Tajemná lesní víla 31.

autor: Jitááááááááá
betaread: Helushka

„Oh ne! Billi. To… Já to nevydržím! To jako… To jako tě nesmím měsíc ani políbit? Ani… ani se tě dotknout? Ne…“ Tom dostal skoro záchvat. Začal hlasitě plakat a třásl se po celém těle. William také plakal. Ani nevěřil, že tohle dokázal vyslovit. Copak to dokáže? Dokáže Toma nepropalovat pohledem? Dokáže na něj nezírat? Vždyť u něj doma spí na jedné posteli! A co je hlavní. Dokáže Tom krotit svojí touhu? William se začal bát, že ho Tom přestane mít docela rád. Bál se dne, kdy ho násilím vypudí z domu. Kdy na něj bude řvát: „Táhni, zrůdo!“. „Billi. Chci ti něco říct, ale… Bojím se, že si to vyložíš špatně…“

Tom nad tím přemýšlel od doby, co jej viděl poprvé. Billi se na něj podíval a pak jen špitl: „Povídej… Už si nic špatně vykládat nebudu… Jsem hloupý… Jen mluv…“ Tom se tedy zhluboka nadechl a spustil: „Billi, přemýšlel jsem, co by asi bylo pro tebe nejlepší. A prosím, nech mě domluvit… Zašli bychom spolu k psychologovi. Neboj, nic hrozného po tobě chtít nebude. Jen se tě bude ptát na normální věci. Nebude se tě vyptávat na to, proč jsi utekl z domova a tak. Také jsem ho kdysi navštěvoval. Když se naši rozvedli. Povídali jsme si spolu, a aniž bych si to sám připustil, bylo mi lépe… Také chci, aby ti bylo dobře, abys neměl strach z toho, že bys byl opět sám nebo že by se tvé vzpomínky vrátily…“ Najednou uslyšeli zvuk motoru, jak se vzdaloval…

„Asi nám to ujelo…“ usmál se William, když viděl Tomův výraz. „Mno jo… Tak pojedeme příštím… Se nedá nic dělat…“ usmál se a pak pokračoval: „Chci, abys byl zkrátka šťastný a přeji si, aby nám to jako páru klapalo co nejdéle… Ale když si chceš odpočinout, tak dobře… Pak to bude o to hezčí.“ William hltal každý slovo, které Tom vypustil z úst, a jen co domluvil, mu skočil do náruče a mačkal ho ve svém objetí. „Tomi… Ty jsi úplně jiný než ostatní. Takový… Já nevím… Prostě jsi ohleduplný… Ne jako byli mí spolužáci nebo otec… Ve škole si mě dobírali, když jsem plakal… Plakal jsem, protože mi právě umřela maminka… A oni se mi smáli…“ Tomovi se zaleskly oči. Nechtěl, aby se Billi trápil kvůli vzpomínkám. Chtěl mu pomoct, aby mu bylo co nejdříve dobře a aby mohl být naprosto šťastný.

Chtěl mu pomoct on sám, aby se nemusel bavit s někým cizím, ale měl strach, že by to nezvládl. Když nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že jeho starší sestřenka dělala školu, ve které měla zkoušky také z psychologie. Věděl, že je chytrá a že by mu mohla pomoct. Měl totiž strach, kdyby se Billi svěřil s tím vším někomu, koho vůbec nezná. Takhle by se s ní mohl i o tom víc otevřeně bavit, mohl by jí i poradit a hlavě by mohl Williama při nejhorším podržet. Doufal jen, že si udělá co nejdříve čas. „Billi, už vím, jak na to…“ usmál se Tom a Williama něžně políbil. „Krásně voníš, lásko…“ šeptl a dál nasával jeho omamnou lesní vůni. Billi jen spokojeně zavřel očíčka a něžně se k Tomovi tulil. „Takže… Za chvíli už pojedeme k tobě domů?“ pípl a čekal, co z Toma vypadne. „Ne… pojedeme k NÁM domů.“ A po té se oba rozesmáli. Cítili se jak malé děti, které si daly poprvé kamarádskou pusu na líčko. A přitom byli na hranici dospělosti a jiskřila mezi nima ta nejryzejší láska, která z nich vyzařovala na kilometry daleko.

Ani nemuseli mezi sebou mluvit a věděli, jak se ten druhý přesně cítí. Nejdříve Tom cítil strach a smutek. Ale teď cítil jen lásku a konečně zase štěstí. Billi si plnými doušky užíval to ticho a šumění stromů. A byl nadmíru šťastný, když se mohl tisknout k Tomovu tělu. Šli pomalu, až došli na zastávku. Posadili se a jen si beze slova hleděli do očí. Už si nic nepřáli, jen aby tahle chvíle trvala věčně a aby už žádný autobus nejezdil. Ani jednomu nešlo o sex, to v žádném případě. Chtěli jen být tomu druhému na blízku, cítit vzájemnou horkost jejich těl. Tom se opět zamyslel nad možností bratrství. Měl z toho takový zvláštní pocit.

Bál se toho. Kdyby se měli jen rádi, tak by se mu to moc líbilo. Vždycky si přál nějakého sourozence. A když už má možnost nadosah, zjistí, že by svého „bratra“ musel tajně milovat. Trápil by se a štěstí by se mu akorát obloukem vyhnulo. Oba se báli promluvit. Ani nevěděli, kde se bere všechna ta síla. Billi se zase utápěl ve svých temných myšlenkách. Vždycky si našel nějaký důvod, proč se trápit. Nevěděl ani, kam na takové myšlenky chodí. Právě teď si lámal svojí hlavičku tím, co by se stalo, kdyby za ním Tom nepřišel. A co by se stalo, kdyby Emillie neutekla. Dostal by se vůbec od otce pryč? Uviděl by se s Tomem někdy?

