autor: Amdee
Datum publikace na THF: 2.6.2011
Zdravím všechny ze studeného severu! Jsem tu s další přeloženou jednodílkou z Amdyiny tvorby, a tentokráte to nebudu dlouho okecávat. Všem vám přeji pěkné počtení. Vítejte do twincestního ráje, neboli Amdee napotřetí. modrozelená
O veřeje dveří mezi obývacím pokojem a vstupní halou se opíral jeho bratr. V ruce držel šátek, se kterým si nevědomky pohrával, a díval se ven. Byl pohroužen do svých myšlenek, zmrazen na místě, v zapomnění času. Tom si povzdychl a své oči nechal bloudit po stále stejně útlých, teď však už o něco svalnatějších pažích, které si Bill založil na prsou. Venku panovalo krásné letní ráno, uvnitř jejich domu však bylo vše ponořeno do stínu a chladu obrovské, vzdušné místnosti, stejně jako i oni sami.
Tom k němu přistoupil o kousek blíž, kroky jeho bosých nohou pleskající o chladnou podlahu místnosti, a Bill k němu pootočil hlavu; bylo to jen nepatrné gesto, i tak však stačilo dát Tomovi najevo, že si ho Bill všiml. Tom došel pomalu až k němu a položil svůj prázdný kufr na podlahu. Scotty pozdvihl hlavu, svým prošedivělým čenichem kolem sebe párkrát začmuchal, a potom se opět svalil na koberec a pokračoval ve svém psím spánku. Všichni ostatní psi z jejich smečky hafanů se líně povalovali venku na trávníku – nehybné, chlupaté hromádky lebedící si u bazénu. Z jejich Scottyho se však už stačil stát stařeček a ostré sluneční paprsky mu nedělaly příliš dobře. Při pohledu na jejich stárnoucího psa Toma píchlo u srdce.
Natáhl se po Billovi, své ruce něžně položil na jeho boky. Billovo těžké nadechnutí bylo spíše povzdechem. V tom povzdechu bylo volání stesku a touhy, bylo v něm něco, co Tomovi říkalo, jak moc je postrádán, a to něco v něm zahlodalo pocitem lítosti a viny, který se mu zavrtal pod kůži jako plazící se červi. Zpropadení parchanti, kterých se pokaždé snažil zbavit, zadusit je, vymýtit, vždy však marně.
„Už ses sbalil?“ Zeptal se ho Tom tiše a zabořil svůj obličej do Billova zátylku, vdechujíc tam jeho vůni, tak čistou a svěží, bez žádných přídavků, žádné kosmetiky. Prostě jen Bill. Jen a pouze jeho bratr.
Bill mu neodpověděl, zato však kolem sebe obepnul své paže ještě o poznání pevněji, svalovinu jeho šíje a zad strnulou pod tričkem, a Tom se snažil tu nervózní křeč slíbat pryč. Jejich společná chvíle se zabarvovala smutkem a rozpaky, jež se mezi ně plíživě vkrádaly.
„Uvidí nás…,“ varoval ho Bill. Tomovým uším nemohlo uniknout, jak byl jeho hlas ochraptělý, a okamžitě ho o Billa přepadl strach. Měl nutkání jej strčit do postele, zachumlat ho pod tlustou peřinu, a donést mu hrnek horkého čaje. Přesto však dobře věděl, že ten ranní chrapot byl jen a jen důsledkem Billova ranního kouření. Toho, jak celé dopoledne v podstatě jen promlčel a zapaloval si jednu od druhé. A kvůli tomu si o Billa dělal starosti z úplně jiného důvodu.
„Ale neuvidí…,“ zašeptal Tom, když svými něžnými polibky začal lemovat obrysy starého, blednoucího tetování s TH logem. Vybledlé, rozpité obrysy. Symbol, kterého si Bill před mnoha léty vážil, a na který byl tak pyšný. Bylo tomu už tak dávno. Tak neskutečně dávno, že to snad muselo být v jiném životě.
