autor: ZoE
betaread: Janule
betaread: Janule
Těchto pár řádků jsem začala psát nedávno. Ale teprve dnes, souhrou náhod a událostí posledních dní, nabyly smysl.
Prosím, nečekejte tentokrát souhrn veselých historek, zážitků a různých přirovnání.
Tahle povídka má svou sílu v něčem úplně jiném. Nepokazte, prosím, kouzlo tohoto příběhu výbuchy smíchu. Nezaslouží si to.
Je to pouhá fikce. Proto se, prosím, nepozastavujte nad detaily, které by v běžném světě, plném moderních vymožeností, nebyly prakticky možné.
Je to něco, co ode mne zatím neznáte. I pro mě samotnou je to nové.
Nevím, zda tento nápad oceníte, ale vaše reakce mě moc zajímají.
Díky vám, že jste a také vám díky za to, že nás autory svými komenty a postřehy inspirujete k dalšímu psaní xDD
Prosím, nečekejte tentokrát souhrn veselých historek, zážitků a různých přirovnání.
Tahle povídka má svou sílu v něčem úplně jiném. Nepokazte, prosím, kouzlo tohoto příběhu výbuchy smíchu. Nezaslouží si to.
Je to pouhá fikce. Proto se, prosím, nepozastavujte nad detaily, které by v běžném světě, plném moderních vymožeností, nebyly prakticky možné.
Je to něco, co ode mne zatím neznáte. I pro mě samotnou je to nové.
Nevím, zda tento nápad oceníte, ale vaše reakce mě moc zajímají.
Díky vám, že jste a také vám díky za to, že nás autory svými komenty a postřehy inspirujete k dalšímu psaní xDD
Ve chvíli, kdy Tom opatrně pronikl do těla svého křehkého bratra, se letounem ozval jeho bolestivý, přesto šťastný výkřik, který zaznamenala i černá skříňka.
V tom samém okamžiku letadlo narazilo do vodní hladiny, která byla stejně nemilosrdná a tvrdá jako skála. Pomalu otevřela svou chladnou smrtelnou náruč a uvítala letoun plný naříkajících, modlících se a na smrt vyděšených pasažérů ve svém nitru…
Několik set dílů letadla se po ní rozběhlo do všech stran.
Zanedlouho bylo po všem… zrádná hladina byla opět rovná, blyštivá, jako zrcadlo zlé čarodějky. Po rozpadnutém letounu nezbyla téměř žádná stopa. Jen sem tam dorazilo pár bublinek z temné hlubiny, které pomalu vystoupaly vzhůru, až se vynořily do slunečních paprsků a popraskaly. Dávaly tak nepatrně najevo, že kdesi hluboko, tam, kde lidské oko nedohlédne, se ukrývá velké bolestivé tajemství, které mělo něco společného se dvěma žlutými nafouknutými plovacími vestami, volně si plujícími po tiché hladině…
*flash back*
Dívám se z okna a pozoruji oblaka pod námi. Bill sedí vedle mě a pročítá si nějaký bulvární časopis. V poslední době se do světa roznesla fáma, že je gay. Billovi to dost ublížilo a tak zběsile listuje každým časopisem, novinami, magazíny, zkrátka vším, kde by o tom mohla být zmínka. Je to asi dva dny, co křičel na celý hotel, že takovým kreténům, kteří o něm budou psát tyhle kraviny, už nikdy rozhovor neposkytne. Nikdy!
*konec flash backu*
V tu dobu ani jeden z nich netušil, že poskytovat rozhovory nebudou už nikdy nikomu.
Teď už je pozdě. Už se nerozsvítí kontrolky: Připoutejte se, prosím, přistáváme. Letadlo už přistálo. Nikdo se nebude s pasažéry loučit milým úsměvem s přáním pěkného dne a poděkováním za využití této letecké společnosti. Nikdo nebude netrpělivě čekat, kdy na posuvném pásu uvidí konečně své zavazadlo a stejně tak už nikoho nepřivítají rodiny, přátelé, delegáti, čekající netrpělivě v hale. Mezi nimi i dlouhovlasá žena, která si přišla pro své dva syny. Pro svá dvojčátka, která znamenala celý její svět. Zatím vůbec netuší, že nepřijdou. Už nikdy. Nebude se moci rozloučit s jejich těly, nebude je moci obejmout a vyplakat svůj zármutek. Nebude je moci políbit na poslední cestu.
