Mám tě před očima a stejně tě nevidím 1.

autor: Meline
betaread: Janule

„Áááááá…“ rozlehne se křik Simone Kaulitzové porodním sálem.
„Vydržte, už to bude, teď ještě jednou zatlačte.“
„Ááááá…“ ozve se znovu a doktor drží v ruce jedno z dvojčat.
„Zvládla jste to Simone, ale teď vás to čeká ještě jednou… jo a sestři, odneste to dítě na pokoj k ostatním novorozeňatům.“
„Jistě doktore.“ Sestra tedy převezme od doktora dítě a opatrně ho vloží do připraveného inkubátoru.

Mezitím ve vedlejším porodním sále:

„Paní KückMüllerová musíte to vydržet a zhluboka dýchat, ano?! Nádech, výdech a teď prosím ještě jednou zatlačte a bude po všem.“
„Ááááá…“
„Výborně, zvládla jste to moc dobře. Máte krásného, zdravého chlapečka. Teď ho sestra odveze k umytí a na pokoj k ostatním novorozeňatům.“ Sestra tedy opatrně vloží dítě do inkubátoru a odváží ho z porodního sálu. Na chodbě se potká se svojí kolegyní.
„Ahoj, taky vezeš novorozeně na pokoj?“
„Jo vezu, ale představ si, došly nálepky na označení a já tady už dobrých pět minut čekám a ta sestra pořád nikde.“
„Vážně?! Ale přece tady nemůžeme čekat než se uráčí přijít. Pojď, dojdeme si pro ně samy a dětem se tady za tu chvíli nic nemůže stát.“ Když se ovšem zdravotní sestry vrátily i s nálepkami, pro ta malá novorozeňata se to stalo osudným. Každá se totiž chopila inkubátoru té druhé, takže si je prohodily, ale ani jedna si toho v zápalu rozčilení z nedostatku nálepek nevšimla.

O 10 minut později na porodním sále:

„Skvěle, paní Kaulitzová, zvládla jste to přímo perfektně a na světě je druhé z dvojčat. A to samozřejmě také sestra odveze na pokoj všech novorozeňat za jeho bratrem. Vy si mezitím musíte odpočinout, a až vám bude lépe, můžete se na ně s manželem jít podívat. Nyní mě omluvte, půjdu informovat pana Kaulitze jak to dopadlo.“ Hned jak ho Jörgen Kaulitz zahlédl, okamžitě se k němu přiřítil a spustil na něj vodopád otázek.
„Doktore, jak to dopadlo? Jak je Simone? A jsou děti v pořádku?“
„Zachovejte klid, vše proběhlo velmi dobře, máte dva zdravé chlapečky a vaše paní je v pořádku, jen je velmi vyčerpaná, ale není se čemu divit po takovém zákroku.“
„Můžu ji vidět?“
„Jistě, ale jen na chvilku, jak už jsem jednou řekl, je opravdu velmi vyčerpaná a musí odpočívat, aby se co nejdřív zotavila.“ Jörgen jenom přikývl a následoval doktora k pokoji, kde Simone ležela.
„Simone…“ promluvil Jörgen tiše a vzal její drobnou ručku do té své.
„Jörgene…“
„Jak se cítíš?“ Optal se jí starostlivě. Byla pobledlá a vypadala velmi vyčerpaně.
„Jsem šťastná. Už jsi je viděl?“
„Ne, chci počkat, až ti bude lépe a půjdeme se na ně podívat spolu.“ Vyčerpaná Simone se jen usmála a po chvíli usnula.

O 17 let později ( u KückMüllerových) :

„Tome, už máš sbaleno?“ Volala na něj Nataša KückMüllerová z kuchyně. Když se jí ani po pěti minutách její jediný syn neozýval, vyšla tedy nahoru do jeho pokoje. Když otevřela dveře pokoje, zděsila se… jako pokaždé, když sem vešla. Všude kolem rozházené věci, prázdné pet láhve atd. Připomínalo to tu spíš skládku než pokoj. A Tom se samozřejmě rozvaloval na posteli se sluchátky v uších. Tak jak by ji mohl slyšet. Přistoupila k němu a jedno ze sluchátek mu vytáhla. „Tome, tohleto snad nemyslíš vážně. Zítra se stěhujeme a ty ještě nemáš sbaleno. A podívej se kolem sebe na ten bordel.“
„No jo furt… K balení sem se ještě nedostal.“ Odseknul Tom drze.
„No jak by si taky mohl, že?! Když se tady povaluješ a máš v uších vraženej zase ten svůj kravál.“ Rozzlobila se už Nataša.
„Hipec není žádnej kravál, to za prvý a za druhý, já nikam nejedu.“
„Okamžitě si začni balit, za hodinu přijdu a jestli to nebudeš mít hotový, tak holt pojedeš bez věcí, já už se tu s tebou nehodlám rozčilovat!!!“ Řekla naštvaně a třískla dveřmi.

