autor: Týnka
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Slyšel svůj vlastní dech, jak jej pronásleduje ve tmě kolem. Pokoušel se jít co nejrychleji, ale každý krok jím probíjel jako rána prudkou elektřinou. Jeho kroky se zamotávaly do obrovských vyplandaných kalhot, neustále zakopával… Každičký nádech ledového vzduchu snad protrhával jeho plíce, možná měl několik žeber přelámaných. Chtěl utíkat, ale nemohl, sotva ustál svou vlastní váhu, nedokázal jít, snad by bylo snazší se plazit po mokré silnici uprostřed husté tmy. Topil se v bolesti, ve svých slzách, v myšlenkách… Nevnímal, co se děje kolem něj, nevnímal, jak jeho tvář zalévá sytě rudá krev z hluboké rány nad obočím. On potřeboval být pryč, pryč odsud, utéct ze tmy okolních lesů do města, do ulice, do domu, do pokoje, kde ten druhý tiše nevědomky spal. Byl tak daleko… Na pomačkanou kapotu auta dopadaly husté provazy deště. Celý velký Cadillac byl po prudkém nárazu do jednoho z obrovských stromů zmuchlaný jako kus papíru. Dálková světla pomalu dohasínala…
V jedinou chvíli jej pohltil zvláštní tísnivý pocit, kdesi uvnitř ho vyděsil jeho vlastní obličej zalitý krví, křičel do svých vlastních úst, volal o pomoc… Prudce sebou škubl. Byl udýchaný a rozrušený, na jeho nahé hrudi se ve světle malé lampičky zračily krůpěje potu a jeho tvář obepínaly černé prameny vlasů. Třásl se, pohledem ulpěl na prázdné posteli v protějším rohu místnosti. Jeho tělem prostupoval závan chladu, bodavá bolest ve spáncích, po celém těle měl husí kůži. Snad se právě probudil ze zlého snu, ale ty pocity po probuzení pořád sílily. Něco uvnitř mu šeptalo, že něco není v pořádku. Snad to ani nebyl on sám, kdo seděl na posteli upřeně zírajíc před sebe. Zornice měl roztažené, ústa lehce pootevřená, ve tváři sytě bílý nádech… Jako když smrt vztáhla ruku na jeho křehké tělo. Prudce vyskočil z postele, až se mu zatmělo před očima, poslepu nahmatal jakési oblečení, první co našel. Oblékl se, rozespalý, přesto plně při smyslech seběhl schody. Na dřevěné poličce automaticky sáhl po klíčcích od vozu. Venku se odehrávalo děsivé představení. Vítr kvílel do hustých větví stromů a kymácel s nimi do všech stran, hlasité hřmění kdesi shora doprovodil plavý zářivý blesk. Nasedl za volant svého bílého auta, celý promočený. Prudce šlápl na plyn, trhl volantem na stranu, když odbočoval na silnici před domem. Za koly jeho vozu prudce vycákly provazy vody…
Zastavil se na polovině cesty lesem, opřel se o dopravní značení signalizující vzdálenosti do nejbližších měst. Zbývalo už jen pár kilometrů, jen malý kousek a on mohl znova spokojeně usínat v obětí křehkého těla, pod závojem černých vlasů… Nikdy neměl říct, že dorazí později – sám. Kdyby jel s Billem už dřív, nemusel by tu teď bez dechu, bez síly, bez života čekat na zázrak. Věděl, že neměl pít, ale pokušení bylo silnější než on sám, nezapochyboval ani na chvilku, dokud se mu před klížícíma se očima nevyrýsoval obrovský strom a on nezvládl… Posadil se na okraj vozovky, jeho ruka se sklouzla po tyči dopravní značky. Nemohl dál, už ani kousek, ani jediný krok. Jeho tělo dosluhovalo, nemohl pořádně dýchat, jen nepravidelně sípal. Víčka padala dolů, byl celý od krve a tváře měl odřené. Odněkud zdálky uslyšel zvuk vyzvánějícího mobilu, nejspíš v nárazu vypadl někam, kde jej neviděl. Neměl sílu se vrátit,… Hluboce vydechl, jeho oči se zavřely. Upadl do tmy…
Po páté vytočil stejné číslo, dlouze vyzvánělo, ale nikdo se neozýval. Pocit strachu jím probíjel stále silněji, nevěděl kam jede, nevěděl proč, ale cosi mu napovídalo, aby pokračoval. Prudce zabrzdil. Auto se lehce smýklo po mokré vozovce. Několik metrů ve tmě zářila dálková světla. Vyběhl z auta, neobtěžoval se zavřít dveře. Klekl si do mokrého listí k bratrovu tělu. Bez známky života. Byl opřený zády o značku, na jeho tvářích se déšť mísil s jeho vlastní krví. Bill s ním prudce zatřásl. Nedočkal se reakce, pokoušel se na něj mluvit, plácal jej po tvářích, ničeho se nedočkal. Tomovo tělo položil na záda, klekl si na kolena. Pokoušel se nahmatat jeho tep. Necítil ho. Vytratil se… Z pod jeho víček se pomalu draly slané krůpěje slz. Na chvíli pod svými prsty ucítil jemný náznak života. Chvílemi cítil, jak bratrovo srdce buší. Nepravidelně, nepřirozeně pomalu, jako kdyby mělo každou chvíli dosloužit, jen čekalo na něj, než přijde… Přiložil své rty k bratrovým, zhluboka se nadechl…