Ležela tam u bazénu a koupala se v záplavě slunečního světla. Pomalu ale jistě se stala každodenní, běžnou součástí jejich domácnosti. Stala se tou, po které se Tom natahoval, byla onou, ke které se Tom schoulil, když se West Hollywood ponořil do noční temnoty. Jak se to jen stalo? Kdy se to stalo?
Tomovy prsty se obepnuly kolem obnažených Billových kyčelních kostí a začaly je opatrně hladit přes tenkou vrstvu masa a kůže. Jak je možné, že se z nich něco podobného vůbec kdy stalo, že skončili tady a takhle? Že to, na co jim v životě jako jediném opravdu záleželo, bylo ponecháno napospas, a teď viselo na tak tenounkém vlásku. Ruce se pustily Billových boků, aby se namísto toho pevně ovinuly kolem pasu mladšího z dvojčat. Ruce nacházející ruce, prsty proplétajíc se s prsty, oni dva zauzlováni do sebe, spolu, nechtíc se už nikdy rozmotat. Znovu to zopakoval, když se jeho rty zlehka dotkly lalůčku Billova ucha.
„Neuvidí.“
Znamenala pro něj hodně, ale nikdy ne nejvíc. Snad to od něj bylo nemorální, snad takhle mazal hranici mezi tím, co bylo špatně a co správně, hranici mezi užíváním se a zneužíváním, kterou si s ní vytyčil. Drobounký úsměv se roztančil po Billových rtech, když tu teď tak stáli blízko sebe, tak dokonale spojeni, a jako kdyby se už od sebe nikdy neměli odtrhnout, přitaženi k sobě a spoutáni tisíci uzly. Drobounký úsměv, úsměv tak nepatrný, že si ho Tom ani nevšiml.
Stáli tam spolu, jako kdyby snad i chtěli, aby je spatřila; a v hloubi své duše si to skutečně přáli. Přestat se přetvařovat, přestat s lhaním. Jen jednou jedinkrát moci znovu uvěřit pohádce se šťastným koncem. Uvěřit tomu, že se spolu dokážou postavit celému světu, že to jde přivinout se k tomu druhému a nikdy se už neprobudit.
„Chybíš mi…,“ vyklouzlo z Tomových úst a Bill jen přikývl. Sám to věděl, i když… I když…
Milovali se spolu už jen zřídka. Málokdy jim bylo dopřáno soukromí jen jich dvou, bez povinností a vtíravého vědomí toho, jaká byla jejich skutečná životní realita. V Kalifornii to milovali, ale všechno teď bylo tak jiné. Když tu teď byla i ona… a každodenní život… a dospělost. Za živa z nich byla stahována kůže, a s tím i jejich sny. Přicházeli o pohádkovou vidinu moci milovat svého bratra tak, jak se dva bratři nikdy milovat nesmějí.
Los Angeles. Město andělů. A hada v ráji.
„Pojď sem…,“ řekl Tom tiše, a aniž by čekal na odpověď, popadl Billovy paže a zatáhl ho dveřmi za roh. Nemuseli ani mluvit, jen se líbat. Teď, když se cítili být v bezpečí, ukrytí před zvědavýma, vtíravýma očima venkovního světa. Zády opřeni o zeď, chtivé, nedočkavé rty snažící se polapit rty toho druhého, vyháněli svými polibky hady z ráje.
Tom svíral Billovu hlavu, snažil se ji držet v nehybnosti, a jeho palce přejížděly něžně po jeho zátylku, po tom místě vzadu hned za jeho ušima. Byl to jeho zklidňující manévr, kterým vždy všechno hned o krapet napravil.
