Keep your hands off my boy 3.

autor: Anett483
betaread: Janule

BILL

Čekal jsem, že nepřijde přesně, ale aby měl zpoždění půl hodiny, to je fakt moc… To já tak pozdě nikdy nechodim. Jen když zaspim a musim se namalovat, učesat a vybrat si oblečení… To přicházim do školy třeba až na druhou hodinu… Táta mi omluvenku vždycky podepíše. Ani neví co podepisuje… Myslim, že by mi podepsal i toaleťak, kdybych mu ho podstrčil pod nos… Nějakou výhodu mít takhle pracovně vytíženýho tátu má…

Tak kde sakra je?! No nic… nebudu stát jak idiot u dveří a čekat, abych milospánovi hned po zazvonění otevřel dveře… Tak se třeba mrknu na telku, než přijde… Jdu do obýváku. Musim říct, že tuhle místnost mám hrozně rád, myslim, že nejradši v celým tomhle domě. Ani svůj pokoj nemám tak rád. Je tu nádhernej výhled.

Na chvilku si stoupnu k oknu a dívám se na prostornou velkou zahradu. Vypadá jako ráj. Jenže nikdo není v ráji sám… Adam má přece vždycky Evu a já sem sám. Ach jo…

Přejdu z obyváku do kuchyně… Oproti výhledu z okna v obyváku, je výhled z kuchyně poněkud modernější… Místo krásných rozkvetlých stromů a nádherné zelené trávy, se přede mnou tyčí moderní baráčky… co baráčky… přímo baráky. Radši ani nechodím ven. V týhle čtvrti vás každej pomlouvá, každej se stará jen o to, jestli má dražší oblečení než já a takový kraviny… Myslim, že tady si kamarády nenajdu. Můžu jen čekat, kdy se odsud zase odstěhujeme někam jinam kvůli tomu, že tam táta najde líp placenou práci… Nevim proč, peněz máme i tak dost… Nemá cenu to s nim řešit… Vždycky, když o tom mluvíme, skončí to tím, že mi řekne, že to dělá jen pro naše dobro… Nevypadá to tak…

Jdu do obyváku a zapnu si telku. Z výšky dopadnu na pohodlnou a měkkou pohovku a… ozve se zvonek. Já ho zabiju! Naštvané vypnu telku a hodin na stůl ovladač. Jdu otevřít…

TOM

‚Trochu´ nestiham. Nějak sem se ještě zastavil na pokec k Martinovi a pochlubil sem se mu, že mám doučování. S kym už sem mu radši neřekl… v pondělí by to věděla celá škola a to fakt nepotřebuju. Koukám na papírek s adresou… Ach jo… nikdy sem se dobře neorientoval. Teda… jako v teréně. V holkách se orientuju až moc dobře. Podle tý adresy, by to mělo být někde v tý čtvrti, kam sem ještě nikdy nepáchl… teda neměl sem odvahu. A myslim, že sem tady správně. Páni! Takový baráky! Rozhlížim se a hledám číslo toho baráku… Ty lidi tady sou taky pěkně zvědavý… V každým okně, kolem kterýho projdu, se pohne záclona. Na pozornost sem zvyklej, ale tohle mi docela vadí… No, třeba Billa ukecám a příště budem na doučko u nás. Sem už nikdy nevkročim… A už sem ho našel! Kouknu na číslo na papírku a to souhlasí s číslem na domě, takže fajn… Vyšlapu ty schody nahoru, napravim si kšiltku a dlouze zazvonim… Ou! Bill mi po chvilce otevře a vypadá trochu naštvaně… No trochu… trochu víc. Snad sem se tak nezpozdil, ne? Jen tak stojim… Mám strach cokoliv udělat. Vypadá jako kdyby mi měl za chvilku vyškrábat oči. Jen se omluvně pousměju… On jen protočí očima.
„Pojď dovnitř, ne? Nebo se snad chceš učit na schodech?“ připadá mi, že se mnou od první chvíle mluví jako s idiotem.
„Ne… Sem rád, že nejsem venku…“ sundám si mikinu a kouknu na Billa.
„Jo… Já sem taky vždycky rád, když dojdu domů… Ty lidi kolem mi už pěkně lezou na nervy…“ On mi snad čte myšlenky nebo co…
„Tak se do toho dáme?“ zeptám se po chvilce ticha.
„Jo jasně… Hele, počkej chvilku v obyváku, třeba si zapni telku, já si musim ještě zavolat…“ Jen otevřu pusu, abych odpověděl a Bill je pryč. Super… A jak mám asi vědět, kde je tady obyvák? Takovej barák… Myslim, že radši tu televizi, která je větší než já, zapínat nebudu. A vůbec tady nebudu na nic šahat. Ještě by se to rozbilo a co pak já? Rozhlížim se kolem… Musím říct, že hezčí a hlavně větší barák sem snad ještě neviděl. Ach jo… To je doba… Jdu nahoru po schodech, po kterých před chvilkou svištěl nahoru s mobilem v ruce Bill. Procházím kolem všech pokojů. U jednoho pokoje se zastavim… Jsou u něj pootevřené dveře a slyším Billa, jak s někým volá. Ne, že bych chtěl špehovat, ale jsem zvědavej. Stojím za dveřma a poslouchám ten rozhovor:

„Ale tati… Ty si mi slíbil, že se zítra vrátíš…“ říkal Bill a skoro za každým slovem ublíženě fňuknul.
Moc mi ta jejich konverzace nedávala smysl. Jen sem poznal, že je to jeho táta. Co já bych za to dal, kdyby mě máma nechala samotnýho doma a on fňuká… Tss… Poslední co slyšim, je Billův naštvanej hlas: „Víš co, tati? Příště mi už radši nic neslibuj… Možná by bylo lepší, kdyby ses zajímal o mě a ne jen o peníze. Čau!“
Rychle seběhnu schody dolů a dělám, že celou dobu poslušně čekám dole… Asi po dvou minutách schází Bill schody… Nemůžu si nevšimnout jeho zarudlých očí…

autor: Anett483
betaread: Janule