Only For You 31. (2/2)

autor: Cera
betaread: Janule

Bill vyndal dvě plechovky Coly. Jeho pohled dezorientovaně klouzal po kuchyňských skříňkách nad pracovním stolem. Skousl si spodní ret. Ať se snažil sebevíc, nedokázal si vzpomenout, kam dnes ráno Simone uklízela suché sklenice. Nakonec se rozhodl, že zkusí své štěstí nalevo.

„Vpravo nahoře.“ Ozval se hlas za jeho zády a natažená dlaň automaticky uposlechla. Za několik málo vteřin mezi prsty stiskla chladné sklo.

„Dík.“ Špitl a zamračil se na temně hnědou tekutinu. Bublinky se rychle přibližovaly k okraji až hrozilo, že přes něj každou chvíli přetečou. On si toho ovšem nevšímal.

Na čele se mu objevila tenká vráska, jak se snažil vypudit vtíravý pocit, který se mu vkrádal do srdce pokaždé, když se ho zmocnil komplex méněcennosti.

Přistál. Někde tady blízko. Sám nemohl víc říct… Nepoznával ani ten maličký svět mezi cihlovými stěnami, tak jak by se mohl ubránit světu, který se otevíral za nimi? Zvlášť teď, když se do něj bál třeba jen nahlédnout. Ztratil svého největšího spojence a bělostná křídla se polámala v náhlém pádu v letu z hlubin zapomnění. Děsil se toho okamžiku, kdy se opět dostane na samotné dno a nic, možná ani jeho vlastní existence, nebude dávat žádný význam. Protože ta svého smyslu pozbyla v momentě, kdy se jedovatými slovy otázal, kdy splnil bratrovo přání…

Gustav hocha celou dobu mlčky sledoval. Každý jeho pohyb. Každý sebemenší detail, jenž by mu alespoň dokázal nastínit zdroj oné potlačované bolesti v chlapcově obličeji.

Bill seděl na židli naproti příteli, kolena skrčená pod bradu, s pažemi pevně svírající hrudník, až se kloubům na prstech silným stiskem dostávalo bělostného nádechu. Čokoládové oči mu roztržitě těkaly po místnosti, přičemž si v pravidelných intervalech skousával spodní ret, až se na něm objevilo pár drobných rudých krůpějí.

Něco bylo špatně.

„Co se stalo, Bille?“ zeptal se, přerušujíc tok svých úvah zoufalou otázkou, pokládajíc přitom poloprázdnou skleničku, s níž si doposud zamyšleně pohrával mezi prsty.

„Prosím?“ natočil k bubeníkovi hlavu a smutně mu pohlédl do tváře. Tolik mu připomínal Toma. Jejich první setkání na nemocničním pokoji. Starostlivé dotazy plné obav z úst cizího člověka, jenž se pokládal za něco víc; za rodinu, milující bytost, jež málem ztratila svou lásku, která jej činila lepším, cítícím… Láska, jež v něm dnes znovu probudila jeho špatné já a bála se, že už nebude mít příležitost tento proces znovu zastavit. Protože on už mu další šanci nevěnuje…

„Podívej se na sebe. Namísto toho, abych tě tady našel vedle Toma s hromadou fotek na klíně, tu sklíčeně sedíš na židli a vypadáš ještě hůř než minule. Ten tvůj postoj, opuchlá tvář, prázdný pohled… Copak proti tomu Tom vůbec nic nedělá? Kde vůbec je?“ začal se kolem sebe rozhlížet, jakoby čekal, že se před ním Tom schovává a s hlasitým Baf na něj odněkud vyskočí. Jak dětinské…

„Odešel…“ zašeptal tiše Bill a sklopil tvář, aby skryl osamělou slzu, která mu pozvolna stékala po líci. Snad doufala, že ji někdo zahlédne. Že právě ona bude mít střípek štěstí a nebude násilím umlčena. Nedočkala se.

„Kam?“

„Nevím, na oslavu nějakýho bláznivýho kamaráda, předslavujícího narozeniny o x let dopředu.“ Odpověděl černovlasý chlapec. Slova mu trpkla v ústech jako víno při prvním ochutnání. Nato, aby chutnala sladce, si až příliš dobře dokázal představit „masáž“ nenechavých úst na jemné kůži, vonící po jahodách.

