autor: Ann
Ahoj. Takže jen bych chtěla říct, že to je moje první zkušenost s tímhle typem povídek. Doufám že se Vám to bude líbit a že povídku dočtete až do konce 🙂 Nějaký ten komentík taky potěší… 🙂 Takže příjemné čtení 😉 -Ann
Byla jedna hodina ráno… Ležel jsem v pokoji a nepokojně se převaloval ze strany na stranu. Nemohl jsem usnout. Musel jsem přemýšlet. Přemýšlet nad něčím, co mi vyvolávalo ten pocit vzrušení. Ten známý pocit slasti a mravenčení po celém těle. I kdybych si představil sebekrásnější nahou dívku, nikdy to se mnou neudělalo to, co pohled na Toma. Mého bratra. Dvojče. Moje druhé já…
—
Sedím v obýváku, koukám na hodiny, povzdychnu si nad tím, že už je jedna hodina ráno. Naštvaně bouchnu do stolu, s vystrašeným výrazem pak kouknu směrem ke schodům, jestli jsem náhodou neprobudil Billa. Nerad bych ho probudil, nechci ho teď vidět. Při pohledu na něj se cítím nesvůj. Vím, že ho něco trápí, ale nechce mi říct co. I to je důvod, proč mi to tak dumá hlavou. Přijdu si, jako by na mně bylo všechno špatně, když mě pokaždé probodává pohledem, jak mě pohlcuje závaly pohledů… Neznám důvod. Natáhnu se na sedačku, dám si ruce za hlavu, zavřu oči a zhluboka vydechnu.
„Ještě nespíš?“ ozval se nejistý a slabý hlásek. Podívám se ke schodům a vidím nejistého, skoro rozklepaného kluka, stojícího na schodech. Přeju si, aby odešel, proč mi to dělá?
„Ne, nemůžu…“ zamumlám potichu, posadím se normálně a prohlídnu si ho.
„Jdu si jen pro vodu…“ řekne s povzdychem Bill a plíží se do kuchyně. To je právě ono. To je to, co mě tak mučí. Nevím, co se stalo s mým malým bráškou. Ubíjela mě ta bezmoc.
„Bille, řekneš mi, co se mezi námi stalo?“ zvednu se a jdu pomalu za ním. Vidím, jak se začíná třást. Znervózněl.
„Co by se mělo dít? Nic se neděje, jen se napiju a půjdu spát. Zítra hned ráno přijde Ava něco nafotit. Nezapomeň na to…“ pousměje se Bill. Jak bych jenom mohl zapomenout. Připomínají mi to už měsíc. Nestává se zase tak často, abych něco zapomněl… Dobrá, včera jsem zapomněl zavolat Lauren, ale myslím, že ani nečeká, že jí zavolám. „Dobře?“ vyrušil mě z mého zamyšlení Bill.
„Jo, jasně, neboj, v deset budu připravený.“
„V devět …“ poopravil mě Bill a šel nahoru do pokoje.
„Jasný, že v devět, já to věděl!“ zavolám za ním a plácnu se do čela. Už tak to má těžký, a ještě mu to zhoršuju mou nezodpovědností. Taky bych měl jít. Jdu tedy do ložnice, ulehnu a pomalu usínám. Zdá se mi o našem dětství, je to fajn zase se na chvíli zasnít…
—
Probudil jsem se už v sedm. Vždy jsem radši vzhůru dříve, ať stihnu to, co Tom neudělá. Je tak nezodpovědný, ale to je to, co mě na něm fascinuje. To, jak dokáže žít tak volně. Já to neumím. Musím mít vše do puntíku připravený a tím tuplem, když má přijít fotit k nám domů. Prý něco z osobního života Kaulitzů. Hmm, to půjde pěkně těžko, teď, kdy prožívám něco, co nedokážu popsat. Jdu do koupelny, udělám si každodenní hygienu, nageluju vlasy, namaluji linky a přepudruju si svou, i tak dost dost porcelánovou pleť. Celkem spokojený se svým vzhledem jdu zpět do pokoje obléknout si jeany, černé tílko a nezapomenu na řetězy, jak kolem krku, tak kolem zápěstí. Spokojeně se pousměju, po cestě do kuchyně zabouchám na Tomovy dveře, pootevřu je a nakouknu. Když vidím Toma už nachystaného u notebooku, jsem nadšen.
„Ale, to snad nemyslíš vážně! Ty jsi vzhůru!“ řeknu se smíchem a radostí v očích.