*flash back*
Sundám si sluchátka a chci brášku nějak rozveselit. V tom okamžiku se začne letadlo nepříjemně třást. Bill na mě bojácně vytřeští oči a já ho chytnu za ruku, abych jej trochu uklidnil.
„Mám strach, Tomi,“ trhaně zašpitá.
„Neboj, Billí, to jsou jen turbulence, za chvíli to přejde.“ Řeknu klidným hlasem a mile se něj usměji.
„A co když… nepřejde?“ namítá Bill.
„Ale no tak, neletíme přece poprvé… zažil si to už snad tisíckrát a pořád máš takový strach?“ že se tak ptám. Vidím mu na očích, že je k smrti vyděšený. „Miláčku, přestaň se třást, jsem u tebe, nic se nám nestane. Jediné nebezpečí pro tvou osobu tady znázorňuji já.“ Bill se lehce, křečovitě pousměje. „Bille, víš jak moc tě miluju?“ neubráním se otázce, když se mi plaše zadívá do očí.
„Né víc než já tebe, Tomi!“ Dám mu ruku kolem ramen a přitáhnu si ho na sebe.
„Vidíš, už to přestalo.“
„Mám strach, Tomi,“ trhaně zašpitá.
„Neboj, Billí, to jsou jen turbulence, za chvíli to přejde.“ Řeknu klidným hlasem a mile se něj usměji.
„A co když… nepřejde?“ namítá Bill.
„Ale no tak, neletíme přece poprvé… zažil si to už snad tisíckrát a pořád máš takový strach?“ že se tak ptám. Vidím mu na očích, že je k smrti vyděšený. „Miláčku, přestaň se třást, jsem u tebe, nic se nám nestane. Jediné nebezpečí pro tvou osobu tady znázorňuji já.“ Bill se lehce, křečovitě pousměje. „Bille, víš jak moc tě miluju?“ neubráním se otázce, když se mi plaše zadívá do očí.
„Né víc než já tebe, Tomi!“ Dám mu ruku kolem ramen a přitáhnu si ho na sebe.
„Vidíš, už to přestalo.“
*konec flash backu*
Kolik večeří dnes zůstane netknutých, kolik postelí už bude navždy prázdných, kolik dalších životů teď pozbylo smysl žití, kolik lidského utrpení a slz se bude skrývat za touto katastrofou? Desítky, stovky… možná tisíce. Nevím. Je příliš pozdě. To vše kvůli na první pohled zanedbatelnému zkratu jednoho z motorů. Byla tady teoretická možnost záchrany, ale prakticky byla neproveditelná.
*flash back*
Bill mi usnul na rameni a klidně oddechuje. Pravou ruku mám položenou na jeho stehnu a jemně jej hladím. Něco mi ze spánku zamručí do vlasů, zamlaská a nepatrně se na mně zavrtí. Spokojeně se zaculím. Bylo tomu tak i dřív. Jen naše doteky jsou teď jiné, intenzivnější, procítěnější, něžné a laskavé. Nikdo z nás nemusel nic říkat. Přišlo to samo a cítili jsme to oba stejně. Toužili jsme po tom se jeden druhého dotýkat, líbat a ochraňovat zároveň. Přišlo to náhle, ale zároveň to byla ta nejpřirozenější věc, kterou jsem kdy zažil. Naše mazlení a hry jsou nekonečné. Je to opravdová láska, kterou žádný z nás zatím nepoznal. I proto nespěcháme s tím, kdy naše těla, duše i srdce poprvé splynou v jedno. Máme tolik času. Až se to stane, myslím, že budeme oba plakat štěstím. Máme celkem dost zkušeností, ale i přesto je Bill stále panic. Ještě nikdy v jeho životě nenastal ten správný okamžik, dotáhnou to až do konce. Vím, že tentokrát tomu bude jinak a ví to i Bill. Nevím, kdy to nastane, ale bude to nejkrásnější věc, kterou společně zažijeme. Tím jsem si jistý. Pohladím ho po tváři. Zavzdychá: „Tomi…“
*konec flash backu*
Je pozdě… Bill zemřel v náručí osoby, která mu byla nejmilejší. Nemyslel na sebe, myslel na osobu, kterou miloval víc než své já. Myslel na svého brášku, na své dvojčátko, na svého Toma, v jehož náručí i smrt byla nádherná.
Tom vydechl naposledy s myšlenkou, že svého mladšího brášku dokázal udělat šťastným, i když to bylo v poslední sekundě jeho mladého života… Byl přešťastný.
