autor: B-kay
betaread: Janule
betaread: Janule
Focení, natáčení, a pak zase další focení… Bill byl chudáček už unavený z tolika fotoaparátů, příkazů a neustálého kroucení se do objektivů. Pro dnešek byl už opravdu utahaný a ještě k tomu měli jít na tu trapnou párty, kterou ředitel na poslední chvíli zrušil u něj doma – takže se to nakonec mělo všechno konat tady – v agentuře. Už od rána tam cupitalo několik lidí, kteří měli bílé krajkované uniformy, což Bill pochopil jako oblečení pro číšníky. Většina jich byly holky – vlastně tam kluka nezahlédl. Ale to jej ani moc netrápilo…
Chtěl být co nejdříve doma, aby se už konečně nemusel na Toma jenom nečinně dívat a pozorovat jeho kouzelnou tvář… tak moc toužil po jediném polibku. Za celý den v agentuře jej viděl jenom několikrát, a to jenom tehdy, když Tom kolem něj proběhl s milým úsměvem, jemně mu zamával a poté zase zmizel ve skladu, kam nosil opotřebované věci na oblečení, nebo porouchané přístroje, které už byly na nic. Tak moc mu chyběl…
(Tom)
Už to dýl nemůžu vydržet… Bill se celý den usmívá do těch blbých přístrojů a já? Já se jej nemůžu ani jen dotknout… Jenom tady pořád běhám jako nějaký králík a dělám jim tady poskoka! Už mě to tedy hezky štve! Dokonce ani nemám čas na víc, než na letmý úsměv, mávnutí na něj rukou a pak zase mizím s těmahle krámy tady.
Jak se tak rozhlížím tímhle opuštěným skladem, cítím něco zvláštního… Nevím proč, ale prostě mám takový divný pocit. Položil jsem poslední škatuli na zem k těm ostatním a malinko jsem se tady snažil porozhlídnout. Opatrnými krůčky jsem přešlapoval různé kdysi značkové oblečení, fotoaparáty, porouchané kamery, které ještě neměl kdo odvést na nějakou skládku. Zkroušeně jsem si povzdechl nad hromadou smetí, až mě najednou do očí udeřilo něco daleko zajímavějšího. Můj pohled padl na měkoučkou matraci, která byla pokryta saténově bílým povlečením a vypadala, že ji jsem přivedli teprve nedávno. Pomalými krůčky jsem došel blíž a lehce jsem pohladil tu jemnou dečku, která pokrývala její povrch.
Prudce jsem vydechl a třepotavě jsem přivřel víčka nad vzrušením, které se rozlilo celým mým tělem… V mé mysli jsem si totiž dokázal přesně představit, jak tady leží Billovo nádherné tělo, čekající na mé doteky… už jsem z něj bláznil…
………….
Tom se tichými krůčky vracel znovu do haly, kde se teď rozestavěly všechny stoly a židličky… Přesně tušil, jací lidé sem přijdou. Jenom všichni snobi, modely, nebo modelky, ředitelové různých marketingů, manažeři nebo podobní týpci. Do téhle skupiny lidí se opravdu nehodil. Smutek a malinké zklamání ovládlo jeho srdíčko až do chvíle, kdy ucítil na svých očích dotek dlaní.
Už jenom z vůně dokázal vycítit, že za ním stojí jeho sluníčko… nikdo na světe totiž nevoněl tak krásně jako právě jeho Bill. Ano jeho!… Přišlo mu strašně zvláštní, říkat o někom, že patří jemu… zvláštní, ale tak nějak krásně zvláštní… Nikdy si to totiž o žádné z holek nemyslel a ani nečekal, že by si to ony myslely právě o něm. Mile se usmál a opatrně strhnul Billovy packy ze své tváře.
„Chybíš mi,“ kníkl Bill tiše a smutně sklonil tvář k Tomovým botám, které se nevinně tulily k těm Billovým.
„Chybíš mi,“ kníkl Bill tiše a smutně sklonil tvář k Tomovým botám, které se nevinně tulily k těm Billovým.
„Bille-to-“ chtěl mu konečně říct, co k němu doopravdy cítí a konečně se tak naplno ponořit do té nádherné lásky, která se mezi nima náhle zjevila a krásně rostla, ale hlas ředitele byl rychlejší.
„Tome. Potřeboval bych s tebou mluvit,“ vyřkl rychle a bylo vidět, že si dal záležet, jak na výzdobě agentury, tak na svém vzhledu. Jeho drobný knírek byl pryč a vlasy měl uhlazeny gelem. Bill se tedy na Toma mírně pousmál a s menším smutkem v očích klopýtal za jedním z fotografů, který jej k sobě máváním volal.