„No to si piš, bráško. Slíbil jsem ti, že budu ready!“ zazubil se Tom. Vešel jsem tedy dovnitř. Už ze zvyku jsem pootvíral všechna okna a upravil rozházenou peřinu.
„Na co to koukáš?“ ukážu hlavou na notebook a se zájmem nakouknu přes jeho rameno.
„Nic zajímavýho, píšu na blog něco o dnešním focení, koukám na všelijaký jiný blogy, co se o nás zase píše atd.“ mávne rukou a sladce se usměje. Ten úsměv mě dostává. Mám sto chutí ho políbit a říct mu, proč jsem se celou tu dobu choval tak divně. Neudělám to… Nikdy to neudělám.
„Aha,“ kývnu hlavou a usměju se. „Jdu dolů nachystat něco k snídani. Pak přijď, ano?“ jedním pohybem ruky mu sundám provokativně hučku z hlavy a odejdu dolů chystat snídani. Cítím se vážně líp, ani nevím proč…
—
„Hey!“ zavolám se smíchem za ním. Vidím, že je mu líp. Ale zase nevím PROČ. Ta otázka proč je asi nekonečná. Natáhnu se pro hučku, nasadím si ji zpět, poupravím triko, stáhnu kalhoty ještě níž, než byly předtím. Odkašlu si a pyšně se prohlédnu v zrcadle. „Jo, Tome, dneska ti to sekne,“ řeknu si s úžasně egoistickým výrazem a jdu dolů. „Hmm, Bille, umírám hlady,“ zasměju se a kouknu na naservírovanou snídani. Palačinky, šlehačka, jahody, borůvky, maliny… Je tam toho mnoho, vypadá to strašně lákavě a já mám takový hlad! Zasednu ke stolu a dravě se vrhnu na talíř s palačinkami. Při prvním soustu úplně roztávám. „Je to vynikající,“ zamumlám s plnou pusou a hážu do sebe i další kousky snídaně.
„Jsem rád, že ti chutná,“ řekne viditelně pobaveně Bill a pomalu jí svou porci. „Ava říkala, že tady bude jen chvíli, že by si chtěla promluvit i s každým sama, potom nafotit pár fotek… během hodiny by měla být hotová…“ promlouvá na mě Bill. Vše mu odkývám, moc ho ale nevnímám, chuť palačinek mě naprosto pohltila.
„To zní skvěle! Opravdu jo,“ kouknu na něj vážně, aby to vypadalo, že jsem ho aspoň trošku vnímal. Z mého rozjímání mě vyruší zvonek.
„Oh, to je Ava,“ řekne vesele Bill a vydal se ke dveřím. Šel jsem pomalu za ním, opřel jsem se opodál o zeď a sledoval, co se bude dít. Ava je vážně kost. Hned jak vstoupila do vstupní haly, nedalo se přehlídnout její dlouhé nohy, vysoké kozačky a uplé jeany se mnou dělaly něco mimořádného. Hodila si svými dlouhými vlasy a zamrkala úžasnýma smaragdovýma očima.
„Ahoj Bille!“ slyšel jsem a díval se na ně, jak se vesele objímají. „No kohopak to tady máme!“ řekla vesele a vydala se směrem ke mně, snažil jsem se působit co nejpřirozeněji.
„Rád tě zase vidím! Změnila ses!“ sjedu jí viditelně pohledem a šibalsky si pohraju s piercingem.
„Musím uznat, že i ty ses změnil…“ olízla si svůdně rty a také si mě prohlédla. Ano! Přistoupila na moji hru. Je to doma!
—
V povzdálí jsem sledoval Toma a Avu. Ve mně to vřelo. Žárlil jsem! Ale no tak. Přece nebudu žárlit na bráchu. Jsem zvyklý na to, že je každý týden s jinou… ale když jsem viděl, jak ji svléká pohledem a ona jeho. Jak si kvůli ní pohrává s ozdůbkou ve rtu a ona jen hloupě hltá jeho flirtovací taktiky. Bylo mi z toho na zvracení.
„Ehm…“ odkašlal jsem si, abych ty dva připravil na to, že mezi ně hodlám vstoupit. „Začneme ne?“ řeknu trošku podrážděným tónem.
„Jistě, jistě. Máte to tady krásné, hoši. Myslím, že začnu s focením nějakých fotek, a poté rozhovor s tebou, Bille, a poté s Tomem. Jen pár otázek,“ usmála se jako sluníčko a šla do obýváku, kde si začala fotit fotky z domu Kaulitzů. Šel jsem znuděně za ní, pozoroval nadrženého Toma, jak hltá každé její slovo. Posadil jsem se na gauč a čekal jsem na začátek konverzace. „Chtěla bych to udělat v soukromí,“ pousmála se a laškovně se podívala na Toma. Ti dva mají něco v plánu.