Bratrovy oči se zachvěly, Billovy prsty stíraly z jeho tváří stopy krve, hladily jeho tělo. Vydechl a upřel hnědé zornice na Billovy ustarané tváře. Mlžně viděl, jak se po jeho lících koulí korále slaných slz, nedokázal se pohnout… „Volal jsem Tě…“ Jeho hlas byl chraptivý, přidušený a tichý, přesto se Bill jeho slovům pousmál, stékala po jeho rtech další kapka. „Já vím, slyšel jsem Tě,“ tiše odpověděl, vzal jeho dlaň do své. „Chtěl jsem se s tebou rozloučit…“ vydechl znovu a jemně bratrovy prsty stiskl. Bill zamhouřil oči, pevně víčka tiskl k sobě, jen aby zabránil přívalu pláče, který ovládl jeho tělo. „Ne, zvládneš to, Tomi… MY TO ZVLÁDNEME.“ Pokusil se o úsměv, cítil jak horké slzy stékají, pálí ho v očích a strnou na malou chvíli na jeho rtech. Oba uslyšeli hlasité zvuky a následně je oslepilo červeně blikající světlo, několik lidí v červených oblecích se seběhlo kolem Tomova ležícího těla, rychle jej naložili na železná nosítka s bílou matrací, během několika minut sanitka s houkáním odjela. Bill znovu nasedl do auta, prudkým pohybem přidupl plyn. Ručička tachometru poukazovala na rychlost přes 100 kilometrů za hodinu… Byl to risk na mokré smekající se silnici. Nemyslel na to, co se může stát, hnal se kupředu, potřeboval být u něho, ať se stane cokoliv….
„Bráško…“ trochu se pousmál, přes odřený obličej to snad víc jít nemohlo. Bill se skláněl nad jeho tělem, kapky padaly z jeho tváří na bílé nemocniční prostěradlo. Bylo potřísněné Tomovou krví. Objal jej, věděl že je to naposledy, šance, že přežije, byla, jak mu bylo řečeno, nulová. Plakal, jeho ramena se usedavě třásla, svou hlavu položenou na Tomově rameni, díval se na každý pohyb jeho rtů, nevynechal jediný moment, kdy jeho oči zamrkaly. „My to zvládneme,“ zašeptal chlapec s dredy, stiskl bratrovu dlaň. „MY…“ chtěl zašeptat ještě několik slov, ale nemohl, nestihl je říct, bylo příliš pozdě. Jeho úsměv jakoby na jeho tváři zůstal vytesán. Vydechl naposled…
Ručička tachometru se blížila k dvoustovce. Tváře měl propadlé, pod očima obrovské tmavé kruhy. V uších mu tlumeně zněly tóny z rádia, písničku nevnímal, přesto mu byla něčím tak povědomá. Noc obklopovala okolní svět, jel tmavou silnicí uprostřed černého ztemnělého lesa. On a jeho slzy. Pevně stiskl víčka k sobě, dlaněmi drtil kolo volantu. Do jeho tváře proklouzlo několik dalších provazů slaných kapek, prudce smýkl volantem do strany. Slyšel praskot větví, ucítil nepopsatelnou bolest. „Song To Say Goodbye…“
Placebo – Song to say goodbye
autor: Týnka
krásý ale strašně smutný brečim jak želva
Uch.. Hezkýý a smutnýý… Ale nějak jsem wůůůbec nepochopila ten začátek.. wyswětlit! ((=
uaa to jekrásnéé….. ale smutné…. zase brečíím:'(… nejdřím jitááá pak ty… no … alespoň že umíte krásně psát… je Vám odpuštěno:'(
panebozhe to mi nedelajte….mam naladu upe na picu….porad mam jen depky…..a ted ete k tomu tohle……..Bulim a stale jen bulim…….take bych chtela zazit takowuohle lasku……:(………Je to waaazne klaaasna ffka……a siiilene smutna…….
Licht: První odstavec popisuje dění u Toma – jeho bouračku. Odtsavec 2 zase to, co se děje u Billa a výslednek by měl být něco jako celkový propojení jich dvou – že přestože jsou každej někde jinde, jsou přitom spolu a cítí to, co ten druhej… Prostě si to vezměte tak, že první odstavec je Tom, druhej Bill a takhle se to střídá 🙂
Týnka 🙂 – Dankeee!! ((=
já se hlásím, že jsem pochopila, takže se nemusíš stresovat :o)
a ta jejich telepatie….
moc hezké!!! opravdu se ti to mocky povedlo!!!
toe tak strašně smutné..úplně se mi chce brečet 🙁
bože to je nádherny :'(