pokračování…
„Tak,“ pronesl spokojeně, když za nimi zapadly dveře. „Jsme doma!“
Pobaveně sledoval, jak se Tom rozhlíží kolem sebe. Ten sice už věděl, že tady je jeho nový prozatímní domov, ale stejně na tenhle pronajatý byt vůbec nebyl zvyklý, takže chvilku trvalo, než našel ložnici s jednou menší postelí. Lehce k ní dovrávoral, pak se mu ale svraštilo obočí a on zapřemýšlel.
„Sakra,“ zamumlal a zaraženě se podíval na Billa, stojícího mezi futry. „Hele, máme tu error, je tu jen jedna postel!“
„No a?“ opáčil nevzrušeně Bill. „Dyť se do ní vejdeme, ne?“
Tom se zatvářil velice překvapeně, zatímco Billovi se v očích rozsvítily ďábelské jiskřičky a trošku zahořely tváře, když se blížil čím dál víc, až stanul jen pár centimetrů od Toma.
„Takhle to myslím,“ zašeptal. Lehce položil dlaně na Tomovy boky a jemně, ale důrazně ho nasměroval tak, aby upadl na záda na měkkou matraci postele. Potěšeně se na svého nového kamaráda zadíval. Takhle se mu líbil, jak mu nohy visely ve vzduchu a jak před ním hajal na zádech s překvapeným výrazem. Přitahovalo ho to. Vzrušovalo ho to a výrazná hladina alkoholu v krvi to celé jenom umocňovala….
„A já budu spát tady,“ zašeptal a obkročmo se usadil na Tomově klíně. Jeho svítící oči upřeně hleděly do dredáčovy tváře a dlaně mu začaly bloudit po nadměrně velikém tričku. Tom byl v takovém šoku, že ze sebe nedokázal dostat jedno jediné slovo. Jenom pokorně ležel a nic nenamítal, zatímco Billovy hbité ruce si už našly cestičku pod tričko, které právě pomalinku vyhrnovaly a přetahovaly přes hlavu. Pak se však vrátily a začaly hladit hebkou, dobře osvalenou hruď. To se Tomovi líbilo, moc. Plně se uvolnil a poněkud přimhouřil oči. Ne však dost na to, aby neviděl, jak se k němu Billův obličej blíží.
„Uvolni se a buď v klidu, já už se o všechno postarám,“ zašeptal Bill vášní zastřeným hlasem a vzápětí se vpil do sametových rtů, které ho lákaly od první chvíle, kdy dredatého chlapce uviděl. A Tom se nebránil, naopak začal spolupracovat. Napřed se políbili jenom rychlou dětskou pusinkou, pak ale začali své hebké polštářky o sebe navzájem otírat, a teprve po chvíli Tom uvolnil jejich sevření a pootevřel je, aby Bill mohl jeho ústa prozkoumat svým jazykem. Přivíral oči a vzdychal blahem, když cítil, jak kulička Billova piercingu opatrně zkoumá jeho patro, a sám zapletl svůj vlastní jazyk do vášnivého tance. Kdyby ty dvě mrštná háďátka někdo viděl, jevilo by se mu to, jako by tančila nějaký rituální tanec, který čím dál víc nabýval na rychlosti…
Když se od sebe ti dva oddělili, aby nabrali do plic trošku vzduchu, Bill stiskl koleny Tomovy boky o něco pevněji a provokativně zakroužil pánví. Nemusel se snažit dlouho, Tom jenom o pár vteřin později táhle zasténal a Bill ucítil, jak ho do rozkroku tlačí právě probuzené vzrušení. Spokojeně se usmál a suverénně rozepl Tomovi pásek i kalhoty, které sroloval i s boxerkami ke kotníkům, odkud putovaly bez ladu a skladu na zem. A pak vydechl obdivem. Takhle to Tomovi slušelo nejvíc za celých těch necelých čtyřiadvacet hodin, co ho znal. Nehodlal však promarnit příležitost. Sám si shodil tričko a trošku se stáhnul zpátky, aby měl lepší přístup. Mírně zatlačil do Tomových stehen, aby je od sebe ještě trošku oddálil. Kdyby nebyl tak opilý, asi by si nikdy nic takového netroufl, příliš by se styděl, teď však jeho tělem zmítala lavina vášně, kterou potřeboval neodkladně ukojit. Nadechl se a uchopil Tomův penis. Napřed na něj jenom prudce dýchl a olízl jej po celé délce, načež si ho bez váhání zasunul hluboko do úst a začal velice intenzivně sát. Jednou rukou přitom masíroval Tomova varlata a druhou zamířil do svého vlastního klína, kde se jeho přirození také hlásilo o pozornost. Stiskl jej a hladil, ale bylo mu jasné, že teď má přednost Tom, on sám přijde na řadu až za chvíli. Zintenzivnil tempo sání a jemného skousávání, přičemž mu Tomovy výkřiky zněly jako ta nejkrásnější hudba, kterou kdy slyšel. Sál mocněji a mocněji, dokud se Tom naposledy nezazmítal a nenaplnil jeho ústa bělavou tekutinou…
