autor: Jitaaaaaaaaaaaa
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Hoy… ((= Jo já wim, že bych měla písat Vílu, ale musím si dát trochu pauzu… Nějak nemám new nápad… To jsem zase jednou měla „dobrou náladu“, tag jsem moje blbý depresivní myšlenky přenesla na chudinku Tomíška… Tag snad se wám to bude alespoň trochu líbit.. Páá, Jitaaaaaaaaaaaa ((=
TOM
Tak… A je to tu zase. Sice dělám to, co dělám už asi druhym rokem, ale pořád jsem si nezvykl. Na to se nedá zvyknout! Copak já? Copak já, takovej bezstarostnej a kamarádskej kluk, můžu být už přes dva roky bez známosti? Kde jsou ty časy, kdy jsem si domů přitáhl nějakou zkalenou děvku a ráno ji uctivě vykopl z domu? A kde jsou ty časy, kdy jsme si s bráškou dělali srandu z našich nervních profesorů, nebo z pupkatých sousedů? Je to pryč. Už nic nebude a není jako dřív. Ještě před dvěma roky jsme se spolu smáli, pošťuchovali, ale teď o sebe ani očkem nezavadíme. Proč? Jo… Blbá otázka. Ptal jsem se na ní dost často, ale žádná odpověď mi nepřišla.
Zato na mě opět přišla jedna má drahá deprese. Dříve jsem to slovo ani neznal. Carpe diem – copak jsem na tohle zapomněl? Asi ano. Štve mě každé nové ráno. Pokaždé, když vidím otravné paprsky, jak se snaží prorvat zataženými žaluziemi do mého pokoje, je mi na zvracení. Proč jednoduše nemůžu večer usnout a už se ráno neprobudit? Achjo… Zase to hnusný PROČ. Ale když já mám vážně spoustu otázek, které začínají tímhle ubohým slovem. Třeba, proč si už znova nemůžu vyjít uprostřed noci do baru a očumovat děvky? Ne… Nemám na to náladu. A co jsem zjistil? Hnusí se mi to. Jo… Už NIKDY bych si nepřitáhl ženskou do postele. Bože… Když si na to vzpomenu. Dokonce mě to i tenkrát vzrušovalo! Fuj. Ne… Nemůžu.
Stalo se totiž něco, co jsem vůbec nečekal. Myslel jsem, že je to jen takový pubertální záblesk, či tak něco. Ale to nebyl jen záblesk. Byla to jen pouhá krutá realita, což jsem zjistil po nějakém čase. Místo toho, aby moje představy pomalu mizelyi, se stále a stále zdokonalovaly. Už to nejsou jen záblesky něčeho, ale je to dokonalá a živá představa. Jo… Dobře… Tak už to vykopnu, co jiného mi zbývá? Miluji někoho… Jo… Přesně! Jsem zamilovaný až po uši a nemůžu se z toho pořád vzpamatovat. Nebyl jsem to já, který po světě vyřvával, že je láska kravina? A nebyl jsem to já, co se tlemil kámošům, když pro svojí dívku nachystali romantickou večeři? Jo… přiznávám… Byl jsem slepý.
Stal se ze mě stín. Nemám normální myšlenky. Ani je nechci. Žiju si ve svém fiktivním světě a na své okolí kašlu. Mám dojem, že mě stejně nikdo nebere vážně. Sice mi je bezmála dvacet let a měl bych mít svoje pubertální výlevy za sebou. Ale kdepak. Asi jsem se zasekl někde v šestnácti a od té doby se v tom plácám. Celý den pochoduju z jednoho rohu pokoje do druhýho a bojím se vystrčit nos ze dveří. Jsem blbej. Jo, blbej a zamilovanej do přeludu. Sice ON není přelud… ale… Pro mě vlastně ano. Svírá se mi srdce, když jej vidím, jak se usmívá na všechny ty děvky, který se kolem něj motaj. Sahají na něj a on vůbec netuší, jak mi to ubližuje. Jednou si dal se svojí kamarádkou pusu a ten večer jsem celý proplakal.
