Burning Red Leaves 2/3

Zima se přikradla jako nezvaný host a polovina zeměkoule je obdařena jejím darem, po kterém nikdo netoužil, a stejně tak se nedá vrátit. Stromy jsou jen holými vykřičníky pnoucími se k nebi, a mrazivý polibek větru umrtvuje. Poselství zimy městu zvěstuje, že opět nadešel ten čas.

Stovky tváří, naplněné nostalgií, přihlížejí popravě krásy podzimu. Červené listí je podpáleno a rozrůstá se do podoby sálajícího ďábla. Dívá se i Bill, přímo hypnotizován, a vedle něj stojí kluk Tom. Nedokáže si vysvětlit, jak se jim poštěstilo čistou náhodou skončit v tak těsné blízkosti jeden druhého.

Bill se jen může domnívat, že štvanci společnosti jsou pokaždé neviditelnými silami vesmíru hnáni a přitahováni k sobě navzájem. Billův malíček se nechtěně otře o Tomův a kluk Tom sebou zprudka trhne. Bill se stydlivým chováním svého společníka baví a podruhé se jeho ruky dotkne už schválně. Vychutnává si pokradmu pohledu na zardělého Toma a na to, jak se na místě ošívá.

Žár ohně se otírá o Billovu tvář a šíří se pak po jeho těle dolů až do samých konečků prstů na nohách, ukrytých v černých holinkách. Udělá pár kroků vzad, aby se vymanil palčivosti ohně. Hromady listí, tak pečlivě shrabané klukem Tomem, hynou pod dotekem plamenů. Bill nenápadně obrací svůj zrak k chlapci vedle něj. Je to jen cizí člověk, ale pro něj je opravdový. Tomovy kaštanové oči se třpytí a vyzařuje z nich naděje. Vypadá teď mnohem mladší, vypadá jako tenkrát, když mu bylo jedenáct, a když tápal a hledal.

Na druhé straně lidského moře si jeho teta povídá s Tomovou matkou. Billovým tělem se začínají šířit výboje a ty v něm probouzí nečisté nutkání a chtíč. Jak málo stačí k tomu, aby se poddal.

Hlouček stejně starých holomků se prodere až na samý okraj davu, bez nejmenšího ostychu se cpe vpřed a šlape po nohách nevinně přihlížejících. Divoký tanec sžírajících plamenů se odehrává přímo před nimi a odráží se v jejich krutých očích jako zpodobnění samotného pekla.

Kluk Tom začne couvat, až se mu podaří proklouznout davem pryč, a spěšně se zády přitlačit k tvrdému kmeni blízko stojícího stromu. Bill se ušklíbne, ale jeho tiché zasmání slyší jen on sám.

Bill k Tomovi přistupuje jistě a sebevědomě. Jeho vysoká postava se nad ním dominantně tyčí, a když se Bill svými předloktími opře po stranách Tomova obličeje o kůru stromu, obrací se k němu těkavé, bázlivé oči kluka Toma. Bill zvláčňuje pociťovanou něhou a Tomovy ruce se roztřesou.

Nikdo je nevidí, protože jsou skryti ve stínu korun stromů.

„Proč se těch hajzlů tak bojíš?“ Ptá se ho Bill. Tom pokrčí rameny a zahanbeně se podívá do země. Bill se dívá přímo na něj a mohl by spočítat snad každičkou řasu, co se rýsuje proti jeho lícním kostem. Přisune se ještě blíž a čeká na Tomovu odpověď, která nepřichází. „To je přece bláznovství,“ řekne tiše Bill.

Soustředěním pokrčí čelo a natahuje svou ruku, aby se dotkl Tomovy kůže. Vypadá tak nádherně, když je ozařována do zlatova. Bill konečky prstů zlehka přejíždí po Tomově klíční kosti. V krku mu nervózně poskočí ohryzek a on svou ruku odtahuje rychle pryč. Jen jediný opatrný dotyk stačil, aby se spálil. Pohlcující temnota v jeho očích nepolevuje a hrozí jim, že je oba pozře.

„Jsou na světě horší věci, kterých by ses měl bát,“ zajíkne se Bill, kterému v područí rostoucí touhy jakoby docházel dech. Najednou strašně zatouží po cigaretě a ohlédne se po blízkém davu za ním, po červeném listí v plamenech.

