autor: Áďa
Ahojky všichni :), tak jsem tady s tou slibovanou jarní povídkou 🙂 zároveň bych se chtěla omluvit všem, kdo čtou Chaos i Kruh za dočasné zdržení, ale bohužel se naskytla chyba v Matrixu. Takže se tímhle ještě jednou omlouvám, ale nebojte, pokračování bude, hned jak budou příznivější podmínky 🙂 tak si zatím užijte tuhle povídku, snad se vám bude líbit 🙂
Hřejivé sluneční paprsky si prodraly cestu skrz ranní červánky a sluníčko vykouklo na svět. Vysílalo své dlouhé zlaté prsty, aby ze všech koutů vytlačilo noční tmu a chlad. Teplý zlatý svit se dostal všude, ozářil mladé lístečky stromů a keříků, zatřpytil se na kapičkách rosy, které zdobily malé pavučinky i stébla svěží trávy a průzračný vzduch naplňovalo radostné cvrlikání ptáčků, kteří dávali najevo radost nad příchodem nového dne.
A přece se našel někdo, kdo se z nádherného ranního jitra neradoval. Zlatá barva již přebíjela temně nachovou, když ji sluníčko vyslalo, aby pošimrala po tváři spícího černovlasého chlapce. Ve spánku vypadal jeho obličej klidně a uvolněně, ale každý by poznal, že před usnutím plakal. Řasy byly slepeny a na očích byla znát lehká opuchlost. Přesto se však teď lehce usmíval, protože prožíval poslední vteřiny nádherného snu těsně předtím, než se mu pod září sluníčka zachvěla víčka a na svět se podívala dvě kukadla barvy mléčné čokolády. Bill se chviličku ještě usmíval, stále ještě prožíval opojení ze snu. Jak ale otočil hlavou, uvědomil si drsnou, krutou realitu a jasnou hněď v jeho očích rozpil nový příliv slz, když prsty zašmátral pod polštářem. Vytáhl zlatý rámeček a při pohledu na fotografii, se mu rozechvěly rty a poté i rozklepala brada.
Ano, na fotce bylo jeho dvojčátko. Tom měl výraz naprostého štěstí a jeho oči tak jasně svítily. Bill se zahleděl do bráškova obličeje, tolik identického s tím jeho, Tomovy rysy se mu ale rozmazávaly, jak na lesklé sklo, chránící fotografii, dopadaly nové a nové slzy. Proč? Proč se to muselo stát právě jemu? Proč zrovna on se musel zamilovat? Vůbec neřešil, že to bylo do kluka, vždyť už několik let tápal ve své vlastní orientací a popravdě řečeno, ani ho to moc nezajímalo, lásce se prostě nedá poručit a jestli se zamiluje do holky nebo do kluka, to neřešil. Ale aby to bylo do brášky? S jakýmkoliv jiným klukem by to šlo, jenže tohle by byl incest, který se krutě trestá zákony! A aby mu to alespoň nějak naznačil? To je vyloučeno! Jeho bratr by ho měl v tu chvíli za zvrhlého zvrácence a zřekl by se jej i jako sourozence. Billovi tedy nezbývalo nic jiného, než se před bráškou přetvařovat a těšit se přitom na noc, kdy ho ze zlomeného srdíčka alespoň na pár hodin vyléčí konejšivá náruč spánku, ukolébávající ho do říše snů. Do té říše, kde jedině byl šťastný. Do říše, v níž mu Tom projevoval lásku a náklonnost. Do říše, kde byli oba šťastni a v bezpečí před nějakými šílenými zákony…
Naposledy popotáhl a otřel si uplakané oči. Oblékl si bledě modré džíny a sytě černé tričko s motivy krvavě rudých hvězdiček, velice podobných té, kterou měl na bříšku. Jak často snil o tom, že ho po ní Tom jednou pohladí, něžně a z čisté lásky… V očích ho opět zaštípalo, tentokrát ale svůj pláč ovládl a udržel pod kontrolou. Přešel do koupelny, kde si vyčistil zuby, umyl obličej studenou vodou a pročesal si hladké havraní vlasy, načež se na svůj odraz smutně pousmál. Temná čerň jeho vlasů a trička ještě více podtrhovala jeho alabastrovou pleť, připadal si jako oživlá mrtvola. Přesto si ale nemohl pomoci, trička, mikiny či svetry poslední dobou v jiné barvě než v černé zásadně nenosil. I když mu díky jeho výraznému pohubnutí a kruhům pod očima neslušela tolik, jako dřív, byla to prostě jeho barva. Dávala najevo stav jeho mysli, zranění jeho srdce a jeho pochmurnou náladu. Jak nádherná to byla barva…
Odešel do pokoje se nalíčit. Ke stolu si přitáhl zrcátko, vlasy pro tu chvíli stáhl čelenkou, aby se mu nepletly do obličeje a rozechvělými prsty si začal nanášet make up a pudr. Oči zaprášil uhlově černými stíny, a když bylo po všem, divil se úplně stejně, tak jako posledních několik dnů, že si roztřesenou rukou, vedoucí kajalovou tužku a zhušťující řasenku, nevypíchl ani jedno oko. Stáhl z vlasů čelenku a prohrábl je rukou, aby je měl v lehkém rozcuchu, ví, že to tak Tom má rád, vždy ho silně iritovala vůně laku na vlasy, tak proč ho tím zbytečně dráždit? I když Bill věděl, že Tom jeho city nikdy nebude opětovat, stejně v jeho srdci poblikával plamínek naděje. Ta však den po dni skomírala víc a víc…
