Tajemná lesní víla 26.

autor: Jitááááááááá
betaread: Janule

„Vstávat, mládeži! Už jsme tady!“ Houkla Simone, když konečně dojeli na policejní stanici v centru Berlína. Po nějaké minutě se všichni vysoukali z auta a mířili do vysokého domu, kde sídlila jejich jediná naděje.
„Tak… Kam teď?“ zeptal se Tom, když jeho máma zkoumala velkou ceduli naproti východu. „Mno… Kancelář kde řeší únosy, či co to je, tak je áááááž v šestým patře, číslo dveří 318.“ Jen co to dořekla, se Andy s Michaelem rozběhli do schodů. Tom na ně volal, ale žádný smysl to nemělo. Pak se uchechtl: „Tak běžte, kluci. Pohyb vám prospěje. My pojedeme výtahem.“ ((=

Když dojeli nahoru, Emillie se musela zasmát, jak jsou kluci uřícení a pak se krásně usmála na Michaela. Pořád po ní pokukoval, když byli v autě. Ale dělala, že ho nevidí. Raději se koukala na druhou stranu. Na Toma… Simone chtěla zaklepat na velké bílé dveře, za kterýma byla kancelář, ale nemusela, protože se dveře otevřely a objevila se v nich mladá sekretářka. „Dobrý den. Chcete nahlásit únos, nebo si jdete vyzvednout nějaké papíry?“ Simone pozdravila a spustila: „Mno… Vlastně chceme nahlásit únos, ano.“ Nevěděla, co řekne, když se jich budou vyptávat, koho vlastně hledají. Syna? William není její syn. Přítele. Ano. To bude lepší…

Teď měla nejdůležitější roli Emillie. Zdvořile se dovolila o slovo a detektiv jí mlčky naslouchal.
„Já… Já jsem Billiho sestra… O dva roky mladší. On… Utekl z domu, když mu bylo nějak kolem čtrnácti. Já jsem utekla včera. Otec nás oba bil. Křičel na nás. Tedy. Hlavně na Williama, protože mě zavíral v pokoji, jako nějakou přebytečnou věc. Totiž… Překážela jsem mu, protože jsem chtěla bratra chránit. A… Prostě mě psychicky deptal, dával mi za vinu, že kvůli mně utekl. Přitom utekl kvůli němu, protože ho zneužil…“ Detektiv všechno zapisoval do počítače a přitom se na Emillii neustále díval. Když zapsal vše, včetně adresy, zaklapl notebook a na všechny se usmál.
„Tak. Asi bude nejlepší, když se ihned pustíme do práce, ne?“ Tom konečně zvedl pohled od země a trochu se usmál.
„To jako… Už Billiho uvidím? Už to… Už za ním pojedeme? Hned teď? To je teda fofr!“ zasmál se nevěřícně Tom, ale byl neskutečně rád…(sry… fuckt nwm, jak to u policajtů chodí=))

„No jistě, mladý muži, za chvíli budete mít Vašeho přítele doma.“ A široce se usmál. Tomovi se, při slově „PŘÍTELE“, stáhlo hrdlo. Ano. Nemůže být jeho bratr. Ani by jím nikdy nebyl. Je jeho přítel, milují se, chodí spolu. To je ten nejkrásnější vztah, jaký mezi sebou můžou mít. Pak ho ale napadlo: „Ale… To… Co Emillie? Snad jí nenecháte tomu hajzlovi, ne? To nejde!“ Policista se usmál a pak řekl: „To nepřichází v úvahu! Jestli by se o ni neměl kdo starat, tak by musela jít do dětského domova, ale vidím, že se má o koho opřít. Jestli je to v rámci vašich možností, mohla by zůstat u vás.“ Kývl směrem k Simone. Ta jen kývla na souhlas a také se usmála. „Tak jedeme, né?“ zvolal detektiv a všichni se rychle zvedli a už pelášili po schodech dolů. Nějaký výtah jim byl teď ukradený. Stejně by jel na jejich vkus pomalu. ((=

…………

U otce

…………

William se konečně překonal a bez jediného slova se zvedl od stolu. Bál se, že ho otec pošle zpátky nebo tak něco, ale nepadlo ani slovo. Zavřel za sebou dveře, padl na postel a oddychl si. Vždy, když byl s NÍM v jedné místnosti, cítil všude napětí, měl strach se pohnout, promluvit, nebo jen očkem o něco zavadit. Nemohl vědět, jakou náladu ten tyran bude mít. Vždyť ho mlátil i kvůli naprosté maličkosti. Zavřel oči a vychutnával si klid. V duchu si s Tomem povídal, a tento „rozhovor“ ho ukolébal, a propadl v hluboký spánek…

…………

Všichni jeli nasoukaní ve služebním voze. Tom dostal hned praštěný nápad: „A co takhle siréna?“ Policista se zasmál a pak se zahleděl do zpětného zrcátka: „Mno… Tome… To by nebyl zrovna nejlepší nápad. Přeci musíme být tiše, aby nám ještě ten grázl nezdrhl, né? Se nedíváš na krimči?“ Uchechtl se a dál se věnoval řízení. Emillie se zadívala z okna a pískla: „Už jsme skoro tady! Teď zabočit do téhle ulice…“ Chvíli jeli v úzké ulici, kde na každé straně stály počmárané paneláky. „Sem zaparkujte, ať to máme blízko, ale zase aby neviděl auto…“ moudře navigovala a když policista vytáhl klíčky ze zapalování, všichni si vydechli a mlčky se dívali z jednoho na druhého.