*flash back*
Díval jsem se na svou lásku, až se probudí a já ho budu moci opět utěšit. Ano, další turbulence jsou tady.
„Billí, neboj, už je skoro konec,“ řeknu klidně, když se Bill probudí a začne se kolem sebe zmateně rozhlížet, co se to děje. Zvláštně se mi zadívá do očí.
„Tomi, je čas,“ něžně špitne.
„Čas na co, miláčku?“ asi je trochu zmatený z nějakého snu.
„Pojď za mnou, ano Tomi?“ pronese nádherným zvonivým hlasem. Nic neříkám. Zvednu se a jdu za jeho malou prdelkou, která má tvar roztomilého srdíčka. Občas se musíme zachytit sedáků, protože turbulence stále trvá. Bill odhrne závěs, za kterým se nachází kabinka WC. Jsme v první třídě, takže nás nesledují mraky cestujících, dokonce zrovna není nikde na obzoru ani žádná letuška. Zavřu za sebou dveře a zamknu.
„Billí, neboj, už je skoro konec,“ řeknu klidně, když se Bill probudí a začne se kolem sebe zmateně rozhlížet, co se to děje. Zvláštně se mi zadívá do očí.
„Tomi, je čas,“ něžně špitne.
„Čas na co, miláčku?“ asi je trochu zmatený z nějakého snu.
„Pojď za mnou, ano Tomi?“ pronese nádherným zvonivým hlasem. Nic neříkám. Zvednu se a jdu za jeho malou prdelkou, která má tvar roztomilého srdíčka. Občas se musíme zachytit sedáků, protože turbulence stále trvá. Bill odhrne závěs, za kterým se nachází kabinka WC. Jsme v první třídě, takže nás nesledují mraky cestujících, dokonce zrovna není nikde na obzoru ani žádná letuška. Zavřu za sebou dveře a zamknu.
„Bille, na záchodě? V letadle? A ke všemu jsi k smrti vyděšený!!!“ nevěřím tomu, že to chce udělat právě teď.
„Tomi, prosím, pomiluj se se mnou. Není důležité kdy a kde, ale že jsme tady spolu. Miluji tě a… a mám strašný strach, že ty turbulence už nepřestanou. Nechci umřít bez toho, abychom byli spojeni i tím nejkrásnějším způsobem. Tomi, prosím, udělej to pro mě.“ Jeho prosby jsou tak naléhavé, až mi začíná běhat kusí kůže po těle. Uchopím jeho hlavu do dlaní a políbím jej. Bill se ke mně přitiskne celým svým třesoucím se tělíčkem a hladově si bere mé rty, jakoby to mělo být opravdu naposledy.
„Tomi, prosím, pomiluj se se mnou. Není důležité kdy a kde, ale že jsme tady spolu. Miluji tě a… a mám strašný strach, že ty turbulence už nepřestanou. Nechci umřít bez toho, abychom byli spojeni i tím nejkrásnějším způsobem. Tomi, prosím, udělej to pro mě.“ Jeho prosby jsou tak naléhavé, až mi začíná běhat kusí kůže po těle. Uchopím jeho hlavu do dlaní a políbím jej. Bill se ke mně přitiskne celým svým třesoucím se tělíčkem a hladově si bere mé rty, jakoby to mělo být opravdu naposledy.
Knoflíček za knoflíčkem rozepínám jeho černou košili, kterou mu posléze stáhnu z ramen dolů a nechám spadnout na zem. Jeho tělo je v jednom ohni. Pokud se tady dnes něco stane, tak za to bude moci nejspíš Bill. Protože tady vše svým rozpáleným tělem podpálí.
Neobratně se mi snaží odvázat mikinu, kterou mám kolem pasu. Povedlo se. Rychlostí blesku mizí i mé tričko někde na podlaze. Je plný touhy a očekávání, doufám, že ho nezklamu. Ne, vím, že ho nezklamu. Všechno je tak přirozené. Naše společné vyvrcholení všechny tyhle úvahy jen potvrdí. Dřepnu si, rozepnu Billovi opasek, pár knoflíčků na džínech a pomalu mu je sundávám dolů. Přitom líbám jeho hvězdu pro štěstí. Naši hvězdu. Říkal, že když si ji nechal tetovat, myslel na mě, protože já jsem tím nejsvětlejším bodem v jeho životě. Dívá se mi z vrchu do očí a netrpělivě ke mně natahuje packy, abych už byl zase u něj.
