autor: Michelle M.
Harry se plazil úzkou chodbou vedoucí pryč z Bradavic. Věděl, že nemůže použít přenášedlo přímo z bradavického hradu, takže se potřeboval dostat z dosahu kouzel, která starobylý hrad chránila. Šlo to špatně. Chodba byla už dlouho nepoužívaná, zanesená nejrůznějšími kameny, tlejícím listím a vším jiným. Hřbetem ruky si setřel kapky potu, které mu vyrazily na čele. Uvědomil si, že má úplně ledové prsty a nevěděl, jestli zimou nebo nervozitou. Už musel být blízko, dřív několikrát použil tenhle východ, ale ještě nikdy se mu cesta nezdála tak dlouhá.
Konečně.
Zaznamenal, že chodba se povědomě stáčí doleva a pak trochu nahoru a už nahmatal známý východ. Opatrně vyklouzl ven. Jakmile ucítil čerstvý vzduch vytáhl z kapsy masivní prsten, který mu dala McGonagallová. Nasadil si ho na prst a zavřel oči. Nikdy neměl rád přemisťování a nikdy si na to asi nezvykne. Ten pocit, že ho něco pevně sevře a vtáhne do sebe, byl vážně nepříjemný. Opakoval si jméno místa, o kterém ho McGonagallová ujistila, že bude nejblíže sídlu Malfoyových, a doufal, že se trefí. Během minuty cítil, jak ho mocná síla vypouští ze svého sevření a Harry tvrdě přistál na zemi. Promnul prsty naražený bok a tlumeně zaklel. Už se mu v životě povedlo i hladší přistání, ale co… stane se.
Rozhlédl se kolem sebe, ale byla pořád ještě hrozná tma. Spočítal si, že brzy začne svítat a Harry se do té doby nutně potřeboval zorientovat, kterým směrem se dát a přiblížit se co nejvíc k sídlu, aby při první příležitosti proklouzl skrytý v neviditelném plášti dovnitř. Pevně stiskl víčka k sobě a povzdechl si. ´Draco, kde teď asi tak jsi?´ pomyslel si smutně.
Vstal ze země a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe.
„Lumos,“ pronesl tiše. Špička jeho hůlky blikla a rozsvítila se žlutým světlem. Otočil se kolem své osy a najednou si uvědomil, že stojí na úzké cestičce. ´No jo, ale kterým směrem se dát?´ Měl dvě možnosti, ale která je ta správná? Kdyby měl aspoň nějakou mapu…
No nic, musel se prostě rozhodnout. Pokrčil rameny a vydal se doprava. Neměl představu, jak dlouho jde, ale odhadoval, že asi tak dvacet minut, možná půl hodiny. Stromy začaly řídnout a Harry vyšel na louku, která se prudce svažovala dolů. Po jeho pravé ruce byla obloha temná jak uprostřed nejčernější noci, ale na levé straně už ztratila svou nepropustnou čerň a protkaná růžovými nitkami oznamovala, že se probouzí slunce. Harry zhasl hůlku a posadil se na zem. Musel počkat, až se rozední, bez toho se nemohl hnout dál. Opřel si bradu o kolena a sledoval svítání. Škoda, že s ním nemohl být Draco. Harry si byl jistý, že něžné barvy časného rána by se mu určitě líbily. Už uplynuly čtyři dny od chvíle, kdy ho naposledy spatřil a Harrymu se to zdálo jako věčnost. Nikdy by si nemyslel, že bude někoho tolik postrádat. Když odjížděl domů na prázdniny, samozřejmě se mu stýskalo po Ronovi a Hermioně. Ale to bylo jiné. Ta palčivá touha vzít ho za ruku, přesvědčit se, že je v pořádku a sevřít ho v náruči, mu trhala srdce na malinkaté kousky.
Konečně se rozednilo natolik, aby byl schopný zjistit, kam se dostal. Zdálo se, že je na nejvyšším místě z celého okolí a pod ním se rozprostírá široké údolí. Pečlivě zkoumal každou stráň, každý kopec a najednou spatřil v dálce na úbočí strmé hory velkolepé sídlo. Bílé zdi, kryjící rozlehlé budovy a několik štíhlých věžiček, kontrastovaly se zelení stromů, které je obklopovaly. Harryho srdce se rozběhlo v zrychleném tempu. To muselo být ono… sídlo Malfoyových.
