Co tu děláš?

Seděl tam. On to věděl. Jeho by poznal i mezi tisíci… Rytmus jeho dechu a nehtů, které bubnovaly o okraj stolu… I přes tu dálku, co od něj seděl, i přes ten silný hluk okolo to dokázal vnímat. Nemohl si pomoct…

Po dlouhém přemlouvání se chlapec se štíhlou postavou a velkou mikinou konečně zvedl z barové židle, ze které ho večer co večer pozoroval, a pomyslel si: „Buď teď – nebo nikdy…“ Ráznou a odhodlanou chůzí šel přímo k němu. Bylo mu jedno, kdo je okolo něho a kdo na něho kouká. Tahleta chvíle měla rozhodnout a on byl přesvědčený, že dnes mu všechno řekne. Připravoval se na to už dobrý týden. Desítky papírů, které byly popsány různými větami, ležely na jeho stole. Hodněkrát si je četl a opakoval. Bál se a nevěděl, jak mu to má říct. Věděl, že i kdyby si napsal sto těch papírů, stejně mu dojdou slova, až uvidí jeho dokonalou, porcelánově bílou a bezchybnou tvář s výrazně nalíčenýma očima…

„Ehm…“ odkašlal si, když přišel k jeho stolu.

Chlapec s černými vlasy, volně spadajícími do obličeje, zvedl hlavu od papíru, na který se snažil vymyslet nějaký nápad na novou píseň.

„Co tu děláš, ty nejsi doma?“ řekl zmateně a překvapeně, když spatřil osobu, kterou ještě před chvíli viděl doma na pohovce s brambůrkami v ruce a udiveným pohledem na nějaký pořad v televizi… Ano, i on ho pozoroval. A to více než často. Nevěděl, co se s ním děje, ale uvědomoval si, že se něco změnilo. Když okolo něj jeho bratr například jen prošel, nasával jeho nezaměnitelnou vůni, a když se ho jen letmo dotkl, rozplýval se blahem. Nedokázal si to vysvětlit. Jeho bratr pro něj byl vždy někým výjimečným, ale vždy to byl bratr. Součást rodiny… A teď stál před ním v kavárně, kam by ještě před měsícem nikdy nevkročil kvůli tomu, že tu na něj bylo moc klidno. Měl rád zábavu, večírky, rád si užíval. Jeho dvojče bylo ale v tomto směru odlišné. Nevadilo mu zalézt si někam do klidného kouta a vymýšlet texty písniček nebo jen tak přemýšlet. Poslední dobou přemýšlel často. Většinou myslel na něj. Na své dvojče, které teď stálo naproti němu a bylo viditelně nervózní, s pohledem zavrtaným do země.

„No… Já ti asi musim něco říct a už jsem nechtěl čekat, než přijdeš domů, protože bych si to mohl rozmyslet,“ začal a nervózně si pohrával s kšiltem od jeho čepice.

Bill nejistě položil propisku na mramorovou desku vedle své nedopité kávy a ukázal na židli naproti němu. Tajně doufal, že mu řekne ty dvě krásná slůvka, na která tak dlouho čekal. Měsíc… Pro někoho nepatrně krátká, pro tohoto chlapce však neskutečně dlouhá doba. Vzpomínal na všechny ty probrečené a bezesné noci. Ano, plakal kvůli němu. Kvůli svému bratrovi Tomovi… Seděl naproti němu s hlavou v dlaních a nervózně podupával nohama.

„Tak povídej, poslouchám,“ pobídl ho se snahou o klid v hlase. Mírné zachvění ale přece jen nedokázal skrýt.

„No víš…“ začal nejistě Tom. „Myslim, že už sis všimnul, že je to teď mezi náma jiný, než to bývalo kdysi.“

Bill kývnul hlavou na souhlas a trochu svěsil hlavu. Nepřestal však sledovat své dvojče, jak se rozpačitě kouše do rtu. Ten pohyb ho přiváděl do neskutečného stavu. V hlavě měl snad miliony myšlenek poletujících právě k jeho dvojčeti a tělem mu procházela neskutečná vlna chtíče povalit bratra na stůl a vpít se konečně do jeho dokonale tvarovaných rtů… Ale nemohl to udělat. Jedním důvodem bylo to, že nevěděl, jak je na tom Tom, z druhé strany a druhý důvod byl ten, že je to zakázané. „Incest,“ říkal si kolikrát sám pro sebe se zlobou. Věděl, že je to trestné, ale nechápal proč. Věděl o tom hodně, četl o tom a zajímal se o to. Proč asi…

„No a mě to mrzí, vážně a upřímně, Bille, mrzí mě to, že je to takový, ale já to nedokážu změnit. Promiň, ale nemůžu si nalhávat, že se nic neděje, když v sobě cítím bolest vždy, když se mi koukneš do očí…“ Na chvíli se odmlčel. Věděl, že právě tohle je ta chvíle, která ho tak bodá u srdce. Oba se utápěli v očích toho druhého jako v moři čokolády. Ani jeden nechtěl kazit tuto chvíli, ale Tom byl odhodlaný říct všechno.

„Bille… Vím, že jsi můj bratr.“ Sklopil oči. „Ale já tě miluju… Ne jako bratra. Miluju tě svým srdcem. Miluju tě jako člověka…“

Bill pochopil, co tím bratr myslí. Nevěřil svým uším. Tohle to Tom ještě nikdy nikomu neřekl. V Billových očích se objevily jiskřičky, způsobené plamínkem svíčky na jejich stole. Tom ještě pořád s hlavou svěšenou mlčel. Když mu po tvářích začaly stékat slzy, zvedl se a chtěl odejít. Bylo toho na něj moc. Nevěděl, co teď bude dělat. Nejspíš půjde za Andreasem a vše mu poví. Byl to člověk, kterému bezmezně věřil. Byl pro něj důležitý, ale důležitější byl Bill.

Když už odcházel od stolu, někdo chytl za ruku a pevně jí stiskl. Podíval se na bratra. Ten se usmíval. Držel ho za ruku a tím mu dal najevo, ať neodchází.

„Tome, ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal,“ odpověděl Bill se slzami v očích. Přitáhl si Toma k sobě a objal ho, jak jen dovedl. Teď už to nebylo bratrské objetí. Bylo plné něhy, pochopení, úlevy a hlavně nové lásky, která sice bude těžká, ale oba věděli, že jsou ochotni to podstoupit.

„Tomi…“ podíval se mu do očí, „já tě taky miluju a ani nevíš jak,“ konečně řekl ta úlevná slova, která Tom vůbec nečekal. V kavárně už nikdo nebyl, jen uklízečka, co nejevila o dvojčata absolutně žádný zájem, a tak měli volnou cestu, aby se konečně po tom měsíci utrpení políbili. Bylo jim najednou tak krásně, všechny problémy byly pryč. Zdálo se jim, jako by se zastavil čas. Ani jeden nechtěl, aby tato chvíle skončila.

Když už jim pomalu docházel kyslík, odtrhli se od sebe. Tom ještě pořád vyjevený moc dobře nechápal, že to krásné co se teď právě stalo, je realita. Bill mu otřel ještě mokré cestičky od jeho slz a naklonil se k jeho uchu. Políbil jej na krk a pošeptal mu: „Už nikdy nebude jen ty a já… Už navždy bude jen MY. To ti slibuji.“

autor: Anet
betaread: Helushka