Časoprostor II 66.

TOM

„Tak jak to provedem?“ odtáhl jsem Filipa kousek stranou, když se konečně ženský daly do hovoru a táta se šel s Dejvem a Billem podívat po baráku a vysvětlit mu, jak to tu budeme rekonstruovat. Mám sice na našeho pacienta připravenou takovou fintu, jak ho dostat do kabiny, ale uvidíme, jestli mi to Filip schválí jako proveditelný… potřebuju ho k tomu.
„Já myslel, že máš něco připraveného… zatím jsem o tom nějak nepřemýšlel,“ udiveně na mě vykulí svoje modrý oči. Aha, takže budem muset použít můj plán.
„No jo, ty máš teď úplně jiný myšlenky, co?“ zašklebim se na něj a plácnu ho po zádech. Usměje se, nejspíš mu hned došlo, jak to myslím.
„To si piš, že jo. Je to skvělé, úplně jiný život… včera jsem si normálně lehnul venku na trávu a opaloval se… tý jo… málem mě to sežehlo, ale užíval jsem si to. Koukej, jsem skoro hnědej…“ vyhrne si tričko a ukazuje mi svoje načervenalý břicho. Aha, takže mu nedošlo, jak jsem to myslel… užívá si sluníčko. Doufám, že si užívá i něco jinýho…
„Vždyť to máš přižahlý, nebolí tě to?“ udiveně zírám na tu růžovou barvu kůže, ale jen mávne rukou, abych to neřešil. „Vall mi to večer mazala nějakou chladivou mastí a už je to lepší, ale je to perfektní pocit, chápeš?“ nadšeně rozhazuje rukama.
„Ne,“ zavrtím hlavou, jak se mu může líbit bolest ze spálenýho břicha, ještě si to pamatuju z léta…
„No jo, to nemůžeš pochopit… já mám radost, že se vůbec můžu spálit, víš?“ vysvětluje, ale tohle stejně nikdy nepochopim. Jestli si užívá sex podobně jako sluníčko, chudák jeho milovaná Vallinka… No, ale k věci, musim mu říct, co plánuju, čas běží…
„Mám nápad, jak to udělat s tátou, ale musíš mi pomoct, sám to nezvládnu.“
„Jo, jasně, spolehni se.“

BILL

Odtáhl jsem tátu na prohlídku domu, aby mohl Tom domluvit s Filipem naší komedii, kterou jsme si na něj připravili, ale netušil jsem, kolik úsilí mě to bude stát. Táta se neustále vyptával na každý detail stavby, jakej materiál chceme používat, kolik to bude stát a samý takovýhle blbiny, který jsme s Tomem ještě ani pořádně neřešili, takže mi dalo velkou práci to okecat. Naštěstí mě táta nepovažuje za někoho, kdo se v tom vyzná, takže se ani nediví mým absolutním neznalostem. Zadáme to celý stavební firmě, ať se o to postará a přinese nám ukázat už jen hotový návrhy a ceník. Nehodlám na tom strávit ani o minutu víc, než musím, tyhle věci mě nikdy nebavily. Konečně jsme se mohli vrátit do laboratoře. Spiklenec na mě mrknul, pochopil jsem, že je všechno domluvený a první jednání naší komedie bylo na mně. Ovšem musel jsem ho uvést jednou velice složitou hereckou akcí, kterou jsem nacvičoval už tejden. Zkuste si zívnout, když se vám nechce…

