Dopis vlastní duši

autor: Nuggie
betaread: Helushka

Nevím, co psát… jak začít… Možná: „Jmenuju se Bill Kaulitz, věk 17, výška 183 cm, váha 55 kg, hnědé oči, vlasy obarvené na černo, bratr – dvojče Tom.“ Ale to je blbost. Koho to zajímá… Poslední dobou, respektive posledních pár měsíců si připadám divně. Sám sebe jako bych neznal… nebo se sám sobě odcizil… Někdy se cítím úplně v pohodě, mám radost ze života, těším se z každé maličkosti a ani mě nežere fakt, že jsem tak trochu zamilovaný do svého brášky a on ani nic netuší.

Asi jsem si zvykl… Stále častěji mě ale přepadají chvíle…minuty…dny, kdy přemýšlím o nejasných věcech. Kouknu se do zrcadla, jenže pravého Billa nepoznávám. Ten jakoby stál někde vedle a ne a ne sloučit se s mým vlastním odrazem. Taky jsem se asi dost změnil. Ten mizerný čas utíká však tak rychle, že ani nestačím sledovat sebe samého. Babička říká, jak jsem vyrostl, máma zas, jak už přemýšlím jako dospělý a ne jako puberťák. Nechápu to. Všechno jakoby nevědomky proplouvalo mými dlaněmi a ztrácelo se v moři pode mnou. Třeba moc uvažuju… To bude ono. Každou, byť sebemenší myšlenku dokážu v hlavě přemílat donekonečna. Mohl bych být filozof, ale to už bych se fakt ze všeho zbláznil. Tápám nad možností zajít k psychologovi, popřípadě pak k psychiatrovi. Nevím, co se to se mnou děje. Mám pocit, jako bych se špatně narodil, jako bych sem vůbec nepatřil a jen náhodou ke mně dali v porodnici stejného kluka. Ale Tom v tom nehraje podstatnou roli, nebo snad…? Ne, netuším… V časopisech si o sobě můžu klidně přečíst, jak hrozně jsem egoistický, no a? Neznají tu hlavní příčinu, ani místo odkud ten egoismus pramení. Připadám jim tak navenek, jenže uvnitř jsem jiný. Hodně jiný. Lidi mě nechápou a já nechápu je. Proč musí být přemýšlení vždycky tak složité? Kdyby bylo moje tělo pod tlakem, nechal bych ho vybouchnout a pak začal znova. Od začátku. Lidi tvrdí, že jsem dokonalý. Cože? Připadám si trochu jako robot, kterému zapomněli nainstalovat plno součástek a následně místo nich domontovali nějaké špatné a polofunkční. Zdá se vám to divné. Ale je to tak. Chtěl bych potkat někoho, kdo je na tom stejně, stejně uvažuje… rád bych si s ním o tom popovídal. Psycholog je taky jenom doktor, nemůže člověku vidět do duše. V televizi běží: „Bill z Tokio Hotel – obdivovaný, milovaný i nenáviděný. Má tisíce fanynek po celém světě, dokonce se proslýchá, že jich již pár ukořistil. Takový mladík se ve své kůži musí cítit nadmíru šťastný.“ Taková blbost. Raději bych byl obyčejný kluk z Loitsche, zpíval si v obýváku, ale byl šťastný! Skutečně, ne komerčně. Kdy to přijde, kdy přijde ten den, kdy bude všemu konec, kdy konečně vstanu tou pomyslnou pravou nohou z postele a díky zpěvu ptáků a lásce vedle sebe už nebude čas na ubohé myšlenky? I ta myška venku v noře se má líp, její maličký mozek jí neumožňuje takhle hluboce přemýšlet. Tiše závidím, sedím a dál poslouchám to ticho. Malá myška. Ale najednou to vím. Potřebuju vedle sebe jediného člověka a tím jsi ty. Řekni mi ano, stanu se tím nejšťastnějším člověkem na planetě. Času je málo, tak prosím! Čekám na tvůj rozsudek, bráško…

autor: Nuggie