autor: Jitááááááááá
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Achooooj!!! Tak… Je tu další díl a když se na to tag díwám, je to nějak wysoké (jak pro koho, že?=)) a kulaté číslo. Tag wám ho wěnuji ((= a taky jsem chtěla wás wšechny poprosit, jestli byste mi do komentářů nenapísali, jestli to má cenu pokračowat.. Né že by mě přestalo bawit písatelstwí, to ne! Mám tu FFku ráda, je to moje srdeční záležitost. Ale newím, jestli wás to už nenudí ((= Děkuji za wšechny waše komentáře a zároveň děkuji Januli a Helushce, kterým tento díl taky wěnuji.. Znamená to pro mě strašně moc, když pod powídkou čtu kladné ohlasy. ((= Ani wás osobně neznám, ale muckuju wás ((=Jitaaaaaaaaaaaa
Ještě se v pevném objetí vydýchávali. Mlčky si hleděli do očí a jediný zvuk, který se linul kolem, bylo šumění stromů a zběsilý tlukot dvou zamilovaných srdcí. Tom Williama po očku pozoroval a hladil jeho vlasy, které měl rozprostřené po celé své hrudi. „Tomi… Já mám strach…“ pípl William a lehce se otřásl. „Billi, lásko… Čeho se bojíš? Neboj se… Nemáš čeho… Zůstaneme navěky spolu. To jsem ti přísahal. Nebo se bojíš prozrazení?“ Tom byl zoufalý. Po setkání s otcem byl opět jako ta hromádka neštěstí, kterou našel osamocenou právě v těchto místech.
Billi se posadil a zavřel oči. Po tváři se mu skutálela slza, která za sebou táhla další a další. „Já… Já si tě nezasloužím, Tome… Bylo… Bylo by pro tebe lepší, kdyby sis našel někoho, kdo ti bude moct nabídnout víc než jen prázdnou náruč a… Akorát ti přidělávám starosti…“ Tom jej bezmyšlenkovitě chytl do náruče a pevně jej objal. „Billí. Nebuď na sebe takový. Bolí mne, když vidím, jak se trýzníš. Musíš si dopřát radost a nemít strach z toho, že by si štěstí vzalo nějakou daň. Nevím, co udělat, abys byl šťastný.“ Billi byl jakoby v transu. Pořád dokola slyšel otcův křik, jak mu říká, že je neschopnej, k ničemu a že si nic nezaslouží. Tom se zamyslel a pak mu to konečně došlo.
„Ty tátovi věříš? Jako tomu, co ti říkal?“ Billi jen kývl a dál plakal. „Billi, on lže… Chce jen, abys nebyl šťastný. Protože ti závidí, že dokážeš milovat. To on neumí. Vždyť tebe i Emillii bil. Nadával vám do zrůd. A to není láska. Ale… Já ti jí chci dát. Přeji si, abys na svůj minulý život zapomněl. Pomůžu ti zapomenout.“ Billi si surově setřel poslední slzy a pak se konečně zase usmál. „Děkuji, Tome. Miluji tě… Promiň, promiň za to, že musíš poslouchat ty moje výlevy… Odpusť.“ Tom mu daroval polibek na líčko a zašeptal mu do ouška: „Od toho je láska. Musíme si vzájemně pomáhat. Také tě moc miluju, konečně jsem našel to, o čem jsem si myslel, že je jen v pohádkách. Nikdy mě neztratíš…“
A poté si lehl a stáhl Williama na sebe. Billi se malinko polekal, ale hned se začal smát. Tom mu setřel poslední slzu z bílé tváře a začal mu něžně pusinkovat celé tělo. Lehounce mu přejel přes oční víčka a pak něžně foukl do jeho hustých řas. Pak ho políbil na ňufáček a sjel mu až na pootevřené rty. Lehce po nich přejížděl bříšky prstů a vydechl, když je Billi pootevřel. „Líbej mě, Tome, prosím…“ špital Billi a hned ucítil Tomovy rty, jak se snaží ty jeho pootevřít trochu víc. Nechal se dobývat a jen po milimetrech Toma pouštěl dovnitř.
Za okamžik se jejich rty spojily a hrály spolu vášnivou hru. „Miluji… Tě…“ mumlal Tom do polibků a Billi se usmál a pípl: „Já… Tebe… taky… A mlč! A líbej… mě!“ Billi byl teď šťastný. Musel otce zcela vypudit ze své mysli. Už s ním nechtěl mít nic společného. Sice ho napadlo pár věcí, které by se ho mohly týkat i v budoucnu, ale raději se tím nezabýval. Důležitá je přítomnost. A právě vnímal jen Tomovy rty a jeho tělo, které bylo přitisknuté na tom jeho. Cítil příjemné šimrání a mrazení, které mu prostupovalo do každého zákoutí jeho mušího tělíčka. Věděl, že udělal chybu, velkou chybu, když utekl. Ten hnusný santusák, který je prý jeho otcem, byl výstraha. Už s Tomem zůstane a nikdy mu už neublíží.
