Forever Yours 11.

autor: Lostmickey
betaread: Janule

(Bill)

Vzbudil jsem se kolem sedmý večer. Tom pořád tiše oddychoval a já ho nechal být. Vyhrabal jsem se z peřin a utíkal jsem dolů udělat něco k večeři. Měl jsem nehorázný hlad a byl jsem si jist, že ho Tom bude mít taky, až vstane. Udělal jsem jen pár obložených chlebů a s jedním jsem si sednul k televizi. Chvilku jsem se jen díval na nějaký film a pak někdo zaklepal na dveře. Vyskočil jsem a utíkal jsem otevřít.

,,Ahoj, Bille.“

,,Michaeli?“ Vyvalil jsem oči.

,,Můžu dál?“ Optal se a nevšímal si mého vyjukaného výrazu.

,,N-ne!“ Vykoktal jsem nesouhlas. ,,Nehodí se to.“ Dodal jsem rychle.

,,Chris říkal, že ti potom nebylo nejlíp. Chtěl bych se ti omluvit.“

,,Aha. Tak… Díky.“

Pousmál se. Až teď jsem si všimnul, jak krásný má úsměv. Vlastně… On byl celý… krásný.

,,Nechceš jít ven? Jen se tak projít?“

Na moment jsem zaváhal. Tomovi by se to nelíbilo. Určitě by byl proti. Ale teď přeci spí. Určitě bude spát ještě dlouho. Než se probere, určitě už budu zpátky… Nedoví se to.

,,Vydrž jen moment.“ Kývnul jsem a vrátil jsem se do obýváku pro mikinu. Když jsem se vracel za Michaelem, hodil jsem omluvný pohled ke dveřím, za nimiž spal Tomi a dál jsem ho neřešil. Uklidňoval jsem se, že přeci nejde o žádnou akci, kde bych se mohl ztřískat a udělat podobnou pitomost, jako osahávat nějakou Donu.

,,Kam půjdeme?“

,,Můžeme do lesa. Je tam altánek. Klídek.“ Pokrčil rameny Michael a já se jen nechal vést. Měl jsem pocit, jako kdybychom byli oba neskutečně nervózní. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. Proč se cítím, jako když jsem byl v Tomově blízkosti a on ještě nevěděl, jaké city k němu chovám? A proč je nervózní Michael? On přeci důvod nemá. Nebo snad ano?

,,No… A jak dlouho tu budete?“ Zeptal se po chvilce ticha Michael. Procházeli jsme lesem a v dálce už jsem viděl dřevenou konstrukci, kde byl cíl naší cesty.

,,Asi ještě týden. A vy?“

,,Zítra odjíždíme.“ Jeho hlas zněl skoro smutně. ,,Chtěl jsem tě ještě předtím vidět.“ Doplnil a jeho dlaň se dotkla té mé. Překvapila mě skutečnost, že jsem ani neuhnul. Spíš jsem zajásal.

Posadil jsem se pod dřevěnou stříšku na lavičku a ucítil Michaelovo tělo, jak se namáčklo na to mé. Dívali jsme se před sebe a ani jeden z nás nevěděl co říct. První se osmělil on. Chytl mě kolem ramen a rty se přiblížil k mé tváři. Ač mi připadal přitažlivý a nebyl jsem si jist, že bych dokázal jeho polibek odmítnout, kousek jsem se od něj poodsunul.
,,Co to děláš?“

,,Já… Jsem gay, Bille.“ Oznámil mi a mě trochu poklesla brada překvapením. Řekl to, jako by mu bylo jedno, co si o něm budu myslet. ,,A líbíš se mi. Moc se mi líbíš, Bille.“

,,Michaeli, já…“ Najednou jsem nevěděl co říct. Byl mi tak blízko a mě ta skutečnost ani trochu nezarážela. Povolil jsem své napnuté tělo a schoulil jsem mu do náruče.
,,Nádherně voníš.“ Vydechl a znovu nasál vůni mých vlasů. Ošil jsem se a vzhlédl k němu. Cítil jsem motýlky v břiše. Stalo se mi to jen jednou. Před mým prvním polibkem, který jsem věnoval bráškovi. Proč se na mě musí tak dívat? Copak neví, jak moc mě ničí? Jak ničí Toma?

