Časoprostor II 67.

BILL

V kapse mi zavibroval mobil. Přišla mi zpráva. Nechal jsem Hanu s Davídkem popojít kousek před sebe a vyndal telefon. Na displeji zářil nápis TOM… sakra… mám takovej strach zmáčknout to pitomý tlačítko… jestli mi píše, že je všechno špatně… nedá se nic dělat, jdu do toho.
„Táta je v pohodě, neboj se, vypadá zdravě, tlak má skvělej, akorát máme průšvih. Nemá šedivý vlasy, vypadá o 10 let mladší. Vymysli, jak to vysvětlíme, on o tom ještě neví, nedíval se do zrcadla. T.“
Tak to je teda opravdu průšvih… Proč to mám vymejšlet já, sakra, jsem snad nějakej scénárista? On si to vymyslel, tak ať si to teď vylíže… copak mě mohlo napadnout, že to spraví i šedivý vlasy? Děda Schulz je měl normální, asi mu zase znova zešedly, protože cestoval časem, když byl mladší, ale ve starším věku už ne. No to jsem teda pěkně v háji. Já se bál testu, a teď abych ještě vymejšlel, proč se stal najednou zázrak a táta má zpátky svý světlý vlasy. Nejlepší by bylo, kdybychom si toho „nevšimli“… jenže to se asi v případě Hany nestane. Toho se prostě nedá nevšimnout. Rychle dojdu ty dva houbaře a v tu chvíli dostanu nápad. Musím na to Hanu připravit.

„Jak se ti líbí Filip?“ nenápadně začnu se svým plánem. Potřebuju na něj zavést řeč, jinak to provést nejde.
„Jo… sympatickej kluk, proč?“ zvedne ke mně oči.
„Víš, on je jeden z nejlepších kvantovejch fyziků u nás, tak jenom abys věděla, s kým máš tu čest,“ chlubím se cizím peřím. „Má za sebou pár vynálezů, který možná jednou změní svět, ale zatím si je schovává, protože jsou až moc převratný… jednou budeš hrdá na to, že se znáš s Filipem Ledgernsem, bude to asi hodně slavnej člověk,“ usmívám se a mám dojem, že snad ani tolik nelžu… jestli se někdy náš stroj času proflákne, určitě to bude mít následky.
„Aha, to jsem netušila, že je tak dobrej, vypadá jako obyčejnej kluk,“ diví se Hana.
„A Vallerie ti připadá asi taky jako obyčejná holka, co?“ mrknu na ni, a když kývne, rozhodnu se ji dál šokovat.
„No vidíš a ona je zatím Filipova spolužačka. Dělá genetiku a myslím, že je ve svým oboru taky hodně dobrá. Je to povedenej páreček, jejich děti jednou nejspíš objeví podstatu a smysl života, až se daj ty jejich chytrý geny dohromady,“ směju se. Na Haně je vidět, že má najednou na ty dva úplně jinej pohled.

„To teda zírám, kde jste k nim přišli? Nenapadlo by mě, že máte takovýhle kamarády,“ zaskočí mě Hana, a protože se blížíme pomalu ale jistě k domu, musím zrychlit.
„To byla náhoda, sešli jsme se na jedný párty, kterou pořádal otec Vallerie, je to ten slavnej genetik, co dostal nedávno Nobelovku. Carl, náš manažer, trval na tom, že na tý párty nesmíme chybět, tak jsme se tam museli aspoň ukázat a padli jsme si nějak s Filipem do oka,“ lžu, až se mi od huby práší. Davídek je naštěstí neustále o pár kroků před námi, nese hrdě košík s houbama a každou chvilku něco sbírá ze země, takže nás, doufám, neslyší. Tak… půda je připravená, teď už to jen dohrát do konce. Musím brnknout Tomovi, co jsem vymyslel, aby na to Filipa připravil. „Promiň, Hani, vzpomněl jsem si na něco, musím cinknout Carlovi,“ zastavím se a už točím Tomovo číslo. Hana zatím pokračuje, aby dohnala Dejva, kterej se právě snaží posbírat pár hub, co mu vypadlo z košíku.

