Časoprostor II 65.

BILL

Hana nad námi stála jen malou chvilku, když do obýváku vešel táta. Rychle jsem stáhl stránku její galerie, aby si ničeho nevšiml. Ačkoliv jsem byl předtím docela slušně opilý, ve chvíli, kdy jsem pochopil, o co jde, alkohol jako by se z mý krve zázrakem vypařil. Ztracená montáž, kterou jsem už nesčetněkrát marně hledal, a která mi způsobila ještě před chvilkou ohromnou radost, mě najednou vyděsila, protože z anonymního obrázku se stalo něco, v čem jsem viděl ohrožení. Chtěla Hana, abychom ji našli? Má nějaké postranní úmysly? Ale proč? Celou dobu mi připadalo, že je fajn holka a nenapadlo mě, že by nám chtěla ublížit… zadíval jsem se jí do očí, ale neviděl jsem v nich nic negativního. Usmívala se.
„Tak co tu děláte? Trošku jsem u Dejva usnul…“ došel k nám táta a svým hlubokým hlasem přetrhl tíživé ticho, které tu panovalo.
„Povídali jsme si,“ pohotově zareagovala Hana, asi jí došlo, že my s Tomem jsme mírně zatuhli. „Učila jsem Billa „ř“, ale šlo mu to podobně jako tobě,“ popošla k tátovi, pohladila ho a líbla ho na čelo. Hned se jí za odměnu dostalo objetí a na tátově tváři se rozhostil spokojený výraz. Bože můj, proč jsem najednou podezíravej… až doteď jsem si myslel, že ho skutečně miluje… ale co když je s ním zase jen kvůli nám… kvůli našemu odhalení… kvůli senzaci…

„To víš, Haničko, je to přece můj syn,“ směje se táta a mě jeho smích konečně probere k životu. Zavřu notebook, abych definitivně ukončil tuhle zvláštní záležitost. Vlastně o nic nejde… jen jsme viděli montáž, kterých se na internetu válí stovky. Není až tak důležitý, kdo je její autor, z ničeho nás neusvědčuje, je to jen něčí fantazie… No… něčí… naší budoucí macechy, a to je rozhodně podezřelá a zvláštní situace. Budeme si muset dávat větší pozor na své chování, dokud tu Hana bude, protože něco jiného je návštěva, kterou ani nenapadne, že bychom spolu mohli něco mít, a něco jiného je Hana, která to zřejmě předpokládá a sebemenší dotyk pro ni bude nezvratný důkaz.

Pamatuju si pár webových stránek, které se zabývaly naším předpokládaným vztahem hned od chvíle, kdy jsme se proslavili… nejdřív jsme si myslel, že je dělají antifanoušci, kterých jsme měli vždycky požehnaně, ale pak jsem časem pochopil, že je to dílo fanynek, kterým náš vztah připadal hezký… nikdy jsem to tak úplně nepochopil, ale byl jsem rád, že je alespoň někdo, kdo to neodsuzuje. Většina veřejnosti by k nám asi tak tolerantní nebyla. V mém minulém životě jsem se těm stránkám ale důsledně vyhýbal, abych se netrápil ještě víc, než bylo nutné ve skutečnosti. Nevím jak Tom, ale možná nebyl tak silný a neodolal občas pokušení dívat se alespoň na tyhle montáže… proto jsem ji nejspíš našel v jeho dopise, byla jeho nejmilejší. Krásná, něžná, milá… stejně jako na mě předtím působila Hana…
V téhle realitě vznikly stránky taky dřív, než náš opravdický vztah, vlastně hned na začátku kariéry… nejspíš to na nás bylo nějak vidět, aniž bychom pro to cokoliv dělali. Asi jsem nedokázal ovládat své projevy citů vůči Tomovi a citlivější dívky to vyčetly z mých roztoužených očí… proč to tam neviděl Tom, je mi záhadou. Nejspíš proto, že má do dívky hodně daleko… Nemohli jsme se tvářit, že něco takového neexistuje, takže oficiálně jsme to brali jako daň popularitě, jako něco, s čím nemůžeme nic dělat, jako něčí fantazii, na kterou má každý právo a v tomhle duchu jsme to prezentovali i lidem kolem nás. Ve skrytu duše jsme se ale báli, jak to bere ten druhý, protože jsme ani jeden netušili, že jsme na tom podobně. Vlastně jsme před oslavou osmnáctin ani jednou na tohle téma spolu nemluvili. Strach nám to nedovolil. Strach z prozrazení a rozpadu našeho krásného bratrského vztahu, na kterém nám oběma záleželo. V době, kdy už jsme byli spolu, jsme občas i trochu provokovali, ale jen lehce, nikdy to nezašlo tak daleko, aby to mohlo něco dokazovat. Až když nás nachytal ten Rus, pochopili jsme, jak je to nebezpečný, že dráždíme hada bosou nohou, a vyhýbali se už čemukoliv, co by mohlo jen vzdáleně připomínat náš vztah. Naše vzájemné doteky na fotkách prostě zmizely jako mávnutím kouzelného proutku…