,,Bille chci tě políbit.“ Vypadlo z něj po chvíli a já se nezmohl na nic. Jen jsem pootevřel rty a Michael toho využil. Naklonil se ke mně a já jen přivřel oči. Byl to váhavý, ale tak moc procítěný polibek. Cítil jsem chvění jeho těla každým nervem. Když mi došlo co to dělám, odstrčil jsem ho a vyskočil jsem na nohy. Rozběhl jsem se zpátky k chatě. On utíkal za mnou. Slyšel jsem jeho hlas, jak na mě volá, abych zpomalil. Abych ho poslouchal. Ale já nemohl. Zastavil jsem se jen několik málo metrů před dveřmi, protože už jsem nemohl. On mě doběhl a otočil si mě k sobě.
,,Co jsem udělal špatně?“ Vyjel na mě a jeho silné paže se mi obmotaly okolo pasu. Škubnul jsem sebou, ale když jsem ucítil jeho horký dech blízko svých rtů, vzdal jsem jakýkoli vzdor a sám jsem mezi jeho rty vplul svým nenechavým jazykem. On nezůstával pozadu. Dokonce náš celkem vášnivý polibek ještě o něco prohloubil. Zpod zavřených víček mi vytékaly slzy a já cítil výčitky. Zatlačil jsem na jeho ramena a donutil jsem ho tím oddálit se ode mě. Můj pohled padl na otevřené dveře chaty, ve kterých stál Tom. Okamžitě jsem se celý rozklepal. Tomův přímý pohled mě zevnitř spaloval a já se jen snažil Michaela odstrčit co nejdál to šlo.
,,Jdi pryč. Prosím.“ Zašeptal jsem a Michael jen chápavě kývnul. Strčil mi do ruky papírek a sevřel mé prsty pomocí těch svých.
,,Zavolej mi.“ Zaprosil a pak se otočil a odešel. Nechal jsem papírek spadnout na zem a znovu jsem se otočil na Toma. Vyrazil jsem mu vstříc a on jen stál. Brečel jsem a chtěl jsem jej obejmout, ale místo toho mě uhodil. Cítil jsem, jak jsem hlavou narazil do dveří a svezl jsem se po nich na zem. Tom se otočil a odešel. Slyšel jsem, jak vybíhá schody, ale přes bolest, která pulzovala v mém spánku, jsem nedokázal pobrat nic víc. Vše jsem měl rozmazané a hlava mě bolela. Zvedl jsem se a nepřestával si tisknout dlaň k tváři. On mě uhodil? Ano! A já si to zasloužil.

,,Tome…“ Zašeptal jsem nepřítomně a vyškrábal jsem se po schodem nahoru. Otevřel jsem dveře do ložnice a spatřil Toma a jak z pod postele doluje svou tašku. Hodil ji na postel a začal do ní házet všechny své věci, které měl rozházené po pokoji.
,,Co to děláš?“ Vypískl jsem a naivně jsem si myslel, že to jeho činnost zastaví. Podíval se na mě a přešel blíž. Chytil mě za vlasy a zadíval se mi do očí s takové blízkosti, až jsem měl pocit, že mě snad znovu udeří. Chvilku na mě jen zíral a pak mě pustil. S brekotem jsem se svezl na koberec a rukama jsem bezmocně praštil do podlahy.

,,Ty děvko!“ Zakřičel Tom a sebral z postele svojí tašku. Zastavil se u mě a hrubě mě odstrčil stranou. Snažil jsem se nějak ho chytit, ale vysmekl se mi. Vyběhl jsem za ním a zastavil jsem se u schodů.
,,Co chceš dělat?“ Zaječel jsem za ním. Zasekl se v půli pohybu a hodil tašku s věcmi dolů. Otočil se a vrátil se ke mně.
,,Odjíždím!“ Oznámil mi.

