Lonely 2.

autor: Jitaaaaaaaaaaaa
betaread: Helushka

TOM

Pomalu lezu do sprcháče a zavírám za sebou dveře. Otočím oběma kohoutky najednou, ale stejně mě polije horká voda. Ale co. Mám ji rád. Krásně se uvolním a proberu. Nesnáším rána. Ach jo. Ještěže už nemusíme do školy. To bych asi vážně nezvládl. Co bych tam asi tak dělal? Dřepěl v lavici, napolo poslouchal nudný výklad o chemických prvcích a pomalu usínal. Snil bych opět o něm. O tom, jak nesedíme spolu v lavici, ale o tom, jak se mazlíme na krásné manželské posteli, okolo které je hromada voňavých svíček. Jo. To je to, o co bych si napsal Ježíškovi. Ale co by si o mě chudák pomyslel? Určitě by si řekl: „Takovýmu praseti nic nepřinesu.“ Achjoooooooooooooo!

Láska moje určitě zase poslouchá ty svoje depresivní metalový vypalovačky a přemýšlí nad… Nad čímpak může přemýšlet? Nevím. Třeba nad tím, jak by si rád vyrazil někam do klubu s přáteli nebo nad svojí budoucností? Doufám jen, že až jednou přijde ožralej z jedný svý kalby, že si nepřitáhne celej harém. Ne! To by mi neudělal. Co? MNĚ by to neudělal? A proč by ne? Copak je stejně blbej jako já? Nesnesu pomyšlení na to, že se jednoho dne usadí a založí si rodinu. Sice mi pořád tvrdil, že se na to necítí, ale už jsou to víc jak dva roky, co to říkal. Klidně mohl změnit názor.

Rychle se namydlim a po spláchnutí teď už ledovou vodou se usuším a jen v boxerkách letím do pokoje. Naházím na sebe něco, co nám právě mamka vyprala a po chvíli, co zírám z okna na obláčky, se seberu a jdu lovit dolů do lednice něco k snědku. Chvíli čumím do té bílé krabice a sjíždím poličky od shora dolů. Fuj! Samá zelenina… Samá tráva… Ble! Asi zavolám někam do restaurace nebo do pizzerky, abychom nechcípli hlady. Zeptám se ještě miláčka. Jen doufám, že nespí…

BILL

Slyším jemné klepání na dveře. Mno… Jemné. Když si vyndám pecky z uší, připadá mi, jakoby někdo chtěl ty dveře vyrazit. „Mno jooooo!“ houknu otráveně a otočím klíčkem v zámku. Málem sebou šlehnu. Musím, jako vždy, sklopit pohled, protože já ten jeho pohled neustojím. Alespoň slušně pozdravím, co mi zbývá. „Brý jitro.“ Tomí se na mě usměje a s jeho vychechtaným „Good morning“ vpluje do mého pokoje. Opře se o zavřené dveře a s přiblblým úsměvem mě sjíždí pohledem. Copak to je? Co blbne? Nebo nejspíš blbnu já, protože se na mě dívá úplně normálně. To jen já přes můj zaláskovaný filtr vidím, že se na mě culí… Asi potřebuju doktora.

„Dáš si pizzu? Já jen… Dostal jsem na ní chuť a alespoň bychom si nemuseli vařit…“ Aha. Tak o tohle mu jde. Jsem fakt cvok. Jen přitakám a trochu ho pobídnu, aby vypadl z mého pokoje. Stál jak přikovaný, tak co jsem měl dělat? Slyším, jak dusá dolů po schodech a pak ho slyším mluvit. Aha. Nemá kredit. Musí volat z pevný. Zase se určitě dělal po telefonu celou noc s nějakou z toho „zavolej mi do klubu“ a bla bla bla… Kdyby věděl, že bych mu klidně vyhověl. Kdyby jen věděl, že si nemusí provolávat celý kredit kvůli jednomu rozhovoru. Pomohl bych mu od napětí. Klidně bych se nechal i… Och… Už zase mám ty svoje myšlenky. Fuj! Prase hnusný! Snad mě Ježíšek neslyší, protože by ho mohla taky klepnout pepka a pak by žádným dětem nic nepřinesl…

Já už sice dítě nejsem, ale kdyby mi pod stromeček naservíroval Toma obvázanýho červenou mašličkou, nebyl bych proti. Zase myslim na kraviny! Raději se vyhrabu z postele a dojdu se zchladit. Když se Tomí uráčil po půl hodině vypadnout z koupelny, musím využít toho, že zmizel. Určitě si bude chtít ty svoje milovaný dredíky navoskovat, aby mě nevědomky ještě víc přiváděl k šílenství.

