autor: Abby
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Popravdě, vůbec se mi tahle povídka nelíbí, pochmurná nálada by se neměla motat do povídek…
Velká opravdová láska ukáže svou sílu jen tehdy, podaří-li se jí z dvou milenců, slabých lidí, udělat tvory nebojící se ani změn, ani neštěstí, ani rozloučení, ani nemoci, ani života a smrti.
Slzy..
Stál tam neschopen pohybu, slova, nebyl schopen normálně uvažovat. Co jen to proboha udělal?
Bezmocný…
Stál tam neschopen pohybu, slova, nebyl schopen normálně uvažovat. Co jen to proboha udělal?
Bezmocný…
Ležel tu před ním. Jeho bráška, jeho životní láska a zároveň někdo, jehož životní neštěstí způsobil. Ochrnutí milovaného člověka je dostatečný trest za nezodpovědnost…
Lítost…
Lítost…
Hleděl mu upřeně do očí, v těch očích měl vepsanou lásku. Lásku k němu? Proboha proč? Pořád se ptal na miliony otázek… Ale na žádnou z nich nedostal odpověď.
Nepohnou se…
Krásná ústa, z nichž se dřív ozývalo spoustu sladkých slov, vyznání lásky, naivních ideálů, vzdechů, vzlyků… už se nepohnou, jak by mohly? Jeho bratr už celý rok nepromluvil.
Vina…
Právě vina ho sžírala za živa, strašlivým způsobem, byla to muka.
Vzpomínky…
Minulost… pálila. Nechtěl na ni vzpomínat, ale on, Bill, ten malý tvoreček, mu to neusnadňoval.
Prosba…
…se linula z úst jeho bratra, nemohl tomu uvěřit. Po roce, po nekonečném roce plném utrpení, bezmocnosti a pocitu méněcennosti…
Odpor.
Ovšem prosba, jež na jeho bedra byla položena, ho ohromila ještě víc. Vyhýbavě kroutil hlavou, nemohl tohle udělat… „Tommi, odpoj ty přístroje, nemůžu takhle žít, já tě prosím, já… miluju tě.“
Obětování se…
Pomalým, rozklepaným krokem došel ke svému bratrovi, k jeho lásce. Naposledy se k němu sehnul…
Vášeň…
Sehnul se k jeho rtům, k těm měkkým polštářkům, k té nejsladší čokoládě. Políbil, pohladil, pofoukal…
Pohled…
Ještě naposledy se na svou lásku zakoukal, pohladil, přesvědčil o lásce…
Loučení.
Usměvavý pohled bratra mu dodal sílu, odpojil bratra od přístrojů, vyndal mu z rukou všechny ty ošklivě vypadající hadičky, bratr je nesnášel…
Most.
Když přelézal kamenné zábrany zdejšího mostu, usmíval se, nebylo proč být smutný…
„Jdu za tebou, bráško.“
Konec?
Jistě že ne… ZAČÁTEK
autor: Abby
ale já bych bez pochmurnejch nálad nenapsala žadnou povídku…. moje povídky píše nálada….
tady ta povídka je fakt krásná!nádhera
mě se to teda líbí…..ten konec smutnej ale upá ááách
to je..naprosto dokonalý..pláču tady jak malá želvička..=´( úplne perfektni…to musím prečíst ješte jednou =´(=´(
ty vole!!!mne picne to byola uzasny!!!!!!
nadherny!! 🙂 tohle se ti fakt moc povedlo!
Skvělý nápad! Povídka se mi moc líbí..! 🙂
Nemám ráda takovýto povídky, tím nechci nějak urážet autorku nebo tak, je to strašně krásný a pěkně se to čte,ale vždycky mám z takovejch povídek akorát strach..