Paže se samovolně přitáhly ještě blíže k tělu. Polámané nehty s oprýskaným černým lakem, se zarývaly hluboko do kůže a nechávaly za sebou drobné zarudlé ranky. Ze rtů mu nesměl vyklouznout jediný sten. Nesměl připustit, aby nad ním zvítězila slabost a on znovu dal průchod své bolesti. Ne teď, ne tady.

„A to tě tu nechal jen tak?“ vydechl překvapeně Gustav. „To se mu nepodobá. Kdysi ano, ale…“

„My… pohádali jsme se.“ Odvětil jakoby to snad mělo všechno vysvětlovat a nevyžadovat žádné další otázky. Ale bylo tomu skutečně tak? Nikoli, nalhával si to jen sám sobě… Nic nebylo tak jednoduché, aby to nevyvolalo další vlnu dotazů. V jeho předchozím životě ani v tom, jenž se právě učil žít.

„Pohádali? Proč?! Vždyť vy se…“ nedořekl. Tajemství, málem vysloveno v náhlém běhu událostí, zůstalo nepovšimnuto. Na okamžik…

„Přestal jsem ho poslouchat. Odmítal jsem slyšet slova, která mi říkal. Odmítal jsem mu pohlédnout do očí a čelit realitě… Myslet jsem jen na sebe. Na tu skořápku mého já, které velel rozum a nikoli srdce.“ Hlas ho zradil. Zakolísal. Z úst mu unikl tichý vzlyk. „Měl pravdu, ve všem. Já… zradil.“

„Bille… Tak to určitě není. Ať se mezi vámi stalo cokoli. Ztratil jsi paměť. Je normální, že nerozumíš svému jednání v určitých… situacích a že děláš závěry, podložené pouze na prvotních pocitech.“ Namítl Gustav a konejšivě kamarádovi stiskl dlaň. Nepoznával se.

„Kdybych… Kdybych nebyl takový zbabělec a dokázal si hned na začátku, když se ve mně zrodily pochybnosti, přiznat, že se mýlím… Kdybych překonal svou pýchu a strach… Je to moje chyba, Gustave. Zabil jsem ho. Zabil jsem svého Toma a naději, že bude vše stejné jako dřív… Že-že budeme zase…“ Jediná slza protrhla hráz z černých řas a dovolila tak slanému proudu, aby se vyplavil na povrch všechen žal, jenž doposud vězel uzamčen v nekonečné černočerné díře. Díře, která se každým dalším okamžikem rozrůstala v jeho hrudi a jejíž okraje tepaly nepopsatelnou bolestí.

Zaskřípala židle a dvě pevné paže ovinuly hocha v konejšivém objetí. Konečky prstů jemně hladily prameny černých vlasů a tiše kolébaly zlomenou bytost, jež se chvěla potlačovanými vzlyky.

„Budete spolu, Bille. Jednou… Dej tomu jen trochu času. Nevím přesně, co se mezi vámi stalo, ale vím jistě, že není nic, co by zničilo vaši lásku. Milujete se…“ Gustav bezmyšlenkovitě mluvil. Nepřemýšlel. Slova mu volně plynula z úst v tiché ukolébavce, jež postrádala melodii.

Billovo srdce se zastavilo uprostřed tepu. Tělo se napjalo pod tíhou neviditelné síly a proud slané vody zamrzl v nenadálém přívalu chladu na lících. Neschopen se nadechnout, hleděl vyděšeně před sebe a snažil se pochopit sled Gustavových slov. Přece nemohl…

Pomalu se od světlovlasého chlapce odtáhl a pohlédl mu zpříma do očí. Hledal v nich jakékoli stopy, které by jej utvrdily v tom, že se mýlí. Že vše, co slyšel, bylo ve skutečnosti myšleno úplně jinak, než si to jeho pokřivená duše vyložila. Nic však nenalezl.

„Jak-jak…“ nedokázal to vyslovit nahlas. Překvapení mu svíralo hrdlo, až se skoro obával, že se znovu nedokáže nadechnout.

„Jak to vím?“ zeptal se tiše Gustav a jeho nitrem se prohnala vlna úlevy, když se mu odpovědí stalo lehké přikývnutí. „Mám za sestru zastánkyni twincestu! Ta by tě donutila věřit i v to, že kdybys složil písničku třeba o mrkvičce a kedlubně, co osaměle rostou vedle sebe na zahrádce, tak je to ve skutečnosti metafora tvé nešťastné lásky k Tomovi, kdy spolu sice žijete, ale nikdy nemůžete být spolu.“

„To jako fakt?“ vykulil očka Bill a jeho ústa se rozšířila do jemného úsměvu.