Měl tolik záludných otázek, ale neptal se. Proč, když na ně není odpověď? Na jednu otázku ale odpověď přeci existuje. A právě tahle otázka ho sžírala nejvíce: „Tomi…“ pípl, ale nevzhlédl k Tomovi pohled. Nechal ho zabodnutý v zemi. „Copak, Billí? Zase jsi smutný… Proč?“ Billi se na něj konečně znovu podíval a trošku se usmál. „Jak… Jak jsi vůbec přišel na to, že mě miluješ? Já to pořád vůbec nevím. Prostě mi připadalo, že do mě udeřil blesk a pak najednou jsem cítil… Takový… nepopsatelný a nádherný pocit…“ Tom spokojeně přimhouřil oči nad těmito slovy. Billi mu připadal jako z cukrové vaty. „Billi… Něco podobného jsem cítil také. Netuším, jak by se to dalo popsat… ale vím, jak to názorně ukázat…“ zašeptal a po lehkém fouknutí na jeho víčka se pomalu přibližoval svými rty k jeho. „Takhle…“ vydechl a začal jej co nejněžněji líbat.

Billi opět ucítil ten výboj, tu sílu a lásku. S ochotou a s radostí Tomovi jeho polibky vracel a užíval si každou vteřinu spojení jejich rtů. Po několika pár minutách se oddálili a chvilku se vydýchávali. Tom se usmál a Billi, který měl stále zavřené oči, pípl: „Tomi… To bylo krásné… moc krásné… Děkuji, lásko…“ A pak otevřel svoje oči plné slz štěstí. Najednou je ze snění probral autobus, který se konečně uráčil přijet. Rychle se zvedli z lavičky a bok po boku nastoupili. Docupitali opět na konec autobusu a jen co se Tom posadil, tak se William stulil a hlavu si opět nebezpečně položil do Tomova klína. „Billi… eh… To není zrovna…“ „Dobrej nápad? Ale Tome… Chlapi něco musí vydržet, né?“ usmál se šibalsky Billi a pak s lehkým vrněním propadl spánku. Tom seděl jako přikovaný a ani se nehnul. Billi se ale za pár minut vzbudil a hned se vymrštil do sedu. „Tomi? Tomi?“ Tom na něj vykuleně koukal, ale pak to pochopil. „Billi… Billi, lásko… Jsem tu s tebou, neboj…“ Billi se za svojí bázlivost styděl.

A hlavně před Tomem. Nechtěl se už všeho bát. Chtěl být přeci šťastný a strach ke štěstí nepatří. Tom se podíval z okýnka, protože celu cestu hypnotizoval Billiho spící tvář. Rozhlédl se a pak jen pípl: „Vítej zase doma, Billi.“ A poté hned autobus sjel na zastávku a kluci vystoupili. Billi se díval na nebe. Venku bylo krásně. Jasno a teplo. Hned, jak Tom odemkl domovní dveře, na něj vlítl jeho chlupatý miláček. „Scotty!“ hned uslyšel povel z dálky. Scotty se okamžitě za hlasem rozběhl. Pak ze dveří vykoukla Emillie. U nohou jí funělo tohle krásné černé stvoření a roztomile mávalo ohonem. Tom nestačil zírat. Scotty nikdy nikoho neposlech, jen jeho. Tak teď má v Emillii konkurenci. ((=

„Ahoj bráško…“ usmála se na Williama a hned jej objala. Billi jí vlepil pusu na tvář a pak špitl: „Ahoj sestřičko, tak co…“ Rozhlédl se, jestli je nikdo tajně neposlouchá, „Tak co Michael?“ A pak se široce usmál. Tom se musel zasmát. „Billí… Nejsi nějak moc zvědavej?“ Emillie se jen po uši začervenala a to jim napovědělo víc, než kdyby vyprávěla celý večer. „Je to moc hodný kluk. A máme se mooooc rádi.“ Culila se a pak ty dva konečně přiměla k tomu, aby nestáli mezi dveřma a uráčili se jít dál. Vešli do obýváku. První šla Emillie a kluci hned uslyšeli: „Lásko moje! Kde jsi byla tak dlouho? Chyběla jsi mi…“ Billi s Tomem se na sebe usmáli a Tom se rozhodl, že Míšu trošku vyleká…

Šel do obýváku druhou stranou a proplížil se za skříní, aby ho Michael neviděl. Hned co viděl, jak ze sedačky visí pohupující se nohy, hned za jednu z nich chytl a škubl. Michael zavřeštěl a hned se pod sebe podíval. „Tome! Ty si hovado, viď?“ začal se tlemit, i když byl vylekaný až do příštích Vánoc. Tom se vysoukal z pod sedačky a začal se také smát. Tom jen pohledem naznačil a Michael se podíval tím směrem. „Billí! Ty vole! Co ty tady?“ A pak se začal smát jak blázen. Moc dobře věděl o tom, co spolu asi prováděli. Billi se začal smát na celý dům a pak jen řekl: „Mno, Míšo… Já tady už bydlím…“ pípl tonem, že jako tohle je jako samozřejmý, né?

Za chvilku slyšeli bouchnutí dveří a nastalo hrobový ticho. „Heeeeeeej? Kde jste? Nesu vám točenou zmrzlinůůůů!“ V tom se jakoby všichni utrhli z řetězu a neuběhlo ani půl vteřiny a všichni čučeli na Simone, jak se zarazila a jen civěla na svého vysmátého syna a skoro syna…

autor: Jitáááááááááá