,,Ne, Tomi! Proč?“ Chtěl jsem jej uklidnit, ale odstrčil moji ruku takovou silou, že jsem se neudržel na nohou a znovu jsem spadl. Sehnul se ke mně: ,,Bille, ty jsi taková kurva! Jak si mohl? Nenávidím tě! Jsi mi jedno!“ Zasyčel a seběhl schody. Popadl zavazadlo a vyběhl ven. Slyšel jsem, jak startuje. Když se mi zvuk auta ztratil z doslechu, zůstal jsem jen nehybně sedět a zírat před sebe. Neměl jsem se k ničemu. Tělem se mi rozléval nechutný pocit. Uvnitř sebe jsem uznával Tomova slova. Nazval mě děvkou, kurvou. A měl pravdu.

Byla už tma, ale já se neměl k tomu se zvednout. Slzy mi už dávno uschly na tvářích a celé mé tělo se propadlo do nechutné nicoty. Byl jsem prázdný. Odporný. Laciný. Bojoval jsem se vztekem uvnitř sebe. Chtěl jsem si jednu vrazit, ale na to jsem měl málo sil. Kam jel? Za kým?

Pálily mě rty, pálily mě oči, pálily mě tváře. Nevěděl jsem, co udělat. Byl jsem naprosto vedle. Nevnímal jsem tenhle svět. Nevnímal jsem jeho důležitost. Slyšel jsem jen stále se opakující Tomova slova. Kurvo. Děvko. Nenávidím tě. Odjíždím. Jsi mi jedno.

Seděl jsem tam hodiny. Dlouhé hodiny. Přemýšlel jsem. Co budu dělat? Mám mu zavolat? Mám vůbec něco dělat? Mám vůbec někomu volat? Mám jít prostě spát a doufat, že to bude dobré? Kurva!

On byl vážně pryč. Necítil jsem ho. Zbylo tu po něm jen prázdno, které plnilo všechny místnosti. Tíživé prázdno, které se nedalo dýchat. Které se vůbec nedalo nijak pojmout. Dusilo mě a přitom chtělo, abych žil a utápěl se v tom nechutném pocitu osamění.

Byl pryč.

(Tom)

Zastavil jsem u prvního motelu, který jsem při cestě viděl. Měl jsem pocit, že kdybych měl ještě chvilku sedět v autě a pozorovat silnici, vzteky do něčeho nabourám. Vlítl jsem dovnitř, ani jsem nepozdravil a už jsem se dožadoval pokoje. Byla to malá a celkem útulná místnost. Zamkl jsem se a praštil jsem sebou na postel. Rukou jsem si překryl oči a snažil jsem se vybavit si, co se vlastně stalo. Vstal jsem, Bill nikde nebyl. Dole na mě čekalo jídlo, ale já ho chtěl napřed vidět. Vzal jsem si mikinu, že ho půjdu najít a on byl skoro přede dveřmi a… líbal se s Michaelem. On ho tak majetnicky objímal a Bill se nechal. Stál jsem tam a nebyl jsem schopný nic udělat. Pohnout se, dát o sobě vědět. Cokoli udělat. Michael odešel a Bill šel za mnou. Chtěl mě obejmout, jako by se nic nestalo. Jako kdyby mu Michael neskutečně ublížil. A já se neudržel. Praštil jsem ho. Silně a přímo. Svezl se dolů podél dveří, ale mě to bylo jedno. Musel jsem pryč. Cítil jsem se tak strašně podvedený.

Nazval jsem ho děvkou i kurvou a někde uvnitř sebe jsem si tleskal. Upřímnost byla jedna z mým nejrozvinutějších vlastností. Možná, že jsem se trochu unáhlil, když jsem odjel. Nevím, čeho je Bill schopen, když mi dokázal udělat tohle. Ale já musel pryč. Nenechávám si nic líbit a Billa by pak mohlo silně mrzet, co mi udělal. Nechtěl jsem ho uhodit, ale zasloužil si to. Proč to vlastně udělal? Byl jsem to přece já, kdo se musel zřeknout svého rozjařeného života a naučit se věrnosti. On mi pomáhal a pak mě… Zklamal.

autor: Lostmickey