TOM

Bože můj, ono to prostě nemůže jít bez problémů. Myslel jsem, že mě klepne pepka, když táta vylezl z kabiny a na hlavě měl svoje starý dobrý slámový vlasy. Chvilku jsem na něj zíral s otevřenou pusou, ale naštěstí Filip si toho nevšiml a Vall něco dělala v kuchyni. Ti dva se mezitím přemístili společně k počítači a Fil tátovi podle připravenýho scénáře vykládal nesmysly o jeho chrápání, který zřejmě teď přestane, protože já od tý doby, co jsem se vrátil z budoucnosti, nechrápal ani jednou. To mu ovšem nemůžeme říct. Takhle se prostě páchaj zázraky… jeden navíc, na tom už nesejde. Hned jsem napsal Billovi, aby něco vymyslel, protože já měl z toho šoku úplně prázdnou hlavu. Naštěstí on měl hlavu z lesa pěkně vyvětranou, takže snad přišel na způsob, jak to nějak vysvětlit, a já už jen počkal, až se táta dozví, co potřebuje, a přepadl Filipa. Zíral chvilku na mě, pak zase na tátovy vlasy, a když si uvědomil, že mám pravdu, začala se chechtat jako blázen… mně to teda vůbec vtipný nepřipadalo, ale rychle jsem mu nastínil, že jeho divadelní role stále pokračuje a že hlavní díl „viny“ za tátovy vlasy má on a musí to prostě nutně vysvětlit. Billův nápad pochopil, tak teď už zbývá jen to dohrát…

„No konečně,“ zaradoval se taťka na sedačce, kde odpočíval, když se otevřely dveře a dovnitř vlítl Dejv s košíkem plným hub. Hned za ním vešla Hana, a nakonec brácha. Mrknul jsem na něj, aby pochopil, že je všechno domluvený. Úvod byl zase na něm, musel se snažit začít dřív, než se Hana vzpamatuje z prvního šoku. Čekali jsme, že strne, hned jak si toho všimne, ale ona si to hned od dveří namířila rovnou do koupelny, aniž by se nějak zvlášť rozhlížela, a protože táta byl momentálně v zajetí Davídka a jeho hub, nevšimla si jeho hřívy. Díky tomu jsme měli ještě minutku, aby se mohl Bill připravit, a když jsme slyšeli, že voda v koupelně přestala dělat randál, už jsem viděl, jak se nadechuje…

„Tati?“ stoupnul si Bill před našeho omlazeného otce a zadíval se na něj. Ten zvedl oči od hub, které mu vnuk postupně vyndával a skládal na stolek, a tázavě se podíval na svého syna. „Zbláznil ses?“ začal Bill podle hesla „nejlepší obrana je útok“. V tu chvíli už se otvíraly dveře koupelny a Hana se zarazila v půli kroku, když viděla, že se děje něco divnýho. Nestihla ale nic říct, protože Bill ji pohotově předběhl. „Jak jsi se stihl za takovou krátkou chvilku obarvit? Já myslel, že si na tyhle blbosti nepotrpíš, vždycky jsi mi to vyčítal, a najednou chceš kvůli Haně vypadat mladší?“ útočil Bill soustředěně, aby bylo jasno, že my s tímhle nemáme absolutně nic společnýho. Hana pomalu došla ke svému milenci a s otevřenou pusou zírala chvilku na tátovu hlavu a chvilku na Billa. Táta ho nevěřícně sledoval a bylo na něm vidět, že se chystá pomalu vybouchnout, protože jeho nehorázně drzý syn si začal dovolovat už trošku moc. Nejdřív na něj synáčkové vybalili chrápání, teď zase takovýhle nesmysl…