Billovy prsty a dlaně mapovaly kůži Tomových zad, hladily ji, laskaly, přejížděly po ní. Po dlouhé době si byli opět blízko. V jejich domě bylo mrtvo. Ticho a klid žehnalo intimnímu okamžiku, který byl pro ně takovou vzácností. Scotty si zívl a převalil se na druhý bok. Větrák na stropě se ozýval tichým vrčením. Skutečný život byl někde tam venku, šel mimo ně. Oni dva teď zakoušeli chuť svého ráje.
A jak to přišlo, tak to zase bylo pryč. Tom radši sám jejich polibek ukončil, než aby byli někým nečekaně přistiženi.
„Měli bychom se dát do balení, jinak to budeme zase tvrdě nestíhat,“ řekl.
Tom vždycky z duše nenáviděl chaos a nepořádek. Nikdy nepřicházelo v úvahu, aby věci nešly tak, jak jím byly původně naplánovány. A stejně tak ho nesnášel i teď, kdy jejich životy zaznamenaly už tolik změn.
Bill němě pokývl hlavou, i když se nejdřív na jeho obličeji objevil záblesk váhání a nejistoty. Tak málo jednoduchosti v jejich životě, vždy dvě strany každé mince. Teď se však vraceli domů, chystali se zavítat do časů dávno prošlých. Do jejich dětství a časů zaprášených půd, měli znovu zakusit vůní čerstvě posečeného trávníku, měli se vrátit k začátkům všeho.
Ke své nevinnosti.
Jak se vůbec dalo vrátit tam, kde na ně čekala jejich minulost a to, co kdysi jednou byli před tím vším, než se z nich stalo to, co jsou teď.
Dívka u bazénu pootočila hlavu a zahlédla je přes skleněné dveře haly. Viděla, jak zvedají své kufry a zdálky se na ně usmála. Její úsměv jí byl opětován, protože tak se to holt dělá. Hráli si s ohněm, pohybovali se na hranici neslušnosti a toho, co bylo správně a co bylo špatně. To by ona nikdy nepochopila.
„Ty ji máš opravdu rád, že jo?“ řekl Bill prostě. Svým dotazem vznesl jen rétorickou otázku. Ve své ruce stále ještě svíral pořád ten samý šátek, který se chystal společně s jeho ostatními doplňky přibalit do obrovských kufrů, ve kterých všechno mělo své vlastní místo.
„Bille, prosím tě… Vždyť víš, jak to je.“ Tom pokračoval dál, aniž by se ohlédl. Křečovité sevření prstů na držadle kufru a bělající klouby jeho rukou však Billovi prozradily víc než tisíce nahlas vyslovených slov.
Bill to věděl. Bill už byl příliš starý, viděl a zažil příliš hodně, než aby se mohl domnívat jinak. Příliš nato, aby se pouštěl do boje se sedmihlavými saněmi a větrnými mlýny. Příliš poskvrněný.
***
Byli by šli do hotelu, ale Tom naléhal a Bill, ten nikdy nedokázal odolávat příliš dlouho. Pociťovali zvláštní nutkání ocitnout se někde, kde to už dobře znali a byli jím zaplaveni, zažralo se jim do morku kostí a prostupovalo jejich srdce. Nemělo by smysl – aspoň z praktického hlediska – přelétávat Atlantik mezi jejich vystoupeními v Rusku a Japonsku tam a zpátky, a tak se rozhodli zůstat, naplánovali si tři týdny volna a obhájili si to potřebou pauzy v práci na jejich novém albu.
Potřebou pauzy v jejich životě… v práci na jejich nové existenci.
Když se konečně ocitli před tím domkem, který vypadal pořád stejně jako kdysi před léty – možná byl jen o něco starší, sešlejší, s vybledlejší fasádou a stromy lemujícími zahradu o poznání vzrostlejšími – přepadly je vzpomínky. S tím domem byli sžití již od dětství. Ten dům byl jedním z rájů na zemi.
