Forever Yours 14.

Posted on by Janule
autor: Lostmickey
betaread: Janule
(Bill)
On se asi zbláznil. Proboha, to myslel vážně? Nechat toho, co tolik milujeme? Nechat hudby? Tak to je moc i na mě. Nemyslel jsem si, že by byl schopný někdy něco takového říct. Já neříkám, že když jsem měl slabou chvilku, tak mě to nenapadlo, ale stejně rychle jak tenhle nápad přišel, tak zase odešel. Bylo nepředstavitelné jakkoli skoncovat s koncertováním a dalšími podobnými aktivitami. Mě sláva bavila. Rád jsem měl pozornost a rád jsem se předváděl. A on na mě tak najednou vybalí svůj nápad nechat toho všeho? Zarazil mě tím.
,,Kurva!“ Zaklel jsem a strčil si krvácející prst do pusy. Při mém usilovném přemýšlení se mi podařilo zmáčknout sklenici tak pevně, že mi praskla mezi prsty. Ou… Jak já nenávidím krev. Musím pro Toma. Potřebuju to umýt, zalepit… Nemůžu se na to ani podívat.
Otočil jsem se a vyrazil jsem ke schodům. Tom zrovna vycházel z ložnice. Zastavil jsem se a mávnul jsem na něj.
,,Co je?“ Pozvedl obočí a sešel dolů ke mně.
,,Najdi náplast nebo něco.“ Dirigoval jsem ho.
,,Náplast? Na co?“ Zvedl jsem svůj prst a zamával jím bráškovi před obličejem.
,,Na tohle.“
,,Billy! Cos to dělal? Ukaž, umyjeme to.“ Tom mě dostrkal až od koupelny. Opatrně vzal můj prst a strčil ho pod proud studené vody. Zabořil jsem obličej do bráškova ramene, abych se na to nemusel dívat a druhou ruku jsem mu motal okolo pasu.
,,Štípe to.“ Zakňučel jsem.
,,Vydrž jen chvilku.“ Uklidňoval mě. Pak se pro něco natáhl na poličku.
,,Co to je?“
,,Dezinfekce.“ Pokrčil rameny Tom.
,,Zbláznil ses?“ Vytrhl jsem se mu a už jsem chtěl odejít. To mě chytil za triko a stáhnul mě zpátky.
,,Bille neblbni. Lepší teď než potom. Bude to chvilička.“
,,Ale tahle zrovna extra pálí!“ Kývnul jsem hlavou k lahvičce. Tom nasadil soucitný výraz a lahvičku otevřel.
,,Jiná tu není.“
,,Budu brečet.“ Zamračil jsem se a bráška se jen pousmál.
,,Ty z toho nikdy nevyrosteš.“ Zakroutil hlavou.
,,Toméééé!“ Zaječel jsem, když mi tím humusem polil celý prst. Štípalo to jako blázen, ale slzy jsem dokázal zadržet. Zas taková cíťa nejsem.
,,Počkej tady. Najdu tu náplast.“
Když Tom zmizel, letmo jsem se podíval na své otřesné zranění. Napadlo mě, že by to snad bylo i na šití. Pak jsem se podíval pořádně a zjistil jsem, že je to asi tak dva, možná tři centimetry dlouhá ranka. Bylo to odporné a možná že i celkem hluboké. Tak hloupě na ukazováčku a ještě hloupější bylo to, že ten prst dobrý týden neohnu. ,,No pecka.“ Zamručel jsem si pro sebe.
,,Říkal jsi něco?“ Zaslechl jsem za sebou bráškův hlas.
,,Jo. Že tohle se může stát jenom mě.“
,,Tááák a je to.“ Tlesknul si Tom nad svou vskutku perfektně odvedenou prací. ,,A teď asi půjdu uklidit to, o co jsi si to udělal.“
,,To je dobrý. Udělám to.“
,,Ne. Ty uděláš to slibovaný jídlo.“ Usadil mě bráška. Zasmál jsem se a chytil Toma za ruku. Přešli jsme těch pár metrů do kuchyně a já otevřel pověstný mrazák. ,,No, tak je tu ještě pizza.“ Vytáhl jsem ven zmrzlou krabici. Položil jsem ji na stůl a otočil se na brášku. ,,Dáš si?“