Zauvažoval, jestli bude bezpečné použít koště, ale celkem rychle vyhodnotil, že bezpečnější bude vydat se pěšky. Dům mohl být zabezpečený ochrannými kouzly ve vzduchu, aby se nikdo nedostal přes jeho vysoké zdi. Koho by napadlo se tam trmácet pěšky a zkusit proklouznout dveřmi? Z kouzelnického světa asi nikoho…
Hbitě vyskočil a pustil se po louce dolů.
Šel dlouho.
Slunce už stálo vysoko na obzoru, když se konečně dostal na dosah bílého domu. Přehodil si přes sebe neviditelný plášť. Rozhodl se, že počká. Jestli bude mít štěstí, někdo může vyjít a Harry nepozorovaně proklouzne dovnitř. Pokud bude mít štěstí.
Schoulený u hlavní brány čekal téměř tři hodiny, ale nikdo nevyšel, ani nepřišel. Začínal ztrácet trpělivost. Vstal a vydal se podél dlouhé zdi. Zkusí obejít sídlo a třeba narazí někde na jiný, méně náročný vstup. A usmálo se na něj štěstí. Z úplně druhé strany našel malá dvířka. Byla pootevřená. Opatrně vztáhl ruku, aby je víc otevřel a proklouzl dovnitř, když tu uslyšel tlumené mumlání. Otočil se a spatřil domácího skřítka, táhnoucího celou náruč uschlých kořenů a bylin. Už neváhal ani vteřinu a rychle se prosmýkl pootevřenými vrátky. Skřítek, zdálo se, si ničeho nevšiml a ponořený do svých myšlenek vstoupil za Harrym do nádherné zahrady. Pečlivě za sebou zamkl dveře a klíč zavěsil na krk. Harry ani nedutal. Bál se, že když se pohne, prozradí ho vrzání drobných kamínků, kterými byly cestičky v zahradě vysypané. Počkal, dokud skřítek nezmizí, a pak se opatrně vydal směrem k domu. Za jiných okolností by musel obdivovat, s jakým vkusem byla zahrada založená, ale teď nebyla ta pravá chvíle.
Obešel celý dům, aby si udělal představu o všech přístupových cestách. Hlavní vchodové dveře zdobil znak rodu Malfoyových. Harry ho poznal. Byl stejný, jaký měl Draco na prstenu, který nosil.
Rozhodl se použít menší dvířka, na která narazil ze zadní strany domu. Opatrně zkusil kliku. Bylo odemčeno. Ani nechtěl věřit svému štěstí. Vklouzl do domu a modlil se, aby na nikoho nenarazil. Vstoupil do malé chodby. Podle vůně jídla, která ho okamžitě udeřila do nosu, poznal, že zřejmě našel vchod do kuchyně. Žaludek se mu sevřel hlady a teprve teď si Harry uvědomil, že vlastně od včerejšího večera nic nejedl. Podařilo se mu nepozorovaně proklouznout dovnitř. V kuchyni panoval zmatek a ruch. Skřítci pilně kmitali, v hrncích bublala voňavá jídla a Harrymu se úplně sbíhaly sliny, ale teď nebyl čas myslet na jídlo. Někde tady byl Draco a potřeboval ho! Honem se vydal ke dveřím a nepozorovaně vyklouzl ven. Během chvíle se dostal do obrovské vstupní haly. Všude byla spousta květin a portrétů plavovlasých bledých tváří, evidentně Dracových předků. Hale dominovalo obrovské mramorové schodiště. Věrnost zmijozelské koleji byla zřejmě opravdu rodovou tradicí, protože vrchní část zábradlí znázorňovala hadí tělo, zakončené z obou stran obrovskou hadí hlavou s pootevřenými ústy. Harry musel uznat, že vstup do domu s takovouhle halou byl rozhodně impozantní a i když nepřišel hlavním vchodem, přesto vydechl údivem, když před sebou spatřil tu chladnou, mramorovou krásu.
Znovu si připomněl, že tu není proto, aby obdivoval skvělý vkus Dracových předků, ale aby přišel na to, kde Draco je a co se mu stalo.
Z chodby, kterou přišel, zaslechl tlumené hlasy. Bez pohnutí vyčkal, až se přiblíží. Byli to dva skřítci. Jeden z nich nesl obrovskou stříbrnou nádobu a druhý bílé ručníky.