S úsměvem všechno spolykal a pro jistotu ještě jazykem důkladně očistil Tomův penis, aby na něm neulpěla ani kapka, načež sám sebe konečně zbavil veškerého zbývajícího oblečení. Jemným tlakem donutil dredatého chlapce, aby se přetočil na bříško, a když se tak stalo, naklonil hlavu k jeho zadečku, a srdce se mu už podruhé během několika minut rozbušilo bezmezným obdivem, když viděl ty krásně vypracované svaly na obou půlkách.
„Máš nádherný zadeček,“ neodolal a zašeptal do šera pokoje.
„Líbí se ti?“ zeptal se Tom a vyšpulil jej ještě víc. Zpočátku se sice Billova chování trošku bál, ale teď si to všechno užíval.
„Jo, líbí,“ potvrdil Bill. „A to tak, že moc. Že ho chci teď hned.“
Naslinil si jeden prst, zakroužil jím kolem Tomova vstupu a opatrně zatlačil. Tom vyjekl a okamžitě se prohnul v zádech jako luk, když však mezi lopatkami ucítil Billovu dlaň a slyšel konejšivé Ššššššt!, zase se uklidnil a položil se zpátky na matraci. Ležel a vnímal, jak se v něm Billův prst pohybuje tam a zpátky, a jak postupně přibývají další dva. Byl to docela nezvyklý tlak, ale Tom se snažil ležet v klidu a uvolněně. Koneckonců to nebylo nic nepříjemného, ba naopak. Uvolnil každičkou buňku svého těla a slastně vydechl. A to byl okamžik, na který Bill čekal. Lišácky se pousmál, vytáhl prsty ven a natlačil se na Tomův zadeček pánví.
„Bille – „
„Neboj se, Tomi,“ přeruší ho Bill. „Vím, co dělám. Lež v klidu a ničeho se neboj, bude se ti to líbit.“
Nato, že mu v žilách kolovalo příliš mnoho alkoholu, zněla jeho poslední věta velice střízlivě, a možná to bylo právě tohle, co opilého Toma poněkud ukonejšilo. Poslechl ten krásně znějící hlas, který mu dominantně oznamoval, co má a nemá dělat, a ležel úplně nehnutě – dokud nepocítil na svém vstupu silný tlak. Sykl, ale zatnul zuby. Když však do něj Bill vniknul, vyjekl bolestí. Škubl sebou, Bill si ho ale pevně přidržel za boky.
„No tak,“ šeptal mu do ucha, přičemž jemně skousával kůži na Tomově krku. „Něco snad vydržíš, ne? Přece nejsi z cukru… Cukrovým vatám je do gripenů vstup zakázán, abys věděl,“ zaculil se, malinko se oddálil a pak do Tomova těla poprvé přirazil. Oba vyjekli, Bill slastí, Tom bolestí. Ovšem stačilo jen několik málo minut, aby si Tom na ten velice nepříjemný pocit v těle zvyknul, a posléze začala síla a rychlost Billových přírazů překonávat jeho bolest. I jeho hlas postupně přešel z bolestných vzdechů na euforitické oktávy. Dokonce i začal vycházet vlastním pozadím vstříc Billově akčnímu penisu a nevnímal ani, že ho černovlasý chlapec tiskne čím dál tím pevněji a křečovitěji. Jenom zaznamenával, že jejich hlasy znějí ve stejné tónině a že spolu tvoří nádherný akord. Ach Bille… jsi tak úžasný…
„Aaaaaaaaach!“ vyjekl najednou prudce Bill, když naposledy přirazil a ucítil, jak ho opouští veškeré napětí v klíně a místo něj ho zaplavuje neuvěřitelná vlna úlevy. Skácel se na Tomova záda a zazubil se, když viděl, jak dredatý chlapec rychle kmitá zápěstím ve svém vlastním klíně, aby i on dosáhl toho krásného pocitu. Až když se mu to povedlo, zůstal klidně ležet.