„Uáááááááá,“ napodobil jsem to snad zdárně, ale hlavně hodně nahlas, aby si toho všichni všimli. Očekával jsem, kdo se na to první chytí, a taky jo…
„Tobě se chce spinkat?“ pronesl zvonivým hláskem Dejv a dokonale mi tak nahrál na smeč.
„Jo, Davídku, jsem ospalej, protože v noci jsem nemohl pořádně zamhouřit oko. Strejda v obýváku chrápal tak, že jsem to slyšel až do ložnice,“ modlil jsem se, aby se mě nezeptal, proč spal strejda v obýváku, když normálně spí se mnou v ložnici, ale snad si bude myslet, že jsem ho tam vyšoupl právě kvůli tomu chrápání jako vždycky… radši jsem rychle pokračoval, abych mu nedal příležitost se vyptávat. „Nechápu, jak může někdo tak strašně nahlas chrápat. Nevíš, po kom to má?“ otočil jsem se na tátu a po očku jsem mrkl na Hanu, co ona na to. Oba s bráchou víme, že náš otec je v tomhle oboru přeborník a jeho milenka o tom určitě musí něco vědět. Táta se jen tak divně zatvářil, zřejmě se mu o téhle své choulostivé neřesti nechtělo před milenkou moc mluvit, ale když jsem padl očima na Hanu, bylo mi jasný, že je to pro nI aktuální téma k hovoru.

„Nejspíš po tatínkovi,“ pronesla s klidem a významně se na tátu podívala. Výborně, zatím spolupracuje skvěle, aniž by to tušila… s tím se počítalo, hlavně aby jí to vydrželo až do konce…
„Já nechrápu,“ nesměle se snažil bránit napadený a vypadal na to, že se hodlá v nejbližší chvíli vypařit. V zájmu svého srdce to musí chvilku vydržet, nedá se nic dělat. Nechtěl jsem v tom Hanu moc dlouho nechávat o samotě, takže jsem se podle připravenýho plánu okamžitě přidal na její stranu.
„Jo… to všichni v noci slyšíme, jen ty ne, že Hani,“ ušklíbnu se. Její přikývnutí potopilo tátu ještě o malej kousíček víc pod hladinu, ale nedalo se nic dělat, jinak to nejde. „Tom taky tvrdil, že nechrápe, dokud jsme ho s klukama jednou v noci po mejdanu nenahráli a nepustili mu to, že jo?“ obrátím se na brášku a ten jen moudře přikyvuje… jeho čas právě přišel.
„Jo, tati, je to fakt strašný. Slyšel ses někdy?“ zeptá se nevinně svého otce a nenápadně mrkne na Filipa, že teď nastupuje jeho part. Táta mlčí, jen Toma propaluje už skoro nenávistným pohledem, asi by ho nejradši zadupal do země, ale s tím se počítalo…

„Proč jste něco neřekli?“ zeptá se tak krásně udiveně Filip, že kdybych nic nevěděl, klidně bych mu to spolknul i s navijákem. Tátův naštvaný pohled padne vzápětí i na něj. „Jestli chrápete nebo ne, můžeme lehce zjistit, pracuju zrovna na jednom takovým malým výzkumu pro lékařskou fakultu…“ vyskočí radostně od počítače, kde až doteď seděl, a popojde ke stříbrný kabině. Vypadá jako prodejce, který se snaží vnutit zákazníkům předražený hrnce, ale kdybych nevěděl, že to hraje, možná bych mu to i uvěřil. „Představuji vám nejnovější typ spánkové laboratoře,“ zvedne ruku a ukáže na náš stroj času. „Stačí si jen obléknout speciální oblek a pobýt tam tak hodinku, a hned budeme vědět, jak jste na tom. Je to absolutně bezpečný, jen se chvilku prospíte, my to všechno díky senzorům zaznamenáme a můžeme určit způsob, jak chrápání co nejúčinněji odstranit,“ podniká Filip soustředěný útok na tátu, celou dobu má oči zapíchnuté do těch jeho. Sleduju, jak na to táta reaguje a zatím to vypadá, že se mu to nezdá podezřelý. Že je Filip vědec a vynálezce jsme mu řekli už doma…
„To by nebylo špatný, viď Jörgi?“ zapojí se do hovoru Hana, která to celý zpovzdálí sleduje. Nejspíš se rozhodla využít šanci, jak se konečně v klidu v noci vyspat. „Myslím, že bys to mohl zkusit,“ dojde k tátovi, jemně ho líbne na tvář a obejme kolem ramen. Něco mu ještě zašeptá do ucha a myslím, že je táta na lopatě.