,,Dal bych si tebe.“ Pronesl a vysadil mě na linku. Stoupnul si mezi má stehna a za zadek si mě přitáhl blíž. ,,Ale, ale… Když jsem chtěl já, tak to nešlo co?“ Zasmál jsem se. Tom trochu zčervenal, ale snažil se to zakrýt sladkým úsměvem.
,,Přijde na to.“ Zašeptal a políbil mě.
,,Hele, my bychom asi nemohli mít společnou domácnost.“ Pronesl jsem po chvíli.
,,Proč myslíš?“ Zafuněl Tom a vzal mezi zoubky kůži na mém krku. Sykl jsem a zaryl nehty do látky bráškova trika, abych mu naznačil, že to bolí.
,,Protože my oba utíkáme jeden od druhého jakmile je něco špatně. Mluvíme o tom teprve až když to trochu vychladne a… a… Chápeš jak to myslím?“
Tom ke mně zvednul pohled a lehce kývnul. Pak se znovu naklonil k mým rtům, které jsem žádostivě pootevřel. Tom své ruce uložil do mého klína a začal mě hladit přes látku kalhot.
,,Bille! Tome!“
,,Mami???“ Odstrčil jsem od sebe Toma a rychlostí blesku jsem seskočil z linky. Tom se otočil po mámině hlase a celý zbledl. Já na tom nebyl o nic líp.
,,Co to tady proboha děláte?“ Křičela máma a chytala se za hlavu. Já i bráška jsme na ni jen tak civěli a nebyli jsme schopní slova. Její pohled byl značně znechucený. Možná, že byla bledší než já s Tomem dohromady.
,,Co tady děláš?“ Zašeptal Tom.
,,Chtěla jsem vás překvapit! Andyho matka mi dala náhradní klíče… A co je vám vůbec do toho? Co to tady provádíte?“ Ječela a její obličej celý zčervenal.
,,Nic.“ Promluvil jsem pro změnu já, ale moc přesvědčivě to teda neznělo. Možná že to ani neslyšela.
,,Doufám, že se mi to jen zdálo!“
Už jsem se chystal kývnout, ale Tom mě předběhl. ,,Nezdálo.“ Vyvalil jsem oči a moje brada se mi houpala někde u kolenou. Zato Tom vypadal víc něž vyrovnaně. Zatahal jsem ho za triko a on se ke mně otočil. Chytil mě za ruku a pak se otočil zpátky na mámu, která vypadala, že bude zvracet. Posadila se ke stolu a nevěřícně zírala na naše propletené prsty.
,,To-Tome! Okamžitě toho nechte!“ Vydechla a pohrozila nám prstem. Tom jakoby ji neslyšel. Stiskl mé prsty o něco pevněji a rozhodně zakroutil hlavou
,,Já Billa miluju a…“
,,Ne! Ne! Ne! Okamžitě se pusťte! Tohle už nechci nikdy vidět!“ Máma se postavila stejně rychle, jako si předtím sedla a Tom jen taktak uhnul její ráně. Já už takové štěstí neměl. Takovou facku už jsem dlouho nedostal. Ani ta od Toma tolik nebolela. Chytil jsem se za tvář a začal jsem brečet. Nevím, jestli bolestí, překvapením nebo to byl jenom reflex.
,,Mami! Přestaň!“ Zakřičel pro změnu Tom, když mě matka chytla za triko a snažila se mě od něj odtáhnout co nejdál.
,,Ty buď zticha!“ Ukázala na Toma a táhla mě pryč. Snažil jsem se ji všelijak odstrčit, ale pořád jsem si opakoval, že je to moje máma a nemůžu ji jen tak uhodit. Tomovi to ale bylo zjevně jedno. Chytil mámu za ruku a donutil ji tím pustit mě. Překvapeně se na něj otočila. ,,Tome!“
