autor: tokiaccka
betaread: Janule
betaread: Janule
Jednou sem měla taky depku. Mýmu klukovi umřela máma. Zrovna o prázdninách. Nevěděla jsem, co mám dělat. Snažila jsem se mu pomoct. Ale nevěděla jsem jak. Tak vznikla tahle mini povídka. Je to na písničku od Negative: In memoriam.
Jako roční období mění své tváře, tak měním svojí tvář já.
Déšť jako slzy padají potichu dolů. S roztaženými pažemi.
Vánky šeptají tvým hlasem mé jméno. Já ho šeptám sám. Tady.
Tíživé stíny mi přicházejí říct ten stejný starý zaručený příběh. Jak jsme se narodili. Ty o deset minut později než já.
Jsem zaseklý na tom místě, jak vězeň tohohle pokoje. Našeho společného pokoje.
Bolestivé vzpomínky na tebe a na mě si pořád promítám v hlavě. Stále dokola.
Beru barvy touhy a maluji tě na svou zeď. Tvůj obličej. Tvé tělo. Tebe.
Je snad tak moc žádat zlatého klidu? Je to jednoduché a pochopitelné. Není žádné východisko. Nemůžeš se vrátit. Jsi ve svém klidu.
Přeji si, abych byl mrtvý. Mrtvý jako ty a padající motýl. Padal bych za tebou. Dolů. Do země. Do hrobu. Do rakve.
Po jednom prožitém dni, co jsme byli jen spolu, jsem se zamiloval.
Doufám, že nalezneš svůj nesmrtelný klid. Věčný, opravdový. Přeji ti to. Doufám. Věřím.
Vím, že ještě nemůžu umřít, nemohl bych znovu žít. Ty bys nechtěl, abych šel za tebou. Ale přitom bys chtěl být se mnou. Tak jako já s tebou. Tak moc.
Hodně nikdy není dost. Teď už to vím. Díky tobě.
Jsme uvězněni v čase, dokud nás smrt neodvede pryč. Jenže… tebe už odvedla. Já zůstal.
A v momentě, kdy jsem nejvíc vystrašený, jsi nepřítomně spal a brzy ses ztratil. Navždy. Nechal jsi mě tu.
A pokaždé, kdy ses přestal nadechovat, jsi byl blíž k místu, kam nepatříš. Jenže se to nedá vrátit.
Nikdy jsem nemyslel, že to může být tak těžké a drsné. Bez tebe na tomhle světě. Tys byl moje naděje.
Po tom všem nemůžeme dostat všechno. Já nic nechci, kromě tebe.
V tom sladkém výletu jsi mi byl dán jako dar. Vzpomínáš?
Doufám, že tam někde na mě čekáš, na tom místě, kde se zase obejmeme. Najdu si tě. Všude. Vždycky.
Ty jsi šel první a já půjdu po tobě. Ale ne hned. Pochop.
Jsem v depresi, ale je mi to jedno. Je to deprese kvůli tobě. Tak jí nechám, ať dělá co chce.
Chybíš mi. Moc. Stále. Každým okamžikem.
Doufám, že mě slyšíš. Věřím. Snad. Určitě.
autor: tokiaccka
krásné…tak přesné a vystihující…nevím co ještě napsat, prostě nemám slov
no počkej jak tě sprdnu až budeš na icq!:'(…. a to jsem dneska mněla dobrou nálau a teď tu brečím a brečím…:'(':'(….
jinak moc krásná povídka:'(
to je tak smutný…=( i když už jsi mi to dávala přečíst,vždycky mě to úplně dojme..*-* ty vždycky tak krásně hraješ na city :-* 😉
:'(nééé a ještě ten song:'(:'(
užastný..=´( opravdu obdiv….a tvího kluka mi je hrozne moc líto..=(=( taky jsem stratila osobu kterou jsem hrozne moc milovala…a byla pro me jako máma,…=(=( snad se bude mít brzo líp =( a ty taky ptž si myslím že te to taky zasáhlo…=(=(
to je zajimavý… fakt hezky
:(ja fňukám…dpč..wždy si pofem že nebudem už čítat takéto ffky..ale nefiem tomu odolať važne…a potom mám smutnú náladu ax jaj…ale inač krása 🙁
Nádhera.. Výstižné, dokonalé.. Prostě… Úžasné…
P.S: Vím skoro přesně, jak se cítí tvůj kluk.. Mě zemřel táta.. :'(