Trvá to jen zlomek vteřiny, ale pak už má na své tváři dychtivé Tomovy prsty a jeho rty jsou polapeny ústy kluka Toma. Je líbán váhavě a bázlivě, Tomův polibek je otazníkem, překvapením a zároveň i pravdou. Ani na okamžik nezaváhá a líbá ho zpět.

——-

„Tome.“

Naléhavý hlas k němu doléhá odněkud zdálky a jako kdyby byl přidušen pod vodou. Vášnivé příboje toho hlasu mu mámivě atakují ušní bubínky. Poznává ho, ten hlas, co je už navždy vryt do jeho paměti; Billovo něžné mumlání, sladké jak čokoláda, šeptáno mu do uší – sténavé, táhlé oooh, s prosíkem pronášené ach ano a extatické bože, ještě… ještě, víc – ten úpěnlivý hlas, co mu na věky věků propálil srdce nesmazatelným cejchem, když se mu beze zbytku oddával, a tak i zároveň daroval část svého já, svého těla. To vše pro hlas člověka, kterého pomalu ani nezná.

Pomalu se vrací do přítomna a zostřuje svůj zrak. Smysly a city se opět slučují s jeho vědomím. Uvědomuje si, že není oblečen a začíná se červenat. Byl dobyt a podroben v okamžicích skvostného zvířecího milování a po něm teď zůstal bolavý, zranitelný, nahý.

Poslední zbytky nevinnosti a všechna tajná, v temnotách ukrytá zákoutí bezbřehé zvídavosti, o to vše byl obrán a naplněn až po okraj něčím novým, dech beroucím. Zaslechne ten hlas znovu. Vidí a vnímá pohybující se rty, vyslovující jeho jméno, rty, co byly ve spojení s těmi nejintimnějšími partiemi jeho těla. Je tu s ním chlapec, který má tmavé oči, hladkou kůži a rozcuchané hnízdo vlasů, které tu zbylo po černých, dokonale načesaných bodlinách. Je tu s ním chlapec a s ním i ranní svítání. Je tu Bill.

Lapá po dechu, ale z plic mu vychází jen sípot, co tolik bolí. Snaží se, ale nedaří se mu nadechnout ani nosem. Teče mu z něj, a nosní dírky má ucpané. Rychle se posadí a teprve tehdy mu dochází, že krvácí. Z nosu mu teče krev a on se v zoufalství podívá do Billovy bledé, vyplašené tváře, když pociťuje, jak se ho zmocňuje další nesnesitelná migréna. Chytá se za hlavu, tu zpropadenou, bolavou hlavu, a zdroj tolika trápení, a čeká, až to zase ustoupí. Billovy prsty ho hladí po černých, spletených vlasech a bolest zvolna ustupuje.

Tom sáhne po paměti do svého nočního stolku a vytáhne z něj papírové kapesníčky. Ještě pořád je jak v útlumu, pořád se cítí jak pod vodní hladinou a Billův hlas se ještě pořád ozývá jen zpomaleně a jakoby z dálky. Jedna dimenze kontaktuje druhou. Spojují se.

Co ale slyší okamžitě a naprosto zřetelně, je úder rozrážených dveří, které naráží do stěny jeho pokoje.

Přichází to jako ledová sprcha a v Tomovi by se najednou krve nedořezal. Teplota v pokoji spadla pod bod mrazu a Tom se začne nekontrolovatelně třást. Jeho matka stojí ve dveřích, v ruce drží smeták, a bezostyšně na ně oba civí. Přírodní živel v podobě hurikánu. Očima sjíždí Billa a je v nich nejdřív jen překvapení a šok. Ten je ale vzápětí vystřídán ponižujícím úšklebkem plným hnusu. A pak, po okamžiku mrtvolného ticha, propuká její zuřivost a vztek, který by si Tom nikdy ani ve snu nedokázal představit.

Hroutí se mu svět, jeho matka se po něm natahuje a najednou je pryč teplý dotyk Billova objetí po jeho těle. Ona vříská, křičí na Billa, uráží ho a Tomovi z jejích hrozných, nemilosrdných slov krvácí srdce. Nechápe, co se děje. Necítí vůbec nic.

Z jejího křiku mu zaléhá v uších. Tom přestává vnímat a úplně vypíná, když ho do tváře něco uhodí a on na ní pocítí ostré štětiny smetáku.

Nezmůže se na víc, než aby zoufale vykřikl: „Mami…, prosím tě…, to nemůžeš…“ a doufá, že ona slyší jeho hlas, který on sám vnímat nedokáže.