Tom:

Tsss, co si vůbec myslí, rozkazovat mi nebude. Já se nikam stěhovat nechci. Mám tu kámoše, holku a sem tu prostě zvyklej už od malička a mí drazí rodiče mi najednou oznámí, že fotřík dostal skvělé místo někde jinde a stěhujem se. Tak na to jim dlabu. To bych si radši dal kalhotky na hlavu a zařval, že sem úchyl. Ne, to radši ne. Ale i tak se nikam stěhovat nebudu!!!! Ještě tak čtvrt hodiny trucuju a pak se neochotně zvednu z postele a vyhrabu z pod ní můj big kufr. Začnu do něho házet věci. Však co to budu skládat… přijedem a zase to vysypu tak by to nemělo vůbec cenu. Po půl hodině sem jakžtakž sbalenej. Znovu sebou třísknu na postel a zapnu si ipod na plný pecky. Po chvíli mi začnou těžknout víčka, tak je zavřu a ponořím se do světa snů.

U Kaulitzových:

Simone Kaulitzová se za tu dobu rozvedla s Jörgenem Kaulitzem a znovu se vdala za Gorgona Trümpera. Děti byli svěřeny do její péče a jejich otec má dovoleno je navštívit kdykoliv bude chtít…

„Bille!!!! Lucasi!!!! Večeře!!!!“
„No jo, už jdem.“ Křikne Bill a oba bratři už se hrnou ke schodišti. „Nestrkej do mě.“
„Ale, aby se nám náš Billíšek nepokakal.“
„Víš co, jdi do prdele, Lucasi!“ Naštval se Bill a sešel zbývající schody. Už ho pěkně štval. Pořád ho provokoval nebo tak. Sice byli bratři… dvojčata, ale vůbec si nerozuměli tak, jak by to u dvojčat mělo být, a taky si ani trošku nebyli podobní. Všichni by si asi řekli, že dvojčata budou mít mezi sebou výjimečnější vztah než běžní sourozenci, ale tak to vůbec nebylo. Když měl Bill problémy ve škole a spolužáci se do něj naváželi, Lucas se ho zasta, to jo. Byl to přece jen jeho bratr, ale jinak se moc nemuseli. Byli hodně odlišní… až mo, a to pro ně nebylo nic dobrého… Když oba usedli ke stolu, Simone spustila.
„Víte o tom, že zítra se k nám mají přistěhovat nový sousedi?“
„Hm“ zamručel jen naštvaně Bill a dál se k tomu nevyjadřoval.
„Vy dva jste se zase pohádali nebo co?!“ Zeptala se Simone rázně. Už si na to ale celkem zvykla. Bylo to u nich běžné.
„A kdo se hádal, to Lucas se do mě zase navážel!“ Řekl dost naštvaně Bill.
„No jo, to známe, budete se zase vymlouvat jeden na druhého. Zanedlouho vám bude 18 a vy se chováte jako malý děti. Co kdybyste přestali provokovat jeden druhého a radši se k sobě chovali konečně jako BRATŘI!!!!!!!“ Ukončila tímto debatu Simone a pustila se do jídla.

Bill:

Tak tohle už je moc. Nelíbí se mi, jak tam zase přidává to množné číslo VY… copak já ho provokuju?! Ne, to on mě. Tak nechápu, proč to zase házej i na mě. Hned mě přešla chuť k jídlu. Naštvaně sem třísknul příborem o talíř a se slovy „přešla mě chuť“ sem se zavřel v pokoji. Já se s ním snažím vycházet, normálně se s ním bavit, neprovokovat ho. A on?! Dělá pravej opak. Myslí si, že je bůhví o kolik starší, a přitom je to jen pitomých 10 minut. Ale on si prostě musí pořád dokazovat, že je ve všem lepší, chytřejší a já nevím co ještě. Někdy mi připadá, že je to úplně cizí člověk. Mám sice bráchu, ale stejně se pořád cítím tak nějak sám. Prázdně… ale nemůžu nalézt nikoho, kdo by tu prázdnotu zaplnil. Každej si asi říká ‚no jo, dvojčata, ty musí mít perfektní vztah‘, ale pravda je, že to tak vůbec není. Dokonce si myslím, že ho máme ještě horší než běžní sourozenci. Já to takhle nechci, jenže snaha musí být oboustranná, a když se snažím jenom já a Lucas na to kašle, tak je to všechno zbytečné. Každý z nás prostě žije v odlišném světě. On má svoji partičku kamarádů, skoro pořád se fláká někde venku a je mu jedno, co dělá jeho mladší brácha. Vlastně spolu netrávíme vůbec žádnej čas, kromě sešlostí u večeře. Ale mě už je to jedno. Jak se říká „kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Už se nehodlám snažit jak nějakej blbec urovnat náš sourozeneckej vztah. Nestojí o to, vnucovat se nebudu… Stojím na balkóně a koukám na ten protější. No jo, co to říkala máma? Že se maj přistěhovat nový sousedi. Sem zvědavej, kdo to bude. Doufám, že ne nějací otravové. Uvidíme…

autor: Meline