Tom šmátral po kapsách, jak se snažil najít svůj balíček cigaret, když se v něm ozvalo to známé, vzdálené, ale i tak zcela neodbytné našeptávání, které mu přikazovalo si nezapálit. Tom své cigarety radši nechal být. Bill se na něj podíval a Tom pokrčil rameny. Oba se cítili jako malí kluci. Bylo naprosto jedno, kolik fotek a videí, na nichž byli zachyceni s cigaretou v ruce, bylo v oběhu a pro veřejnost dostupných. Před prarodiči si zkrátka zapálit nemohli. Bylo to jejich nepsané pravidlo. Tady se z nich opět staly děti.
A oni se jimi stali rádi… alespoň pro tentokrát.
Něco takového jim v hotelu nikdy nehrozilo. Tam jim nebylo dovoleno být ničím jiným už řadu let. To, co kdysi považovali za známku svobody a dospělosti, je teď svazovalo, jejich věk a životní prožitky, je uvrhovalo do okovů. Vše kolem nich, jen anonymní postele a hotelová minimydélka balená po jednom kuse. V pětihvězdičkových hotelích se dítě z nikoho nestane.
Ona tu s nima nebyla. Nepřijela. Zůstala v LA a starala se o jejich psy. Bylo to tak lepší.
Bill popadl držadlo svého kufru a v tom samém okamžiku se otevřely dveře domu a rty obou dvojčat se roztáhly do širokého, vřelého úsměvu.
***
Dědeček se na jejich album nezeptal, stejně tak jako se nezeptal na jejich život v Hollywoodu. O kapele hovořili už jen zřídka, ne jako na začátku. Šanony a alba s fotografiemi a výstřižky z novin končily někdy kolem konce roku 2007, začátku 2008, a teď se už na nich jen vrstvil prach, jak byly úhledně vedle sebe narovnány na polici jejich knihovny. Vzpomínka vedle vzpomínky. Jedna za druhou. Tom si byl jist, že dědeček s babičkou pořád ještě sledovali novinky a zprávy o nich, ale jejich prozíravost a moudrost jim radila o tom nemluvit. Moudrost nabytá věkem a životní zkušeností. Moudrost, jež dokáže rozlišit, čeho si všimnout, a co ze svého podvědomí vytlačit. A Tom jim byl za to neskonale vděčný. Sám totiž mnohdy ani nevěděl, co by jim na jejich zvídavé otázky mohl říct.
Bylo to tak snadné lhát do očí cizím lidem, když poskytovali rozhovory, ale tady a takhle… to ne.
Jedl palačinky, které pro něj a pro Billa babička udělala, a hrál si nepokojně se svýma nohama pod stolem, jak to bývalo jeho zvykem již od dětství. Palačinky chutnaly jako vždycky – stejná chuť, stejné vzpomínky, jimiž byl tento dům naplněn – vzpomínky na jeho dětství, jen nepatrně vyšisované časem, podobně jako zářijová podzimní zeleň. Zeptali se na ni a bylo až do očí bijící, jakou mají z Toma radost. Bill na zlomek vteřiny ztuhl, a pak si do pusy rychle strčil další sousto. Jen na zlomek vteřiny, dostatečně dlouho však na to, aby si toho Tom stačil všimnout. Dotkl se pod stolem Billova kolena a jemně ho po něm začal hladit, když prarodičům odpovídal. Když byl rozerván vejpůl.
Babička se ho napůl škádlivě zeptala, jestli má v úmyslu se zasnoubit. Vřele se u toho smála, ale pod fasádou její veselosti bylo znát, že svou otázku myslí vážně. Možná se ve skutečnosti o Toma i strachovala. A on si pod břemenem obav připadal tak malý. Břímě jejích obav… stejně, jako když s Billem kdysi vyšplhali do koruny toho nejvyššího stromu, nebo když sjížděli na sáňkách z příliš prudkého kopce.