„Co to plácáš, Bille? Nic jsem si nebarvil!“ udiveně vypadlo z táty, který se hned otočil o pomoc k Haně. Ta mezitím projela jeho hustou světlou hřívu svou štíhlou rukou a netvářila se zrovna inteligentně, ale s tím se počítalo.
„Jörgi, Bill má pravdu, máš obarvený vlasy…“ sdělila mu překvapivou novinku a sama tomu v tu chvíli viditelně nechtěla věřit. „Netušila jsem, že chceš vypadat mladší, ale sluší ti to, miláčku, mně se to líbí,“ snažila se ho uklidnit, protože na jeho brunátný tváři bylo vidět, že za chvilku vybouchne. Kvůli jeho nemocnému srdci bylo potřeba, aby se nerozčiloval… alespoň tak to v tu chvíli viděla Hana. My ostatní věděli, že i kdyby bouchl jak piliňáky, už se mu nic nestane. Jeho srdce teď určitě bilo vzteky jako zvon…
„Ale já si sakra nic nebarvil, děláte si ze mě všichni srandu?!?“ už nepříčetně vykřikl táta, až se ho Dejv lekl. Vyskočil ze sedačky a řítil se do koupelny, aby si ověřil, jestli jsme blbci my, nebo on. „Ježišmarjáááááááá,“ ozval se vzápětí zoufalej výkřik z koupelny a v tu chvíli nastoupil Filip jako hlavní viník. Celou situaci bedlivě sledoval zpovzdálí, a když táta vylítl z koupelny, ruce zabořený ve svých vlasech a bědoval něco o blázinci, konečně se ozval Filipův hlas.

„Já se moc omlouvám, pane Kaulitzi, zapomněl jsem vás na to upozornit…“ nahodil udičku, na kterou se měl někdo z nás chytit. Naštěstí to byl sám postižený, nemuseli jsme do toho nijak zasahovat.
„Jak omlouvám? Tohle je snad vaše dílo nebo co?“ zatahal se zoufale za své rozcuchané vlasy. „To máte v tý kabině snad kadeřnickej salón a někdo mě při tom z nudy obarvil nebo co?“ vzteká se táta a Filip se tváří jak boží umučení… chudák, je mi ho v tu chvíli líto, ale snad to přežije. Doufám, že se táta nebude chtít prát o svou čest. V tu chvíli pochopila i Hana, že je potřeba jejího zásahu, a vložila se do hry.
„Uklidni se, miláčku, Filip ti to určitě vysvětlí, nevidíš, že se chce omluvit?“ hladila ho po ruce a snažila se ho uchlácholit. Tuhle přestávku v tátových rychlých úsečných větách využil náš vědec, aby to dotáhl do zdárnýho konce.
„Zapomněl jsem vám říct, že současně pracuju ještě na jiném výzkumu a v té helmě, kterou jste měl na hlavě ve spánkové laboratoři, jsou zavedeny speciální senzory, které nejen snímají mozkové vlny kvůli spánku, ale taky způsobují tohle,“ ukázal nesměle na tátovu hlavu a přivřel oči v očekávání útoku na svou osobu. Táta ale jen zaraženě stál a zíral na našeho soukromýho vědce.