Kdyby ty dva někdo viděl, tak by je snad považoval za umělecké sousoší, než za dva mladé chlapce. Pasovali jeden k druhému a byli si neuvěřitelně podobní. Jediné, co je lišilo, bylo jméno a rodokmen krve, proudící jejich žilami. I když, možná to bylo právě jejich štěstí, díky tomu nehrozilo, že je budou odsuzovat zákony za trestný rodinný vztah. Přestože si oba, už jen po těch pár hodinách, co se znali, připadali jako bratři, oba si teď uvědomovali, že ač jsou opilí, tak se do sebe zamilovali. Čistou neposkvrněnou láskou, která čišela přímo z nejtajnějších hlubin jejich mladých srdcí. Kdyby se nebyli dnes tak opili, možná by to nebylo zašlo tak daleko, ale ten cit by se tam stejně nejdýl během několika dnů projevil. A s tímhle vědomím oba ve vzájemném objetí, poté, co si vyznali lásku, usnuli hlubokým a ničím nerušeným spánkem, plným těch nejkrásnějších snů…
„Bille! Já se tak těším!“
„No jo, já vím, říkáš mi to už popátý.“
„Já vím, ale když já si nemůžu pomoct…“
„Však já to znám,“ usmál se Bill a věnoval Tomovi něžnou pusinku. „Víš… ta tvoje nedočkavost mi úplně připomíná mě samotnýho, když jsem letěl poprvý sám. Taky jsem byl tak natěšenej.“
„Jasný,“ přikývl Tom a snažil se, aby jeho tváře ztratily nádech provinilé narůžovělosti pramenící z toho, že od rána nemluví o ničem jiném než o tom, že dnes nastal den Dé. Poprvé poletí ve svém vysněném gripenu… a Bill mu slíbil, že mu možná na konci dovolí stroj chvíli řídit. To je snad jenom sen. Po pouhých pár dnech na letišti poletí gripenem… a ještě k tomu s Billem. Může být snad něco hezčího, než se vznášet se svojí láskou vysoko v oblacích? Jedinou nevýhodou tady bylo, že jak přední, tak zadní pilotní kabinka jsou určené jen pro jednoho člověka, takže nemůžou sedět vedle sebe. Ale je tam to částečně otevíratelné okýkno, takže se určitě nic nestane, když bude otevřené natolik, aby Tom mohl Billa objímat kolem krku… Tuhle myšlenku si však dredatý chlapec nechal jenom sám pro sebe. Chtěl tím Billa překvapit. Sice se za těch pět dní, co se znali, poznali natolik, že měli pocit, jako by vedle sebe vyrůstali odmalička, ale tohle si Tom říct radši netroufl, ačkoliv v koutku duše věděl, že zamilovaný Bill by to zajisté neodmítl. Jen ať má ten černovlasý krasavec překvapení…
„Tak můžem?“ zeptal se o něco později Bill, když už oba seděli ve stíhačce, on ve přední a Tom jako učeň v zadní pilotní kabince. Oba byli připoutáni bezpečnostním pásem a oba měli na uších sluchátka, z nichž přes tvář ke rtům vybíhal tenoučký mikrofonek.
„Můžem,“ potvrdil Tom. Srdce mu bušilo jako splašené. Věděl sice, že jeho knipl je plně připravený k použití, dohodli se však s Billem, že první let se Tom jenom proletí a pokud si to zkusí, tak na konci, ne – li až při příštím tréninku.
„A opravdu si seš jistej, že chceš hned při prvním letu absolvovat akrobacii?“ ujistil se naposledy Bill.