Další úder, další výbuch vzteku. Cítí v ústech nával žluče a má potřebu úpět, chce se mu zvracet. V žilách mu koluje zběsile krev a Tom propadá panice.

Tohle se přece nemělo stát. Bill se nikdy neměl stát. Otvírá uslzené oči a ty se střetnou s Billovými na druhé straně pokoje. Ve sdíleném pohledu zajiskří vzájemné porozumění, a to jimi projede jako kopnutí elektrickým proudem. Pak už oba utíkají, pronásledováni jen výboji smetáku, co zanechává škrábance, a sprostými homofobními urážkami, které za nimi huláká ona v ataku zuřivosti. Dřevěné parkety pod jejich chodidly jsou vystřídány trávou, co se mění v listí a jehličí. Vnímají jen své vlastní běžící kroky, co je v úprku nesou do bezpečí. Pádí, jsou nazí, ale jsou spolu. Hlavní je, že jsou oba stále spolu, hlavně, že jsou živí. Jen tak tak že živí.

——–

Opuštěný dům bez majitele je navštíven nahými stopami těch, co teď potřebují střechu nad hlavou. Padá tu na ně zasmušilost a smutek drolících se stěn, které jako by se vysmívaly. Na den nebo dva to ale musí stačit. Bill zdráhavě usedá na plesnivý koberec a Tom jej následuje. Třese se jak osika.

Tom se schoulil do klubíčka a v Billovi se probouzí dosud nepoznaný a pro něj úplně cizí instinkt ochranitele. S námahou se zvedá a nahý se vydává prohledávat opuštěný dům. Má štěstí a odněkud se mu podařilo vyštrachat rezavou skříňku, ve které je domácí lékárnička, a s tou se teď vrací k Tomovi.

Snaží se Toma probudit k životu a setřást z něj netečnost. Dívá se do Tomových kalných, propadlých očí, do jeho tváře, na níž se už stačily utvořit strupy zaschlé krve. Bill s povzdechem kleká mezi Tomova nahá, útlá stehna a dává si záležet, když namočeným ručníkem opatrně smývá krev z jeho tváře.

Rudá je tak nádherná barva, když je jí zbarveno podzimní listí. Ne když je na tváři Toma.

Je to pro ně těžké, ale ticho a mlčení jim přináší klid a pokoj. Bill se snaží ze všech sil, aby z Toma smyl všechnu špínu a krev. Když je hotov, spatří Tomovu zlatavě zářivou kůži nanovo. Vytahuje z lékárničky bůhví jak starou sterilní gázu, bere Tomův obličej do dlaní a opatrně ošetřuje Tomovu bradu, ve které po smetáku zůstala tržná rána.

Billovy doteky ho zabolí a Tom zanaříká. Bill se ho snaží uklidnit chlácholivými slovy. I přes své vzezření, ze kterého si každý může vyvodit své, by nikdy o sobě nemohl říct, že je opatrovatelský, ženský typ. A i tak tu teď vědomě, dobrovolně a s notnou dávkou pociťovaného soucitu opečovává jednoho zbitého kluka. Když je hotov s obvazy, Bill něžně přejede po Tomových pažích, a pak začne hladit i jeho hruď. Obkrouží Tomova prsa, pohladí břicho a bedra. Intimita okamžiku, který sdílejí, jím otřese a zasáhne ho až v tom nejhlubším nitru jeho osamocené, roztoužené duše. Tom se pod jeho dotyky uvolňuje a z hrdla mu unikají slabé, kňouravé zvuky.

Včera byl Tom pro něj jen někým, koho sotva znal. Byl pro Billa cizí osobou s jednoduchým přívlastkem kluk Tom. Dneškem se z toho kluka ale stal TOM, o tom není pochyb, a zároveň tak i další nesmazatelný vrub na jeho životě plném hnusu a špíny. Sotva se ho stačil dotknout a už ho začal ničit, demolovat mu celý život.

Billovi se chvějí prsty. Obtáčí paže kolem zubožených Tomových zad, jak se mu snaží být blíž, tiskne se čelem na čelo. Čím je mu blíž, tím líp. Čím je mu blíž, tím hůř. Tom si povzdychne a Bill Tomovu bídu vdechne do sebe.

„Bolí tě to moc?“ Zašeptá.

Bill si není jist, jestli svou otázkou naráží na šrámy na těle. Tom mu přikývne tak jako tak a Bill si to vykládá jako potvrzení bolesti fyzické i té v Tomově duši.