„Mladý pán se už hýbe,“ zašeptal ten s ručníky. „Dej pozor, ať nic nevyliješ. Paní by se zlobila.“
„Hlavně aby to moc nevychladlo,“ poznamenal ten se stříbrnou nádobou.
Harry je sledoval široce rozevřenýma očima. ´Mladý pán se už hýbe!“ Ta slova pomalu pronikala jeho šokovanou myslí. ´Draco, můj Draco,´ pomyslel si zoufale. ´Lásko, co ti to jen udělali?´
Bez váhání se rozeběhl po schodišti vzhůru. Nesměl skřítky ztratit, protože ho určitě dovedou přímo k Dracovi.
*
Bill si projel rukou vlasy a nervózně se rozhlédl po pokoji. Ne, neměl souhlasit s tím, že ho Dorian může navštívit právě teď. Tom by určitě nebyl rád, kdyby věděl, že něco takového udělá. Jenomže copak to šlo? Měl snad Dorianovi lhát, že na něj nemá čas poté, co mu přiznal, že čas má?
Zastavil se před zrcadlem a ukazováčkem setřel trochu rozmazané černě ze spodního víčka, našpulil pusu a prsty projel vlasy. Ale jo, ušlo to. Nebylo to sice nic oslnivého, ale špatně nevypadal. To musel Bill sebekriticky připustit.
S bušícím srdcem sešel po schodech dolů a zastavil se u domovních dveří. Klepaly se mu ruce a horečnatě uvažoval, co by měl asi tak říct, aby nevypadal jak bláznivej puberťák. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.
„Ahoj,“ řekl mladému muži, který stál na cestičce, vedoucí od branky přes malou zahrádku před domem, a rozhlížel se po okolí.
„Bille, ahoj,“ Dorianova tvář se roztáhla v úsměvu a s přátelským gestem natáhl k černovlasému chlapci ruku. Bill ji stiskl, ale hned ji zas pustil, jako kdyby měl strach, že se spálí. Opatrně si Doriana prohlížel. Byl pořád stejně okouzlující, jako když se viděli naposledy, až Bill téměř zapomněl dýchat.
„Pojď dál,“ vzpamatoval se po pár desítkách vteřin a ustoupil ze dveří, aby Dorian mohl projít. Nejistě sklopil oči k zemi.
Dorian vstoupil do chodby a očima přeletěl prostory kolem sebe. Bill jeho pohled následoval. Snažil se vidět jejich dům cizíma očima. Nespokojeně se zamračil, když si všiml, že vedle botníku je umazaná zeď. Evidentně od Tomových tenisek, Bill si byl jistý. Jedině Tom měl ten hrozný zlozvyk, že boty skopával, takže kolikrát se odrazily od zdi, než přistály na svém místě na rohožce. „Tudy,“ ukázal směrem ke kuchyňským dveřím a jen doufal, že v kuchyni žádnou vadu neobjeví.
Dorian se posadil k dřevěnému stolu a sledoval Billa, jak přechází po místnosti.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se Bill a vzal do ruky konvici. „Čaj, kávu?“ Jednou rukou nakoukl do lednice. „Taky by tu měl bejt hruškovej džus… teda jestli ho někdo nevypil,“ zamumlal spíš pro sebe. Tázavě vzhlédl k druhému muži.
„Třeba vodu,“ usmál se na něj Dorian, „to stačí.“
Bill přikývl a z linky vytáhl vysokou sklenici. Hodil do ní pár kostek ledu a doplnil ji vodou z plastové lahve. „Chceš i citron? Máme od dědy, naprosto ekologický, doma vypěstovaný,“ zaculil se, nadšený, že aspoň něčím zajímavým může Doriana překvapit.
„To je dobrý,“ mávl nad citronem Dorian rukou. „Díky,“ vzal si sklenici od Billa a trochu se napil. „Pojď už si sednout ke mně a povídej, jak se ti daří?“ zeptal se. Jeho modré oči scanovaly Billovu tvář. „Už ti zmizely všechny odřeniny, to je dobře.“
Bill pokrčil rameny a sedl si ke stolu naproti němu. „Už je to docela fajn. V pondělí se vracím do školy.“
„Vážně?“ podivil se Dorian. „Tak to se budeme vídat častěji. Učím teď místo profesorky Schmidtové, ale obávám se, že tebe na žádnou hodinu nemám,“ poznamenal s povzdechem.