„No jasně, proč ne …“ neochotně jsem se zvedl a šel jsem do pokoje, následovala mě Ava a Tom zůstal v obýváku.
—
Znovu jsem si ji prohlédl, jak svůdně pohybuje boky ve výstupu po schodech nahoru do Billova pokoje. Nemůžu se dočkat, až bude dělat rozhovor se mnou. Hmm, to bude paráda. Zase po dlouhé době pořádný sex. Vážně byla rychlá. Trvalo to asi pět minut, a už byli oba dole. Bill nevypadal nadšeně, zato Ava ano. Nevím, co se s ním zase děje. Je to jako na houpačce, ráno byl v pohodě, teď je zase, jako by mu uletěly všechny včely.
„Tome? Můžeš?“ jemně se mnou zatřásla Ava, v té chvíli jsem se roztřásl uvnitř, vlna vzrušení mě oběhla a já se nemohl dočkat, jak za námi zaklapnou dveře.
„Jasně že můžu, vždy a všude,“ zažertoval jsem, vyběhl nahoru a vedl ji do svého pokoje. Nevím, jestli Ava tušila, co mám v plánu, ale to jsem teď vážně neřešil…
—
Ach bože! On je tak nadržený a ona tak trapná. Je to k smíchu! Rozhovor se mnou probíhal stylem: „Proč sis změnil účes?“ „Proč ta pauza?“ „Co si myslíš o novém albu?“ byla se mnou hotová raz dva. Nikdy jsem ji neměl rád. Nevím ani proč, ale vždy na mě působila takovým chladným dojmem. Vzal jsem si na klín notebook a začal listovat všelijakými odkazy, když mi z ničeho nic na okno vyskočila stránka homosexuálního doktora, který radil všem homosexuálům, jak se s tím vyrovnat. Normálně bych to znechuceně zavřel a zakroutil bych hlavou nad dnešním světem, ale neudělal jsem to. Vzhledem k tomu, že nevím, co se se mnou děje, začal jsem si stránku pročítat. Některé články byly až zajímavé a jeho rady inteligentní. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, když nějaký mladík popisoval problém. Viděl jsem se v něm. Nahoře vpravo splašeně blikala ikonka další stránky. Nedočkavě jsem na ni klikl a nevěřil jsem svým očím. Na záhlaví stránky jsem byl já a Tom. Byli jsme v objetí a Tom laskal můj krk. Vzrušovalo mě to. Při pohledu na každý další obrázek jsem cítil, že se mé vzrušení stupňuje, rychle jsem notebook zaklapl a položil ho na stůl. Pohled na další obrázek bych už nevydržel.
Rozhodl jsem se, že půjdu do svého pokoje než Ava a Tom svůj rozhovor nedodělají, když jsem procházel kolem Tomových dveří, slyšel jsem vzdychy. Hodně hlasité vzdychy. Přistoupil jsem tedy blíž, jemně se nalepil na dveře a poslouchal, co se bude dít. „Ach, Tome! Víc, přidej!“ splašeně vzdychala Ava, ani nevím, proč prudce jsem otevřel dveře a zůstal stát jak přikovaný. Ava byla nahá, prohnutá na stole, Tom se stáhnutými kalhotami a boxerkami do ní divoce přirážel. Nevěděl jsem, co mám dělat, cítil jsem se tak trapně. Tom se prudce otočil a vrhl na mě nenávistný pohled.
„Vypadni!“ zařval a hodil po mně plyšáka, co ležel na stole. Prudce jsem sebou škubnul, vyběhl s pláčem, ale zastavil mě… Ucítil jsem prudké škubnutí za rameno. To není dobré…
—
No to je zážitek. Ava neví, co dělat, ostatně ani já to nevím. Bill s pláčem a beze slova zmizel. Do háje, tak snad můžu bez jeho svolení šukat, ne? Jsem naštvaný, hodně naštvaný. To přehnal.
„Promiň Av, ale měla bys jít. Zítra ti zavolám,“ podám jí oblečení, vášnivě jí políbím, aby ten románek působil věrohodně. Jistě že jí nezavolám. Proč taky… Natáhnu si boxerky a kalhoty a vyběhnu rychle za ním, chytím ho prudce za ruku. „Co to má znamenat?“ zakřičím na něj.
„Promiň, nevěděl jsem…“ řekne vystrašeně Bill, můj křik ho asi zarazil, ale nedokážu se ovládnout.