„Jasně, vždyť jsem ti to říkal už několikrát!“
„Já vím, jenom jestli sis to nerozmyslel,“ zaculil se Bill. Naposledy se otočil na Toma a věnoval mu přes okýnko krásný úsměv, načež se zaposlouchal do pokynů z hlavní věže, kde mu radar udával informace o stavu vzduchu. Teprve když se ozvalo povolení ke startu, zhluboka se nadechl a vyjel z hangáru. Napřed se velice pomalu rozjížděl po runwayi, hezky v klidu, pomalu, času bylo dost. Objel takhle kousek letiště a Tom viděl, jak se pomaloučku, ale jistě blíží k zatáčce, kde to všechno začne. Srdce mu bilo čím dál zběsileji a dlaně se lehce potily. Čekal na vteřinu, kdy zahnou vpravo…
Bill natočením kniplu přiměl těžký stroj, aby se stočil doprava a s Tomem se v tu chvíli samou euforií zatočil celý svět. Motory totiž ve vteřině na Billův pokyn z jemňoučkého žbrblání zařvaly ohlušujícími decibely, a jakmile byla zatáčka vpravo plně vytočená, letadlo se z pomalého popojíždění zběsile vyřítilo vpřed. Akcelerace byla tak nečekaně silná a rychlá, že to Toma úplně natisklo do sedačky. Tváře jako by se mu propadly do vnitřku čelistí, oči jako by mu snad chtěly vypadnout z důlků a žaludek jako by měl plný kamení. Začalo se mu velice těžce dýchat, jak se stroj pohyboval divokou rychlostí vpřed. Měl pocit, že nedokáže pohnout ani jediným svalem a rychlost byla čím dál větší…
A najednou ucítil lehké hopnutí, jak se stíhačka vznesla do vzduchu, kde stále zrychlovala a zrychlovala, přičemž nabírala výšku. Kdyby Bill letěl sám, tak by se vznesl téměř kolmo k nebi, ale protože věděl, že Tom letí v gripenu poprvé v životě, nechtěl jeho žaludek vystavovat takovému šoku. Proto stoupal na svůj způsob velice pozvolna. Však on Tom ještě dnes zažije, co to je strmé stoupání… Obletěl s ním dvě větší kolečka kolem letiště, zatímco Tom to všechno užasle sledoval. Urovnal si na dredech sluchátka a slyšel stejné instrukce z navigační věže, jako dostával Bill. Teprve když doletěli druhé kolečko a byli už v solidní výšce, Bill se na Toma otočil, ačkoliv přes okýnko nebyl slyšet.
„Můžem?“ odezíral mu Tom ze rtů. Natáhl se, otevřel okýnko a objal zezadu Billa kolem krku.
„Můžem!“ potvrdil.
„Tak mě teď radši pusť a drž se!“
Tom, ač nerad, poslechl, co mu Bill řekl… a v tu chvíli měl pocit, že pod ním letadlo zmizelo, že padá vzduchem přímo k zemi. Jenomže to byl jen klamný pocit, Bill totiž stroj natočil, aby se střemhlav řítil přímo k runwayi, přičemž nabíral čím dál vyšší rychlost. Tomovi se sevřelo srdce. Tohle skutečně nebyl let v malém letadýlku. Tady byla rychlost, síla, prostě všechno, mnohonásobně větší a výraznější… a Tom dostal strach, když viděl, jak se k nim země blíží rychlostí blesku.
„Bille, ne! Zabijem se!“ zařval, aby ho přes kvílící motory vůbec bylo slyšet.
„Ale prdlajs!“ odpověděl stejně hlasitě Bill. „Neletím poprvý! A navíc… chceš přece dělat vzdušnou akrobacii v gripenech a alkách, ne? Tak si nestěžuj a užívej si to!“
Trošku ho zamrzelo, že musel Tomovi odseknout právě takhle tvrdě, ale neměl rád, když na něj někdo mluvil ve chvílích, kdy řídil letadlo. Věděl totiž, že tady vše závisí na každé vteřině, stačí nanosekunda nepozornosti a může je to stát život. Proto Toma takhle odpálkoval a pozorně se soustředil na informace na jednom z mnoha budíků, který mu ukazoval, kolik metrů mu zbývá k zemi. Počet se rekordní rychlostí snižoval a asfalt runwaye jim vycházel vstříc…
Těsně nad ním Bill prudce trhl kniplem a střemhlavý let ukázkově vyrovnal. Chvíli letěl jen tak rovnoběžně s dráhou, pak ale začal ve spirálách stoupat. V pravidelných otočkách zase nabral výšku a opět se spustil k zemi. Když však znovu vyrovnal, aby nenarazili na asfalt, převrátil letadlo o sto osmdesát stupňů, takže teď letěli hlavou dolů.
