Forever Yours 13.

autor: Lostmickey
betaread: Janule

(Tom)

Vůbec jsem nechápal jeho chování. Připadal mi tak šťastný, když jsem mu řekl, že mu nic nevyčítám. A potom… Nevím, co se mu stalo. Takhle se nikdy nechoval. A už vůbec ne ke mně. Myslel jsem si, že to bude dobré. Když jsem přijel a viděl jsem ho, něco se ve mně zlomilo. On se taky trápil. Možná víc než já. Žádné stopy po Michaelovi, Doně nebo Chrisovi. Byl tu jen on. Měl jsem pocit, že mu nemůžu nic vyčítat. Že už jsem ho potrestal dost a on si uvědomil kde udělal chybu.

Chyběl mi. Možná víc, než jsem si byl ochotný přiznat. Je pravda, že když mi otevřel dveře jen tak ve spodním prádle, trochu mi ujely oči. Jediná vzpomínka na jeho náruživost ve mně dokázala vyvolat nepopsatelně vzrušující pocity. Možná že usmiřování sexem není až tak hloupý nápad… Vždyť v tom obchodě říkal, že se mu to líbí. Ale je pravda, že užitek bych z toho měl zase jen já. Jenomže kdybych třeba…

,,Billy?“ Strčil jsem hlavu do ložnice. ,,Můžu dál?“

Bill seděl na posteli a jen lehce kývnul. Nadechl jsem se a doufal jsem, že nedělám jen další blbost. Přešel jsem místnost a sedl si vedle něj. Díval jsem se před sebe a čekal jsem co udělá. Chtěl jsem, aby udělal první krok. Nemůžu ho nutit. Chci, aby na něm bylo vidět, že to opravdu chce. Už jsem myslel, že bude mlčet až do večera, ale pak se konečně ozval jeho tlumený hlas.

,,Chyběl jsem ti?“ Ani se mi nechtělo mu odpovídat. Otočil jsem se k němu a zatahal jsem za jeho ruku. Vstal a sedl si na můj klín tak, aby mi viděl do očí. Dlaně položil na má ramena a vesele se usmál. ,,Takže chyběl.“

,,Oba jsme udělali chybu. Chci tomu dát ještě šanci.“

,,Oba?“

,,Jistě.“

Bill jen chvíli tiše seděl a díval se mi do očí. Měl jsem tendenci uhýbat pohledem, když jsem měl strach, že by někdo mohl objevit něco, co se snažím dlouho skrývat, ale jeho zkoumavému pohledu bych se vyhnout nedokázal. Ani jsem si neuvědomil, že se pomalu přibližuje. Když se jeho rty dotkly těch mých, zaváhal jsem. On si toho zjevně ani nevšiml a pokračoval dál. Polibky jsem mu oplácel jen místy a tohle se mu zjevně nelíbilo.
,,Co se děje?“ Odstrčil mě od sebe.

,,N-nic.“ Zakroutil jsem hlavou.

,,Proč jsi sem vlastně přišel?“ Naklonil zvědavě hlavu na stranu.

O.K. Půjdu s pravdou ven. Bude to jednodušší. ,,Něco ti dlužím.“

,,Mě? A co?“ Vyvalil překvapeně, ale zároveň zvědavě oči.

,,Sebe… Teda pokud chceš.“ Kývnul jsem a nervózně jsem se ošil. Bill se usmál.
,,Nevadí ti to?“

,,Uznávám, že trochu pochybuji, jestli jsem… Rozhodnutý. Ale zasloužíš si to.“

,,Nabízíš se mi?“

,,Tak něco. Jenomže nevím, jestli je to nejlepší nápad. Už si nejsem tak jistý, jak bych měl být.“ Jo. Začínal jsem být nervózní. Překvapila mě skutečnost, že nedokážu mluvit o sexu tak jako obvykle. Asi to bylo tím, že jsem při tom neměl mít tu svoji starou dobrou dominantní pozici. Bill to poznal. Vždycky to poznal.

,,Tomi, lásko, já nevím, jestli takovou nabídnu dokážu odmítnout.“ Pronesl potichu a sám si sundal tričko.

,,Ale budeš opatrný, že?“ Zasmál jsem se a snažil jsem se tím uvolnit tu odporně usedlou atmosféru.
,,Jistěže.“ Zazubil se bráška a naznačil mi, ať trochu zvednu ruce. Přetáhl mi tričko přes hlavu a objal mě. ,,Jestli vážně nechceš, nemusíš. Miluji tě a jestli je to omluva za tu facku, tak oba víme, že jsem si ji zasloužil.“ Zašeptal a nepatrně se na mém klíně zhoupnul.

,,Miláčku, Bille. Já mám sex rád a i tobě se to začíná líbit. Abych ti řekl pravdu: Ano, zasloužil sis jí. Naštval jsi mě a to pořádně, ale i přesto všechno jsem tu pořád jediný, koho ještě neměl kluk.“ Vysvětlil jsem mu svůj postoj a Billy se jen zakřenil. Měl jsem pocit, že se s ním bavím jako se svým bratrem. Ne jako s milencem. Cítil jsem se mnohem lépe než před dvaceti minutami, kdy jsem se trochu ,,bál“.