– Jsem, babi, v pořádku. Oba jsme s Billem v pořádku. Nemusíš se o nás bát. –
Chtěl jí to říct, namísto toho ale uzamkl své rty, nejistě se na ni usmál, a pak se začal smát také. Cítil, jak se přetvařuje, věděl, že vše jen předstírá.
Později toho samého večera Tom s Billem leželi zavrtáni pod pokrývkou na matracích položených vedle sebe na podlaze hostinského pokoje v prvním patře. Za oknem jejich pokoje stál pořád ten samý strom, co tenkrát, když jim bylo třináct, používali s oblibou jako únikovou cestu, když v noci potají utíkali ven, pokladem v jejich kapse byly ukradené cigarety, které za garáží a beze svědků spolu kouřili. Ten samý strom, jehož větve teď tiše škrábaly o okenní tabule, listí šustilo. Ten samý strom, jen vyšší a statnější než před 8 lety. Tom chtěl věřit tomu, že i on s Billem byli jako ten strom.
Po 8 letech stále stejní, jen vyšší a statnější.
I vše ostatní bylo stejné jako před léty. Tom cítil, jak se mu bolestně svírají útroby, když sledoval, jak sebou na své matraci Bill nepokojně hází ze strany na stranu. Od té doby, co tady takhle spolu spali naposledy, už stačili projít tolika změnami. Bill si konečně všiml, že se na něj Tom dívá. Zpod peřiny mu vykukovaly jen oči a nos, a když byl polapen do čarovné sítě identických hnědých očí, přineslo mu to klid.
„Co ty tam…?“ zašeptal Tom a usmál se.
„A co ty…?“ odpověděl Bill a párkrát nejistě zamrkal, jako kdyby si chtěl ověřit, že se od něj Tom neotočí, že nikam nezmizí. Tom zůstal.
„Nemůžeš usnout?“
„Nemůžu… Jen tak přemýšlím…“
„A o čem?“
„Tak různě.“
Na okamžik zůstali ležet beze slova, a pak se jejich ruce vydaly pod pokrývkou samovolně hledat, prsty poslepu pátrat. V půli cesty se jejich ruce setkaly, prsty se propletly, pevně se stiskly. A najednou řeka času odplavila všechny ty roky, smyla je, spláchla, až po nich nezůstaly žádné stopy, žádné jizvy. Obezřetně a plaše se konečky prstů dotýkaly povrchu těla, které znaly již nazpaměť, které si nárokovaly už nesčetněkrát předtím, teď a v tomto okamžiku však jakoby poprvé.
V průběhu let se Tom Billa dotýkal na miliony způsobů. Vyznávali si lásku, milovali se spolu, drsně a bez pardonu se dokázali vzájemně ojet, zoufale se snažili poznat toho druhého a získat přístup ke všemu, co se jim nabízelo. Kruh se uzavíral. Opět byli dětmi v tělech 21letých mladíků. Brzy 22letých. A čas pádí tak rychle vpřed. V jejich doteku byla nevinnost. Tom to cítil. Viděl ji v Billových očích, když ho teď pozorně sledoval.
„Promiň mi…,“ omluvná slova se váhavě vydrala z jeho úst a donesla se až k Billovi.
Billovy oči se zavřely, němě přikývl. A Tom měl pocit, jako by byl probodáván, jako by každý nerv jeho těla byl spalován elektrodami. Jen na jednu jedinou noc, na celé tři týdny si přál, aby znovu dokázal uvěřit pohádkám. Něco v Billovi mu však říkalo, že pohádky už dávno skončily, že patří minulosti a ne světu dospělých. Je konec všem drakům a supermanům.
„Miluješ ji?“
Tomu se nedalo vyhnout.