Mohli si teď v klidu užívat prázdniny, které měly ještě daleko do konce. Tom se rozhodl, že Billimu ukáže nějaká města, ve kterých nebyl. Třeba takový Hamburk, copak se tam mohl někdy dostat? „Billi… To… Chtěl jsem ti říct, že to… Měl bych tě nějak to… doučit…“ Tomovi se to vůbec nechtělo vyslovit, protože věděl, že z toho Billi nebude zrovna dvakrát nadšený. Přeci jen neviděl školu čtyři roky a to je dost dlouhá doba. Jeho nejvyšší studium byla osmá třída základní školy. A pokud bude chtít chodit s Tomem na gymnasium, bude to muset dohnat.
„Tak… tak dobře, ale nechci ti kazit volno… Copak nemáš školy dost?“ zasmál se William, když si na ten úděsnej vzdělávací ústav vzpomněl. „Pro tebe to přetrpím. A s radostí,“ usmál se a hned na to mu vlepil lehký polibek. „Ne ne… Takhle ne…“ zašvitořil Billi a hned se Tomovi hluboce vpil do rtů. Teď byl spokojený. „Ale… Naše víla začíná být dost náročná,“ popíchl ho Tom, kterému se to ale nadmíru zamlouvalo. „A ty snad nejsi?“ špitl Billi, když se od Toma odtrhl. Hned se začali opět smát. A měli důvod. Byli šťastní.
„Billi. Vrátíš se ke mně? Jako k nám domů? Je tam přeci Emillie a je ve spárech Michaela. To přeci nemůžeme nechat jen tak, né?“ zasmál se Tom, když si vzpomněl na to, jak se Michael snažil poprvé sbalit nějakou spolužačku. Byl z toho chudák celý na nervy, ale snad bude s Emillií šťastný. Je to přeci sestra nejúžasnější bytosti na světě. „Ano… Vrátím se k tobě. A to už chceš jít teď?“ podivil se Billi a Tom se zadíval na hodiny na mobilu. „Á jé! Už by nám měl jet autobus… Prej… za hodinu… teda… Jestli tu chceš ještě zůstat, tak tu zůstaneme…“
Billi jen zavrtěl hlavou a pomalu se soukal do oblečení. Tom na sebe také všechno natáhl a pak pomalu poskládali zase vše zpět do batůžku. Pak se zvedli a William se rozhlídl po svém domově. Něžně přejel prsty po kůře jednoho z mnoha stromů a zadíval se do korun. „Bude mi… tohle všechno chybět… Tome… slib mi, že sem budeme jezdit… prosím…“ Tom se na Williama smutně zadíval a pak jen kývl. „Billi… Kdykoliv budeš chtít, tak sem můžeme zajet… Od toho jsou přeci autobusy, né?“ usmál se a nějak se snažil mu na tvář vrátit ten úsměv, který tam měl ještě před chvílí. Ale Billi teď neměl náladu na úsměv. Bál se, že opět bude cítit tu tíseň, kterou mu způsobují ty ohavné bílé stěny. Ale pokud chtěl být s Tomem, musel si zvyknout.
Šli svižnějším krokem, protože moc času už jim nezbývalo. Billi začínal přemýšlet nad tím, že dělá další chybu. Ano, miluje jej, ale určitě by s ním nešel přežívat do lesa. Copak je stejný blázen? Raději už na nic takového nemyslel a už se pomalu smiřoval s tím, že nějakou dobu bude mít strach a noční můry… Musel se osamostatnit, aby všechny nové věci zvládl, ale měl jedno břemeno, které sice táhl s Tomem, ale i to na něj bylo moc.
„Tomi… Já… já už dál nemůžu…“ Tom se na něj usmál a pípl: „V čem už nemůžeš? Jestli jdeme moc rychle, tak…“ Tom vůbec nic nechápal.
„Ale… myslím… že bychom si měli dát pauzu. Jako v… v našem… vztahu…“ pípl a sklopil pohled. Opět posmutněl. Tom si jej k sobě přimáčkl a povzdychl si. „Já vím, Billi. Není to zrovna nejjednodušší. Ale spolu to zvládneme. Můžeme být chvíli jen přátelé a pak… pak bychom spolu mohli zase… chodit…“
Billi se na Toma vděčně usmál a pípl: „Děkuju… Jsem rád, že mě chápeš… Miluji tě…“ Tom se usmál, ale uvnitř byl smutný. Ano, všechno se to semlelo strašně rychle. Ani sám si to pořádně nestihl všechno uvědomit a tím si to nemohl ani naplno užít. Tak jo… Chvíli si budou hrát na slušné bratry a pak se uvidí, jak to bude dál… Ale dokáží to? Dokážou se na sebe dívat bez známek toho, že po sobě touží? Vydrží se toho druhého nedotýkat? Ale proč by to měli ukončit? Všechno se jim zdálo tak jiné, tak krásné, když byli vedle sebe a šeptali si, co k sobě cítí, jak se chtějí milovat. Ale má to všechno vůbec smysl?