Noc se přikrádá jako noční dravec a ponoří vše do tmy. Bill hledí do oprýskaného stropu, zatímco se poslední okamžiky prožitého dne dávají neodvratně napospas zítřku a mizí navždy tam, kde to nikdo nezná. Bill si pomyslí, že on by to místo znát chtěl. Stejně tak by ale chtěl znát spoustu věcí.

Slyší tlukot Tomova srdce, silný a pravidelný, bijící v krajině zpustošení. Ukrývají se tu před šílenstvím světa a stali se takřka neviditelnými. Vnímavému oku imaginárního pozorovatele ale neujde, jak se jejich nahá těla vpíjejí do holé podlahy, jak se v ní rozpouští, až splývají s domem samotným.

Stejně tak opuštěni, neobydlení, nemilováni.

Billovo srdce je ztvrdlé, i přesto však krvácí. Moc dobře si pamatuje, jaké to je prožít si, čím teď prochází i Tom, a co se zoufale snaží pochopit – ten den, kdy tvá vlastní krev tuhne v žilách a zasychá po těle, to, jak se k tobě otočí zády a nechají tě myslet si, že jsi svou vlastní vinou ztratil vše, když přitom pravda je taková, že ztratit nebylo co.

Vzpomínky na hádky a rány jsou v něm tak živé. Proč musí být v životě pokaždé hádky a rány?

Bill se začíná poddávat spánku. Tom se vedle něj nepokojně převrací ze strany na stranu. Když si už myslí, že budou pozřeni okolní prázdnotou a područím ticha, ucítí přítomnost dalšího nahého těla, jež se těsně přimyká k tomu jeho. A je tak chtivé, tak nenasytné. Jeho lačná chtivost ale není tou, kterou si člověk spojuje s fyzickou nahotou. Jde z ní naopak hrůza.

Je tu zima, tak hrozná zima, ale Tomovo tělo vedle něj je teplé a hřejivé. Tom se přivine k Billovi a zoufale se k němu přitiskne. Pokládá si hlavu na Billovu hruď a Bill neprotestuje. Pociťuje tak hroznou bezmoc, a tak obrovskou sílu, když si k sobě Toma tiskne ještě silněji a drží ho pevněji.

Tom začíná vzlykat. Jeho pláč je plný raněných citů a odevzdání, je naplněn vším a zároveň ničím, je v něm bolest i vděk. Tom pláče a záplava mokrých slz je jako nekonečný, nevysychající tok řeky. Je to zoufalství a úzkost v té nejjednodušší, nejčistší podobě a Bill je přijímá za své. Slzy se spouští z Tomových očí a stékají po Billově hrudi. Nechá se jimi unášet, dokud je hluboký spánek neukolébá a nestáhne do říše snů.

————-

Emancipace a dospívání připomíná spíš vykopnutí z rodného hnízda. Tom se snaží svou nově nabytou svobodu přijmout a vyrovnat se s ní po svém. Nejistota budoucnosti mu ale výhružně visí nad hlavou.

Stromy, jež každý podzim krvácí ohnivou purpuru, jsou v jarním rozkvětu zářivých barev. Scenérie je to oku lahodná. Nabízí Tomovi aspoň špetku naděje uprostřed násilné transformace.

Tom vidí Billa kouřit na svém obvyklém místě a bez váhání se k němu vydává. Štvanci společnosti jsou neviditelnými silami vesmíru přitahováni k sobě, Tom a Bill snad ještě víc než všichni ostatní.

Bill dělá, že ho nevidí, i když si stoupne hned vedle něj. Tom se pousměje. Bill ho nedokáže ignorovat dlouho.

„Vše nejlepší k narozeninám.“

Bill se zašklebí a vyfoukne kouř přímo do Tomovy tváře. Následuje kašel.

„Jsem ti říkal, aby si na to zapomněl.“

„Já vím,“ odvětí Tom. „Nedalo mi to ale.“ Tom se natáhne a laškovně svými prsty přejede po natužených bodlinách Billových vlasů. „Můžeš mi prosím tě říct, kam teď půjdeš, když už jsi plnoletý a úplně volný?“ zeptá se ho Tom.

Bill stáhne Tomovu ruku ze svých vlasů. „Jak to mám kruci vědět.“

Tomův dech se zrychluje, Tom v sobě sbírá odvahu.