„To mi chcete tvrdit, že se mi to stalo kvůli vašemu vynálezu?“ pronesl táta už o poznání klidněji, ale ještě pořád měl v hlase náznak vzteku a nedůvěry.
„Ano, bohužel ano, ale zase… moc vám to sluší, pane Kaulitzi. Já na to v tom fofru úplně zapomněl. Ještě jednou se omlouvám,“ zkroušeně kňourá Fil, ale naštěstí se do toho vložila Hana.
„Jörgene, Filip je vědec a vynálezce, jednou budeš v encyklopedii, až se s tímhle proslaví, že?“ mrkla na Filipa a usmála se. „Víš, kolik lidí by dalo nevím co za to, kdyby měli ve stáří svoji barvu vlasů? Filip ti vlastně pomohl, měl bys mu poděkovat a ne nadávat.“
„Stáří… stáří…“ mumlal si pod fousy táta… „Ještě nejsem tak starej…“ rozčiluje se potichu. „Pokusnej králík si zaslouží bejt v encyklopedii,“ zamumlá táta. „Jak jste to mohl riskovat, vždyť mě to mohlo klidně zabít,“ ještě dodá, ale je vidět, že se začíná pomalu uklidňovat.
„Ne, to se stát nemohlo, jsou to naprosto bezpečný a ověřený vlny,“ ujišťuje ho Filip o něčem, o čem nemá ani páru, protože to neexistuje, ale naštěstí to vypadá, že jsme z průšvihu vybruslili dobře. Táta vypadá klidně a smířeně. Akorát je teď daleko větší nebezpečí, že si své uzdravené srdce možná spojí s Filipovými vlnami…
„Chlapi ve firmě se mi budou chechtat,“ dodal ještě ublíženě, ale zřejmě věc považoval za vyřízenou a vrátil se zpátky ke stolku s houbami. Uff… zvládli jsme to. Tak teď ještě ten pitomej test.

BILL

„Drž,“ dostanu příkaz, když mi jehla pomalu zajíždí do žíly na pravém předloktí. Sakra, nemám tohle rád, ale snad je to dneska už poslední nepříjemnost. Už toho bylo docela dost. „Dobrý, zmáčkni si to a pevně drž, ať nemáš modřinu,“ vytáhne Vall jehlu z mé ruky a já jen nešťastně stočím oči k Tomovi, který sedí statečně vedle mě a pozoruje, jak trpím. Nechci vidět v jeho očích ty ohníčky škodolibosti, ale když mi ukáže svoji zalepenou ruku, je mi jasný, že si to teď hezky užívá. Vyhrožoval mi tím už tenkrát, když jsem to Vallerii za nás oba slíbil.
Tohle byl snad poslední úkol… všechno to vyptávání na prodělaný nemoci a měření různých částí těla, mi připadalo sice trošku směšný, ale když jsem si představil, že takhle stejně jako mě tu předtím Vall měřila Toma, napadlo mě… no… radši nic. Řekl jsem si, že už nebudu žárlit a Vall je zamilovaná do Filipa, tak si Toma může měřit, kde chce… klidně i tam… nevadí mi to… nevadí mi to!… nevadí!!! Ale jo, to by mi asi vadilo… to by mi sakra hodně vadilo!

„Tak hotovo, teď už jen ty testy,“ přeruší moje debilní myšlenky Vally a pomalu nás sune k počítačům. Každýho k jednomu, pěkně daleko od sebe, abychom si nemohli napovídat. Táta s Hanou a Davídkem se šli ještě na chvíli projít, abychom na to měli klid, a hned jak testy doděláme, pofrčíme domů a naše dvě hrdličky se vrátí pěkně zpátky vrkat do Hannoveru. Táta před odchodem prohlásil, že se mu nějak líp dýchá, a my jen napjatě sledovali, jestli to hodlá dál rozebírat, nebo ne. Zaplaťbůh byl jen rád, měl pocit, že by mohl lítat.
„Takže, pánové… herci… doufám, že po tom, co jste mi tu předvedli za komedii, mi nebudete lhát do dotazníků. Jste koukám docela profíci a ten můj taky,“ otočí se významně na Filipa, kterej se zatváří, jako když se mu právě nad hlavou rozsvítila svatozář. „Budu si na něj muset dávat pozor,“ šeptne nám Vally potichu s úsměvem.
„Takže… dvojčátka moje milá, ještě jednou jsem vám chtěla poděkovat za ochotu, s jakou jste mi vyšli vstříc, a teď vám vysvětlím, jak to bude probíhat při testu. Je jednoduchý, jedná se o doplňování předem připravených vět. Důležité je, abyste vyplnili první věc, která vás po jejím přečtení napadne. Čas máte, ale neváhejte dlouho, chci vaši první myšlenku, i kdyby to byla sebevětší blbost. Pokaždé, když potvrdíte odpověď, naskočí další otázka. Můžete odpovídat několika slovy, nebo jen jedním nejvýstižnějším, ale dávejte pozor, nepište svoje jména. Test je přísně anonymní, takže používejte slova jako bratr, dvojče nebo pokud budete chtít, klidně i bráška, podle toho, jak si vzájemně říkáte. To všechno se mi bude hodit ve vyhodnocení. U dvojčat je známo, že mají k sobě hodně blízko, tudíž se nebojte citů ke svému dvojčeti a klidně je projevte, je to naprosto normální,“ dovykládá Vall, a když se zeptá, jestli jsme připraveni, oba zároveň kývneme a dostaneme pokyn, abychom klikli na tlačítko START. Vally se usadila někde vzadu na židli a bedlivě nás sleduje, abychom se nemohli domlouvat ani očima. Mám pocit, že mi vyletí srdce z hrudi, jak se klepu. Doufám… pevně doufám, že to nepohnojím. Musím lhát inteligentně a hlavně už začít, ať to mám co nejdřív za sebou. Takže… první otázka:

