Nikdy nezapomenu

autor: Ivetka
betaread: Janule

Procházel se ztemnělou krajinou, myslíc na jedinou osobu, která dokázala za tak krátkou dobu změnit jeho život. Bál se – byl sám a stínů bylo tak mnoho. Už odjakživa se jich bál, nikdy ale ne tak, jako teď. Říkával, že stínů se nikdy nikdo nezbaví a že stíny jenom berou krásné věci, co člověku ze života zbyly – vzpomínky. Vzpomínky na krásné chvíle, prožité s kýmkoli. Pro něj ale byly nejdůležitější vzpomínky, co zažil s ním. Kde teď asi je? A proč mu to nemůžeš říct?

Černovlasý, pohublý mladík se posadil na opěradlo tmavě hnědé dřevěné lavičky a pozoroval načervenalou oblohu. Její barvu způsobovalo zapadající slunko, které se těšilo, že se konečně podívá do jiného koutku světa – že nebude muset neustále přihlížet veškerým těm nástrahám, co život připraví a připravuje neustále. Seděl přesně na tom místě, kde sedával s ním. Vždycky tam sedával s ním, nikdy si na ní nesedl, když byl sám a šel byť jen okolo. Dnes si ale na ní poprvé sedl, nemohl ho najít, už nikdy. Vlasy mu rozcuchával a provětrával lehký vítr a on jen naslouchal šeptání stromů.

Stromy… ty jsou tak pro něj vzácné a klidné… vždycky toužil být jedním z nich… O čem si povídáte? O mně? Šum listí ho trošku uklidňoval..

Se sklopenou hlavou se ve zmatku, který měl uložený v hlavě, snažil najít tu nejkrásnější vzpomínku, aby si jí mohl alespoň na chviličku připomenout. Na vzpomínku, kdy se to stalo poprvé…

…Dva rozesmátí, avšak unavení mladíci, šli z koncertu jejich oblíbené kapely. Autobus jim zastavil na okraji města – oni však bydleli až na druhé straně.
,,Už nemůžu, musím si na chvíli sednout,“ pravil drobný mladší mladík a posadil se unaveně na jednu z laviček – bylo jich tam tolik, proč si vybral zrovna tuhle?
,,Já taky ne. Ale jenom na chvilku, už jsme měli být dávno doma, jak budeme vysvětlovat, že nám ujel autobus? To nám doma určitě uvěří,“ se smíchem se dredatý kluk opřel o opěradlo lavičky a klidně oddechoval. Byla tma a po okolí se rozléhal jen svit pouličních lamp. — ,,Měli bychom už jít, Bille…“ se vší silou se zvedl, i když nerad. Nejradši by proseděl a propovídal celou noc, to ale za dané situace nebylo možné.
,,Tak mě zvedni, nejsem si jistý, že to zvládnu sám…“ Bill vztáhnul ruce k Tomovi a čekal, až mu pomůže… Byl tak dobrosrdečný, že sebemenší pomoc mu problémy nedělala – šel ke svému mladšímu bráškovi, opatrně ho chytl za ruce – nechtěl mu sebemenším dotykem ublížit, věděl, že je křehký a vytáhl ho na nohy… ,,Bože…“ odeznělo jednomu z nich z úst… tomu mladšímu a hned větu dokončil, ,,zamotala se mi hlava, proto jsem se o tebe takhle opřel, promiň…“ zapomněl, že se mu motá hlava, když prudce vstane, měl se omlouvat on.. ,,To… je dobrý…“ najednou… koukali si do očí a každý věděl, jak tomu druhému buší srdce – tak bláznivě. Oba se báli, že jim každou chvilkou vyletí z hrudníku… Po chvíli zkoumání svých obličejů se políbili, tak něžně… vlastně to začal Tom – to on si začal prohlížet rysy jeho rtů. To jeho to lákalo mnohem víc než Billa. Ale ten mu to se zájmem oplácel… byl to jejich první polibek…

Otevřel oči a zaleknutím se rychle nadechnul. Stála před ním černá zahalená postava. „Je ti dobře?“ děsil ho ten hluboký šepot, avšak jako slušnost považoval odpovědět: ,,Ano… ano je, jen jsem se zamyslel, děkuji…“ hlavu odvrátil, aby se mohl rozloučit se slunkem, ale přišlo další zklamání. Byla černo černá tma a sluníčko už bylo někde jinde… Už podruhé v životě nedostal příležitost ani šanci se rozloučit… proč? Co udělal tak špatného? Byl to slušný chlapec, dbal na okolí, tak proč sakra proč?!

Se slzami v očích sklonil hlavu a natočil jí ke svým rukám. Svíral v nich malý bledě modrý šáteček. Dostal ho od něj… zase přemýšlel, co zapříčinilo ten hnusný osud… jen vědět co…

Podíval se přímo před sebe a uvědomil si, že vlastně přišel na to, kde je. Přišel na to, proč se nerozloučil, alespoň naposledy.

Jeho maminka říkávala, že bylo lepší, když tam nebyl… Ale on ho chtěl vidět… Teď hned… rozeběhl se k velké černé bráně… a opřel se o ní… i přes to, že uběhl sotva 30 metrů, byl udýchaný jako nikdy v životě. Porozhlédl se po okolí, co se skrývalo za bránou. Pomalu jí otevřel a vešel za ní. Zase zavřel. ,,Už to nepůjde otevřít…“ jako by si stromy šeptaly přesně to, co zopakoval. Otočil se do toho jiného světa – proč je tu vždycky takový klid?

Hlavu zvedl k nebi a zkontroloval, jaká je obloha… Hvězdičky naznačovaly, že dnešní noc bude příjemná a teplá.