„Miluji.“
„Víc než mě?“
„Nikdy víc než tebe.“
„Tak potom je to v pořádku. Chápu to.“
„Můžu si přelézt k tobě?“
„Jasně.“
Měsíc a hvězdy ozařovaly jejich pokoj studeným světlem, které se odráželo ve dvou párech lesklých, zvlhlých očí. Tom se přisunul k Billovi blíž, poodkryl jeho pokrývku a vlezl si pod ni. Koruny stromů šelestily ve větru, narážely do oken, jedno tělo se přimklo ke druhému. Bylo jim to souzeno.
Tom náhle zaváhal, byl přemožen strachem. Bál se opět splynout do jednoho jediného dýchajícího organismu. Pokoj byl naplněn vzpomínkami, až se jeho smysly pod jejich vahou začaly dusit. Nechtěl Billovi ublížit, nechtěl ho zlomit. Bál se toho teď stejně jako i tenkrát. Splašeně tlukoucí srdce, tělo v plamenech a ta vůně… to byl jeho Bill. Vždy a vše jen pro Billa.
Tenkrát hubené tělo třináctiletého chlapce a nagelované vlasy v ježčím účesu. Jeho postava teď už dospělého muže se vším svým tetováním, piercingy a mužným strništěm, otírajícím se o Tomovu tvář.
„Už nikdy bych nikoho nedokázal milovat tak, jak miluji tebe,“ doznávaly Tomovy pohybující se rty do kůže krku svého mladšího bratra.
S dorůstáním do dospělosti přišlo i uvědomění si, že boj s větrnými mlýny byl marný. Mohli se pokusit riskovat, pokoušet štěstí a testovat přístupný limit, ale život se stal i tak nelítostným. Dospívání bylo kruté. Bylo pravděpodobné, že se s ní Tom zasnoubí. Domek se zahrádkou a tři haranti k tomu. Tak to už v životě chodí.
Billa by se Tom ale nikdy nedokázal vzdát. Za nocí, jakou byla tato, byli opět jedním.
To byl jejich Eden. V jejich ráji háďat nebylo.
„Sundej si to…,“ Bill zamumlal a sám si už ze sebe překotně strhával boxerky a tričko. A Tom ho následoval… tak, jak to udělal i vždy předtím… tak, jak to vždy dělat bude.
S horlivostí, jež by měla být vlastní jen panicům, se propletly jejich paže a stehna, těla se zapasovala a penisy se v sevření jejich trupů otíraly o sebe. Vodopád proseb splýval z jejich rtů – Je mi to tak líto… Promiň mi… Odpusť… Prosím…- a zažehnán byl až jejich polibky, jež znamenaly odpuštění, lásku a věčnost. Stejně jako teď, i tenkrát před léty, ale vše bylo tak jiné; jejich bedra prostá těžkosti tlačícího břímě, vše tak snadné, tak jednoduché, přímočaré, čerstvě probuzené city, hledající si cestu ke svému naplnění.
Tápavě se znovu seznamovali s obrysy a křivkami, které jim byly vlastní po celý jejich život. Byli zde chráněni před děním venku, odříznutí od nepokoje a životních povinností. Tam někde v prvním patře malého domku, kde čas přestal utíkat a zastavil se v dobách jejich dětství, rozkvetl jejich ráj. Billovy zuby značkovaly rozpálenou kůži Tomových ramen. Dřív, než se stačí navrátit k realitě, dřív, než je jejich veřejné životy opět polapí, už všechny stopy po Billovi a jeho skusech dávno vymizí. Prsty se proplétaly hebkými loknami černých vlasů. Donekonečna.
Mohli se spolu pomilovat, ale zvolili jinak. Po Rusku budou mít koneckonců víc jak dost času jen sami pro sebe. Opatrnými krůčky vpřed, jeden za druhým, nebylo kam spěchat. Víc jak dost času k tomu, aby opět a znovu mohli splynout v jednoho.
Ošemetná hranice mezi tím dobře a tím špatně se rozplynula, jejich rozechvělé hlasy se vyznávaly – miluji tě… milujitěmiluji – a bylo to jako tenkrát před léty. Mohli by zde zůstat napořád, schovaní před venkovní špínou světa a těžkými povzdechy dospělých. Chuť jejich rtů jim byla chutí domova. Chuť jejich domova, když se Tom skláněl nad Billem, své lokty zabořené do matrace po obou stranách hlavy jeho bratra, jazyky spolu zápolící v hravém duelu.
Ve svém křehkém hnízdě, tvořeném jen jejich pokrývkami a nahotou dvou těl, dělili se spolu o vzpomínky, sdíleli své mlčení. Naléhaní reality se k nim přes hradby tlusté a do výše vztyčené, stejně nepropustné jako intimita společně prožitých let, nemělo jak dostat. Tom si ve vší tichosti přitiskl Billa na svou hruď. Možná si každý najdou svou vlastní cestu, poddají se krutosti tohoto světa. Ožení se a budou šťastní. Šťastní aspoň natolik, co to jen bude možné, aniž by přitom byli k sobě natrvalo přimknuti, kůže přirostlá ke kůži… aniž by byli jen jeden.
Tyhle společné okamžiky už nikdy nic nepřekoná. Tyhle noci v domě jejich prarodičů, tady, kde se spolu tenkrát poprvé milovali, a kde nalezli úplnost toho druhého a tím i sebe sama. Dospělost se jim stala všudy přítomným a nevítaným hostem, stala se hadem v jejich rajské zahradě. Tady bych jejich Eden; společně sdílený dech.
Nádech a výdech.
Výdech a nádech.
autor: Amdee
překlad: modrozelená
betaread: Janule
oh wow. tohle je naprostá krása. skoro mě to rozbrečelo. tak dokonale zachycené vzpomínky…i naše vzpomínky…naše vzpomínky,jako nás faninek….dohajzlu…
Nadherna povidka:) dekuji za preklad:)
Krásné:)))
Upřímně vůbec netuším, jak mám tohle plnohodnotně okomentovat. Všechna slova se mi pod náporem téhle dokonalosti vykouřila z hlavy. Amdee je prostě neuvěřitelná… nechápu, nechápu, jak může někdo takhle niterně psát. Sedím před počítačem a třeštím oči, jako bych viděla přelud. Modrozelenko, musíš jí překládat dál. Stala jsem se na tom závislou.
Nádherný 🙂 TOHLE je realita, tomuhle věřím, tak by to vážně bylo… A to je na tom to krásný. Je to tak smutný a pravdivý, že se člověku chce brečet. Pro mě jednoznačně nejlepší jednodílka. Vážně krásný ♥
…a skvěle přeložený :))
Prekrásne napísane a skvele preložené♥
ďakujem….
Nemám slov….jen, možná,….. Děkuji!!!
jakmile jsem viděla jméno autorky, věděla jsem, že z toho zase nevyváznu tak lehce. měla jsem zaslzený oči snad od první věty. nádech a výdech..výdech a nádech..rozdýchat se to ale nedalo, dokud nebyl konec.
ano, bylo to tak realistické, až mě z té popsané krutosti světa bolelo srdce. 🙁 líbilo se mi, že ta "ona" neměla v povídce žádné jméno. o to víc jsem pak cítila, že je nikým, že nikdy nezmění to, co Tom cítí ke svému bratrovi..že nemá žádnou moc.
stačí jedna Amdeeina povídka a člověk si připadá, že přišel o všechny iluze, jako kdyby to bylo vše, co ho kdy naplňovalo a najednou se bez nich cítí tak prázdně. a pochopí, že twincest je ten největší hřích, za který byli Tom s Billem vyhnáni z edenu do tohodle světa, do světa dospělých a zodpovědných, do světa, ve kterém je jejich láska nezachrání.
modrozelenko, opět obrovský respekt tomu, jak perfektní byl tvůj překlad. 🙂 bez tebe bych na ty povídky snad neměla sílu už vůbec. 🙂
🙂 🙂 🙂 Ďakujem moc za ďalšiu preloženú poviedku od Amdee , mám ich veľmi rada .