„No jo, jestli to není nebezpečný, já mám totiž slabý srdce,“ upozorní Filipa, ale netuší, že je to přesně to, na co jsme čekali.
„Ale tím spíš byste už měl ležet uvnitř na křesle, pane Kaulitzi, protože silné chrápání může způsobit spánkovou apnoe, při které člověk až stokrát za noc na pět až deset sekund přestane dýchat. Tím se zhoršuje okysličení mozku a srdce… to vaše slabé by to jednoho dne nemuselo nevydržet. Divím se, že vás lékaři už nehnali na nějakou operaci…“ přesvědčuje ho Filip, jak jen může. Tyhle informace jsme si našli předem a je to svatosvatá pravda… bůhví, jestli ten první infarkt nakonec neměl z toho…
„Kardiolog mu to říkal, osobně jsem u toho byla,“ pronese trošku vyčítavě Hana. „Jenže Jörgen to pořád nepovažuje za tak nebezpečné, aby se tím zabýval,“ dodá už trošku naštvaně, nejspíš jsme se trefili do něčeho, o čem se už spolu párkrát dohadovali.
„Tak jo,“ rezignovaně pronese táta a nám třem komediantům spadne kámen ze srdce.
„Dobře, tak já vám přinesu kombinézu a půjdete si trošku schrupnout,“ radostně poskočí Filip a uhání dozadu do Bédy pro kombinézu. Nejspíš mu bude dobře naše velikost, je jen o pár cenťáků menší než my dva.

Podívám se vítězně na Toma a jen tak rejpavě pronesu: „Měl by sis tam taky zdřímnout, brácho, aby se s tebou jednou nějaká kvůli tomu nerozešla, viď Hani?“ otočím se pro podporu, protože to jeho chrápání už je fakt občas nesnesitelný.
„Svoje „partnerky“ vyhazuju hned po akci, nemám potřebu se ráno probudit a tahat je z postele, tudíž jim moje chrápání nemůže vadit,“ pronese arogantně Tom přesně podle své pověsti. Hana nevěřícně zírá na jeho rty, které tu větu pronesly, a vidím na ní, že asi velice silně otřásl její teorií o vztahu mezi námi dvěma… Ještě si přisadím, aby to bylo jistý.
„Vyřiď těm tvejm kočkám, aby laskavě, když v noci odcházejí, nebouchaly vchodovejma dveřma, už mi několikrát vzbudily syna,“ pominu fakt, že je zamčená branka, a samy by se asi od nás nikdy nedostaly, leda by jI přeskočily… snad to Haně nedocvakne. Tom jen pohrdavě odfrkne a dál se se mnou nebaví. Hlavní jednání naší rodinné komedie „Jak uzdravit nenápadně svého otce, třeba proti jeho vůli“ skončilo, teď už jen dohrát do absolutního konce…