„AAAAAA!“ vyjekl Tom. Tenhle manévr sice viděl ze země už mnohokrát, ale prožít to na vlastní kůži, řítit se v mnohasetkilometrové rychlosti vzhůru nohama, to byl na jeho nervy a žaludek záhul. A když Bill opět začal ve spirálách stoupat a vysoko ve vzduchu začal s letadlem dělat různé obraty a prudké otočky, ztratil Tom po pár vteřinách absolutně veškerou orientaci. Už nevěděl, kde je nebe a kde je zem, vnímal jen, jak si stíhačka proplouvá a hraje se vzduchem, jako by měla svou vlastní duši a vůli. Nebylo mu sice na zvracení, ale už se mu začala lehce točit hlava. Musel se něčeho přidržet…
Prudce se nahnul dopředu a objal Billa kolem krku. Ten vyjekl, avšak neřešil to. Po chvíli chtěl ale Toma ze sebe sundat.
„Tome, ne! Pusť mě!“
Tomovým tělem se však právě na plné obrátky rozproudila vášeň.
„Ale já se tě chci držet,“ křikl, aby mu Bill dobře rozuměl, a předklonil se tak, aby se jeho krku mohl dotýkat rty. Rukama přitom sjížděl na jeho hrud a nevšiml si, že gripen se ve své závratné výšce o několik metrů propadl.
„Tomi,dost!“
„Ne, já tě chci, lásko!“
„Já tebe taky, ale jestli mě hned nepustíš, nebudu se moct soustředit a vymelem se!“ začal Bill lehce panikařit, protože Tomovy dotyky na něj působily mnohem silněji, než pokyny operátora. Začal se soustředit na to, jak mu jeho dredatá láska mne přes tričko bradavky a úplně zapomněl na to, že pustil knipl, když se začal pod Tomovými dlaněmi prohýbat. Oba chlapci si toho všimli, až když se letadlo začalo propadat…
„Co… ne, Tome!“ zaječel Bill, zbledlý hrůzou. Viděl, jak se k nim zem rychle blíží, jak byl však v blouznivém opojení, zmocnil se ho takový šok, že najednou nedokázal uchopit knipl a vyrovnat jím let.
„Co je?“ ozval se Tom, který si ničeho nevšiml, všechno to měl totiž za další Billův letecký manévr.
„Tomi, my padáme! Nemůžu řídit!“ zařval zoufale Bill. Tuhle situaci ještě nikdy nezažil a proto se s ní teď nedovedl vypořádat, byl v takovém šoku, že se nedokázal ani hnout.
„Co… tohle neděláš ty?“ odtrhl se od něj Tom a i jemu se hrůzou rozšířily zorničky, když viděl, jak se runway nebezpečně blíží. „No doprd…“
Byl to však on, kdo se z toho šoku, který trval jenom pár vteřin, pro ně však celou věčnost, probral jako první. Nechal Billa, ať s hrůzou zírá na blížící se zemi, která byla od nich už skutečně jenom několik málo desítek metrů, a prudce chňapl po svém kniplu. Ani sám nevěděl, co dělá, avšak instinktivně jím škubl, přičemž křečovitě zavřel oči. Byli už příliš nízko, tohle se vyrovnat nedá. Bill měl pravdu, je konec. Očekával prudký náraz, aby v něm oba dva našli svou smrt…
Když se však delší dobu nic nedělo, odvážil se otevřít oči. A jaké bylo jeho překvapení, když viděl, že letí těsně nad dráhou! Nedokázal tomu uvěřit. On to dokázal! Poprvé v životě určil směr letu gripena a rovnou jim tím zachránil oběma život! Nasměroval stíhačku zpět do vzduchu, načež se na něj posléze otočil Bill. Ve tváři byl pořád hrozně bledý a po spáncích mu stékaly čúrky potu, ale přesto mu v očích zářil obdiv, když se podíval na Toma.