„Nevěděl? Co to plácáš? Bille, už mě to začíná vážně štvát! Chováš se poslední dobou jako někdo úplně jiný! Co se stalo?“ cítím, jak se mi Bill snaží vysmeknout, chytnu ho pevněji.
„To bolí, Tome, au, přestaň,“ zakňučí Bill, uvolním mu ruku, asi jsem se choval zbytečně hrubě, začínám se cítit trochu provinile. „Nic se nestalo, já… já jen, Tome prosím… nechci ti to říct…“ koktal ze sebe Bill.
„Bille!“ okřikl jsem ho, „jsem tvůj brácha! Mně můžeš říct všechno! Vždyť to víš,“ vzdychl jsem, už mi snad nevěří?
„No právě, že jsi můj brácha…“ vydechl smutně a začal vytahovat z kapsy zmuchlaný obrázek, nerozumím, co tím chtěl říct, nedočkavě koukám na to, co mi ukáže. „Hm,“ nadechl se Bill a podal mi opatrně obrázek. Vzal jsem si ho, rozložil, a myslel jsem, že se na místě složím. Byl jsem na něm já, Bill, úplně nazí a vypadali jsme spokojeně. Upřímně se mi to hnusilo, přišlo mi to strašně úchylné. Fakt, že by byl Bill gay, by mi nevadil. Ale to, že chce spát se mnou, mi teda vadilo!
„Co to. Uhm. To je odporné!“ vypadlo ze mě. Neměl jsem to říkat tak naplno. Podíval jsem se na Billa, uviděl jsem, jak se mu zase zaleskly oči, vytrhl mi obrázek z ruky a roztřeseně řekl.
„Věděl jsem, že to nepochopíš…“ a vyběhl ven. Nestačil jsem ho zastavit. Stojím uprostřed obýváku jako sloup. Jsem jako v nějakém tranzu. Přišlo mi to tak odporné, ale zároveň mi bylo líto Billa. Neměl jsem na něho tak vyjet. Já sám jsem si teď přišel odporný. Jako bratr tyran. Nedokázal jsem ale pochopit co to má znamenat. Byl jsem tak zmatený, když jsem se díval z okna, jak se kapky líně předbíhají, uvědomil jsem si, jak mi chybí. I tu chvíli, co tam nebyl, jsem se cítil tak prázdný, jako by odešla půlka mě. Venku se setmělo, to proto, že přicházela velká bouřka, ochladilo se a déšť začal nemilosrdně bušit do oken. Kde je asi Bill? Někde sám, v dešti… co když se mu něco stalo? Cítím v sobě ty ochranářské pudy, musím ochránit malého brášku. Vždy ho musím chránit. Vyběhl jsem tedy ven, do deště a bouřky. V tu ránu jsem byl promáčený skrz na skrz. Nevadilo mi to. Běžel jsem ho najít… běžel jsem, co nejrychleji to šlo.
—
S pláčem jsem doběhl do parku. Když začalo pršet, schoval jsem se do vysoké staré, polorozpadlé budovy. Nechápu, jak mi to mohl udělat. Ne, chápu ho. Nechápu sebe. Jak jsem mohl být tak naivní, abych si myslel, že snad padne do mé náruče a divoce mě políbí. Přeju si, aby jazykem prozkoumal každou část mých úst. Aby uspokojil mé nenasytné rty, které touží po jeho doteku. Řekl, že je to odporné. Cítím se odporný. Nechci tady být. Chci být pryč od všeho, od všech. Chci umřít… Pohlédl jsem na vysoké schody vedoucí někam do neznáma. Vydal jsem se po nich a stoupal výš a výš… Došel jsem až na střechu, déšť byl stále silnější, hromy nemilosrdně bušily a blesky se strašidelně honily po obloze. Porozhlédl jsem se, klekl si a nakouknul dolů. Při tom pohledu se mi zatočila hlava… byla to výška. Obrovská. Kdybych se naklonil více…
—
Doběhl jsem do parku, kde se Bill často chodil procházet. Proběhl jsem ho skrz na skrz. Nikde nebyl. „Do hajzlu!“ kopl jsem do kamene, který letěl daleko a zastavil se o kmen stromu. Byl jsem zoufalý, už jsem nevěděl jak dál, kam mám jít? Když v tom jsem si vzpomněl, jak Bill občas mluvil o staré budově, kterou by chtěl prozkoumat. Neotálel jsem a rozběhl se tam, vtrhl jsem dovnitř. Staré plechové dveře práskly do zdi a udělaly rámus. Vše se rozlehlo. Ale jen dveře byly to, co vydávalo zvuk. Nikde nikdo. „Proč???“ zařval jsem do ticha, pohlédl jsem na schodiště a uviděl mokré stopy. Byla to moje naděje. Běžel jsem po nich, co nejrychleji to šlo, udýchaný jsem vyběhl nahoru, po tváři mi tekly kapky, byl jsem promáčený. V pozadí jsem viděl postavu. Křehkou, vysokou postavu stojící na kraji střechy.