,,Nebudeš Billa mlátit!“ Zasyčel Tom. Ustoupil jsem o krok dozadu a zády narazil na okno. Tvář mě bolela, oči mě pálily a pohled na rozzlobenou matku a rozzlobeného Toma nebyl nijak uklidňující. Tom se uměl naštvat a pak mu bylo více méně jedno koho praští. On narozdíl ode mě neměl problém na mámu křičet nebo jí říct něco velmi ošklivého.
,,Tomi…“ Zakňučel jsem a natáhl po něm ruku. On jen pustil mámu a přešel ke mně. Prsty mě pohladil po zčervenalé tváři a lehce mě políbil.
,,To bude dobrý.“
,,Kluci! Varuji vás…!“ Ozval se znovu mámin hlas. Tomovy oči se nebezpečně zúžily. Otočil se a přitáhl si mě blíž k sobě.
,,Nech nás být! Odejdi..“ Jeho hlas byl klidný, ale uvnitř se celý třásl. Cítil jsem to.
,,Cože? Tome to nemyslíš vážně!“
,,Naprosto.“ Kývnul.
,,Zítra ať jste oba doma! Ještě si o tom promluvíme!“ Zakřičela místo pozdravu a zmizela nám z očí. Tom mě objal a přitiskl k sobě. Brečel jsem mu na rameni a on se skoro neznatelně pohyboval ze strany na stranu.
,,To je v pořádku…“ Šeptal a hladil mě po vlasech. Tak tohle bylo o hodně víc, než jsem byl vážně schopný snést. Bráška mě posadil na židli a na chvíli odběhl pryč. Čuměl jsem před sebe a nějak mi začínalo pomalu docházet, že nás máma viděla jak se líbáme. Když jsem si vybavil její výraz, moje oči se znovu zalily slzami.
,,Billy..“ Ozval se za mnou Tom. Otočil jsem se k němu a všiml si, že i on má červené oči. Vyskočil jsem na nohy a chytil jsem ho za ruce. ,,Já nechci domů.“ Zakroutil jsem hlavou a bráška jen chápavě kývnul. Položil jsem si hlavu na jeho hrudník a slyšel, jak moc zběsile mu bije srdce.
,,Je pryč?“
,,Ano, Billy. Je pryč.“ Zašeptal bráška a jeho hlas se nepřirozeně pohupoval. Stiskl jsem ho o něco víc a otřel jsem si tváře. Potřeboval jsem si sednou, lehnout. Hlavně změnit polohu. Tom to vycítil a odtáhl mě nahoru do pokoje. Lehl si do postele a já si lehl tak, abych mu viděl do očí. Plakal. Stejně jako já. Ale Tom nikdy neplakal. Ne přede mnou. Na tohle si dával pozor.
,,Tomi co teď?“ Zašeptal jsem a na moment jsem zavřel oči. Cítil jsem, jak mě bráška pohladil po stále červené tváři a pak mě na ní lehce políbil.
,,Nevrátím se tam. Tomi, nech mě tady, ale nechtěj po mně, ať jedu… domů.“ Doplnil jsem a oči jsem otevřel. Tom byl tak blízko mé tváře. Jeho dech se zklidnil a ten můj také.
,,Jsme dospělí. Nemusíme… tam.“ Odpověděl bráška a dál prsty přejížděl po mé tváři. Cítil jsem se zvláštně prázdný a trochu ponížený. Ten pohled, který nám mamka věnovala, mi jasně naznačil, že kdyby mohla, oba by nás nejraději zmlátila jako malé haranty. Možná že jsem se i trochu styděl. Zapíral jsem. Zapíral jsem náš vztah, nás. To Tomi jí řekl, že mě miluje. A já jen mlčel.

autor: Lostmickey

Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1

9 thoughts on “Forever Yours 14.”

  9. Tak to jsem totálně nečekala 😉 Překvapilo mě to a bylo to neuvěřitelně napínavé – kdo z koho 😉

    To nesmí udělat, že už se nevrátí… problémy se musí řešit, ne od nich utíkat, právě proto, že už jsou dospělí, tak by se podle toho měli chovat 😛

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics