autor: Áďa
Bafiky baf, lekli jste se mě? 😀 předpokládám, že vám neuniklo, že se do domu našich milovaných twinsátek vlámal nějakej hajzl. Jost tvrdí, že v době vloupání v domě nikdo nebyl. Jak nás tahá za nos, kecka jeden! V tom domě někdo byl. Sepsala jsem pro vás, jak to bylo doopravdy 😉 ale kdo v tom domě byl a co tam dělal, to už si přečtěte sami, máte – li odvahu na kapičku dramatu…
Potemnělým pokojem se rozléhaly tiché steny. Na první pohled nebylo nic vidět, protože krom světla z pouličních lamp nebylo nikde sebemenší světlíčko, a i ta mdlá oranžová záře byla dost utlumená, protože pokoj, ve kterém se milostné orgie odehrávaly, byl až v prvním patře. Přesto, kdo by se pozorně rozhlédl ve chvíli, kdy si jeho oči zvyknou na tmu, rozeznal by dvě hlavy a pod peřinou dvě zmítající se těla.
Bill svou hlavu vyvracel do skoro až nepřirozeného záklonu a sténal bratrovo jméno, zatímco Tom jej pevně držel za ramena a v tempu, které vyhovovalo jim oběma, do jeho těla pravidelně přirážel. Sem tam mu po spánku stekla kapka potu, která se roztříštila o Billův obličej, ale nikdo z nich to neřešil. Nezajímalo je nic kolem. Žili jenom teď, jeden pro druhého, každou vteřinou, která je čím dál víc přibližovala k postupnému, ale nádhernému vrcholu.
„Miláčku… tak moc tě miluju!“ vydechnul Bill, zatímco nechával svá víčka pevně semknutá a plně si vychutnával, jak se v něm rozplývá Tomovo sperma. Bylo mu to neuvěřitelně příjemné a ještě v sobě své dvojče párkrát z posledních sil stisknul, než ho nakonec, ač nerad, ze svého těla propustil.
„Já tebe taky, sluníčko moje,“ šeptnul Tom.
Přitisknul peřinu k jejich tělům trošku víc, aby byli oba v příjemném teplíčku i v momentu, kdy na jejich tělech začne zasychat zatím pořád ještě horký pot, a poposunul se tak, aby svého malého brášku zakrýval svým tělem před veškerým okolním světem. Věděl, jak moc rád Bill v takovéhle pozici usíná. Věděl, že má tak jeho roztomilý zpěváček pocit lásky a bezpečí, a přitom to bylo to nejmenší, co mu Tom mohl dát.
Už to vypadalo, že je čeká noc plná těch nejsladších snů. Už začali upadat i do mikrospánku, aby pak zalomili nafest. Jenže v tu chvíli se zespoda ozvala rána. Bil s výkřikem vyletěl až do sedu a probudil tak Toma, který v rámci spánku nic neslyšel, ale byl důrazně probuzen tím, jak se jejich lebky prudce srazily. Vyjekl a přitiskl si dlaň k místu, které věstilo budoucí bouli.
„Billí, co se děje?“
Byl sice rozespalý, ale pohled na Billa ho dokonale vyděsil. Jeho dvojče sedělo, opírajíc se o ruce, bledé jako stěna, chvělo se, boky se mu prudce zvedaly a zase klesaly, jak zrychleně dýchal a jeho oči vyděšeně zíraly směrem ke dveřím.
„Miláčku, co se děje?“ vyjekl Tom a pevně Billa objal, ale Bill se mu vysmeknul.
„Já… slyšel jsem… slyšel jsem ránu,“ šeptnul Bill roztřeseně. „Tam dole…“
Tom měl co dělat, aby neprotočil oči v sloup úlevou.
„To se ti jen něco zdálo, broučku,“ zabrumlal Billovi konejšivě do ouška, ale Bill zavrtěl hlavou.
„Ne, nezdálo… probudilo mě to…“
„Tak to bylo něco zvenku,“ namítnul Tom, ale v tu chvíli se ozvaly další zvuky. Znělo to, jako by dole někdo chodil! Bill zblednul ještě víc a Tom rozhodně vstal.
„Ka – kam jdeš?“ písknul Bill nepřirozeně vysokým, přiškrceným hláskem.
„Jdu to zkontrolovat… tohle se mi nelíbí,“ odpověděl Tom a natáhnul na sebe boxerky, které se dosud povalovaly na zemi, kam je odhodil, když na to s Billem vlítli.
„Tomi, ne!“ kníknul Bill a prosebně po bratrovi natáhnul ruku. „Já tu nechci být sám!“
„Neboj, lásko,“ ujistil ho Tom šeptem. „Nic se nestane… uvidíš, že to bude jen nějaký zvíře nebo slyšiny…“
Odešel a po schodišti se tiše vyplížil dolů. Nemohl teda zapřít, že v té tmě měl docela bobky. Hlavně z toho, že dole byly čtyři místnosti a on nevěděl, do které se má jít podívat dřív. Nakonec se rozhodl jako první omrknout ložnici pro hosty, protože se mu zdálo nejlogičtější to vzít od ní. Byla ze všech místností nejdál od vchodových dveří, tak to aspoň proslídí systematicky, pak zkontroluje zamknutí a bude. Zašel do ložnice a ani si nevšimnul, že kolem něj protahuje až moc výrazný průvan. Průvan z vypáčených dveří. A ve chvíli, kdy zašel do hlubin ložnice, tak o jeho přítomnosti netušící zloděj vylezl z přízemní kuchyně a vydal se po schodech nahoru…
„To – Tome?“ pípnul Bill stěží slyšitelným hláskem. Trvalo mu, než se opovážil vystrčit hlavu zpod peřiny, pod níž se choulil a klepal strachy. Jenže jakmile otevřel oči a zadíval se ke dveřím, tak tam místo Toma rozpoznal úplně jinou postavu. Byl to cizí chlap a přes obličej měl nataženou černou masku s prostřiženými otvory na oči. Na oči, které si ho měřily dost zlým pohledem…
Bill zaječel hrůzou, ale nedokázal se hnout z místa. Zato do toho chlapa jako by vjel život. Rozeběhl se a pár rychlými skoky se ocitl na posteli, kde Billovo tělo zakleknul. Dokonale si ho tak znehybnil, protože krom sevření jeho koleny byl Bill omotaný i peřinou. Zpěvák znovu vykřiknul, ale to už ho ten muž chytil levačkou za spodní čelist. Tlakem mu vyvrátil hlavu do prudkého záklonu, až v temnotě pokoje zazářil Billův bělostný krk.Vzápětí ale pokojem zasvítilo něco jiného. Něco mnohem oslnivějšího. Čepel nože, která se nezadržitelně blížila k Billovu hrdlu. K čemu taky nechávat nechtěného svědka naživu?
Bill sebou začal zmítat, ale nebylo mu to nic platné. Chtěl aspoň křičet, ale jak mu ten chlap držel čelist, tak se zmohl akorát na žalostné kňučení. Tlumeně zachroptěl, když ucítil, jak se jeho krku dotýká ostří nože. Jak se zařezává… úplně stejný pocit, jako kdyby mu tam někdo přejel tenkou hranou papíru. Akorát papír by říznul podélně a mělce. Kdežto nůž se zařezával čím dál hloub. Cítil, jak horká je jeho krev, která se z rány vylévá…
Najednou měl pocit, jako by se mu neskutečně ulevilo. Zamrkal a viděl, jak nad ním dvě postavy zápasí. Pohnul se, ale zabolel ho krk. Dotknul se jej prsty a s doširoka rozevřenýma očima se snažil pochopit dění…
Tom přiběhnul jen tak tak. Vyrazil do ložnice hned, jak zaslechnul Billův křik, ale stejně to pár vteřin zabralo, než vyběhnul schody, a to, co viděl, byl už vetřelec, který podřezával jeho milované dvojčátko. Okamžitě toho bastarda strhnul na zem. Chvilku to sice vypadalo, že jejich síly budou vyrovnané, když se probíjeli ložnicí až ke schodišti, ale nakonec se Tomovi povedlo kopnout toho hajzla tak dokonale, že krom tvrdého čutance do rozkroku si zloděj užil i letecký den, když ho síla Tomova kopance srazila ze schodů, pod kterými zůstal nehnutě ležet. Spadnul přesně ve chvíli, kdy do domu vrazila policie. Ta ho hned zajistila a už z Toma chtěla tahat informace, ten se jim však omluvil, že dorazí za chvilku a rozeběhnul se k Billovi.