Rychle se rozeběhl na místo, kam chtěl – hledal jejich rodinnou hrobku. Ukládaly se tam pouze rakve, proto žil v odhodlání, že Toma zase uvidí. Tolik zlých nočních snů. Jak ho jeho bratr láká do jiného světa. Chtěl mu naposledy říct, že on není podrazák, že on tu zůstane. Že ještě nepůjde za hranice našeho světa.

,,Zde odpočívá rodina Kaulitzova“ stál před upravenou hrobkou a kontroloval pět porcelánových fotografií, které byly nalepeny vždycky za jménem zesnulého.

,,Tom Kaulitz 1989 – 2007″ a jeho fotografie… Zhnuseně a vztekle uchopil porcelánový obrázek a strhnul ho. Vši silou se zapřel do tlusté mramorové desky, chtěl jí odsunout, aby se k němu mohl dostat – ale jeho tělíčko bylo moc slabé na to, aby utáhlo něco tak těžkého. Vždyť… skoro neutáhnul ani Toma, když tu ještě byl… Máchnutím ruky shodil na zem všechny květiny a věnce v domnění, že to bude lehčí a snazší. Nešlo to… ,,Nenávidím tě, Tome Kaulitzi…“ zakřičel s hysterickým brekem si lehl na vrchní mramorovou desku… „Pořád mě miluješ? Pořád mě tak miluješ?“ opakoval a se zavřenými očními víčky hladil tu desku, která je dělila… ,,Vím, že ty to slyšíš, Tome…“ spíše už to šeptal… ,,Miluju tě..“ dodal a na desku přiložil ucho, to druhé si zacpal, doufal, že uslyší aspoň krátkou odpověď… ale byl tak poblouzněný, že všude slyšel hlasy… Včetně Tomova. ,,Taky tě miluju, Bille… vždycky budu…“ tohle slyšel i když v okolí bylo ticho. Věděl, že ta slova patří jenom jemu…

,,Co to tady děláte? Hledáme vás celou noc a vy jste tady“ podrážděný policista Billovi pomohl na nohy, celou noc se z místa nehnul, povídali si spolu…
,,Chci ho vidět…“ šeptal neustále do kolečka.
,,Koho chcete vidět?“ policista nechápal, co se děje – jak by mohl, on nevěděl, nezažil to, co Bill. Ukázal mu před obličejem malý porcelánový obrázek, který celou noc držel u sebe v náručí…
,,To ale nejde. To já nemůžu… to… si musíte vyřídit s někým jiným…“ policista trošku couvl.
,,Kde je moje máma? Tak sakra kde je moje máma? Chci jí vidět, ona mi to dovolí…“ rozčileně praštil s obrázkem o zem. ,,Já už se nechci koukat na obrázky, chci se koukat na něj, sakra.“

,,Já jsem tady, Bille…“ rychlostí blesku se otočil a uviděl svou matku, která celou dobu přihlížela beznaději. V tu chvíli byla pevně rozhodnutá, že kvůli němu to udělá. Není to tak dlouho, co byl Tom pohřben. Přesně 11 dní. Dnes už 11 dní…

Hrobka Kaulitzů byla pod dozorem faráře znovu otevřena při přítomnosti Billa.
,,Ta černá rakev,“ Simone se otočila a otřela si slzy smutku… Ale Bill se usmíval, zase uvidí svého brášku. Tom zase uvidí jeho úsměv. Jako jediná rakev v hrobce byla černá, ostatní byly hnědé.

Rakev na povrch přivedli čtyři pánové, oblečeni do tmavého oblečení, po provazech jí vyndali na povrch a zapřeli o dřevěné klády, aby nespadla zpátky dolů. Musel jít blíž… Bill přistoupil co nejblíž k černé lesklé rakvi a sedl si přesně doprostřed…
,,Otevřeme to, ano?“
,,Jistě…“ usmál se Bill…

,,Bože můj,“ křikla Simone, když uviděla vybledlého, spíš už bílého mladíka v bílých peřinkách, v ruce držíc zvadlou rudou růži…
,,Tome… to jsem já…“ pošeptal Bill a pohladil Toma po tváři. ,,Jsi studený, lásko…“ usmál se, ,,to bude dobrý, uvidíš… Už jsem u tebe,“ pohledem sjel na jeho rty – tak fialové nikdy nebyly. Proč si najednou myslel, že žije? ,,Otevři oči, Tome a koukni se na svého drobečka…“ šeptal mu a nosem se pořád otíral o ten jeho, ale celou dobu se nic nedělo. ,,Tome… tak se na mě koukni…“ pomalu mu docházelo, co se děje. ,,Tak Tome…“ křikl a stiskl jeho ledovou ruku, ,,ty už… už mě nemiluješ?“ zeptal se beznadějně. Všichni jen vyjeveně přihlíželi. ,,Já tebe ano…“ usmál se a dal mu pusinku na čelo. Tak opatrnou. ,,Miluju…“ zopakoval a rozbrečel se… ,,Nikdy na tebe nezapomenu… nikdy…“ měl sto chutí vzít Toma do náruče a vzít si ho k sobě… ,,Nikdy nezapomenu…“ Vstal, pohladil ho naposledy po ruce a ještě se k němu sklonil, ,,už je nikdy neucítím… musím si to užít lásko…“
,,Co to dělá?“ farář na zem upustil malou knížečku, co u sebe celou dobu držel, když černovlasý mladík políbil toho mrtvého na rty…
,,Na tohle nikdy nezapomenu,“ pošeptal ještě a se smíšenými výrazy odešel. Chvíli se smál… chvíli brečel… ale nikdy nezapomněl…

,,Bill Kaulitz 1989 – 2008″

The End

autor: Ivetka