. Skoro bych řekl, že ho fakt miluje, jenže se říká „důvěřuj, ale prověřuj“… za to nic nedáme.

TOM

Bude osm večer a táta právě vypráví svému vnukovi pohádku, aby ho uspal. Dneska se s prckem koupal on, protože jsem si nechtěl nechat ujít nic z toho, co nám Haninka vyprávěla. Mám ji rád… fakt jo, je to bezvadná ženská. Právě se směje na celý kolo a zkouší naučit Billa už půl hodiny jedno zapeklitý slovo ze své mateřštiny. Nejde mu to… český „ř“ prostě nevysloví. Snaží se, ale nejde to, ani kdyby se zbláznil, k čemuž nemá daleko. Už je docela slušně opilej, víno mu trošku uvolnilo stavidla a on se neustále chechtá. Taky proto jsem tady, abych ho hlídal, kdyby se náhodou chtěl rozpovídat víc, než je zdrávo.
Za těch pár hodin nám toho Haninka na sebe řekla tolik, že mám pocit, jako bych ji znal už léta. Narodila se v Čechách, ale její táta byl od nás. Proto umí dobře německy, a když dostudovala zdravotní školu, šla sem pracovat. Za ta léta se vypracovala na vrchní sestru, takže asi musí bejt ve svým oboru dobrá…

„Hřřřřiště,“ snaží se Billovi naznačit jazykem a zubama, co má dělat, aby se mu tahle hrůza podařila vyslovit, ale není jí to nic platný. Ani nevím, co to slovo znamená, ale určitě to nebude nic dobrýho, to jsem si jistej… Jak se něco může jmenovat takhle blbě? Zkouším si to jen tak na půl plynu, ale to šílený písmenko s háčkem nemůžu dát dohromady, aniž bych se poprskal.
„Odkud přesně jsi, Hani?“ zeptám se, abych Billa už konečně vysvobodil z jejích spárů.
„Máš mapu? Ukážu ti to, je to taková malá vesnice,“ usměje se na mě a dál dělá na Billa svoje řečový cvičení. Mapu… jo… už vím, zvednu se a dojdu pro notebook. Tam jsou mapy i satelitní, aspoň uvidíme, jakej měl jejich barák střechu. Zapnu ho a najdu správnou stránku. Sednu si vedle Hany, aby byla mezi náma a mohli jsme pohodlně všichni tři koukat na obrazovku. Chvilku trvá, než naťuká jméno do vyhledávacího řádku, ale za chvilku už nám ukazuje, v jaké části Čech vyrůstala. Chřibská… to se nedá vyslovit stejně jako to blbý slovo předtím… Ale je to kousek od našich hranic, tak to zase neměla tak daleko domů.

„Něco vám ukážu,“ zatváří se tajemně a už ťuká další text do vyhledávače. Za chvilku už rozklikává odkazy, a když najde ten správnej, vyplní heslo a hrdě na něj klikne. „To je moje galerie,“ řekne, když se rozbalí na obrazovce asi deset krásnejch obrázků. Jsou to všechno fotky, ale je vidět, že jsou upravený, aby vypadaly trošku jinak a líp. Krajiny, města, lidi… všechno možný. „Tohle miluju, je to můj koníček už dlouho…“ zasní se.
„Můžeš to zvětšit?“ zeptá se Bill a už se sápe po notepadu, aby to udělal sám. Hana mu ochotně uvolní prostor a je na ní vidět, že ji těší Billův zájem. Postupně si obrázky rozklikneme všechny a Hana nám vypráví, kde je fotila, jak vypadaly předtím a co s nima všechno musela udělat, aby vypadaly takhle. Obdivuju to, nikdy jsem tomuhle umění nepronikl pod kůži, muzika byla vždycky na prvním místě.

„Kde je Jörgi tak dlouho?“ zeptá se, když doprohlížíme všechno.
„Asi usnul u Dejva,“ napadne mě. Musel bejt utahanej, není zvyklej na alkohol, jako profesionální řidič nikdy moc nepil a dneska měl dvě skleničky vína…
„Mrknu se za ním,“ zvedne se a vezme přitom nádobí ze stolečku. Bill jí s tím pomáhá a já zůstanu sám. Chvilku ještě koukám na její obrázky, ale pak mě zaujme jedna složka, který se Hana celou dobu ani nevšimla… nechci bejt drzej, ale jsem tu sám, tak co… jmenuje se totiž dost lákavě… „secret“, to je něco pro mě. Určitě tam budou nějaký pikantnosti, proto nám to neukázala, asi se stydí svejch budoucích synáčků… Chvilku ještě váhám a poslouchám, jestli náhodou nejde, ale když slyším jen Billa z kuchyně, jak mluví se Scottym, kliknu.
Panebože… „Bille,“ zachraptím potichu a v tu chvíli si neuvědomím, že mě nemůže slyšet. To, na co zírám, je pro mě takovej šok, že se mi úplně zatajil dech. Sedím a strnule zírám na tu krásu… musím to rychle Billovi ukázat, tohle musí vidět.

„Bille!“ zavolám trošku víc nahlas, ale tak, aby to nebudilo moc pozornosti.
„Ano?“ slyším, jak se jeho hlas přibližuje. „Copak?“ ozve se nade mnou. Nemusím vůbec nic říkat. Jen zvednu pohled nad sebe a dívám se bráškovi do tváře.
„To je ona,“ vzrušeně zašeptá a přeskočí sedačku. Sedne si vedle mě. „Už jsem ji chtěl tolikrát najít a nepovedlo se mi to. To je ta montáž, co jsi mi dal do druhýho dopisu,“ pohladí mě opatrně po ruce a usmívá se na mě. „Je krásná, viď?“ zasní se a klikne na fotku, aby se zvětšila. Stojíme tam spolu v objetí a vypadá to opravdu živě… „Musíme to vytisknout, chtěl jsem ji nechat zarámovat a někam pověsit, ale asi by to nebylo vhodný,“ usmívá se.
„Víš, kdo tu montáž dělal?“ zeptám se ho, a když jen němě zavrtí hlavou, vrátím se o dva kroky zpět do Haniny galerie. „Hana,“ zašeptám a teprve teď uvidím na Billově tváři ten správnej výraz, kterej jsem čekal už předtím. Všechno mu došlo…
„Mám vás ráda, kluci,“ ozve se nad našimi hlavami. „Spolu vás mám ráda…“