„Ještě boxerky, miláčku,“ roztouženě špitnu. Bill se kousne do rtu. Chytím ho pod zadečkem a vysadím na desku k umyvadlu. Jakmile dosedne, vykřikne a celý se otřese. Deska je totiž úplně ledová. Roztáhne nohy a přitáhne si mne k sobě. Hbitými prstíky mi lehce rozepne sponu na opasku a o víc se starat nemusí. Široké kalhoty svou vahou samy spadly až ke kotníkům a spodní prádlo do letadla zásadně nenosím. „Au!“ zakňučím, když tvrdě dopadnu na dveře. Ty turbulence začínají být stále silnější a silnější.
Bill po mně bojácně natáhne packy a po obličeji mu stéká jedna slzička. „To nic, miláčku, už jsem zase u tebe,“ stulí se ke mně jak malé koťátko. Pohladím jej po jeho líném vzrušení, které dostává díky turbulencím pěkně zabrat. Naštěstí na mě tohle nemá vliv. Jsem v pozoru od okamžiku, kdy mi Bill řekl, ať jej následuju. Jakmile ucítím Billovy teplé ručky ve svém klíně, vzrušeně zlomím hlavu do záklonu. Tím umožním Billovi dostatek přístupu k mému krku. Spokojeně si pobrukuji. V tom momentě se začne letadlo naklánět prudce doleva. Oba si vyděšeně pohlédneme do očí. Suše polknu. Tohle už není normální. Vyrovnáváme se. A zdá se, že je to zase OK.
Líbám Billovy rty s obrovskou naléhavostí. Vezmu jej do náruče, posadím se na zavřenou mísu a Billa si posadím na klín, abych měl lepší přístup ke vstupu do jeho těla. Oba se praštíme do hlavy, když letadlo začne padat doprava. Neřeším to, myslím jen na Billa. Nasliním si prst a začnu jemně kroužit kolem jeho citlivého otvoru. Bill hlasitě vzdychá, ale přitom má vyděšený výraz. Zajedu prstem dovnitř a Bill mírně nadskočí. Přilepí se ke mně a šeptá mi do ouška, abych nepřestával. Oba dva se chvějeme. Vzrušením, bezmocí i strachem. Nasliním si druhý prst a jeho svěrač si mě sám hladově pouští dál. Billovy vzdechy jsou stále silnější. Letadlo dělá takový rámus, že nás naštěstí nikdo nemůže slyšet. Při dalším silném otřesu uslyšíme hlášení kapitána, který všechny vybízí, aby se připoutali. Bill se rozpláče. „Tome, prosím tě, nenechej mě takto umřít, udělej to… chci to, chci tě cítit uvnitř sebe!!! Udělej nás poprvé a naposledy šťastné!!! Tome, prosím, prosím, prosííííííííím…“ tahle slova rozbrečela i mě. Vytáhnu prsty a nasměruji své silně ztopořené přirození přímo proti Billovu vstupu. Mám hrozný strach, že mu ublížím. Zarudlýma, uplakanýma očima si ještě naposled prohlédnu Billovo dokonalé tělo, něž do něj vstoupím. Je mi zle, letadlo padá střemhlav dolů… Bill se neovladatelně třese. I přesto se snaží packou dostat k mému přirození a položit se na něj… momentálně totiž ležíme na boku kabiny. Zdá se mi, že padáme stále rychleji a rychleji… už možná nebude čas, musím to pro Billa, pro nás udělat… musím! „Miluju tě, Billéééééééé…“ řeknu v okamžiku, kdy naše těla, duše i srdce splynou v jedno… poprvé… naposled…
*konec flash backu*
Když letoun pohltila vodní hladina, byly to jediné dvě duše v celém letadle, které se nebály smrti. Byli šťastní, měli jeden druhého, zemřeli si v náručí. Tak jak si to dvojčátka přála, až jednoho dne přijde jejich čas, jak to uváděla do rozhovorů. Co by se asi stalo dál, kdyby letadlo zvládlo přistávací manévr a bezpečně dosedlo na zem? Kdo ví… právě v tomto okamžiku startuje z berlínského letiště jiné letadlo. Všech čtyřista pasažérů se těší na příjemný let a bezpečné přistání. Snad budou mít více štěstí, než letoun, který svůj život a život všech na palubě skončil na dně jezera.