Bill přikývl. „Ne, Schmidtová mě neučí.“
„Škoda,“ Dorian naklonil hlavu k jednomu rameni. „Rád bych tě vídal častěji…“ Na chvíli se odmlčel. „Vypadáš úplně jinak bez všech těch obvazů,“ řekl ztišeným hlasem. „Skoro bych tě nepoznal.“
Billovi zrůžověly tváře a když k němu zdvihl pohled, Dorian mohl vidět v jeho očích, jak je nejistý a nervózní. Natáhl ruku a bříšky prstů jemně pohladil Billovu tvář. „Máš tak hebkou kůži,“ zašeptal. Než se však Bill rozkoukal, byla ruka pryč a Dorian se díval z okna ven na zahradu. „Jak zvládáš dohánět látku, cos ve škole zameškal? Nepotřebuješ s něčím pomoct? Mohl bych ti třeba zajistit nějaké doučování…“ řekl neutrálně.
Bill se na něj díval široce rozevřenýma očima. Pořád ještě cítil na tváři dotek jeho prstů a jeho slova v něm pořád rezonovala. „To je dobrý,“ vykoktal. „Tom mi nosí poznámky a všechno mi vysvětluje.“
„Aha,“ přikývl Dorian. „Tom…“ řekl tak nějak neurčitě. „Vycházíte spolu dobře?“
„Samozřejmě, je to přece moje dvojče,“ odpověděl Bill opatrně, protože ani náhodou netušil, proč se na to Dorian ptá.
„Tobě nevadí, že se chová tak majetnicky?“
Bill hlasitě polknul. Nevěděl, co říct. Copak mohl Dorianovi říct, že mezi ním a Tomem je mnohem víc než jen běžný sourozenecký vztah? Mohl mu říct, že se spolu milovali? Pak by třeba pochopil Tomovo chování… Nemohl, samozřejmě že mu to nemohl říct. „To je prostě Tom, vždycky byl takový, vždycky mě chránil a staral se o mě, je přece starší. Je na tom něco špatného?“ zeptal se s nevinným výrazem ve tváři.
„Ne… samozřejmě že ne… já jen, že je docela složité se k tobě přes něj dostat. Napadlo tě, že někdy by mohla jeho pozornost být na obtíž? Co když se do někoho zamiluješ? Co pak bude dělat?“ Dorian naklonil hlavu k pravému rameni. „Hm?“
Bušení Billova srdce připomínalo údery zvonu. „On… chce pro mě jen to nejlepší. Určitě by to pochopil.“ Věděl, že se pouští na tenký led a nebylo mu při tom vůbec dobře.
„Jsi si tím jistý?“ Dorian přivřel oči a zkoumavě se na něj podíval.
Bill váhavě přikývl.
Téměř půl hodiny ještě probírali všechno možné, ale téma Tom už znovu neotevřeli a Bill tomu byl jedině rád. Měl nepříjemný pocit, že mu Dorian vidí až do žaludku a dokáže přečíst jakoukoli jeho tajnou myšlenky. Jeho oči byly tak zkoumavé. Téměř neopouštěly Billovu tvář nebo jeho tělo a Billa to pěkně vyvádělo z rovnováhy. Nebyl zvyklý na tenhle druh pozornosti. Nikdy se na něj nikdo tak nedíval… jen Tom… ale i to bylo pořád tak čerstvé, že si na to musel zvyknout. A teď Dorian.
Opatrně zabloudil pohledem k nástěnným hodinám. Bylo skoro půl čtvrté, což znamenalo, že se Tom během patnácti minut vrátí domů a to Billovi na klidu nepřidalo.
„Asi bys už měl jít,“ řekl tiše.
„Nudíš se se mnou?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to ne… jen… Tom se za chvíli vrátí domů.“
„Nic špatného přece neděláme. Proč by mu mělo vadit, že jsem tě přišel navštívit?“
„Tomu nemůžeš rozumět,“ vybuchl zničeho nic Bill. Prudce vstal ze židle a přešel k lince. Prsty křečovitě sevřel okraj pracovní desky, zůstal stát zády k Dorianovi, s hlavou skloněnou, sledoval tmavou plochu kuchyňské linky. „Odejdi… prosím,“ zašeptal.
