autor: Jitáááááááá
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Všichni ještě škodolibě zamávali tomu hajzlovi s poutama a pak řekli policistovi, že na stanici dojdou pěšky. Proč by ne? Lepší, než jet v jednom autě s tím… Vesele si povídali a pak Simone musela říct Williamovi, že před ní už nemusí nic skrývat. Takže se teď s Tomem bez váhání drželi pevně za ruce a každou chvilku si špitali do ouška slovíčka lásky. O tomhle William snil. Chtěl poznat, jaká je oboustranná láska a co je vůbec štěstí. Jeho štěstí má jméno. Krátké, ale přeci řekne více než celá encyklopedie. Tom. Tom je jeho štěstí, je jeho láska a ochránce. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby byli bratři. Byli by to noci a dni plné obav a strachu z prozrazení jejich lásky. Byla by to vlastně jedna velká lež.
Tomovi ale v hlavě svitl geniální nápad. Hned běžel za matkou a něco jí pošeptal. Pak se opět vrátil ke své lásce. „Copak jsi chtěl, Tomi?“ culil se přešťastně William, který byl neskutečně rád, že to peklo skončilo jednou provždy. „Nic, lásko… Překvapení…“ A s tím ho Tom chytl kolem krku a dlouze a vášnivě ho políbil. „To je krásný… Je vůbec možný, že to není sen?“ pípl Billi, když se mu po tvářích kutálely drobné slzičky štěstí. „To hned uvidíš…“ vydechl mu Tom do vlasů a pak radši oba popoběhli, protože se jim jejich společníci vzdálili, že je pomalu nebylo vidět. Najednou se před nimi objevila budova s nápisem „POLICIE“. Všichni doufali, že ten dům vidí naposledy v životě.
Do kanceláře nejdříve vešel policista a ten… (Vrr.. jak já ho nesnáším=)) a poté, co se usadili, za nima kráčela Emillie s vítězným úsměvem na tváři. Došla až těsně k tomu „okovanému“ a sykla: „Děkujeme ti, tati, za tvou péči a lásku. Tady máš dárek. Ode mě a hlavně od Williama.“ Pak našpulila rtíky jakoby k polibku, ale hned se oddálila a zatočila se. Otec se na ni díval jak na zjevení a pak se tím jeho nepříjemným tónem zeptal: „Jakej dárek, prosim tě!“ Emillie se znova usmála a dala mu na klín obálku. Pak se asi po desátý zatočila a zmizela za dveřmi. Otec čučel na dveře, za kterými zapadla jeho dcera, a nevěřícně zakroutil hlavou. „Malá čubka…“ procedil skrz zuby a zrudl vztekem. Policista ho nenápadně pozoroval a pak si odkašlal. „Ehm… promiňte, ještě jsme tu neskončili.“ Otec se podrbal na zablešený hlavě ((= a vzmohl se jen na: „A co jako ještě…“ „Asi ještě to, že vás musíme odvést do vězeňské cely.“ Teď spíše chytl barvu borůvky a pak se začal hájit. „To nemůžete! Nemáte proti mně žádné důkazy! Snad tý čubce nevěříte? Je jí šestnáct! Je to ještě malej smrad!“
Policista spokojeně založil ruce do klína a klidným tónem pronesl: „Abychom tu netrávili věčnost. Z výpovědi vaší dcery jste obviněn z domácího týrání. Váš osmnáctiletý syn utekl z domu po smrti jeho matky. Bylo mu čtrnáct a místo, kde se ukrýval, považoval za útočiště. Bál se vás, protože jste ho mlátil, aniž byste měl důvod. To není výchova, ale násilí. Tak a tímto ukončuji tuhle zdlouhavou diskusi. Příjemný pobyt v naší cele. Službáááá!“ zavolal nakonec a během sekundy „hodného tatínka“ odváděli do věznice. Vztekle muchlal obálku od své dcery, až z ní vytvořil kuličku. „Tak padej!“ popohnal ho bachař a zavřel za ním mříž. Spadla klec.
„To se vám nevyplatí!“ hučel, ale jaksi neměl na koho. Byl tu dokonale sám. Dřepl si do rohu a pak čučel na kuličku. Pomalu jí začal rozbalovat. Pak stačilo jen rozložit. Hned poznal písmo Emillie. Opět zrudl jak ředkev a začal číst: „Milý tatínku, i za Williama ti děkujeme za tvoji ochotu, péči, lásku. Jsme ti moc vděční za to, že si nám dával všechen svůj volný čas a zahrnoval nás něhou. Tady máš odměnu za tvé vřelé chování. Užij si tento pobyt v krásné, barevné a veselé věznici. Věřím, že tu budeš všemi milován! S největším odporem, tvé děti Emillie a William. ((=“ Začal tak zuřit, že vší silou třískl do země, až si pohmoždil ruku, která dokázala tak ubližovat. Zaúpěl a praštil hlavou o zeď. Zhasl vztekle světlo a snažil se usnout. (a já ti, tatínku, přeji krásné noční můry=))
…………….
„Tááák, hurá! Už abychom byli doma. Určitě máte hlad, ne? Byli jsme tu skoro celej den. Tak šup, do auta,“ popoháněla bandu Simone. Měli co dělat, aby se tam všichni vešli. Michael si k sobě Emillii namáčkl, jak nejvíce to šlo. Emillie se na něj usmála a pak se mu dlouze zadívala do zelených očí. „Emmi… já… prostě… Nevím, jak to říct…“ Emillie se tiše zasmála a pak mu vlepila pusu na tvář. „Já ti chci taky něco říct a nevím jak.“ Michael zapřemýšlel. Má jí to říct, nebo ne? Myslí na to samé? Co když ho pošle do háje? Ale dost! Nemůže být celý život za stydlína! Za pár měsíců mu bude devatenáct a přeci nebude pořád sám!