,,Necouvneš?“ Pozvedl obočí.

,,To bych si nedovolil.“ Zaculil jsem se. Bill nasadil vážný výraz a donutil mě tím trochu zčervenat. Věděl jsem, na co myslí a zjevně ho to silně vzrušovalo. Za to já jsem najednou nevěděl, co s rukama. Divil jsem se, kam se podělo to moje pověstné ego, které vždy vědělo co říct nebo co udělat. Nedokázal jsem ani zavřít oči, když jsem ucítil jeho jazyk mezi svými rty. Zíral jsem do prázdna před sebou a trochu jsem se snažil s Billem spolupracovat. Vážně jsem se snažil. Když jeho ruce rozepnuly můj pásek, trhnul jsem sebou. Bill se tiše usmál a trochu mě tím popohnal. Lehl jsem si a přetočil jsem se tak, abych měl Billa pod sebou. Jeho vítězoslavný úsměv rázem zmizel. Za to já jsem nabyl toho svého přesvědčení, že vše dělám víc než dobře.
,,Ty se bojíš.“ Zasmál se bráška a kousnul mě do rtu. Uhnul jsem a Billy zamručel.
,,Nebojím se.“ Zaprotestoval jsem, ale když jsem od Billa odvrátil pohled, poznal, že se asi vážně bojím. Já jsem nebyl zvyklý dávat někomu něco ze sebe. Já jsem byl vždycky ten, kdo si bral.

,,Tomi, uklidni se. Nechci to.“ Zakroutil hlavou.

,,Ale to bude dobrý… Jenom…“

,,Necháme toho, jo?“

,,Billy, promiň! Hele, já udělám cokoli chceš, ale tohle jsem trochu přehnal.“ Lehl jsem si stranou a Bill se otočil na bok, aby na mě viděl.
,,Musíme se zítra vrátit?“

Natočil jsem k němu hlavu. ,,Musíme. Tady nemůžeme zůstat.“

,,Ale já nemyslím tady…“ Šeptl tiše a znovu na mě dolehl.
,,Co to děláš?“ Zaváhal jsem. ,,Klídek. Chci se mazlit.“ Nasadil ten svůj oblíbený rozmazlený kukuč.

Mazlení byla Billova silná stránka. Miloval jsem jeho doteky. On jediný věděl, co mám vlastně rád. Co se mi líbí. Jenomže já chtěl mluvit. Všechno si to vyříkat.
,,Billy…?“ Odstrčil jsem ho od sebe.
,,Chtěl bych si promluvit. V klidu a bez zbytečných emocí.“

,,Co se to děje? Ty si vždycky nerad mluvil o citech.“ Pousmál se bráška.

,,Uděláme výjimku. Hm?“ Bill si přesedl a zadíval se mi do očí.
,,O čem přesně chceš mluvit?“

,,Já nevím. O našem vztahu. Proč jsi udělal to, co jsi udělal. Prosteěo těch dnech, co jsme tady strávili.“

,,Aha.“ Kývnul Bill. ,,To bude dlouhý rozhovor. Co?“

,,Možná…“

,,Tak. Co chceš vědět? Proč jsem se líbal s Michaelem?“ Zeptal se naprosto v klidu Bill. Jen jsem kývnul. ,,Víš Tomi. On je moc hezkej kluk. Všiml jsem si toho až ten den, co jsem s ním šel sám ven. On přišel za mnou. Chtěl se mi omluvit za ten pokaženej večer, kdy mi cpali Donu a chtěl jít dál, ale ty jsi spal, takže jsme šli do lesa. Projít se a popovídat si.“ Bill mluvil pomalu, ale přesvědčivě. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Nechal jsem ho pokračovat a čekal jsem, co všechno je mi ochoten povědět.
,,On mi řekl, že je na kluky. Řekl mi taky, že se mu líbím a potom mě políbil. Já… Nebránil jsem se. Neměl jsem pocit, že dělám něco špatně. Ale pak jsem si vzpomněl na tebe a uvědomil jsem si, že tě vlastně tak trochu podvádím. Odešel jsem, ale on šel za mnou a tady u chaty… Vždyť sám víš nejlíp, co se dělo potom.“ Bill se usmíval. Jakoby měl radost, že se přiznal. A já neměl důvod se na něj zlobit. Nezapřel mi ani skutečnost, že se mu Michael svým způsobem líbí. Mluvil se mnou naprosto otevřeně a mě to na jednu stranu nesmírně těšilo.
,,Jo…To už bohužel vím.“ Uznal jsem jeho slova.
,,Ale Tomi, věř mi, že v to nebyly žádné hlubší city. Jen mě prostě políbil.“ Ujistil mě honem bráška.
,,Jasně.“ Zasmál jsem se a on se jen uculil.