„Bille!“ vykřikl jsem a rozběhl jsem se za ním. Bill se otočil a řekl: „Nepřibližuj se. Jsem odporný. Ztratil jsem lásku. Ztratil jsem důvěru v sebe. Ztratil jsem smysl života. Já ztratil TEBE.“ Nevěděl jsem, jestli to jsou slzy nebo kapky deště, co mu stékají po tváři. Já si však byl jistý. Já plakal… moc. Natáhl jsem za ním ruku.
„Bille! Nedělej to!“ Zoufale jsem vykřikl. „Nezapomeň, že budu navždy s tebou… tady, Tome.“ Položil si dlaň na místo srdce, pousmál se a…
„Bille, NE!!!!!“ vykřikl jsem, byl jsem celý zpocený, tekly mi slzy.
„Lásko? Co se děje?“ někdo rozsvítil prudce lampičku a posadil se se mnou. Rozhlédl jsem se kolem. „Asi to byl jen zlý sen… uklidni se,“ začal mě konejšit Bill, hladil mě ve vlasech. Já stále plakal, teď už ne smutkem. Ale dojetím a radostí.
„Žiješ…“ vykoktal jsem ze sebe.
„Jistěže ano,“ řekl trochu nechápavě Bill. „Jsem tady. S tebou. Navždycky,“ pousmál se Bill a políbil mě na tvář.
„Už jsem se bál, že jsem Tě ztratil,“ řekl jsem již s úsměvem na rtech. „Miluju Tě,“ prohlásil jsem pyšně a schoulil se do klubíčka k bráškovi. Osobě, kvůli které bych dal život…
autor: Ann
betaread: Janule
Teda..já se bála jako svině ale..
Nejkránější jednodílka za poslední dobu!! Paráda!!
Moc hezký…
Pěkně napsaný a celkově to na mě působí moc dobře. 😀
bože to bylo drama xD nějaká Ava pitomá…. jak já bych ji zabila fakt, ale naštěstí dobrej konec 🙂 pěkny
to byl ale hnusnej sen….
jinak povídka hezká
nejkrásnější co jsem kdy četla x)
bála jsem se neskutečně..Tom se idiot..to musí každýho přefiknout ? 😀
eště,že to byl sen….x)
je to strašně krásný! <3
toršku ironie,že mi zrovn u toho začalo jrát Spring Nicht co? 😀 😀 😀 😀 😀 😀
jj chudak tomi takový noční mury 😀 ae jinak moc hezčká povidka :))
wow,děkuju moc 🙂 Ani bych nečekala že to bude mít takový ohlas 😛
No bez tý písničky by to nešlooo 😛 😀[6]:
Pěkná povídka, já už myslela, že nebude mít happyend. Ale naštěstí měla a moc se mi to líbilo, speciálně ten rozhovor s Tomíkem… 🙂 Jen mě fascinuje, jaké sny mají postavy vystupující v povídkách, mně se vždycky zdá jen nějaká zkomolenina předešlého dne, která nemá hlavu ani patu 🙂
jééžiš, to je náádhernéé, to skončilo úžasně, já už se tak bála a ono to bylo tak věrohodný 🙂 fakt úžasný, skvělý!!!
Hnusný sen, krásná povídka 🙂
Moc se ti to povedlo, krásný. 🙂
To je krásný..nádherný..na konci se mi tak moc ulevilo 😀
krásný, fakt povedený… Chudák Tom takový sny brr
no na to, že to je tvoje první zkušenost s takovouhle povídkou, jak píšeš, tak se ti to moc povedlo. doufám, že hodláš pokračovat!!!
Tak ale tohle je normálně brutální! Takhle mě týrat! Se tady div nezbláznim, a ono je to nakonec jen sen… xD úžasný, myslím, že máš talent a měla bys určitě pokračovat… byla jsem z toho fakt nadšená…
TWC nečtu,a le tohle Ani…výkon. úžasný moc moc moc!!! 🙂 <3
uff ještě že to byl sen
Takhle mně vyděsit.