Pomalu vstanu. Motá se mi hlava. Chvilku sedím a přemýšlím nad tím, proč mám takový zpackaný život. Rodiče nejsou věčně doma, Tom je divný, když nejde o jídlo nebo o nějakou kalbu, tak se mnou ani slůvko nepromluví… Hm… Se divim, když celý dny strávim zalezlej v pokoji s mojí láskou… Samozřejmě že s mobilem… S kym taky jinym, že? Strašně moc bych chtěl nějak vysondovat, jestli bráška něco tuší nebo jestli někoho má. Myslím, že s někym chodí, ale nechce mi to říct. Tak dobře. Přeci nejsem až tak ubohej, abych se vlastního dvojčete ptal na to, jestli u něj mám šanci…

Mám o tom živou představu: „Tome… Eh… Tě miluju, jo a nechceš se se mnou vyspat?“ Ha ha ha… Hi hi hi… Hm… To určitě… Yeah, Tomi! Kdybys věděl, jak úchylný je tvůj bratr, tak bys šel nejspíš bydlet na půdu. Tě bych mohl taky znásilnit ve spánku, víš? Uf… Snad neslyší, co si v duchu povídám, páč to by byl asi mazec! Myslím, že dřepí v kuchyni a čeká na toho maníka, co nám přinese papání. Jů! Alespoň jeden hezkej výhled do nejbližší budoucnosti. Hezky se naperu a zase to zalomim v pelechu. Ale spát? To ne! Asi bych se po probuzení totálně zbláznil, protože by se mi určitě zdál nějakej sen o…

Sice jsem panic. Jako Tom. Jo! Vím, že ještě s nikym nespal, protože to bych na něm poznal, jsem jeho dvojče, ne? JO! Kruci! Jsme dvojčata, bratři! TZN… Existuje mezi náma krevní pouto, a kdybych byl holka, tak bysme měli blbý děti. Né… To sem nepatří! Připadá mi to? Nebo vážně ztrácím kontrolu nad vlastním rozumem? Crrrrrrr! A je to tu! Budu muset dolů, nebo mi Tom sní i mojí pizzu! To ne! Podělil bych se s ním o cokoliv, ale když se jedná o jídlo, vraždil bych! Ještě se na sebe mrknu do zrcadla, kde na mě vybafne… něco… To snad nejsem ani já! Vypadám, jak kdybych spadl ze stromu a trefil cestou dolů každou větev… S tím se musí něco udělat.

Přeci jen mám v srdci malinkatou naději, že by Tom moje city opětoval. Pokusím se ho zaujmout. „Billí! Budeš to mít studééénýýý!“ ječí na mě Tom a podle jeho hlasu tipuju, že už se cpe, jako kdyby tejden nejedl. Ah! Oslovil mě Billí? Nějak sladce, né? Možná mě má taky rád víc, než je mezi bratry normální. Mno… uvidíme… Ták! Vlásky už mám hezky rovný, žádná kudrlina na mě neciví. Jebáky na ksichtě naštěstí žádný nemám, tak je to okis. Áááá… Ještě něco na sebe. Jo… Ale co… Černá! To je přesně barva, která Toma přitahuje. Tedy… podle mě… Snad se nemýlím. Ještě deodorant… Cccsssss. A jdu do boje. Stejně si myslím, že jsem se takhle vyfešákoval, abych sbalil tu pizzu… =))