„Dokázal jsi to,“ hlesl, až se to ve hluku z motorů téměř ztratilo. „Zachránil jsi nás!“
Tom se na něj jenom šťastně podíval… a Bill ho do konce letu už nechal řídit. Sice nedělali takové piruety a obraty, jako když řídil on sám, radil však Tomovi v prvních krůčcích. Společně prožívali Tomovu radost při prvních otočkách a při prvotním zrychlování i zpomalování, dokud nedostali pokyn k přistání a Tom za Billovy pomoci opatrně nedovedl gripena na pevnou zem, kde už zcela volným krokem zajeli do hangáru…
„Ufff,“ zvrátil se Bill do sedačky, místo aby vystoupil. „Tak na tenhle let nikdy nezapomenu…“
„Já taky ne,“ zašeptal mu Tom zezadu smyslně do ouška. Opustil kabinu a když Bill otevřel dveře té svojí, vmáčkl se k němu dovnitř. Bylo tam sice dost málo místa, ale to Tomovni nevadilo. Okamžitě Billa objal a dychtivě se vpil do jeho rtů, přičemž černovlasý chlapec neváhal a doteky a polibky mu vášnivě oplácel. Obou se zmocňovala posedlost tím druhým. Netrvalo dlouho a oba měli na sobě už jenom boxerky, zatímco okna stíhačky se mlžila pod jejich vzrušeným dechem.
„Tomi… ach Tomi!“ vzdychal Bill se zavřenýma očima, zatímco Tom se na jeho klíně silně pohyboval. Třel se o Billa tak dlouho, dokud necítil, že je plně připravený. Poposunul chlapce na sedačce ještě trošku níž, aby měl lepší přístup, zapřel se rukama o opěrku sedačky a opatrně, aby to Billa moc nebolelo, do něj vniknul.
Kdo by právě šel kolem hangáru, asi by se divil, co se ze ztichlého gripena ozývá za zvuky, nikdo však kolem nešel. Každý si dělal svou práci, takže Bill s Tomem měli absolutní soukromí. Stačilo ještě několik minut, aby se jejich těla vzepjala ve vlně rozbouřené dychtivosti…
„Tomi,“ dýchal prudce Bill, zatímco se snažil vydýchat se z divokého orgasmu. „Tomi… miluju tě!“
„Já tebe taky, Billí!“ špitl mu Tom do ucha. Ještě nějakou chvíli se k sobě tulili, dokud se pot na jejich tělech nezačal ochlazovat natolik, aby jim způsobil husí kůži. Rychle se tedy oblékli a oba opustili pilotní kabinu.
„No, sice je tam málo místa,“ poznamenal Bill… „Ale už se moc těším na další let.“
„To já taky, lásko,“ zamrkal na něj spiklenecky Tom, načež se ruku v ruce vydali na oběd…
autor: Áďa
betaread: Janule
twl já už se lekla jka to bude hnus konec ale krásná povídka x)
to byla nádhera! Já ty jejich střemhlavý lety, piruety a otočky prožívala s nima…uplně sem cejtila jako když letim taky…..bylo to úžasný!!!
No nějak rychle se wzpamatowali ze šoku hošánci:-D
Bomba Áďo, asi přehodnotim swuj názor na letadla;-)
Waa když jsem to četla pomalu sem zepoměla dejchat xD Něco užasnýho toto ♥
oh to bylo napínavý! Jako Ta povídka mě jaxi nalákala… ale o tom si mužu nechat zdát xD to bylo užasny…
Když jsem četla, že kluci málem spadli, tak jsem si řekla: "ajajajaj, zase Áďa, to nevidím moc dobře… to beztak zase skončí špatně" a začala jsem smutit 😀 Dokonce se mi to nechtělo ani dočítat, jelikož jsem dneska nějak naměkko a měla jsem strach, že bych se tady rozbrečela.
Omyl, Tom mě naprosto dostal. Sice jsem si myslela, že by tam autorka mohla trochu zařadit i Toma, aby nevypadal jako nezkušený blbeček, ale že se takhle vyznamená… No kdo by to čekal? 😀
Být Billem bych mu hned jednu liskla, protože jen díky Tomovi málem zhebli… =D
U povídky jsem se ale stejně musela smát, i když tam rozhodně nic vtipného nebylo.