Když se mi stýská, vzpomenu si na… Toma, samozřejmě, ale napíšu syna, to bude lepší, stejně vzpomínám na oba současně… To bylo jednoduchý, ale zajímalo by mě, co tam vyplnil Tom… po očku na něj mrknu a vidím, jak soustředěně něco vyťukává. Dobře, nechám to na něm, jdu na další otázku…
Pohádal jsem se s přítelkyní/přítelem a mám smutnou náladu. Půjdu a zavolám… no… když se pohádám s Tomem, tak volám mámě, takže to je jasný a ani nebudu lhát. No vida, jak to jde, zatím dobrý… Tak další, docela mě to baví.
Moje dvojče se zamilovalo, a když mi to radostně oznámí… jsem nešťastný, protože tady se tím určitě nemíní, že se zamilovalo do mě. Můžu to tam napsat? Asi bych měl mít radost, když se moje dvojče zamiluje… to je těžký… jenže když napíšu šťastný, bude to tak, jak to u dvojčat bývá? Netuším, jak to je, nejsme v tomhle normální… ale jo, nechám tam šťastný… sice kecám, ale nedá se nic dělat. Budu to brát tak, že mi oznámil, že se zamiloval do mě…

Když se moje dvojče cítí špatně… cítím to… stejně jako když je mrtvé… to se asi do testu psát nesmí, to by asi neprošlo… Dobrý, tohle je přece normální, tohle cítí všechna dvojčata, není to tak hrozný, jak jsem se bál… takže další otázečka…

TOM

Když se ráno vzbudím, vzpomenu si na… včerejší fantastickej sex s Billem… takže to trošku zjednodušíme, abych tolik nelhal, a frknem tam jenom ten sex. Tak…

Když se mi stane něco nepříjemného, zavolám… Billovi, to je jasný… tak na tom snad není nic divnýho, ne? To bych snad bylo divný, kdybych volal někomu jinýmu, takže vyplníme… svému dvojčeti, ať to není nuda. Nemusím tam pořád cpát toho bratra. Stačí, že jsem ho napsal do prvních dvou otázek.

Když moje partnerka/partner nesnáší mé dvojče… že by Bill nesnášel Billa? Srandovní představa… zrovna on se má moc a moc rád, ale tady to nejde použít. Sakra… napíšu to, co jsem vždycky tvrdil… rozejdu se s ní a je to.

Nedovedu si svůj život představit bez… no, tady snad ani nemůžu napsat nic jinýho, to je snad nad slunce jasnější… sice už to tu je, ale to nevadí… klidně to napíšu stokrát, je to přece pravda… Nedovedu si svůj život představit bez sexu.

autor: Janule
betaread: Janik