Táta se už mezitím za Filipovy pomoci souká do kombinézy a mně nezbývá nic jiného, než podstoupit nejtěžší část svého úkolu… vylákat Hanu na procházku. Nemůže tu zůstat, protože při přenosu kabina s jejím miláčkem na dvě minuty zčistajasna zmizí, a to by jI asi přinejmenším udivilo, ne-li vyděsilo. No… spíš by z toho asi mírně omdlela…
„Co se jít podívat do lesa, jestli už nerostou houby?“ pronesu větu, o který jsem si myslel, že jI nikdy v životě dobrovolně nevyslovím. Tom se zašklebí, ale snaží se udržet vážnou tvář.
„Jooooooo, já chci do lesa!“ vykřikne nadšeně Dejv a už se hrne ke dveřím.
„Počkej, ještě s námi možná někdo půjde,“ významně kouknu na Hanu a doufám, že pochopí mojI výzvu. Aby to nebylo moc průhledný, otočím se ještě na Toma, jako jestli s náma taky nepůjde, a ten přesně podle scénáře na mě udělá neslušný gesto, že mi na nějaký pitomý houby kašle. Taky bych kašlal, ale on si vymyslel, že musí uzdravit tátu, tak teď jsem odsouzenej jít na lov muchomůrek. Nikdy jsem houby nesbíral, absolutně netuším, jak se jmenujou, a jestli nejsou prudce jedovatý… radši do nich budu kopat, aby nám je Vall neudělala ke svačině, až je přinesem domů. „Tak půjdem ve třech,“ oznámím a mrknu na Hanu. Naštěstí nemá jehlový podpatky, jako když včera přijela, je oblečená ve sportovním, takže našemu malýmu výletu do lesa nic nebrání. Teda kromě mojí nechuti…
„A do čeho to budem sbírat?“ zeptá se se zdviženým obočím. Pokrčím rameny, jako že netuším, a už jen sleduju, jak se Hana hrne k Vall, aby z ní dostala nožík a košíček na houby. Za chvíli mi s nimi vítězně zamává před nosem a prohlásí: „Bude smaženice, umím perfektní, chodila jsem s tátou na houby celý dětství.“

TOM

Houbaři vypadli a táta se usadil na křesle v kabině. Filip ho předtím vyšetřil, aby si byl jist, jak na tom byl před cestou a mohl porovnat před a potom. Teď už zbývá jen počkat, až v helmě usne, a odeslat ho na chvilinku do budoucnosti. Možná ho to ani nevzbudí, uvidíme. Filip mezitím rychle vyjede nějakej nahranej graf, kterej mu pak ukážeme, a bude tátovi vysvětlovat, že jeho chrápání ještě není z těch nejhorších a že se to možná ještě spraví samo… musíme ho nějak připravit na šok, že až přijde příště ke kardiologovi na kontrolu, ten nejspíš z jeho hodnot spadne pod stůl. Doufám, že to všichni budou brát jako zázrak a nikdo si nevzpomene na nevinnou spánkovou laboratoř, ve který se jen tak hodinku prospal. Hana celou tuhle proceduru neuvidí, takže by ji to snad ani nemuselo napadnout. Občas se přece nějakej zázrak stane, ne? Láska je mocná čarodějka a našeho taťku nejspíš vyléčí ona. Kardiolog si to připíše mezi svoje zásluhy a snad bude pokoj. Na všech stranách bude spokojenost.

Mám teď chvilku volno, než táta usne, tak si sednu k jednomu z počítačů, abych si zahrál, ale během chvilinky je u mě Vallerie.
„Tome, budu potřebovat nějaký vyšetření, tak když je teď chvilku klid, můžeme to sfouknout. Billa si vyšetřím, až se vrátí, a pak mi vyplníte ten testík, jo?“ usmívá se na mě. Ach bože… vůbec se mi do toho nechce, ale slíbili jsme to, tak holt musím…
„Doufám, že do mě nebudeš píchat jehly,“ ubezpečuju se, než se konečně zvednu ze židle.
„No… je to takovej problém? Potřebovala bych takhle malinko krve,“ naznačí dvěma prsty malej panák a mě poleje horko… je jedno, kolik jí potřebuje, důležitý je, že musí píchnout… kolik si pak vezme, to už je mi fuk. Já toho Billa zastřelim… všechny houby, co nasbírá, mu rozdupu…

BILL

Jít po lesní cestě bylo ještě docela příjemný, ale mezi ty stromy mě nikdo vlézt nedonutí, radši si tady sednu na pařez a počkám, až se ti dva vyřáděj. Hana je asi opravdu zkušená houbařka, protože každou chvilku se pro něco sehne a pečlivě ukládá do košíku, učí Dejva, jak se kterej úlovek jmenuje, v kterým to roste lese, a jak se to všechno okrajuje. Bude z ní dobrá „babička“, i když to zní děsně divně. Nejspíš z ní bude ještě lepší máma. Doufám, že se to s tátou podaří všechno bez chybičky, protože kdybychom měli zavinit nějakej malér, nikdy bych si to neodpustil. Ač jsem to probíral horem dolem, nenapadlo mě nic, co by mohlo zavinit podobnou situaci, jako byla s Filipem. Musím věřit a bude to dobrý…