Billi si pořád připadal, že by měl z Tomova života zmizet a pořád si nepřipouštěl, že do jeho rodiny už vlastně patří. Ať už jako bratr nebo jako partner. „Billi. Já se bojím jen jedné věci. Né toho, že bych se tě nedokázal nedotýkat, ale toho, že se po té „přestávce“ nevrátíš…“ Billi se jen usmál a naposledy jej políbil. „Já tě NIKDY neopustím. Nikdy. Pořád budeme spolu. Alespoň mámě dokážeme, že bratři být prostě nemůžeme, protože incest by asi nepřijala. Chvilku budeme přátelé a pak budeme zase pár.“ Billi mluvil tak něžně, že Tom málem omdlel. „A jak… jak dlouho si takhle budeme „hrát“?“ Tom se modlil, aby to nebylo déle než hodiny, protože dýl by to asi je těžko vydržel…
„Tome… Já vůbec nevím… Potřebuji se vzpamatovat z… no, ze všeho… Byl jsem takovou dobu sám a teď… prostě… Nevím, jak ti to vysvětlit… Bojím se, že když toho najednou mám tak moc, že se ráno vzbudím a vše bude pryč. I ty…“
Tom si povzdychl a tiše se zeptal: „A jak dlouho bychom měli být… eh… bratři?“ Billi čučel do blba a ani nehlesl. Tom jej objal a zeptal se znova. Sice se odpovědi dost bál, ale potřeboval to vědět. Začal se lehce chvět a raději zavřel oči, aby neomdlel. Před očima se mu udělalo rudo a pak černo… Billi chvíli mlčky přemýšlel a pak řekl slovo, při kterém se Tom málem skácel. „Měsíc…“
autor: Jitááááááááááá
měsíc 😀 ne to ne 😀 to nejde 😀 měsíc 😀 to je moc dlouho i na mě 😀
jinak Jitůůů jasně že pokráčko má smysl 🙂 moc ráda tuhle povídku čtu a už se ani neobtězuju pstá pllsím další díl, protže počítám s tím že na me myslíš a napíeše ho 😉 kazdopádne jsem moc ráda že s povídkou nesekneš jen tak a radši se zeptáš, protože to bych nevydržela :))) Jen tak něco co čtu takovou dobu a najednou by to bylo fuč 🙂 každopádne piš piš a piš 🙂
no milá Jitaaaaaaa po tejto časti sa by som si priala ešte dalších
30 je to nádherná FFka a ja sa vždy teším ked dáš novú čast tak nemyslí na koniec ale dalej píš!!!!!!!!!!!!!!!
bolo by mi lúto keby si to zabalila
Tahle povídka musí pokračovat…..je totiž naprosto dokonalá a nevinná…..rozhodně se musí dát zase k sobě!!!! A doufejme že zase nezdrhne do lesa…..já teda hlasuju pro pokračování téhle úžasné povídky!!!!
no to si zkus, s tím seknou, vždyt je to skvělá povídka:)
měsíc?=o=o=o….
no to si piš že musíš psát, tu povídku mám ráda tak ji koukej dopsat:(…. a jako ti dva budou spolu a jestli né, tak si tě osobně najdu a…. no nevím co a ale… prostě musí být spolu….
já tu povídku žeru, strašně se mi líbí tak prosííím pokračuj, už aspoň kvůli tomu, že je to tvá srdeční záležitost…
cely mesiac?? to je dlho…velmi…alu urcite pis dalej..tato ff-ka je super…..vobec to nie je nuda…stale napinave=)
Měsíc? jako 30 dni? Bože to ani jeden z nich nemůže vydržet
Ježiš, holky, děkujuuuuuuu!!! *(= Táág se snad ještě dočkáte nějakých dílů.. ((= Nemám to srdce tu FFku ukončit…. Asi bych ji písala dál, ikdyby jste ji už nechtěly.. ((=
nika – tag o to se pokusim ((=
Jítuško má drahá, děkuji moc za věnovaní, je to strašně milé :o* Píšu trochu pozdě, ale ještě jsem si nenašla vůbec čas se k tomu vyjádřit, prázdniny jsou náročné 🙂
Přestože jsem v komentářích slabší, znám téměř každý díl téhle povídky až důvěrně dobře. Děláš mi jen samou radost, tvoje povídky je radost opravovat, v podstatě to jenom pročtu, protože ty jsi v gramatice velice jistá. Co se týče povídky, líbí se mi něžnost, se kterou prezentuješ vztah dvojčat. U tohohle se člověk musí jenom neuvěřitelně rozplývat 🙂 Pevně doufám, že s touhle povídkou jenom tak neskončíš a my se dočkáme dalších a dalších kulatých dílů z osudů jedné tajemně něžné víly a jejího prince.
Tvá Helushka ;))