Na závěr bych povídku ráda věnovala dvěma osůbkám, které se pro mě staly poslední dobou hodně důležité xDD Nikdy mě nezranily, nezarmoutily. Naopak, jejich slova hřejí, povzbuzují a nabíjejí člověka energií x))
Stromy, lavičky, koleje, kostely, hřbitovy, fantasy, twincest x))) malý výčet toho, co máme společné… x)))
Jojo x))) jste to právě vy dvě, moje noční dušičky xDD Kattynko (Kattys) a Ilonko (Ilona.N)
Hlavně díky vám jsem objevila kouzlo nočních výletů po Internetu xDD
Tímto bych chtěla poděkovat i twincest.blogu (Ketty, Januli a Nicky), že jsem je mohla poznat x)))
Díky Kattys x))
Díky Ilonko x)) (Ilona.N)
Jste moje noční šelmy xDD
Mimochodem, Ilonce bych ještě ráda poděkovala za zapůjčení její skvělé montážky, která celému příběhu dodala ten správný nádech x)) Díky.
autor: ZoE
ááááááááááááá brečííííím krásnýýýýýý :-'(
Musím říct, že je to zvláštní:)…. Takový krásně zvláštní:)..Na jednu stranu mám radost, že si splnili to, co si slíbli a umřeli šťastní, ale na druhou je mi líto, že to tak brzo skončilo…. Každopádně jsi napsala zase něco originálního a to se cenní nejvíc!:)
a prej že mě nic nerozbrečí…tu bulím jak želva….
hej je to zajimavy..proste jiny nez ostatni povidky..libi se mi to..i kdyz zejtra odlitam k mori,tak to asi nebyl nejlepsi napad cist,ale neva;-) pekny
Och.. Teda!! To bylo..
NEPOPSATELNÝÝÝÝÝÝ
Ani nemůžu wyjádřit, jak se mi to líbilo!!!
Měla jsem u toho čtení takowej zwláštní
pocit. Bála jsem se, ale na druhou stranu
jsem byla šťastná. Prostě moooc kwášný!
Chce se mi brečet a smát zároweň.. ((=
Ale je mi hezky a musím říct, že se ti to,
ZoE, strašne mocinky powedlo!!! ((= ((=
to je strašně nádherné…….
těch výbuchů smíchu ses obávala zbytečně, ZoE…x)) to je naprosto nááádherná povídka…x)) zvláštní a neobyčejná…x))
klobouk dolů ZoE! (ikdyž žádnej nenosim xD) Je to úžasná povídka!!!! Opravdu skvělá!!!
….
nemáám slov
Ach ZoE, nemám slov …. Teď jsi mě opravdu dohnala k slzám. Je to krásné, je to smutné, plné emocí a citu. Tohle je přesně to, co miluji. Lituji beznadějného konce, ale to se prostě stává a je to život … Myslím, že tohle každého vezme za srdce, protože ta krása, že poznali, co k sobě cítí a ta beznaděj smrti je neúprosná….. Ani nevíš, co pro mě znamená, že jsi k té povídce použila můj obrázek, to je prostě vyvrcholení toho, proč vlastně ty montáže dělám. To že jsi mi také věnovala tuto povídku je ten nejkrásnější dárek. Úplně jsem nevěřila, když jsem četla tvoje slova na konci povídky. Dnes opravdu neusnu. ZoE, děkuji, že jsi, jsi moje sluníčko, co dokáže prosvětlit den !!!!!!
to.. je.. úžasný… :'(:'(fakt úpe… překrásný!!!! ♥
to je naprosto užasna povídka muck :'(
Milá ZoE, tak už tady tak půl hodiny sedím, hledím na monitor a nevím, co bych vlastně měla napsat… možná to, že takovouhle povídku jsem od tebe nečekala… nebo možná to, žes mě zasáhla opravdu na tom správném místě, nemám ani sílu přemýšlet nad tou zbytečnou smrtí. Já si tu mezní situaci nedokážu představit, ale to není tím, jaks napsala svou povídku, ale spíš tím, že o tom vlastně přemýšlet nechci, mám z letadel a létání hrůzu. Jsem ráda, že jsi to vymyslela tak, že když už dvojčata musela zemřít, že zemřela spolu!!!
