Forever Yours 12.

autor: Lostmickey
betaread: Janule

(Tom)

……

O ŠEST DNÍ POZDĚJI

Strávil jsem tu už skoro týden. Velmi dlouhých šest dní, plných nicnedělání. Celé hodiny jsem se jen válel v posteli a přemýšlel jsem. Není to moc zábavná činnost, ale neměl jsem chuť dělat cokoli jiného. Neměl jsem náladu. Myslel jsem jen na Billa. Neustále mi volal, ale já nikdy hovor nepřijal. Psal mi, ale nic jsem si pořádně nepřečetl. Nejspíš byl stále tam, kde sem ho nechal a já jistě začínal pociťoval potřebu vidět ho. Zjistit jak se má a jestli je v pořádku. Navíc pro něj musím každopádně dnes jet. Nemůžu ho tam nechat. Odvezu ho domů a pak se asi nejspíš někam vytratím. Vím, že ho stále miluji a jsem schopný mu všechno okamžitě odpustit, ale nevím, jestli jsem připravený s ním zůstat. Čekat, kdy udělá znovu něco, co mi tak ublíží.

Zvedl jsem své tělo z postele a svlékl špinavé povlečení. Hodil jsem ho do koše u dveří a narychlo jsem zkontroloval, jestli něco nechybí. Pak jsem na recepci zaplatil a vrátil klíče. Po dlouhé době jsem byl zase na vzduchu. Když jsem nasedal do auta, přistihl jsem se, jak kontroluji místo spolujezdce. Jako kdybych chtěl automaticky Billovi připomenout bezpečností pás. Zatřásl jsem nesouhlasně hlavou a vyjel jsem. Neměl jsem to daleko. Dvacet minut jízdy. Když jsem zastavoval před chatou, moje oči dychtivě hledaly Billa. Pohledem jsem se snažil najít nějaký náznak jeho přítomnosti. Vykročil jsem kupředu a zabouchal na dveře.

(Bill)

Seděl jsem v obýváku na gauči a díval jsem se na televizi. Vlastně, televize byla vypnutá. Díval jsem se jen na černý čtverec a přemýšlel jsem. To jediné jsem poslední dobou dělal. Nejedl jsem, skoro ani nespal. Neustále jsem myslel na Tomiho. Vyčítal jsem si to, co jsem udělal. Nebo vlastně spíš nechal udělat Michaela. Od té doby se tu neukázal on ani Chris. Byl jsem tu sám a i když jsem měl po večerech celkem strach, nepřestával jsem jen tupě zírat před sebe. Neměl jsem se k tomu zamknout se nebo zavolat mámě, ať si pro mě přijede. Někde uvnitř jsem snad doufal, že se Tomi vrátí. Že si pro mě přijde. Ale stačilo, aby minuly jeden dva dny a moje naděje pohasínala.

Otočil jsem se po zvuku, který mě donutil vstát. Sebral jsem své rozklepané slabé tělo a šel jsem otevřít. Když jsem pokládal ruku na kliku, zapochyboval jsem. Nevěděl jsem, koho mohu čekat. Nebyl jsem si jistý, jestli chci vůbec někoho vidět. Nakonec jsem přece jen otevřel.

Nechtělo se mi věřit, že přede dveřmi stojí vážně můj bráška. Donutil jsem se usmát se, ale nijaké zvláštní štěstí jsem nepociťoval. Věděl jsem, že se mi nepřichází omluvit. Že za mnou nejde proto, že se mu stýskalo nebo o mě měl strach. Jen jsem mu uhnul z cesty a on vešel. Zul si boty a přešel do obýváku. Zavřel jsem dveře a mlčky jsem šel za ním. Otočil se ke mně a tiše si mě prohlížel. ,,Ahoj, Bille.“ Pronesl bez zájmu a šel dál do kuchyně. Pomalu jsem ho následoval a zastihl ho ve chvíli, kdy se skláněl k otevřené lednici. Posadil jsem se za něj na židli, protože mé nohy pomalu ale jistě vypovídaly službu. Neměl jsem sílu mu ani odpovědět na pozdrav. Přesto jsem dokázal vykouzlit alespoň jednu obyčejnou otázku.
,,Proč jsi přijel?“ Můj hlas se ztrácel v šumu, který vydávala voda tekoucí z flašky do sklenice. Tom se ke mně otočil, přisedl si na vedlejší židli a sklenici mi podal.
,,Pij.“