Večer dál plynul v příjemném hovoru, chroupání chipsů, popíjení vína a vtipů našeho taťky, který ve společnosti vždycky perlí. Tom si hned na začátku odsedl na křeslo, abychom od sebe byli co nejdál, a oba jsme sledovali Hanu ostřížím pohledem, ale její chování nenasvědčovalo tomu, že by nám chtěla dělat potíže. Žádné narážky… nic… Celý večer byla dál veselá jako na začátku, a vždycky když zachytila můj upřený pohled, usmála se… ne… není možný, aby tahle holka měla zlý úmysly… tomu nevěřím…
Domluvená noc ve studiu bohužel padla, to nám bylo s Tomem oběma jasný, bylo to najednou moc nebezpečný…

TOM

Bože, jak mě dneska od rána bolej záda… už jsem nemusel spát na sedačce ani nepamatuju, ale včera večer mě Bill z ložnice vyhnal tak razantně, že mi nic jinýho nezbývalo. Viděl Hanu za každým rohem a vůbec mu nešlo vysvětlit, že se nemá k nám do bytu jak dostat… okamžitě se vytasil s teorií, že jí ráno klidně může otevřít Davídek, a hned by viděla, že spíme spolu v manželský posteli… musel jsem uznat, že něco pravdy na tom být může a naštvaně odsupěl do obýváku. Místo žhavý noci ve studiu, studená nepohodlná sedačka v obýváku…

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ ozvala se ze zadního sedadla Hana.
„Tak půl hodinky,“ odpověděl jí Bill stručně a dál nepřítomně zíral z okna na ubíhající krajinu. Od rána je zaraženej a nesvůj. Pořád má z Hany strach. Vzadu zatím probíhá živá konverzace, ti tři se neuvěřitelně dobře baví. Davídek je z nové ‚babičky‘ jak u vytržení a strašně se chechtá, když na něj občas promluví česky. Některá slova mu způsobují záchvaty smíchu, hlavně ta, která obsahují to směšné „ř“. Hned jak se vychechtá, dožaduje se jejich překladu a za tu hodinku cesty už si jich pár pamatuje a snaží se je i správně vyslovit. Na rozdíl od nás se tomu už docela přiblížil.

Filip s Vall už nás čekají, dostali instrukce, aby se o principu fungování uzdravovací kabinky nezmiňovali. Nechceme tátovi ani Haně vysvětlovat, o co jde, chceme ho jen uzdravit… Musíme to udělat jakoby mimochodem, nesmí to vyznít, že je to hlavní cíl naší cesty. Oficiálně se jedeme jen podívat na naši novou chalupu, kterou jsme si koupili, abychom měli kde relaxovat a Davídek si užil přírody kolem… je to ideální samota. Filip a Vall jsou pro tátu naši staří známí, kteří se nám v průběhu nastávajícího léta budou starat o hlídání chalupy, která by se konečně měla dočkat rekonstrukce, a zároveň tam provádějí svoje vědecké pokusy. Doufejme, že všechno proběhne v klidu a v pohodě a nic zvláštního se nesemele.
„Žežicha,“ slyším zezadu Dejva, jak se snaží vyslovit nové slovo. Proboha co to je? To jsou slova… radši se budu soustředit na řízení, kdybych to zkoušel vyslovit, poprskám si nejspíš přední sklo.

BILL

„Bille, počkej,“ osloví mě tiše Hana a položí mi ruku na rameno, aby mě zastavila. Vyndal jsem poslední tašku z kufru a zamkl auto. Všichni ostatní už byli uvnitř.
„Ano?“ otočím se a zadívám se Haně do očí. Celou dobu jsem tušil, že si chce promluvit, schválně v autě nechala kabelku, aby se pro ni mohla vrátit. Jestli na mě vybalí nějaký vydírání, popadnu ji, násilím navleču do kombinézy a odešlu ji i s kabinou někam do horoucích pekel… nemůže ohrožovat náš nový život… to nepřipustím.
„Zlobíš se na mě?“ zeptá se skoro provinile. Takže nechce vydírat… ulevilo se mi…
„Proč? Měl bych?“ odpovím otázkou, ačkoliv to sám nemám rád.
„Vypadáš naštvaně, ale nemusíte se mě bát, nechci vám ublížit,“ řekne tiše.
„Nemáme žádný důvod se tě bát,“ řeknu rozhodně, aby jí bylo jasný, že nejsem ochoten přiznat vůbec nic. „Neexistuje nic, co bychom měli tajit, všechno je jen výmysl. Mám syna, nevšimla sis?“ použiju jedinej argument, kterej svědčí o mé hetero orientaci. Náš vztah prostě neexistuje, to je jediná věc, kterou se ode mě Hana dozví. Přikývne, jako že mě chápe, ale přesto chce ještě něco říct.

„Chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem vás s Tomem měla vždycky moc ráda a nemám důvod to měnit, ten cit je pořád stejný, takový jiný… miluju jen vašeho tátu. Třeba ti připadá pro mě starý, ale on je mladý tady,“ ukáže si na srdce a usměje se. „Máte toho hodně po něm, určitá gesta, pohledy… připomíná mi vás, ale moje láska patří jen jemu. Tu montáž jsem nikdy nezveřejnila, mám ji jen pro sebe jako vzpomínku, byla to první věc, kterou jsem udělala. Prostě se mi ta představa vás dvou spolu vždycky strašně líbila. Nečekám, že mi něco přiznáš, ani to nechci,“ domluví a podívá se mi znova přímo do očí.
„Nemůžu ti odpovědět nic jinýho, než co už jsem řekl. Není důvod se na tebe za to zlobit… viděl jsem takových montáží stovky. Ta tvoje je jedna z nejhezčích, ale to je všechno…“ usmál jsem se a objal ji kolem ramen. „Pojď, už na nás čekají,“ uzavřel jsem tohle téma.
„Děkuju za uznání, dalo to práci, abyste tam byli hezcí,“ usměje se a vydáme se spolu za ostatními. Kdyby věděla, že v mé minulé realitě byla její montáž jedna z nejpopulárnějších… Asi se tam její život vyvíjel jinak než tady. Jsem moc rád, že nepřišla s vydíráním… chci, aby byl táta šťastnej, a aby ho milovala…

„Ahoj, Bille, už jsem myslela, žes nedorazil, to by mě moc mrzelo, potřebuju vás dneska oba,“ přivítá mě Vally, když mě spatří ve dveřích.
„Ahoj, na co nás potřebuješ?“ zeptám se udiveně, když se seznámí i s Hanou.
„Dneska si vás otestuju, dvojčátka moje… už se na to těším,“ připomene mi moji slabou chvilku, když jsem souhlasil s tím, že jí s Tomem budeme dělat pokusný králíky. No… snad jsme na to dobře připravení…

flashback

„Jak se jmenovala moje poslední holka?“
„Tys měl někdy nějakou holku?“ uculím se na Toma…
„No tak poslední postelovka, no…“ zašklebí se.
„Nevím, jejich jména si nepamatuješ, tudíž mi je nemůžeš říkat,“ odpovím konečně na položenou otázku.
„Správně… Kde jsem ji sbalil?“
„Na afterparty v hotelu Hilton.“
„Kolik jsem jich měl celkem?“
„Stopadesát?“
„Nepřeháněj… to nám Vally nespolkne… stačí stotřicet, to už bych snad zvládnul,“ vytahuje se Tom jako pověšený tričko. Ušklíbnu se, ale v duchu nepochybuju, že kdyby byl na holky, určitě by to zvládnul… s jeho chutí na sex… levou zadní…
„Tak teď já. Kolik jsem měl partnerek?“ převezmu otěže našeho učení na dvojčecí test.
„Dvě… Karin a Sabine,“ odpoví správně bráška. „Jsi břídil,“ směje se mi.
„Radši budu břídil, než si muset neustále vymejšlet nový a nový holky,“ ušklíbnu se na něj. „Stejně si teď o tobě musej myslet, že jsi impotent. Posledního půl roku tě viděli akorát s Melanií v restauraci a se Sabine v aquaparku, a pokaždý jsi měl s sebou synovce. Divím se, že se na to ještě nikdo neptá. Budeš muset vyrazit na lov,“ uvažuju a na konci své úvahy trochu zesmutním.

Nechci, aby někam chodil, ale v zájmu zachování naší pověsti ho budu muset asi přinutit. Nemůže pořád tvrdit, že starost o synovce mu vynahrazuje ženský… to mu brzo přestanou novináři věřit. Za měsíc vyjde naše nový album a staneme se na chvíli zase centrem nejvyššího zájmu, protože Carl naplánoval spoustu promo akcí… bude na nás zase moc vidět, přestane klid, kterýho si užíváme vždycky, když nahráváme. Už mě to začíná pomalu zmáhat, ale hudba je pro nás pořád to nejdůležitější… kromě rodiny, samozřejmě. Nejradši bych na sebe hodil holčičí hadry, vycpal si prsa a šel se s ním někam projít… to by bylo bezpečný a nemusel bych se bát. Klidně bych se s nim líbal i na náměstí, aby měly zase na chvíli bulvární plátky pokoj. To by nemuselo bejt špatný… musim to ještě promyslet… sakra, jsem vyšší, tak to nepude… vždycky všude vykřikoval, že jeho holka musí bejt menší než on… no nic… stejně by se mi vysmál, všichni by mě poznali…