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Miluji bratra. S tím se někomu svěřit, tak mě navlíknou do svírající kazajky a odvedou do blázince. Začínám si myslet, že tam vážně patřím. No já zapomněl. Každý druhý se bezhlavě zamiluje do svého dvojčete, že? Oh, jak jsem ubohý. Buzerant a ještě navíc, incestní buzerant. Kdybych to celé nemusel tak bedlivě v sobě dusit. Ty myšlenky mi lezou už i ušima. Mohl bych se svěřit nejlepšímu kamarádovi. Asi by mě pochopil, ale co kdyby se se mnou přestal bavit, nebo by mě dokonce zavrhl? Ne… Zůstal bych docela sám. Sice trávím s Billem každou volnou chviličku, ale pro mě je to spíš týrání.
Dívám se na něj a on na mě a přesto vím, že ho nesmím obejmout, nijak se ho chtivě dotknout nebo ho dokonce políbit. Políbit. Po tomhle sním tak strašně moc dlouho. Jeho nádherné rty mně učarovaly. Ten jejich krásný tvar, jejich smích. Jeho smích. Když se na mě směje, připadá mi, jakoby, byly Vánoce a on můj nejlepší dáreček…
BILL
Protáhnu se a promnu oči. Bolí mne. Opět jsem v noci plakal. I když jsem se pracně posadil na mou rozhrabanou postel, opět si lehnu zpět. Nechci, abych byl v koupelně dřív než on. Brácha je poslední dobou divnej. Chodí po domě jako tělo bez duše, snaží se mi vyhýbat. Ne. Nesnaží. Jen se mu to dokonale daří. Když se naše pohledy náhodou střetnou, uteče nebo při nejmenším uhne pohledem a sklopí jej k zemi. Copak to na mně poznal? Ale jak by mohl? Vždyť se ze všech sil snažím, abych u něj nebyl moc často, aby to nebylo nápadný.
Jednou ke mně přišel a nadechoval se, že mi něco řekne, ale já jsem se na něj nevydržel dívat a musel jsem utéct. Nechtěl jsem, aby viděl, jak se mi lesknou oči. Jen co jsem se zavřel a zamkl v pokoji, pustil jsem si na plný koule věž a zaposlouchal jsem se do těch teskných melodií, které každodenně poslouchám, abych ze sebe alespoň trochu dostal ten žal, který se ve mně drží a nechce vyjít ven. Nasadím si sluchátka a zavřu oči. Po chvilce hlubokého přemýšlení se z pod mých hustých řas vykutálí slza, po které následuje další a další.
Právě teď nastala taková chvíle. Blížím se ke stolu, na kterém leží můj mobil. Opatrně jej chytnu a za chůze do něj píchnu sluchátka. Padnu na postel a zahrabu se do peřin. Pustím play a namačkám nejvyšší hlasitost. Jo. Teď je to ono. Hudba je, dalo by se říct, moje jediná spása. Na chvíli se ponořím do jiného světa, kde neexistuje žádný smutek, ani strach. Zavřu víčka a poddám se zcela mým koloběžným myšlenkám. Netrvá dlouho, krásná melodie utichá a já propadnu v hluboký spánek…
autor: Jitaaaaaaaaaaaa
ježiš to je nádherný….chci další díl!!!!
je wic nez klaaasny….a presne se citim jako tom….vystihla jsi me pocity……upe stejne….stale ta otazka….hmmm
to je pěkny …
no to sa ti naozaj podarilo,tak maj ešte depku a pííííííííš!
krásný-dááááááááááááááál!
Jůůů!!! Dankeee ((= Uf… Nešel mi comp tři dny a ted jsem upa wyřííízenááá, když widim konečně můj fet ((= uf..
Jsem ráda že se líbí, ale další kapitoly musím teprw napísat, neměla jsem možnost xD
Takhle se navzajem trápit.