,,A co ty? Co mi na sebe práskneš?“

,,Já?“ Nadechl jsem se. ,,Co bys rád věděl?“

,,No… Já nevím. Tak třeba… Dokázal bys mě vůbec někdy vážně opustit?“

Ou… Zarazilo mě to. Ač jsem nad naším vztahem mnohokrát přemýšlel, tak takhle definitivní závěr jsem ještě neudělal.
,,Asi ne. Víš, my jsme bráchové. A k tomu ještě dvojčata. Kdybych chtěl tenhle náš vztah vážně ukončit, nevím, jestli bych se k němu časem nevrátil. Když jsou spolu dva normální lidé a to něco mezi nimi vyprchá, tak se rozejdou a tím to končí. Nevídají se, jeden o druhého se nestarají, ale takhle… Nemohl bych se tě vzdát. Musím být s tebou. My dva si patříme a já bych tě nemohl ignorovat. Byl bys tu pořád se mnou, protože bys nikdy nepřestal být můj malý bráška Billy. Musel bych tě stále vnímat, i když možná trochu omezeněji. I když jsem tě viděl s Donou nebo s Michaelem, nedokážu říct že tě nemiluji. Můžu na tebe být naštvaný nebo ti něco vyčítat, ale nikdy tě nepřestanu milovat. To nedokážu. I když mi znovu ublížíš a mě to bude hodně bolet, ty už budeš prostě pořád můj. Budeme stále spolu. Ne Billy… Nedokázal bych tě opustit.“ Mluvil jsem do prázdna před sebou. Bill se díval tímtéž směrem a jen tiše poslouchal. Tyhle časy, kdy jsme se jeden druhého jen tak vyptávali a pak jen naslouchali soustředěným odpovědím, byly pro mě skoro nenávratně ztracené. Když se teď tak záhy objevily, zjistil jsem, jak moc mi chyběly.

,,Takže mě pořád miluješ? I potom všem?“ Vyvalil oči Bill.

,,Samozřejmě. Jo a mimochodem: Já jsem na ředě s otázkou!“ Zasmál jsem se.

,,Jasně. Promiň.“ Mávnul rukou bráška a opřel si hlavu o můj hrudník. Prsty jsem zašil do jeho jemných vlasů a přemýšlel jsem, na co bych se mohl vlastně zeptat. Byl jsem si jistý, že i kdybych se zeptal na něco opravdu osobního, on mi odpoví.

,,Billy… Co kdybychom sekli s muzikou?“ Ta otázka ze mě vypadla, i když jsem neměl v úmyslu ji před bráškou jakkoli prezentovat. Dlouho jsem s touhle myšlenkou koketoval, ale až teď mě napadlo jít s tím ven.

,,Cože???“ Neunikla mi nevyvratitelná panika v Billově hlase. Co jsem čekal? ,,Jako myslíš vykašlat se na Tokio Hotel? Na kluky? Na hudbu?“

,,Jo.“ Pokrčil jsem rameny, jako kdyby mi to bylo jedno.

,,A-ale… Proč?“

,,Myslel jsem si, že bychom někam odjeli. Někam daleko. Kde by nás nikdo neznal. Byli bychom jenom my dva. Napořád svoji a napořád spolu. Bylo by to jednodušší a nemuseli bychom se starat o to, jestli nás náhodou někdo při něčem neviděl.“

,,Tome… To je… Já… Hudba je náš život. Vyrostli jsme na tom. Ty i já. Oba tím žijeme.“

,,Já žiji jedině tebou.“

,,Ale to já přece taky! Jenomže hudba… Tome, hudba! To je něco co nás oba proslavilo a dopomohlo nám to k našemu vytouženému životu. My oba jsme o tom snili a ty se toho teď chceš vzdát?“ Bill skoro nevěřil vlastním slovům. Měl jsem pocit že by mě teď nejraději odvezl do nemocnice na psychiatrii, aby zjistili co se mi to stalo.

,,Užili jsme si toho dost. Nemyslíš?“

,,J-jo. Jasně, ale pořád… Bráško. Takhle najednou… Všechno zahodit? Copak ty nevíš, jak moc to pro znamená? Tobě je to jedno?“

,,Samozřejmě, že není, jen jsem myslel, že by bylo pěkný, kdybychom mohli být pořád spolu. Žádný David, žádné koncerty, focení, otravné otázky při rozhovorech. Jenom my dva.“ Mluvil jsem tiše. Bill měl pravdu. Hudba byla náš život. Život, který jsem svým způsobem miloval i nenáviděl. Život, který mi možná bude chybět, ale co je hudba v porovnání s láskou k Billovi? Nic. Vůbec nic.

,,Překvapil jsi mě, ale nečekej, že s tím budu souhlasit. Zapomeň na to! Tohle nemůžu. V hudbě se realizuji. Pomáhá mi zvládat svoje vlastní pocity. Na podiu si připadám důležitý.“ Zaprotestoval a vstal z postele. ,,Jdu udělat něco k jídlu a už o tom nechci slyšet!“ Oznámil mi a mezi dveřmi se ještě otočil. ,,Promiň.“ Pronesl do ticha o odešel.

autor: Lostmickey