autor: _____
Tak jsem napsala další jednodílku. Je to úplně něco jiného, než jsem doposud napsala, tak doufám, že se vám to bude líbit. Potěší každý komentář. Děkuji _____.
„Né! Oni ho zabili! Zabili ho! Tome, neumírej!“ slzy mi stékají po tváři a já klečím v kaluži krve, celý potřísněný červenou tekutinou, s Tomovým bezvládným tělem v mé náruče. Slzy dopadají na jeho tvář a smývají tak rudé kapičky, které má nepravidelně posázené na obličeji.
„Pane Kaulitzi, pojďte prosím s námi. Už je všemu konec,“ snaží se mě utišit jeden z vyšetřovatelů, ale kdo by to dokázal? Křečovitě zavřu oči a přehrávám si událost, která se odehrála asi tak před půl hodinou.
„Nech ho být!“ křičel jsem na jednoho z chlápků, kteří postávali kousek ode mě a Toma, který mě před nimi chránil. Oni mě však ignorovali a namířili zbraň naším směrem.
„Ne, Tome… Nenechám je, aby tě zastřelili,“ do očí se mi nahnaly slzy a celý jsem se rozklepal. Objímal jsem Toma okolo pasu a tělem se na něj tiskl.
„Bille, buď v pořádku. Všechno bude v pohodě,“ snažil se mě uzemnit, ale nešlo to. Ten strach, když na vás někdo míří zbraní, nic ani nikdo nepřebije.
„Skončí to špatně. Já to vím…“ šeptl jsem stěží a spolkl knedlík, který se mi začal dělat v krku.
„No tak, Bille! Přestaň už,“ okřikl mě Tom naštvaně a na vteřinku se na mě hlavou otočil. Uslyšel jsem hlasitý výstřel, který se rozezněl celou budovou, a pak jen viděl, jak Tomovo tělo bezvládně padá k zemi.
„Tome, probuď se. Prosím,“ řeknu v záchvatu pláče, který stále zesiluje. Šminky mám rozmazané po obličeji, ale to je poslední, co bych v tento okamžik řešil. Hlavní bylo jeho tělo v mých rukách a krev, která mu každou vteřinou unikala. Už mu ale nebylo pomoci. Bylo příliš pozdě.
„Chtějí po mně 20 milionu dolarů,“ řekl Tom a já jsem na něj jen vyvalil oči.
„A co když jim to nepřineseš?“
„Zabijí mě…“
„Pane Kaulitzi, slyšíte mě?“ detektiv se znovu pokusí o navázání jakéhokoli kontaktu se mnou, ale nevnímám ho. Nevnímám nic, kromě slz a vzpomínek na celou tu dobu, co jsem byl po boku Toma.
„Tohle bylo moje první milování s klukem,“ padl vyčerpaně vedle mě Tom a zrychleně dýchal. Slyšel jsem jeho splašené srdce, které bilo tak rychle a hlasitě, že to bylo slyšet po celém pokoji.
„Abych pravdu řekl, moje ne,“ zasmál jsem se a přetočil se k Tomovi čelem. „Jsi rád, že ses se mnou pomiloval?“
„Jsem a moc,“ pohladil mě po tváři a políbil na čelo.
„Nikdo mi ho nenahradí, nevrátí se. Tome…“ zavřu křečovitě oči a snažím se potlačit další přicházející vzlyky, ale nedokážu to a asi posté se hystericky rozbrečím.
„Sedněte si, prosím,“ ukáže detektiv na židli před stolem. Sám zasedne na svoji židli a sleduje mě. Pomalu si sednu a podívám se na něj opuchlýma očima.
„Tak, pane Kaulitzi. Teď mi budete muset říct, co se přesně stalo,“ poposedne si a zkoumavě se na mě podívá. Kývnu hlavou a sklopím pohled k zemi.
„Začalo to nevině. Tom za mnou před měsícem přišel, že ho vydírají.“
„Nevím, co už mám dělat,“ složil zoufale hlavu do dlaní.
„Tomi,“ přišoupl jsem se k němu na minimální blízkost a objal ho okolo ramen. „Měli bychom to nahlásit na policii.“
„Ne! Hlavně to ne… Nechci být zapletený ještě s policií. I když by se to tak vyřešilo jednodušeji,“ pokrčil rameny.
„Ano, to bylo. Tak proč to neudělat?“ zvedl jsem obočí a zkoumavě si ho prohlížel.
„Ne, Bille. Nech to na mně. Nemůžou mi přeci nic udělat,“ zasmál se a všechna negativní nálada jako by z něj ze sekundy na sekundu vyprchala.
„Bál se. Hrozně se bál. Ale pak po pár chvílích byl zase ve své staré náladě. Začínal být náladový. Od té doby, co mu řekli o těch 20 milionech, byl jako vyměněný.“
„Bille, co tady na mě zkoušíš? Myslíš, že podlehnu těm tvým řečičkám? Hm? Tak to se pleteš! Nemusíš mě uklidňovat, nepotřebuji to!“ zakřičel na mě naštvaně a odešel do obýváku. Nezapomněl hlasitě bouchnout dveřmi, až jsem nadskočil. Povzdychl jsem si, a ještě nějakou chvíli jsem seděl na židli, dokud se neotevřely dveře a v nich stál Tom, se zoufalým výrazem na tváři. Zvedl jsem se a přešel k němu. Nikdo nemusel nic říkat, omlouvat se, nic. Věděl jsem, že touží po pořádném objetí, které ho uklidní. Omotal jsem okolo jeho hrudi svje paže a přitiskl si ho co nejvíce na sebe.