Povídka na mně působila tak klidně, prostě jako odreagování po náročném dni… A Billa jsem naprosto obdivovala, teda spíš Áďu… K letadlům nemám moc kladný vztah a jak se teďka zřítil ten airbus, tak mám dokonce menší fobii, ale tahle story můj názor naprosto změnila. Neuvěřitelné, co se mnou děláš, holka =)
Uh, možná jsem se trochu rozkecala ale ty si to určitě zasloužíš. Všechny ty jejich otočky, piruety, a akrobatické kousky jsem prožívala s nimi, jako kdybych tam byla a všechno viděla na vlastní oči… ♥♥♥ Naprosto boží, ani tisíce slov by nevyjádřilo, jak se mi povídka zalíbila… ♥♥♥ Máš můj velký obdiv, tohle je prostě trhák letošního léta =DD
V istej časti tejto poviedky ma začala chytať srdcová slabosť 🙂 Vzhľadom na to, čo sa v posledných dňoch deje okolo toho nešťastného francúzskeho letu, by som veľmi ťažko niesla, ak by sa tí dvaja zabili… chvalabohu, a hlavne chvála Tomovi, to prežili v zdraví, aj keď, nebyť Toma, tak by žiadne takéto šoky nemali… No proste, v tvojich poviedkach adrenalín jednoducho nemôže chýbať, že? 🙂 Som zvedavá, koľko by ho u mňa momentálne namerali 😀 A kedy bude teda Chaos v duši? Už mi chýba 🙂
tak to jsem moc ráda, že se vám to líbilo, jak je v úvodu, byl to jen takový dočasný nápad, spíš myšlenkový zkrat a já se bála, aby to nebylo spíš o letadlech než o našich twinsátkách…
jinak letadla mám ráda a gripenem bych teda letěla ted hned okamžitě, jenže do toho se běžný smrtelník nedostane :´( takže se budu muset spokojit s tím, že se mi snad jednou za ix let povede letět k moři… pokud to někdy do budoucna klapne 😀 a že se to tady objevilo společně s tím reálným neštěstím Airbusu, to je fakt jen náhoda, nikoliv inspirace…
zuzana: už je napsaná necelá půlka další kapitoly 😀 já vím, že to ted zanedbávám, ale ted už se to kolem mně trošku uvolňuje, takže by tady mohl být další díl hádám tak do týdne… ale fakt nevim, ale pokusím se máknout si 🙂
Sauriel: taky jsem to s nima prožívala, když jsem to psala 🙂
Bitter: sakra, tak to mám na tebe takovej zhoubnej vliv koukám 😀
a všem ještě jednou díky za komenty a doufám, že jste si čtení užili tak, jako já si užila psaní 🙂 :-*
Tak nový nápad. Jsem příjemně překvapena. Dnes mi to náramně zpříjemnilo cestu do práce a teď se tady místo dozoru nad těma špuntama věnuju datlování komentáře. Doufám, že se mi tam nepozabíjej. :o)
No a jak už o mně víš, tak vyloženě upřednostňuju jednodílovky se sexem. Tady byl nejen ten, ale ještě jako bonus dobrej příběh, takže shrnuto podtrženo = spokojenost nejvyšší. Jen na představu kluků – pilotů jsem si musela chvíli zvykat, ale pak už to bylo v pořádku, srovnala jsem se docela rychle. A taky se ti musím přiznat, že když se ti dva řítili k zemi, tak mi úplně zatrnulo a říkala jsem si "a jéje, máme tu další Ádinu katastrofu". Nakonec se vše v dobré obrátilo, což se mi upřímně ulevilo a ta třešnička v kokpitu ten úlek perfektně smázla. :o)
[9]: teda, tak to pozor, aby ti špunti nezruinovali chodbu 🙂 navíc… ti, pokud se pozabíjej, tak se z toho v dnešní době vylížou raz dva, aby mohli začít nanovo 🙂
teda… jak máte všichni za to, že píšu výhradně katastrofy 😀 kam na ty vize chodíte? O:-) tak se kluci trošku prolítli, aby to nebylo monotónní a je to 🙂
wau.. teda to byl úžasnej nápad! Moc se mi ta povídka líbila.. prostě skvělý!:)