Potřebovali si to všechno kompletně promyslet… Simone se rozhodla, že půjde jako první. Zazvonila by a počkala, až jí ten hajzl dole odzvoní, aby mohla vstoupit do vchodu… Všichni vyšli z vozu a šli po chodníku, až se zastavili u onoho vchodu. Policista se díval do oken, a když mu Emillie ukázala jaké okno to je, zahleděl se pozorněji. Uviděl stín, tak si byli jistí, že jsou doma a né někde „na tahu“. To by se moc nehodilo. Tom se na mámu nedůvěřivě podíval.
„Eh, mami… To není moc dobrej nápad. Je to debil, co když ti ani neotevře, nezná tě. Mno… Já bych na to šel jinak…“ Všichni se na Toma podívali s otázkou v očích.
„A… Jako to tam chceš jít sám, či co zas vymejšlíš…“ Vzdychla Simone. „Vyšleme volavku… Emillii. Vždyť je to jeho dcera, né?“

Emillie se otřásla. „T…Tome… To nemyslíš vážně, že ne?“ Přišla k Tomovi blíž a ten ji objal.
„Emmi… Vždyť tě otec hledal, né? Nebo tě možná pořád hledá. Chce tě mít taky doma. Ale neboj. Neublíží ti, ani už u něj nebudeš muset zůstat. Prostě jen zazvoníš a půjdeš nahoru. Tebe do vchodu pustí. Jo, je to risk, ale vždyť ten hajzl neví, že tu s tebou někdo je, né?“ Emillie po chvilce váhání kývla.
„Mno co. Alespoň nějaký vzrůšo, né?“
Migell s Michaelem a Andy se rozdělili na „stráž“. „Emka“ zůstali dole u zvonků a Andy sešel potichu do suterénu. Nakonec ani zvonit nemuseli, protože bylo otevřeno. Ale nebylo to ani vidět. Ještě že měla Emillie strach a zkusila to. Simone s Tomem šli nahoru a policista zůstal v závěsu v mezipatře.

Emillie tiše cupitala před Tomem, který ji povzbuzoval.
„Neboj, Emmi… Bude to dobrý…“ Chvíli se dívali na dveře a pak Simone stiskla zvonek.
„Mno jo, furt… Už letím, né?“ ozvalo se „velice příjemné“ hudrování. Simone se na Emillii nevěřícně podívala a ta jen zakroutila hlavou, aby to neřešila…

…………

William se polekal, když uslyšel zvonek.
“ Kdopak to může být? Že by tátovi kamarádi? Ale copak ON může mít nějaké přátele? A co když… Co když je to Tom? Jo… Je to možný… Ale jak by se sem dostal? Jo… Dole byly nedovřené dveře, když jsem sem šel. Že by byly rozbitý a nešly zavřít? Ale jak Tom může vědět, kde bydlí? Mno nic. Radši budu dělat, že spím, aby toho blbce nenapadlo mě tahat po nějakých flámech. Na to nemám náladu…“ opět se topil ve svých myšlenkách a znova pomalu usínal. Spát. To bylo asi jediný, co se tu dalo dělat. Psát básně si netroufl, aby to nedopadlo jako minule. Radši bude snít o Tomovi…

Otec se podíval kukátkem a hned se mu na tváři objevil hnusný a podlý úsměv.
„Přeci jen si přišla, ty malá čubko!“ chechtal se sám pro sebe, když uviděl vyplašené oči své dcery. Bez váhání dveře prudce otevřel a hned po Emillie chňapnul.
„Né!“ zakřičela a ten netvor si až teď všiml neznámé osoby, která vedle ní stála. Simone hned začala křičet: „Hned jí pusťte! Je tu s námi policie!“ Ale nějak její výzvu nebral na vědomí. Kysele se zasmál a dál tahal Emillii k sobě do bytu. Teď byla chvíle pro zásah.
„Ihned to děvče pusťte!“ Zakřičel mohutně policista a rychlostí blesku vyběhl schody. Otec zkoprněl a zůstal stát s otevřenou pusou.

„Ty malá hnusná čubko! Ty si na mě poslala fízly? Tak to si vypiješ!“ Než ale začal něco dělat, Emillie se mu vytrhla a začala utíkat dolů, až udýchaně vyběhla ze vchodu. Otec se za ní pokoušel dostat, ale policista a Simone s Tomem mu v tom bránili. Zastavil se u prosklených dveří a v tu ránu na něj ze suterénu vyběhl Andy a začal ho nepříčetně kopat. Tom ho musel trochu ubrzdit, aby se náhodou místo do vězení nedostal do nemocnice. Takový luxus si přeci nezaslouží. Otec se na blonďáčka vražedně díval, ale Andreas mu jen sykl do tváře: „To je teprve začátek konce, ty hajzle!“ A pak jen s úsměvem přihlížel tomu, jak mu policista nasazuje pouta. Tom mezitím s matkou vyběhl nahoru do bytu pro Williama. Rychle vrazili do otevřených dveří a pak Tom hned zaplul do zavřeného pokoje.
„Billi?“ špitl a blížil se k němu pomalým krokem.
„Tome? Jsi to ty?“ Pípl a konečně odlepil oči od podlahy a zahleděl se na svou lásku.

„Ano, Billí, už je po všem. Půjdeme domů.“ William mu padl do náruče a pak v přívalu slz štěstí vyhledal jeho rty.
„Tomi… Odpusť… Odpusť mi to všechno… Už tě nikdy neopustím… NIKDY… Přísahám, lásko…“ špital do polibků, po kterých víc než jen toužil. „Pojedeme domů…“ usmíval se William a Tom se s ním radostí zatočil jako s princeznou…
„Ano… Půjdem domů, lásko…“

autor: Jitáááááááá