Dorian hypnotizoval štíhlou postavu mladého chlapce. Ještě se nesetkal s nikým, kdo by byl tak přitažlivý. Bill byl jak magnet, černý magnet, který ho k sobě táhl neuvěřitelnou silou. Od první chvíle kdy se setkali. Vstal a přešel k chlapci. Zastavil se sotva půl kroku od něj. Natáhl ruce, chtěl sevřít jeho křehká ramena, ale zarazil se. Jeho dlaně zůstaly uprostřed pohybu sotva pár centimetrů od látky červeného trička. Zhluboka se nadechl a vydechl.
„Asi bych opravdu měl jít,“ řekl a váhavě ustoupil krok zpátky. „Bille?“
Chlapec se nepatrně zachvěl a otočil se. „Ano?“ Zadíval se do Dorianových očí a skoro nedýchal. Bylo tam něco podobného, co vídal v Tomových očích, když byli spolu sami. Tohle zjištění mu skoro vyrazilo dech. Než se nadál, byly modré oči tak blízko, až cítil horký dech na své tváři. Měkké rty se jemně otřely o jeho tvář. „Uvidím tě zase?“ slyšel slova šeptaná do jeho kůže. Zachvěl se. Slíbil přece Tomovi, že se setkají jen jednou.
„Nevím,“ zašeptal a přivřel oči, snažíc se oddálit nepříjemné rozhodnutí co nejvíc.
Dorian se nepatrně odtáhl. „Bille,“ vyslovil znovu jeho jméno, tak měkce, že vlastně jen splynulo z jeho perfektně tvarovaných rtů. „Musím tě zas vidět,“ šeptal horečnatě. Než se Bill nadál, cítil ty dokonalé rty na svých. Nevinný něžný polibek, ne delší než tři vteřiny.
Zavřel oči a přerývaně vydechl: „Ne.“
Dorian přejel dlaněmi po jeho pažích. „Jsi jedinečný, Bille, víš o tom?“
Bill se roztřásl. Byl jak omámený.
„Zavolám ti,“ zašeptal ještě Dorian a vydal se ke dveřím. „Díky za vodu,“ dodal už úplně normálním hlasem než zmizel z Billova dohledu.
autor: Michelle M.
nesnasim doriana…boze,je uplne citit,jak je falesnej,jak chce billa vyuzit jenom proto,ze si mysli,ze je sexy…zabila bych ho xD,boze,at je tom porad u billa a at to nedopusti,aby to zaslo tak daleko…
hustý rychle dál miluju tuhle fff!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Aj mne sa moc protivný …je taký ..vlezlý a ..a…prefíkaný . Skrátka , určite sa s Billom pohrá , naruší ich vzťah a potom zmizne , blbo jeden 🙁
Ou , mám nemalé tušenie , čo je s Dracom , ale je to moc krutéé x) krásny dielček , mám na teba jednu otázku … Nevieš náhodou , kde nájdem poviedku z názvom Invitation ? Môžeš mi odpísať aj sem alebo na maila .
Prosíím , moc by si mi pomohla ..♥
Dzesi3: máš mailíka 🙂
Bill mě zklamal… =(
Tomu se říká jít pomalu za svým cílem. Dorian má trpělivost a celkem dost silné zbraně. No uvidíme, jak dlouho bude Bill odolávat 🙂 A konečně se Harry rozhoupal a vydal se na záchranou misi. Bojím bojím, že to bude past, protože se do zámku dostal podezřele snadno. Michelle, ty mi dáváš 🙂
ha a typuju to , že se s Tomem setkají ve dveřích…. že Michelle? zůlato ty nikdy nezklameš… :-* a zkus se mi někdy ozvat i na icq…chybíš mi :(:(
Ten Dorian mě tak neskutečně štve…..jako jak si to může dovolit sakra Vždyť Bill má Toma a tak to taky bude …..:D promiňte, jen mě to naštvalo :D……….začíná být dost nebezpečný ten pan "dokonalý a krásný "…..určitě to bude nějakej vrah jako v tý knížce :D….doufám že Tomíkk si Billa pěkně ohlídá a nedá ho nějakýmu blonďatýmu Dorianovi…..ome dej mu přes držku :D:D…..No s Harrym tuším nějaký potíže protože se tam dostal podezřele snadno…tak uvidíme jak to bude no…a jako vždycky musím pochválit je to nádherně napsané 🙂
mělo tam být Tome dej mu …..