Stiskl jsem kus skla v dlani a několikrát jsem si lokl. Pak jsem sklenku odstrčil a zadíval jsem se na Toma.
,,Proč jsi přijel?“ Zopakoval jsem a tentokrát jsem trval na jeho přímé odpovědi. Nadechl se a zvedl se. Svlékl si mikinu a hodil mi ji kolem ramen. Uvědomil jsem si, že jsem jen ve spodním prádle. Neřešil jsem oblečení a ani trochu jsem neřešil zimu. Když jsem na svých ramenou ucítil teplou látku, došlo mi, jak moc jsem přehlížel chlad, vkrádající se mi do těla.

,,Tak proč?“ Nasadil jsem o něco silnější tón, aby si Tom uvědomil, že mi stále ještě neodpověděl. Posadil se zpátky na svojí židli a zadíval se mi do očí. Odrážel se v nich můj nevyspalý výraz.
,,Měl by sis jít sbalit. Zítra bychom měli odjet.“

Jen jsem ospale kývnul hlavou a zvedl jsem se. Nějak jsem přecenil svoje síly a trochu se mi zamotala hlava. Chytil jsem se rohu stolu a byl jsem překvapen Tomovou rychlou reakcí. Usadil mě zpátky na židli a starostlivě se na mě zadíval.
,,Ty jsi nic nejedl?“

Zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu a Tom se opět zvedl a přisedl si před lednici. ,,Nic tu nemáš. Skočím ti něco koupit.“ Ozval se a už se pustil ke dveřím. Chytil jsem ho za zápěstí a zpozoroval jsem, jak přivřel oči. Otočil se a klekl si přede mě.

,,Promiň.“ Zašeptal jsem a bráška se jen povzbudivě usmál. ,,Teď to nech být. Zajedu ti pro něco dobrého. Počkej tu, za chvíli jsem zpátky.“ Řekl a zmizel ve dveřích. Jen malou chvilku jsem nevěřícně zíral před sebe a pak jsem se opatrně odebral nahoru do patra. Cestou jsem posbíral všechny své věci a nahoře jsem vytáhl svou obrovskou tašku. Všechny věci jsem do ní jen tak naházel a překvapilo mě, že se tam všechno vešlo. Na židli jsem si nechal jen čisté převlečení a kosmetickou taštičku. Pohledem jsem zabloudil k balkónu. Mé koutky sebou jen nepatrně zaškubaly. Oblékl jsem si triko a černé volné tepláky a vyšel jsem na dřevěnou terásku. Chytil jsem se ,,zábradlí“ a podíval jsem se na nebe. Je zvláštní jak živé mohou zůstat vzpomínky a jak moc mohou zasáhnout. Jako kdybych opět cítil brášku blízko sebe. Jako kdyby mě znovu objímal. Oči se mi samovolně zalily slzami a já jen odvrátil pohled od příjezdové cesty, kudy se vracel Tom. Zalezl jsem zpátky do pokoje a sešel jsem schody dolů. Narazil jsem na Toma ve dveřích a uhnul jsem mu z cesty. Prošel kolem mě a já šel za ním. V kuchyni jsem se posadil zpátky na židli a Tom mi podal rohlík. Vděčně jsem se do něj zakousnul a až teď mi došlo, jaký jsem měl hlad.
,,Sorry, že je to jen rohlík, ale víš že nakupovat neumím a nevím na co máš zrovna chuť.“ Pokrčil rameny bráška a uvařil mi čaj. Položil přede mě hrnek a sedl si zase naproti mně. Odložil jsem druhou půlku rohlíku a zadíval se na něj.
,,Už mám sbaleno.“ Oznámil jsem mu tiše. Jen kývnul a díval se ven z okna.