A děkuju za věnování, to byl šok!!!! Moc jsi mě dojala a vlastně i povzbudila, poslední týden nebyl zrovna ten nejlepší… snad už zase nastala doba, kdy budu zapínat počítač s radostným očekáváním…
ZoE, díky! 🙂
Moje drahá Zouí, já nevím, co mám napsat. Je přesně půl třetí v noci, já bych měla už být dávno v posteli a zařezávat… ale přesto sedím tady, snažím se, aby se mi nespustily slzy, co mám na krajíčku, a marně přemýšlím, jak vecpat do těch pár řádků svoje pocity z tvojí povídky.
Jedno je jisté, teď ještě dlouho neusnu!
Abych řekla pravdu, nenapadá mě jiné slov než ODZBROJUJÍCÍ! Máš pravdu, tohle je trochu jiná povídka, než na jaké jsme od tebe zvyklí, ale síla a intenzita emocí se rovná. Tvoje příběhy, a to je bez diskuze, prostě člověka zasáhnou. A tohle bylo přímo do srce. Tragická smrt dvojčat na pozadí velké lásky a jejich prvního a zároveň posledního milování je tak smutná a dojemná, že už z toho samotného se chce člověku brečet. Když se k tomu ještě přidá bezútěšné líčení osudů nikdy netknutých večeří a příbuzných, kteří už se nikdy neshledají… a to všechno v tvém podání… s obrovským jazykovým fondem a barvitostí vypravování… Bože, jak to má taková slabá povaha jako já vydržet, no řekni?!
Opět exceluješ, sluníčko. Tvoje náměty na povídky a povídky samotné jsou bezkonkurenční, jen tak dál, já smekám klobouk… a to pěkně hluboko k zemi :))
to bylo nepopsatelně smutný! procítěný!! láskyplný!!! při posledním flashbacku jsem už brečela! a to ještě žádná povídka nedokázala!!! ZoE tohle jsem od tebe nečekala, je to vážně úplně jiný než všechny tvoje dosavadní povídky, ale je to vážně nádherný!!! gratuluju, tímhle ses posunula o míle dál ve svém psaní… zbožňuju tě!!!
To je smutné??????????? Zouííííčku, tak to nevím zda to budu číst, každý tady z toho pláče… asi si to přečtu, až si budu chtít pokazit náladu, nezlob se zlatíčko, ale já to číst nebudu, chci něco veselého… ale příjde den a já si k tomu sednu…!!!
Moc vám děkuji za nádherné komenty :)) opravdu jsem to nečekala. Měla jsem strach, že jakmile se objeví pod povídkou mé jméno, automaticky budete očekávat něco vtipného, kdy si zase bránice přijde na své x)) Jsem ráda, že povídka byla pochopena a po jejím dočtení člověka ovládly smíšené pocity, jak se má vlastně cítit, co si má myslet… je to povídka se šťastným koncem nebo s tragickým??? Toť otázka…V okamžiku, kdy museli zemřít, byli šťastní…
Ještě jednou vám všem VELKÝ DÍK x)))))
A musím říci, že mě velmi mile překvapilo, že jsem pod povídkou našla komenty od Helushky, Vanity a Geheimnis x)) díky moc x))
A Jitaaaaa, také díky… toho komentíku se cením :))
krásná povídka…sice smutná,ale krásná…. 🙂
tak tohle mě naprosto odrovnalo :'(
twl j átu normálně brečim z toho konce… twl tak nádherný a zároven tak číleně smutnýa dojemný…nic tkak ádhernýho jsem nikdy nečetla, nic mě nidky tak nerozplakalo…je to překrásný ale už si to nikdy nepřečtu jak je to krutý.. .x( ♥
Hej leute, tuhle povidku jsem cetlaa asi rok zpet. A drive jsem to delala tak, ze povidky, ktere me zaujali jsem si stahla do wordu a cetla je pozdeji. jelikoz hodne cestuji a notes mam porad s sebou tak jsem mela zabavu porad. A jednou jsem vam takhle letela z Italie, kde nekrat bydlela moje rodina, do skoly do Cech. Let z Milana do Prahy, trva cca hodinu a pul, nemohla jsem usnout a tak jsem otevrela notes a dala se do cteni zrovna tyhle povidky a prozivala to jako nikdy. Leute… rikam vam, to ze jsem se litani nikdy nebala tak ted jsem byla podelana strachy. Ale maximalne. Kdyz jsme vletly do oblasti castych turbolenci rozklepaly se mi dokonce ruce. 😀 Z letadla jse vychazela uslzena ale nadrzena zaroven :D:D:D:D:D:D:D
Pecka!!! Tuhle povidku si nemuzu vynachvalit