TOM

Už jsem chtěl na brášku ječet znova, protože jsem za tu dobu spořádal skoro celou svojí porci a jak tak koukám, tak ta druhá kulatá chudinka je stále nedotčená a moje bříško by možná uvítalo… „Už jsem tůůůůů!“ ozval se jekot odněkud ze shora, a když se uráčím můj pohled odlepit od té dobroty, hledám zdroj kraválu. Najednou se přede mnou objeví Bill… Panebože! To mi snad dělá naschvál! Musím pryč! Musím okamžitě pryč! Už se zvedám a nakročím směrem, odkud to „zjevení“ přišlo. Chci zmizet do pokoje, ale najednou uslyším: „Neodcházej…“ Otočím se po tichém, sametovém hlase a zadívám se do zářivě hnědých očí. „Prosím,“ pípne ještě a je na něm vidět, že jej na jídlo absolutně přešla chuť.

Pomalou chůzí se dobelhám ke stolu a opět se posadím naproti němu. Povzdychnul jsem si a při tom jsem spatřil, jak bolestně semkl víčka. „Asi máš něco jiného na práci, než se tu vybavovat se svým naivním bratrem… Tak jdi… Nebudu tě zdržovat…“ Cože? Mno nejsem já blbej? No jsem! Jak si tohle může myslet? Něčím se trápí a já jediný mu můžu pomoct a ještě bych se na něj vybodnul? To v žádným případě! Musím jej přesvědčit, že mě se může svěřit s čímkoliv. „Povídej… Na tebe si udělám čas vždycky.“

Stále má sklopený pohled a jenom tiše funí. Mám takovej blbej pocit. Vím, jak se asi cítí. Je smutnej, to i vidím. Ale něčeho se bojí! Čeho? Proč? Billí, lásko… Se mnou se přeci nemáš čeho bát. „No tak…“ pohladím ho letmo po jeho křehké ručce a po chvilce váhání mu ji jemně stisknu. Malinko se usměje a stisk zesílí. Podívá se na mě. Ale… Billi ne… Nebuď smutný… Cítím, jak se mi při pohledu na něj hrnou slzy do očí, ale vší silou je chci udržet. „Promiň,“ kuňknu a rozběhnu se směr koupelna. Rozrazím přivřené dveře a okamžitě se zamknu. Udýchaně se opřu o umyvadlo a hypnotizuju svůj odraz v zrcadle. „No, Tome… Teď si to pěkně posral…“

Sice na sebe v duchu nadávám a mermomocí se chci vrátit k němu, utěšit jej a zahrnovat láskou… Ale… Ale já nemůžu! Mám strach! Šíleně se bojím toho, že kdybych se mu vyznal, že by… Prostě by mě vymazal ze svého života. Ale co kdyby to pochopil? Hm… Ale otázka je, jestli se dá tolerovat láska k vlastnímu dvojčeti. Halooooo! Zodpoví mi to někdo? Jo. Je to proti morálce a všichni včetně Billa by mě zavrhli. Ale nemůžu přeci myslet jen na sebe! Co on! Pořád mám před očima ten jeho smutný pohled, před kterým jsem sem musel utéct. Pořád vidím ty slzy, které se v těch zářivých očích probouzely a snažily se opustit svůj úkryt v čokoládových studánkách. Ach bože, je mi zle. Nejde to popsat.

Cítím všude kolem sebe tíseň a zároveň mě spaluje pocit prázdnoty, opuštění… Musím to ze sebe nějak dostat. Už cítím, jak mě něco hřeje na tváři. První tenký pramínek slzy se kutálí a hned se za ní řadí další a další, jakoby na mé pleti chtěly vytvořit navlečené korálky. Už se nesnažím být zticha a zcela se poddám vzlykům, které mě už takovou dobu tlačí na hrudi. Sesunu se k zemi a schoulím se do klubíčka. Ani mi nevadí, že je zem ledová a že můžu nastydnout. Je mi všechno jedno…

I přes moje vzlyky slyším, jak bouchly nahoře dveře. Billí šel k sobě do pokoje. Mám takový neblahý tušení, že se na mě naštval. Ale proč já musím všechno zkazit! Proč?

autor: Jitaaaaaaaaaaaa