Každa poviedka tejto autorky je taký príval emócií , že vždy plačem x) . Táto je krásne realistická , emocionálna a krutá .Všetko je krásne popísané akokeby Amdee stála pri nich v izbe a čítala im myšlienky . Tomova priateľka tomu dodala to správne :).
Pre mňa je toto jedno velké veľdielo
Dokonalosť.
omg tahle mě opravdu dostala. ču ji už asi potřetí :DD
a až teď mě zarazila jedna věc. pojem "Studený server" v úvodním komentáři :DD může mi to někdo osvětlit? :DD
[11]: 😀 dobrej postřeh 😀 myslím, že to tam nechám pro srandu králíkům, když už jsem na to nepřišla poprvé.
Jak bych ti to tak nejlépe vysvětlila… no… na severu je zima, tak je tam studený nejspíš všechno, včetně serverů 😀 ale to si myslím, že je dobře, protože nikdy není dobrý, když se přehřejvá server. 😀 A ve Finsku už vůbec… tam je to samej studenej server… cool server v angličtině, viileä sivusto finsky. To by mohlo stačit, ne? 😀 Hauskaa päivän jatkoa (hoď si to do googlu, ať máš taky nějakou zábavu :-D) J. :o)
[12]: heh :DD z těch serverů a severů,kde je všude zima,se mi motá hlava 😀
Překrásné,jednoduše překrásné a dechberoucí.Cítím opravdové emoce když tohle čtu,a opravdu se těším i na další povídky,je to skvělé.
Chtěla bych, aby stačilo, že mě z téhle povídky naprosto zamrazilo! Je něčím hrozně zvláštní, až opravdová a nedivila bych se, kdyby to tak nějak bylo.
Mimochodem, můžu mít jen blbou otázku?:D Ono se už v červnu vědělo, že má Tom holku? *scratch* Já v tomhle kolem nich nemám takřka žádný přehled a vůbec nevím, kdy co bylo :-/
Na tohle si dovolim odpovedet, jestli teda muzu… 🙂
Protoze Amdee osobne znam a jeji tvurci proces me docela fascinuje, taky vim, ze ackoliv je povidka publikovana 2.6.2011, Amdee na ni nejspis zacla delat tak mesic, dva dopredu, takze v te dobe ty fotky z LA jeste nejspis zverejnene nebyly (pokud me pamet nesali). Ono je to ve finale stejne jedno, protoze Amdee ma jeste podobnou povidku jednu, a to jeste starsiho data, nekdy z brezna 2011 ("His brother and Mister Westermarck")a i v ni uz "ona divka" v Tomove zivote figuruje. Kdyz jsem se v cervenci snazila v uvodu pred mym prvnim prekladem Amdyiniho dila tady na blogu autorku krapet predstavit, zminila jsem se i tom, ze obdivuji jeji proziravost a odhad, se kterym se trefuje primo mistrovsky do "skutecnych" udalosti kolem kapely. A to s predstihem:-) Ja jeji jednodilky nazyvam tajny denik bratru Kaulitzu:-)
Ma holt cuch… a vsima si… 🙂
Ako krutá realita pred ktorou zatváram oči a predstieram, že keď nevidím, tak neexistuje. So zatvorenými očami si môžem predstavovať, že nič čo vidieť nechcem neexistuje. Môžem si vybrať, čo si pripustím a čo nie. Škoda len, že občas sa oči otvoriť musia a zrak kruto ukáže ako je to naozaj 🙁
Podozrievam autorku, že sa votrela do ich hotelovej izby a prečítala si ich tajný denník.
Moc pěkná povídka,je v ni krásně popsáno jak i klukům přibývá let a starostí… Přečetla jsem ji jedním dechem,autorka má můj obdiv