Dorian je pěkněj " vošoust" xD….Promiňte za to oslovení, ale neskutečně mě vytáčí to jeho sebevědomí. Co si to vůbec dovoluje!!xD…Tome, zabij ho!xD…Doufám, že se v těch dveřích skutečně potkají..a Tom mu dá přes držkuxD.. Bill si vezme ponaučení…. Jestli se nechá Dorianem svést budu ho mít za děvkuxD…Michelle, vidíš co se mnou děláš?xD….Se tady vztekám jako malý dítěxD
rychle další.
Michelle.M :kujéém , už som ti aj odpísala , no ale pekné kraviny , tak to potom ber s nadhľadom x) ou , mimochodom , prečítané po duhé a opis sídla Malfákov , ma skoro zabil , ani som nedýchala x) musí to byť krása x) hrabe mi
DÉÉÉÉBÍÍÍLL……….k tomu nemělo dojit. byt tomem bych doriana vycpala křídama:D
Nesnáášim Doriana….
Ten příběh Harryho si tak blbě useklaaaaa:(:(:) tak rychle piseej
On s ním sprostě manipuluje!!!!!!!!!!!!!§§§§§§§§§Toe sprostý!!!!!!!Dorian Grey je pitomec….!Twincest 4 ever!!Nádherná povídka!!!
Ten Dorian mě teda se…
a chudak Harry 🙁 ať už ho najde…
Tak jsem se konečně dostala k tomu ti taky něco napsat, vím, jsem děsná. Mám z Harryho radost, že se odhodlal konečně k akci, že jde za Dracem a snad ho zachrání, pevně doufám, že se mu to podaří. Docela mě rozesmívaj ty domácí skřítci, to víš, nejsem na to zvyklá a fantazy jako taková mě nikdy moc nelákala, tak jsem vždycky překvapená. 😀 Ovšem Bill… to je teda na pováženou… věřím, že ten polibek byl pro něj asi krásnej, vzrušující, zakázanej… koho by nelákalo ochutnat zakázaný ovoce, ale… co Tom? Měl Dorianovi aspoň hned potom takovou vlepit, až by vzal druhou o kuchyňskou linku, ale on je tak fascinovanej tím krasavcem inteligentním, že ani nedutal… sakra práce. Komplikace, samá komplikace… emoce ze mě lítaj, když to čtu už asi potřetí pořád stejně… je to prostě perfektní, nemůžu si pomoct… zachraňte někdo Billa, ať ho ten pitomej Dorian nedostane, nebo se picnu… :o) J.
áááááááááááááááááááááá omfg !!! ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá být billem zhroutím se do rohu a .. uí chudák tománek :'(
No tak Dorian opravdu neztrácí čas, ale copak se mu člověk může divit?!?! Kdo by nechtěl líbat Billa, že! Tedy nepočítám ty, co by radši líbali Toma :-)))))
Ale teď vážně, jsem zvědavá, jestli se Dorian ve dveřích srazí s Tomem. A jestli ano, jestli Tom Doriana na místě zabije:-)) A v případě, že se minou, jestli Bill Tomovi prozradí Dorianovu návštěvu a hlavně její průběh:-) A jestli… no to bych se mohla ptát do nekonečna… radši si počkám na další díl… ale Michelle, říkám ti, že jsem fak děsně zvědavá, samozřejmě i na Harryho a Draca… :-)))
hajzl
Toméé!!! Zab Doriana!!!!!!!
Billi to neskúsené teliatko naivné ma vytáča, ale kto by odolal. Možno by mu mal Tomi viacej rozprávať aký je nádherný, narcisovi jednému aby mu to nechýbalo, lebo potom príde jeden oblbovač a chlapček nevie čo so sebou. Teraz asi nasleduje tá krutá časť poviedky keď sa budú vzájomne psychicky týrať a to ja nemám rada, lebo sa hrozne trápim.
Som zvedavá ako nájde Harry Draca. Ale už ho opatruje Narcissa, tak je na tom asi lepšie. Harry čakal príliš dlho. To u neho nebýva zvykom. Škoda.