„Billi, na co myslíš?“ vytrhne mě Tom z uvažování a zkoumavě si mě prohlíží. „Ty už zase na těch stotřicet holek žárlíš, že jo?“ přitáhne si mě k sobě a líbne mě na čelo. „Neblbni, vždyť víš, jak to je. Na žádnej lov nepudu, ať si klidně myslej, že už se mi půl roku nepostavil, mně je to jedno…“ hladí mě po rameni.
„Jenom přemejšlím,“ snažím se ho přesvědčit, ale evidentně nemám úspěch.
„Nekecej, poznám, když ti to v hlavě šrotuje, lesknou se ti tak divně oči,“ usmívá se na mě. „Pocem, ty trdlo,“ přitáhne si mě ještě blíž a něžně mě políbí. „Zmenšíme ten počet holek radši na osmdesát, jo? Bude ti to víc vyhovovat? Co bych pro tebe neudělal,“ usmívá se, a když vidí úsměv i na mý tváři, konečně je spokojenej.
„Dobře, tak osmdesát, ale už to neměň, nebo tam nakonec napíšu nějakou kravinu. A vůbec, tohle určitě Vally nebude zajímat, učíme se blbiny. V dotazníku pro dvojčata takový věci nebudou, nemůžou chtít, abych ti počítal holky, to přece není moje starost,“ přesvědčuju jeho i sebe. Ale co tam tak může bejt?
„Myslím, že si vystačíme, když do toho dotazníku napíšem to samý, co říkáme v médiích, to už máme naučený oba,“ prohlásí Tom a povzbudivě mě líbne na tvář. Asi má pravdu… doufejme… nemůže tam bejt nic tak těžkýho, co bychom nezvládli okecat, na to jsme měli talent vždycky…

konec flashbacku

„Kde je Dejv?“ rozhlížím se po laboratoři, kterou Vall svým ženským smyslem od posledně výrazně zútulnila. Už to tu vypadá trochu jako byt, ale ty počítače se stříbrnou kabinkou to celý kazí.
„Nevím, před chvilkou jsem ho viděla, motal se kolem budky,“ pokrčí rameny Vall a jde postavit na kafe. Aha, náš mladej je zvědavej, to se dalo čekat. Tom je v živým rozhovoru s tátou a Filipem, asi si ho nevšímali, tak se vydal na průzkum… Netuším, co ti tři probírají, ale nejspíš něco kolem aut, jak je znám.
Potichu se připlížím ke stříbrný kabině a opatrně pootevřu dveře. No jistě… náš prcek se rozvaluje na pohodlném sedadle, na hlavě naraženou obrovskou helmu, která mu padá až pod ramínka, ruce před sebou a vrčí, jako by řídil auto. Závodník… doufám, že se nikdy nedostaneme do situace, aby tuhle budku potřeboval… nevím, jestli bych jeho cestu časem přežil v takovém klidu, jako jsem to zvládl s Tomem… přece jen, je to moje dítě… ale kdyby to bylo nezbytně nutný, přežil bych to, to je jasný. Lepší chvilka nervů, než nemocnej syn.

„Co tady děláš!“ prudce otevřu dvířka kabiny a vlítnu s úsměvem dovnitř. Dejv sebou leknutím trhne, div mu ta helma nespadne z hlavy, a zašklebí se na mě.
„Jedu závody, uhni nebo tě přejedu,“ mává ručičkou, protože jsem mu vlezl do pomyslný dráhy, kterou si představoval před sebou.
„Můžu jet s tebou? Budu ti dělat navigátora, jo?“ zeptám se, a když kývne, sednu si vedle něj. Dělám, jako když držím mapu, a začnu na něj hulákat pokyny navigátora silničních závodů: „Na dvanácti hodinách prudká levotočivá zatáčka, pak sráz, na třech hodinách pravolevá… !“ Nejdřív chvilku udiveně zírá, jestli jsem se nezbláznil, ale pak se začne smát na celý kolo a přišlápne plyn, abychom byli první…

TOM

„Hurááááááá!“ ozve se dvojí hurónskej řev, až se všichni tři otočíme, co se děje. Z kabinky vyskočí Bill, v náručí drží Dejva s helmou na hlavě a tancujou jako praštěný kolem nás.
„Co se stalo?“ udiveně vykulí oči Filip.

„Vyhráli jsme zááááávody, jsme prvníííííííí,“ křičí Davídek a Bill mu k tomu rozzářeně přikyvuje. Bože můj… to jsou cvoci. Myslel jsem, že praštěnej jsem jenom já, ale jak vidím, jeho tatínek je na tom podobně…