„Můžu jít s tebou?“ zeptá se Billa ostýchavě a nejistě. Ptá se ho a chtivostí přitom přímo hoří. „Mohl bych s tebou… s tebou třeba bydlet?“

Bill zakroutí hlavou a Tomovi může vyskočit srdce z krku. „Nevíš, co říkáš. To nemůžeš myslet vážně. To přece nemůžeš sám chtít.“

Tom přistupuje k Billovi blíž, až se svým zrakem zavrtává přímo do Billových očí. „Chci!“

Prohlašuje to s takovým přesvědčením a jistotou v hlase. Po malé chvilce se na Billově tváři objeví náznak úsměvu a škubne mu v koutcích, ač se snaží, jak chce o to, aby to nebylo znát.

Kus od domova si koupí byt. Je to sice kus, ale ne moc. Jejich nový bejvák je mrňavý, levný a smrdí myšinou. Skvělé. Dřez v kuchyni teče, postele vržou a sprcha funguje, jak se jí chce. Víc jak skvělé.

A pak jednou za rok, v době přechodu podzimu do zimy, se vrací do té díry, z které přišli, do města, ve kterém oheň a žár pravidelně popravují jedno z ročních období. Přicházejí se jen dívat. Není to volba ani povinnost, a oba to vědí. Je to tak, protože ať si je Tom volný třeba jako pták, přesto se část jeho já nedokáže odpoutat od záplavy rudého listí.

———

Po celou dobu, co Tom krvácí, se Bill nepouští jeho ruky. Nic jiného stejně dělat nemůže. Po dalším a obzvláště silném ataku migrény se Tomovi opět zprudka spustila krev z nosu. Tom se jí dusí, plive ji ven, jeho dech se zrychluje a stává nepravidelným a přerývavým.

Bill ždímá Tomovu ruku ve své. Silně, ještě silněji. Vždy je s ním, když ho Tom potřebuje.

Šedivé paprsky světla se prodírají do místnosti ušmudlaným, ojíněným oknem. Tak studené, pošmourné a bezútěšné léto, jako je toto, Bill ještě nezažil.

Tomovy oči jsou křečovitě sevřeny, jak se Tom snaží, aby to už přešlo. Nikdy to ale nefunguje, a fungovat ani nebude. Po dlouhé měsíce si s námahou a jen pomalu budují život na svých vlastních nohou, a Bill si přitom stačil všimnout, jak se Tomovy bolesti hlavy stále zhoršují. Pokaždé, když Tom krvácí, Bill krvácí s ním. Tomova bolest je i Billova a je hluboká, opravdová. Ve skrytém koutu své duše se Bill užírá pocitem viny. Tom je jeho zodpovědnost. A ještě mnohem víc. Je jeho parťákem do nepohody, komplicem jejich společné mizérie. A že ji pociťují!

Když si už myslí, že ta nejhorší hrůza je za nimi, když tok krve slábne a pomíjí, Tom se sveze k zemi a rychle si po čtyřech pomáhá na záchod.

„Budu asi…“ stačí ještě říct a Bill pak už jen slyší zvuky chudáka, který zvrací.

Celá jejich koupelna je prosycena bídou, nevolností a bolestí. Bill se zezadu tiskne k Tomovi, který znovu a znovu vyprazdňuje obsah svého žaludku. Bill se snaží z mysli vytlačit ty odporné zvuky a vše prostupující kyselý zápach a soustředí se jen na Toma. Hladí ho a utěšuje, jak nejlíp umí. Snaží se mu to ulehčit.

Tom zvrací a zvrací, až nemá co. Když je konečně po všem a Tom se dává do pláče, Bill ho chytne do náruče a zoufale si přeje, aby Tom pochopil, že ho objímá s láskou, když přitom ví, že jeho objetí je plné strachu. Bill se nahýbá vpřed a jeho rty se něžně vpíjejí do Tomovy zpocené šíje.

Leží tu spolu, dvě do sebe zapasovaná těla, v poloze polosedu pololehu u záchodové mísy. Doktora si dovolit nemůžou a nemůžou si dovolit ani vrátit se zpátky.

———

Něco se transformuje. Něco, co je krásné, děsivé a nedá se odvrátit.

Nad davem lidí, co v obdivu sborově hučí a lapá po dechu, tančí jiskry. Tomovy oči pročesávají hlouček lidí. V tom nejbolavějším epicentru svého bytí si přeje ji znovu spatřit, naposledy a jen jednou jedinkrát. Svou matku. Rok je dlouhá doba na to, aby jeden krvácel, vevnitř i navenek. To ale Billovi pochopitelně nikdy neřekne. Bill je tím nejsamostatnějším, přežití schopným stvořením, které kdy poznal. Bill je ranečkem zvířecích instinktů. Ten kdo ho raní, přestane pro něj existovat. Kolem Billova srdce jsou vystavěny pevné zdi, co ho chrání, a které k němu nikoho nepustí.