,,Kde budeš spát?“

,,Tady dole.“ Kývnul hlavou směrem k obýváku.

,,Proč? Ložnice je přeci i tvoje.“

Jen vydechl a tvář schoval do dlaní. Zvedl jsem se a jednu ruku váhavě položil na jeho rameno. Zvedl ke mně pohled a zakroutil hlavou.
,,To nejde.“

,,Tohle už mi asi neodpustíš co?“ Zeptal jsem se šeptem. Chtěl jsem to vědět hned. Potřeboval jsem znát odpověď.

Stáhl si mě na klín a objal mě. Nechal jsem ho, ať si dělá co chce a jen jsem se snažil nepustit slzu. Hladil mě po zádech a hlavu si opíral o můj hrudník. ,,Já ti odpustil už dávno. Těch pár dní bez tebe bylo k nevydržení. Já tě potřebuji Billy, ale nechci se bát, že to uděláš znovu.“

,,Takže je mezi námi konec?“

,,Byl jsem rozhodnutý nechat tě. Přivézt tě domů a odjet někam hodně daleko, abych tě už nemusel nikdy vidět, ale… Přijel jsem a viděl jsem tě… Tak slabého.“ Zlomil se mu hlas. Plakal. ,,Vím že tě to mrzí, Billy. Věřím tomu. Nechci tě vidět na dně. Neopustil bych si to.“

Zvedl hlavu a prstem přejel po mé tváři. Zavřel jsem oči a na chvíli jsem se snažil myslet jen na něco hezkého. Třeba na naše první milování nebo na cokoli, kde jsme byli oba šťastní.

,,Uhodil jsem tě.“ Vypadlo z něj a já jen překvapeně otevřel oči. Nemyslel jsem si, že by s k tomuhle vrátil.
,,Zasloužil jsem si to.“ Šeptl jsem a zvedl jsem se. Tom se za mnou díval jak mizím mezi dveřmi do obýváku. Nechtěl jsem, aby mě viděl brečet. Za chvilku se ozvalo šoupání židle a pak se mého ramene dotkla Tomova horká dlaň. Otočil jsem se na něj a nesouhlasně jsem se zakroutil hlavou. ,,Nenávidíš mě?“ Zeptal jsem se.

,,Co tě to napadlo? Ty víš, že tě miluju!“ Zaprotestoval a pokusil se mě chytit. Vytrhl jsem se mu.
,,Měl bys mě nenávidět! Proč to neuděláš? Proč mi odpouštíš? Sakra, Tomi!“ Křičel jsem na něj a sledoval jeho překvapený výraz.

,,Billy, co to…“

,,Nezasloužím si tě!“ Zaječel jsem a dál jsem si razil cestu ke schodům do patra. Vběhl jsem do ložnice a prásknul jsem za sebou dveřmi. Lehl jsem si do postele a hlavu jsem zabořil do polštáře.

Co to dělal? Proč mi odpouští? Nezasloužím si to. Udělal jsem chybu a nezasloužím si jeho lítost nebo odpuštění. Neměl sem jezdit. Neměl se sem vůbec vracet! Zase mu ublížím. Proč nezmizel? Já si nezasloužím jeho lásku. On měl pravdu. Já jsem kurva. Vím to. Vím, že kdyby Michael zkusil víc, nechal bych ho. Možná bych se mu i sám nabídl. Já jsem takový. Zjistil jsem, jak je krásné s někým se milovat a teď to budu chtít pořád! Jsem odporný.

autor: Lostmickey