„Tome. Potřeboval bych s tebou mluvit,“ vyřkl rychle a bylo vidět, že si dal záležet, jak na výzdobě agentury, tak na svém vzhledu. Jeho drobný knírek byl pryč a vlasy měl uhlazeny gelem. Bill se tedy na Toma mírně pousmál a s menším smutkem v očích klopýtal za jedním z fotografů, který jej k sobě máváním volal.
„Tome, já tě budu potřebovat jako poslíčka,“ vydechl rychle a nedokázal si nevšimnout šoku v Tomově tváři.
„J-jak jako poslíčka? Snad nemyslíte číšníka… n – nebo jo?“ šeptl tiše a s neskonalým překvapením pozoroval, jak se tvář ředitele malinko svraštila.
„No, víš, ty seš tady prostě… Tome, podívej. To, že je tady Bill a ty mu děláš to garde, ještě neznamená, že práce jako pomocník u tebe skončila. A já prostě potřebuju, abys obsluhoval,“ vydechl tiše, ale s rozhodným pohledem.
„J-jak jako poslíčka? Snad nemyslíte číšníka… n – nebo jo?“ šeptl tiše a s neskonalým překvapením pozoroval, jak se tvář ředitele malinko svraštila.
„No, víš, ty seš tady prostě… Tome, podívej. To, že je tady Bill a ty mu děláš to garde, ještě neznamená, že práce jako pomocník u tebe skončila. A já prostě potřebuju, abys obsluhoval,“ vydechl tiše, ale s rozhodným pohledem.
„Já ale nejsem číšník. Makám tady jako fretka skoro pořád! A teď se tady budu muset producírovat v těch blbých bílých oblečcích?! Tohle je už opravdu dost!“ vydechl a svůj sklíčený pohled upřel do židličky před sebou. Až teď vlastně pochopil souvislost, proč jej ředitel vzal právě do kuchyně.
„Prostě potřebuju, abys obsluhoval. Snad nechceš, aby jídlo nosily modelky. Nebo snad nějaký uklízeč,“ zasmál se „naoko“ upřímně, ale to už jej Tom neposlouchal. Zklamaně se sesunul vedle židličky a schoval zdrcenou tvář do dlaní.
„To je všechno?“ zvedl svůj raněný pohled na Harryho, který malinko nerozhodně přikývl, položil mu bílý oblek na stůl a pomalými kroky vyšel ven ze ztmavlé kuchyně, kde se vařilo jídlo pro zaměstnance.
„To je všechno?“ zvedl svůj raněný pohled na Harryho, který malinko nerozhodně přikývl, položil mu bílý oblek na stůl a pomalými kroky vyšel ven ze ztmavlé kuchyně, kde se vařilo jídlo pro zaměstnance.
Hned, jak se za ním zavřely dveře, v Tomových upřímných očích se zjevily slzy. Byly to jenom drobné kapičky bolesti, kterou cítil… Byl tady pro ně jenom kus hadru! Nic víc… jenom ubohý poslíček, uklízeč a teď dokonce číšník! Nemohl zapomenout Harryho tvář, když mu to oznámil… byl tak klidný, jakoby to bylo něco úplně normálního… Vůbec si neuvědomoval, jak moc jej tím ponížil…
Teď si přišel ještě nepotřebnější…
„Tome?“ ozval se tichý hlásek ode dveří, jak střapatá hlavička nakoukla dovnitř. „Tomi, co se stalo?“ zeptal se Bill jemně, jak uviděl Toma sklíčeného sedět u nízkých židliček a naléhavými krůčky k němu došel. Tom na něj upřel svoje uslzená kukadla a poté k němu vztáhl dlaně, za které si jej stáhl k sobě na klín a zoufale si jej přitulil ke svému tiše brečícímu hrudníku… potřeboval jej… tak moc jej potřeboval cítit…
Jeho vůně a tichý šepot slůvek lásky jej uklidňoval…
autor: B-kay
chudašek tom
sladky
nádherný další díl
takhle zacházet s Tomíškem!!! asi tady nekomu neco udelam!!!!!!!:-/
Tom dělá všeco……chudák…..ale neumim si teda Toma představit jako číšníka….xDDD
chudáčeeek x( ale krásný dííl rychle dál 🙂
aach…. ještě že má Billího:-*
krásný díl,Billí no tak mu pomož,ale opravdu velmi krásnééééééééé…
chudák Tom…ale tak Bill mu to večer jistě vynahradí 😉 Třeba se Bill naštve a promluví s Harrym 🙂 jako doufám že Tom nebude muset být číšník 🙁
Miluju tuhle povídku…prostě nádherné…dokonalost sama…ať žije TWC!!!!!!!!!
j j , chudááčik x(
nebyl by to špatný nápad, abych obsluhovaly modelky :DDD takové pěkné věšáčky na prádlo, to by pak člověku jinak chutnalo x))) ale já bych brala rozhodně Toma jako mou soukromou obsluhu… pár drinků a ovoce… hm… Harry a Monika pryč!!!!