„Broučku… zlatíčko moje,“ zachraptěl, když viděl všude samou krev. Na krku, na Billových rukách, na peřinách. Neváhal, vytáhnul své spací triko a přitiskl ho Billovi ke krku. Na okamžik povolil tlak, aby mohl bratrovi natáhnout spodní prádlo. Nato ho vzal do náruče a odnesl dolů. Dařilo se mu to bez problémů, protože krom muší váhy byl Bill tou hrůzou natolik zparalyzovaný, že nedokázal cokoliv říct, natož se vůbec hnout.
Dole se Billa okamžitě ujali záchranáři. Ukázalo se nakonec, že rána nebyla tak moc hluboká, aby se musela šít, že ji dramatickou dělala jenom ta krev. A té bylo hodně ne proto, že by nůž protnul nějakou tepnu, ale proto, že řez byl až moc dlouhý. Přesto si Billa pro jistotu odvezli na noc do nemocnice na pozorování.
Jako nejlepší pozorovací monitoring se však projevil Tom. Nenechal své dvojčátko bez dozoru ani ve chvíli, kdy byla zpěvákovi píchnuta uklidňující injekce. Trpělivě u něj seděl celou noc, aniž by zamhouřil oka. Zalomil to až doma, když je propustili.
Spal poměrně hlubokým spánkem, dokud ho neprobudila vůně kávy. Pousmál se, zakňoural něco ze spaní, nakrčil obočí a pootevřel jedno oko. Vzápětí otevřel i druhé, když je vykulil na tác, který byl položený na vedlejším polštáři. Na tácu byly dva kouřící hrníčky a vedle nich naservírované Tomovy oblíbené sušenky. A nad nimi se skláněl…
„Miláčku,“ usmál se Tom rozněžněle, ale úsměv zmizel, když Bill dal tác na noční stolek, stulil se k němu a Tom tak mohl vidět ovázaný krk. „Bolí to hodně?“
„Skoro vůbec,“ zavrtěl hlavou a zářivě se na Toma usmál. Samozřejmě, že ho to bolelo, že v ráně cítil jako by něco ostrého, ale byl to normální hojící proces a nechtěl Toma zbytečně nervovat. „Jen když víc mluvím,“ přiznal tiše část pravdy.
„Tak nemluv, miláčku,“ napomenul ho Tom vlídně a nabídnul mu svou náruč, do které se Bill instinktivně stulil. Tom ho pevně objal a přitulil k sobě, zatímco Bill mu mazlivě projížděl prsty copánky.
„Ani jsem ti ještě nepoděkoval… zachránil jsi mě,“ zašeptal a malinko přitom zkřivil tvář.
„Lásko, to ale nemusíš,“ zavrtěl Tom hlavou. „Ty můj blázínku, to je naprostá samozřejmost!“
„Ale i tak… jsi můj zachránce…. můj hrdina… a až mi bude líp… dostaneš odměnu,“ zamrkal Bill a prozatím schoval hlavu pod Tomův krk. Víc zatím riskovat nechtěl. Ale už teď věděl, že až se uzdraví, tak že dá Tomovi tu nejkrásnější odměnu ze všech…
autor: Áďa
betaread: Janule
..super nápad…ale chudák Bill…si to odniesol…ešte šťastie, že má Toma…:D…už sa teším na ďalšie skvosty od teba…:D…
No, já jsem normálně zklamaná xD, vidím Áďa, tak se připravuju na nějaké to vydírání, mučení a znásilnění, a ono kde nic, tu nic…naštěstí pro dvojčátka se nic z tohohle nestalo, a Tom už se může těšit na zaslouženou odměnu =) Super =D
[2]: Připravovala jsem se na něco podbného xD
Nic méně povídka byla skvělá, divím se že Bill žije xD Ale Tom jako hrdý kytarista bránící své dvojčátko..mm :-*
Áďi sepiš někdy zase něco sadistickýho xD Ovšem s HE xD
To bylo moc pěkný 🙂
A narozdíl od holek nade mnou mi tam teda žádný drasťárný nechyběly, tohle bylo tak akorát 🙂
Jooo i to se může stát…už jsem se ale lekla,že tam zas někdo umře