Emillie se nad něj naklonila a vyhoupla se mu na klín. Michael jen zalapal po dechu. „Víš, Míšo… Jede nás hodně a nevím, jestli se sem všichni vejdeme, víš?“ zkoušela se vymluvit, ale stejně to chtěla udělat. Lehce ho pohladila po tváři a dala mu něžnou pusinku. Tak přeci jen! Michael si myslel, že mu jen připadá, že se na něj Emillie dívala. Pohladil jí po vlasech a po chvíli váhání polibek prohloubil. Něžně se spolu líbali několik minut, až se pro nedostatek kyslíku od sebe vzdálili. Najednou uslyšeli hvízdání a potlesk jako v divadle. Otevřeli oči a trochu vyděšeně hleděli na obecenstvo před autem. Všichni na ně mlčky zírali a William byl štěstím bez sebe. I jeho sestra našla lásku. Konečně se tedy pohnuli z místa a vlezli do auta. Zaklapli za sebou dveře a po otočení klíčku se rozjeli směr Loitsche. Billi s Tomem na sobě byli přitisknutí víc, než by museli. Když se na sebe dívali skoro půl cesty, Andy se neudržel a nenápadně do Toma strčil. Ten se na něj podíval, a když viděl jeho kývnutí směr Billi, pochopil.
Sladce se na Williama usmál a chytl ho kolem krku. Vzájemně se topili v pohledu toho druhého, a když Tom myslel, že nedočkavostí zešílí, vjel Williamovi rukou do vlasů a přitáhl si ho co nejblíže. Billi se usmál a pak zaplnil tu milimetrovou mezeru mezi nima. Oběma bylo nádherně. Bylo jim jedno, že je všichni vidí. Jsou to přeci přátelé a matka. Když se skoro násilím odtrhli, otevřeli oči a Tom se zahleděl na matku do zpětného zrcátka. Viděl, jak na něj mrkla a zaregistroval její šťastný úsměv. Konečně budou zase šťastní. Všichni blahem zavřeli oči a pomalu usínali. Jediný, kdo si na spánek musel nechat zajít chuť, byla řidička, matka jednoho syna, skoro syna a skoro dcery, Simone.
Bylo jí jedno, že od teď bude vychovávat tři děti. Vlastně už to ani nejsou děti, ale dospělí mladí lidé. Mají se rádi a to je nejdůležitější. I když toho měli za dnešek všichni hodně, přemýšlela nad takovou malou oslavou. „Paní Kaulitzová, asi by bylo nejlepší, kdybych s klukama šel domů, ne?“ zeptal se Andy, když minuli ceduli s nápisem Loitsche. „Tak to ať vás ani nenapadne! Teď se bude slavit! A všichni, jasný?“ zasmála se na Andyho a už přemýšlela, co ukuchtit, aby to všem chutnalo. „Copak si dáte na večeři? Nějaké návrhy?“ Už se obávala toho, jak se bude banda dohadovat a zboří jí vůz, ale odpověď byla jednohlasná: „PIZZA!“ A je rozhodnuto. Šest hlasů proti Simone. „Ták bude pizza. Ale někdo mi s tím bude muset pomoct. Protože jestli ji budeme chtít stihnout na večeři…“
„Já pomůžu!“ ozval se dvojhlas. William se začal smát. Tady má důkaz, že Emillie je vážně jeho sestra. Konečně byli na místě. Simone sjela ze silnice ke garáži. Auto nechala venku. Na přání Toma… „Zavolali jste domů? Aby o vás neměli starost,“ zeptala se Andyho, Migella a Míšy, když už stepovali před hlavními dveřmi. „Jasně!“ zahučeli a pak se začali řehtat té souhře. Mno jo… když se někdo zná tak dlouho… Jen co se odemkly dveře, se všichni nahrnuli dovnitř. A kam jinam než… do kuchyně. „Tome!“ Simone si zavolala svého syna stranou a zeptala se ho ještě na nějaké detaily toho, co chce chystat. „Neboj, mami!“ ujistil jí naposledy a už hledal svojí lásku.
Právě si myl ruce a chystal se jít do lednice pro zeleninu. Ohnul se pro keříček rajčat, když v tom mu někdo lehce stiskl zadeček. Hned se mu na tváři vykouzlil usměv a pak se pomalu otočil. „Počkej na noc, lásko.“
autor: Jitááááááááá
jééééé rychle dáááááááááál…úžasný dílečeeeeeek
honem dál to bude ale vášniva noc 😀
jo keříček rajčat……xDDD ten za všechno může xDDD
se asi přestěhuji do Loitsche… je tam nějak živo a pohoda lidi, jak to tak vypadá x))) jo, ať si ten zablešený bufeťák za tím katrem pěkně schnije… blééééé!!!
Týýý jo (((= Se diwim, že wás to ještě bawí číst ((= Ani nwm, kolik mí w hlawě zbejwá kapitol… Někdy myslim, že už jsem na samym konci a pak se něco zas wynoří.. Mno nwm, nechce se mi začínat další kapitálowá FFka, páč musím dopísat další tři FFky.. Ae na žádnou nemám nápad.. Jen na tuhle, ae myslím, že wás to asi brzo přestane bawit.. ((= Proto kuju že se ještě najde někdo, kdo si těch pár řádků přečte.. ((= Posílám *MUCK* ((= Jitaaaaaaaaaaaa =))
ano, ano, opravdu jsem zvědavá, co bude následovat po vyndání rajčátek 🙂 🙂 🙂