Něco se však transformuje. Tom pociťuje, jak Billovo srdce jihne, a poddává se, jak se v jeho neproniknutelném plášti pomalu tvoří drobná prasklina, která Tomovi dovoluje, aby se jí prosoukal dovnitř. Míra toho, jak jsou na sobě závislí, roste každým dnem.

Tomovou hlavou projede ostrá bolest. Už zase. Bill to musel vytušit, protože v dalším okamžiku už vláčně masíruje Tomovo temeno.

„To je v pohodě.“ Říká Billovi a sleduje plápolající listí.

Tvrdit, že je v pohodě, se stalo Tomovi otřepanou mantrou. Řekne to a v tu ránu se Billova pohoda, stejně jako ta Tomova, vypaří.

Oheň plápolá a roste. Jsem v pohodě. Kroutí se a svíjí, je nespoutaný a divoký. Jsem v pohodě. Většinou je to jedna obrovská lež. Purpurové listí se krabatí, škvaří se a odevzdává plamenům a popelu. Jsem v pohodě.

Billův bok se otře o ten jeho a ze lži se znenadání a snad vůbec poprvé stává pravda. Do Tomovy ruky se zavrtává ta Billova a je tu svým teplem a něhou jen pro něj. Vždy je tu pro Toma.

A tu zajiskří i jiný druh ohně. Tom se Billa drží křečovitě, protože se děsí představy, co by se mohlo stát, kdyby se ho pustil. Co kdyby zmizel jako hořící podzim před jeho očima? Hrůza z pomyšlení na to, že by tu Bill znenadání nebyl, nemá přirovnání. Jeho potřeba Billa nemá přirovnání.

Palcem pohladí klouby na Billově ruce. Když se k němu obrátí černě orámované a chtíčem potemnělé oči, mohou spatřit, jak se v těch Tomových zračí vášeň desetinásobná.

Jenom tak tak, že to stihnou zpátky do své myší díry, když ze sebe začnou strhávat šaty. Jejich srdce posedl nebezpečný ďábel, co je nechal rozběsněné. Chtějí jen milovat a být zpět milováni.

Poslední den hynoucího podzimu se stane to, že na úzké rozvrzané posteli rozkvete vášeň do něčeho mnohem víc, než čím je jen prostý tělesný chtíč. Rozrůstá se v něco daleko většího než pouhé táhlé steny, pot a žhavou extázi.

Tomovo srdce se může rozskočit, když je jeho nitro až k zešílení pomalu a opatrně dobýváno Billem. Hladově po Billovi natahuje ruce, aby si hltavě svými dotyky mohl nárokovat jeho kůži, zatímco si Billova láska stejně hltavě nárokuje jeho srdce. Nedokáže pochopit, že si toho nevšiml dřív. Teď to ale vidí, cítí to v každém spalujícím dotyku, v každém úderu jejich srdcí. Oheň se rozrůstá, v jejich srdcích je jeho žár, v jejich duších je jeho omamné vábení.

Bill Tomovi navždy otvírá své srdce vyslovením dvou jednoduchých slov. Na pokraji vyvrcholení dvě prostá slova stačí, aby v nich bylo úplně vše. Tom je pohlcen výbuchem extáze, šířícím se z božského rezervoáru nevyčerpatelných sil, v něm ukrytých tak hluboko, že jen Bill ví, jak se k nim dostat, tělo rozžhaveno vášní do běla, vibrující a v záchvěvech. Pokoj prořezávají výkřiky. Tom by nedokázal říct, čí jsou hlasitější. Jeho tělo je jen schránkou nesoucí lásku, jež vyplňuje každou štěrbinu jeho srdce. Jeho tělo je jen fyzickou schránkou, z níž teď vyvěrá vše, co v sobě má.

„Miluji tě, miluji tě, miluji tě.“

Emoce se v nich střádaly příliš dlouho. Zalapají po dechu a škubne to s nimi, když se i Bill, sklánějící se nad ním, dobere vrcholu. Jsou šťastní a tělo mají stále jako v ohni. Oddanost proudící jejich žilami, je žhavější než roztavená láva.

Ano, něco se zcela jasně transformovalo. To něco je Bill. A on sám. Jejich společná existence.