„Tatí, podívej!“ běží ke mně Davídek, pusu celou červenou a v natažený ručičce mi nese velkou lesní jahodu. Než stačím cokoliv říct, zakopne o větev a natáhne se mi přímo k nohám. Rychle vyskočím, abych mu pomohl vstát, a očekávám slzičky v očích, ale Dejv mě překvapí. Když zjistí, že leží najednou na zemi, udiveně na mě nahoru koukne a pronese: „Sakra! Upadla mi!“ Rychle se vyhoupne na kolena a začne se plazit trávou, do který se natáhl. Musel si ošklivě potlouct kolena, ale je vidět, že už je velkej kluk… „Mám jí!“ vítězně vyskočí na nohy a strčí mi tu sladkou dobrůtku rovnou do pusy. Vyplivnu jehličí, co mi k ní přidal jako moučník, a způsobně poděkuju. Vycení na mě zoubky a pádí zase rychle za Hanou.
Je to zlatý dítě… už si bez něj svůj život vůbec nedovedu představit… Když si uvědomím, že jeho život byl kdysi v mých rukách, a nebýt Karin tvrdohlavá, nikdy se nenarodil, zamrazí mě v zádech. Ale to je pryč… snad jsem mu to svoje první odmítnutí už dostatečně vynahradil. Miluju ho a jsem ochoten pro něj udělat všechno na světě. Musíme si užít dobu, kdy je ještě malej, nemusí chodit do školy, nemá žádný starosti a užívá si jen naší lásky… za chvíli vyroste, dostane svůj „rozum“ a už nás nebude tak bezvýhradně zbožňovat jako teď… mám děsnej strach z toho, až přijde na to, jak je to mezi námi s Tomem, a on na to jednou přijde, to je jistý. Nemůžeme to před ním utajit dlouho, to by se musel Tom naučit víc krotit a nesahat mi na zadek pokaždý, když kolem mě projde. S Mandy jsme ještě nenašli odvahu o tom mluvit a mám obavy, že ji ani nikdy nenajdeme… je tak pohodlný odkládat ten problém na později… až bude větší, až bude mít rozum… pořád jsou nějaké důvody to právě teď neřešit a spoléhat na to, že se to snad nějak vyřeší samo. Moc dobře vím, že ne, ale může se mi někdo divit, že se mi do toho nechce?

„Bille, jdeme,“ volá na mě Hana a mává z cesty o kus dál. Vyšli z lesa blíž k domovu a mně nezbývá, než jít za nimi. Košík je plný hub, Dejv radostně poskakuje vedle něj a je na něm vidět, jak je na svoje první houby v životě hrdej.
„Hele, tati, tohle je „kře… me… ňák“ usměje se vítězně, že to české slovo zvládnul vyslovit, a ukazuje mi houbu s oranžovou hlavičkou. Já bych se tý barvy bál a zřejmě bych ji nechal tam, kde je, ale Hana se sebevědomě usmívá a jen přikvyuje Dejvovu nadšení.
„Nevím, jak se to řekne německy a Davídek nedal jinak, než že to chce umět,“ usměje se rozpačitě, zřejmě má dojem, že by nám mohla Dejva moc počeštit, ale toho se nebojím. Tak často se s ním zase neuvidí…
Odpolední slunce zapadlo za stromy a začíná být docela chladno. Musíme si pospíšit, jsme tu už nejmíň hodinu a půl, a ještě musíme před návratem domů stihnout ten Valleriin zpropadený test. Doufám, že přijdeme, a táta už bude zdravý a do růžova vyspinkaný.