„Bude to dobrý,“ zašeptal mi do vlasů a pohladil mě po zádech.
„Tajně jsem brečel po nocích v pokoji, když už Tom spal. Bylo toho na mě hrozně moc. Takový nátlak jsem ještě nezažil. Byly to věci i ohledně kapely – nové album, občas nějaké vystoupení, rozhovory. Bylo toho spousta. A do toho ještě Toma vydírali. Nezvládl jsem to…“ zakroutím hlavou a zavřu oči.
Otřel jsem si oči a zvedl se z postele, podívat se na Toma. Když spal, chodil jsem k němu ho kontrolovat. Vím, že jsem já ten mladší, ale teď potřeboval on tu péči.
Klekl jsem si k jeho posteli a pohladil ho po tváři. Pousmál jsem se, když spokojeně zamlaskal a přetočil se ke mně zády. Sednul jsem si na křeslo, na kterém jsem strávil zbytek noci a jako vždy na něm vytuhnul.
„Proč jste byli v té staré budově?“ zeptá se mě vyšetřovatel.
„Chtěli, abychom tam jeli předat peníze, ale žádné jsme neměli.“
„A proč jste tam jezdili.“
„Byli jsme zvědaví.“
„Tak se tam pojedeme podívat,“ zasmál se Tom a nastartoval auto.
„Já z toho ale nemám dobrý pocit,“ skousl jsem si ret.
„Na pocity kašli,“ mávl nad tím rukou a zařadil. Jen jsem pokrčil rameny a sledoval ubíhající cestu.
„Tak jo, bude to asi vevnitř, co?“ obešel auto a přišel až ke mně.
„Zřejmě,“ vzhlédl jsem vysoko nad sebe, kam až budova sahala. „Je to velké stavení.“
„To jo. Celkem pěkně předělané. Pamatuji si, jak jsme si sem chodili hrát jako malí,“ rozešel se Tom ke dveřím, které byly pootevřené. Už nás čekali.
„Tome,“ zastavil jsem ho ještě, otočil se ke mně. „Dávej na sebe hlavně pozor.“
„I ty,“ mrkl na mě a vzal za kliku. I když bylo otevřeno, stiskl ji směrem dolů a otevřel dveře. Nikdo tam nebyl. Prázdná, velká místnost s holými zdmi.
„Tomi, tady se mi nelíbí,“ zakroutím hlavou a nejistě se všude okolo sebe porozhlídnu.
„Nemůže se nám nic stát,“ vzal mě za pas a šel se mnou až doprostřed haly.
„To říkáš ty. Děláš si ze všeho srandu, co kdyby jeden z nás náhodou zemřel.“
„A taky že zemře,“ ozval se za námi mužský, hluboký hlas. Prudce jsme se otočili.
„A teď jste tady. No, abych vám pravdu řekl, není to hezký příběh,“ řekne smutně postarší muž sedící naproti mně. Každému slovu pozorně naslouchal a někdy pokýval hlavou, když jsem se na pár vteřin odmlčel. Celou dobu jsem mluvil velmi tiše.
—–
Celý ceremoniál probíhal v naprosté tichosti. Jen vzlyky a hudba se linuly okolo hrobu a hloučku lidí.
„Mami, je mi to tak líto,“ plakal jsem mamince na rameni jako malé dítě.
„Mně taky, synu,“ vzlykne a pohladí mě po zádech.
„Už nám ho nikdo nevrátí,“ rozbrečím se ještě víc. Podlamují se mi kolena, celé tělo se mi chvěje a oči mám napuchlé a rudé od usedavého pláče.
Za 5 let
Začal jsem žít celkem normální život. Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatoval z Tomovy smrti. Všechno okolo mě jsem ignoroval a denně plakal nad naší společnou fotkou. Teď stojím v nahrávacím studiu a vymýšlím další song s věnováním pro Toma. Název písničky je ‚Don’t Die‘ a vypráví celý tento příběh, který je věnovaný pouze tomu jednomu, který si v mém srdci našel velkou část místa a už nikdy z něj neodešel.
autor: _____
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
povídka hodně pěkná, krásně napsaná, hlavně ten konec… ale teda na Tomův věk mi přišlo pěkně demmentní, že se tam jedou jen tak ze zvědavosti podívat… docela mi jich v tu chvíli přestalo být líto, protože si o to sami tímhle rozhodnutím jet se podívat ze zvědavosti řekli.
Povídka je nádherná a jako kedna z mála mě donutila brečet…. povedlo se ti to a konec me dojal absolutně nejvis….
Hmmmm,smutné,ale krásné zároveň… Opravdu,přečetla jsem to jedním dechem 🙂