„Jo.“ Zašklebil se Gustav. „Musíš uznat, že když vedle něčeho takového vyrůstáš, není pak zas tak těžký sledovat tisíce kradmých pohledů a doteků, když doma to potom máš ještě jako repete zachycený na fotkách a videích s podrobným výkladem zaručeného znalce.“

„To-to jsme byli tehdy s Tomem až tak nápadní?“ špitl Bill zděšeně.

„Ne pro ty, kdo se neuměli dívat. I když párkrát, hlavně na koncertech, i Georg začal při některých vašich pózách pro jistou část publika uvažovat nad tím, jestli ty povídky jsou opravdu založeny na pouhé fantazie několika stovek ulítlejch holek. Třeba u Reden jsi byl schopen si před Toma dokonce kleknout! Ségra z toho měla druhý Vánoce, málem jsme myslel, že poslintá obrazovku… A Georg to potom vždycky hodinu rozebíral v hotelovým pokoji.“ Odmlčel se na chvíli ve svém vyprávění. „Ovšem když o tom tak přemýšlím, stejně největší úspěch jste získali s vaší písní… Tou jedinou, která skutečně vypovídala o vašem vztahu…“

Poslední zrna písku, jež ve zlomcích okamžiků byla určena k střípku falešného štěstí, dopadla na dno přesýpacích hodin a zastavila čas. Ústa doteď pootevřená v němém úžasu, se nyní uzamkla v agonii hořké pravdy a povolil je až nátlak horkého dechu, nesoucí sebou pouhá tři slůvka.

„In die Nacht…“ jméno lehce splynulo ze rtů jako libý nápěv v překvapivém poznání, hladící duši křídly umírajícího motýlka, jenž se z posledních sil snaží vzlétnout k oblakům a vymanit se ze svého vězení. Avšak trny sladkých růží, jejichž krvavá krása jej tolik očarovala, ho vždy dohoní a stáhnou zpět do vražedného sevření.

Víčka semknuta, řasy chvějící se v bezvětří, ústa blednoucí v žáru ledové zimnice; snad probudí se a všechno bude pryč.

„Zahraješ mi něco?“ Hlas ostýchavě zašeptá…

Lehký tanec prstů po chladných strunách kytary, uléhajících vždy pouze kratičkou chvíli do hebkých polštářků. Podmanivá melodie, k níž se po několika málo akordech přidá tichý zpěv, aby jedna nechápavá duše obelstila mlhavý závoj, jenž ji dělí od vlastních vzpomínek, a pochopila. Porozuměla skrytým prosbám a zachránila slabě tlukoucí srdce, prosící o trochu lásky, kterou by mohlo opětovat.

„Immer werden wir uns tragen, egal wohin wir fahren, egal wie tief…“ Naděje uvězněna v každém verši, mistrně protkána melancholickými tóny a dvě bytosti, hledící si hluboce do očí, jež si jsou tolik podobné a přeci v mnoha ohledech přeci jiné. Zakázaná láska a slova, vybízející k dalším bláznivým činům, protože pokud budou spolu, nikdy nepadnou. Na věky poletí. Byť i do hlubin samotného pekla, neb nikdy nedosáhnou dna.

„Du bist alles, was ich bin, und alles, was durch meine Adern fließt…“ Zamilované vyznání, které se rodilo v jeho mysli za noci ve svitu pouličních lamp. K lásce, svírající ho v hřejivém náručí. Jeho doznání celému světu v básni, jejíž jednotlivá slova se vpíjela do bělostného papíru s desítkami zaváhaní.

A přestože černovlasý autor již dnes slyší, rozumí, vnímá i cítí, strach se zmocňuje jeho útrob a on se neubrání konečnému verdiktu, jenž mu předpovídá jistou smrt.

„Rád bych věděl, komu jsem to zpíval.“ Prolomí ticho a vystřelený šíp v děsivém uvědomění toho, co bude následovat, zasáhl svůj cíl.

Jednoduchá otázka prolomila neviditelnou hráz sledu událostí a chlapcovo srdce zakřičelo plno zoufalství, ač ho stejně nikdo nemohl slyšet. V nestřežené chvíli ochutnalo hořkou příchuť okamžiku, kdy započala jeho cesta ke zkáze. Konci, z jehož okovů nebylo úniku…

autor: Cera