Potichu jako myška se proplížil do kuchyně a začal chystat snídani. Nechtěl Toma vzbudit, proto dělal co možná nejmenší hluk. Věděl, jak moc jeho dvojče miluje palačinky, proto neváhal, vytáhl pánev a potřebné suroviny a pustil se do díla. Skutečně, o chvíli později se kuchyní rozlinula lahodná vůně, byla však tak silná, že Bill musel na chvíli otevřít okno. Na pár vteřin potěšeně nastavil svou tvář rannímu vzduchu, pak se ale vrátil ke sporáku, aby se jeho dílo nepřipálilo. S úlevou dodělal poslední palačinku, načež vytáhl talíře, pečlivě placičky promazal jahodovou marmeládou, sroloval je do úhledných trubiček a nazdobil je šlehačkou a stříkanou rozehřátou čokoládou. Talíře pro sebe a pro Toma položil na stůl, přidal dvě skleničky s horkým kakaem a čekal. Vůně byla tak silná, že Toma musela určitě probudit. Ale co když ne? Bill tedy vstal a šel ke kuchyňské lince, aby našel podnos, na kterém bráškovi snídani donese. Tolik se těšil na jeho radostný a překvapený výraz…
Zaskočeně sebou trhl, když bouchly domovní dveře a ozval se od nich hluk. Jak to? Copak Tom nebyl přes noc doma? Bill se zmateně otočil, právě včas, aby viděl, jak do kuchyně vrávorá Tom, pevně k sobě tisknouce drobnou blondýnku. Oba měli ve tvářích vysmátý výraz, v očích jim plála šílenost a neuvěřitelnou rychlostí kolem sebe šířili silný alkoholový a cigaretový opar. Tom se přiopile rozhlížel po kuchyni, až se jeho oči zastavily na talířích s palačinkami.
„Jééé, Bille! Tys nám udělal palačinky! Ty seš hodnej!“
Vlekl chichotající se dívku ke stolu, pak se ale zarazil. Tupě se snažil na Billa zaostřit, pak promluvil.
„Vy se asi ještě neznáte, co? To zmalovaný holčičí zjevení je ve skutečnosti kluk, dokonce můj brácha a jmenuje se Bill,“ vysvětloval blondýnce, která se při jeho slovech zahihňala, zatímco Billovi do očí vstoupily slzy. Statečně se držel, aby je nevypustil přes okraje víček, ale nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží… „A tohle je Simone, moje holka, prostě ta největší děvka z mejch snů, kterou jsem vždycky chtěl, a teď ji konečně mám!“
Nato si dívku k sobě pevně přitáhl, divoce se vpil do jejích úst a prsty jí zajížděl pod džíny a šmátral po zadku, zatímco Bill to už nevydržel. Zoufale vyjekl a rychle sklopil hlavu, aby si ti dva nemohli všimnout slz, ronících se mu z očí a rozmazávajících jeho pečlivě, zejména kvůli Tomovi nanesené líčení, načež kolem nich proběhl a vyběhl ven. Málem ho oslepila záře hřejivého slunce, on ji však nevnímal. Utíkal, co mu síly stačily, daleko za město, k místu, o němž věděl jen on… a Tom.
V lese mezi stromy se ukrývala nenápadná, ale přesto poměrně veliká a hlavně velice nádherná mýtinka. Kvetly tu nejrůznější luční bylinky, protékal tudy zurčící potůček a Bill, kterého už dlouhou dobu píchalo z rychlého běhu mezi žebry, konečně zvolnil krok, nehrozilo, že by jej tu mohl někdo najít. Kdo totiž přesně neznal cestu, málokdy sem trefil. A právě sem je občas jako malé děti brávala jejich maminka. Vždycky si tady dokázali nádherně vyhrát. Mezi stromy se nesl jejich zvonivý smích, když skotačili jako malá lvíčátka. Stavěli tu domečky pro lesní skřítky v dobách, kdy ještě oba věřili pohádkám a tomu, že dobro vyhraje nad zlem. A Bill vždycky velice rád pozoroval maminku, jak vije věneček z kopretin, dokonce to svého mladšího synka i naučila. Vždycky mu pak nasadila věneček na hlavu a smála se tomu, že Bill vypadá jako princezna. Nato on začal tančit a dovádět a hrál si na to, že je kouzelná víla, co umí lidem plnit přání. A při odchodu domů téměř pokaždé pouštěli s Tomem věneček po vodě potůčku a přemítali, kam asi dopluje…
Ano. Tady strávili tolik nádherných chvil. Bill pomalým krokem došel až k pařezu, na němž sedávala jejich maminka, aby na ně měla lepší výhled a přemítal, co všechno se od té doby změnilo. Bylo toho hodně, ale ze všeho nejvíc se změnil on sám. Zamiloval se do brášky… a věděl, že jeho láska nikdy nebude opětovaná. A do toho všeho si teď přivedl domů holku. S novým přílivem slz Bill padl na břicho do svěží hebké trávy a brečel jako nikdy v životě. Brečel až do doby, než samým vyčerpáním usnul. O narušení spánku se bát nemusel, jeho drobné křehké tělíčko skrývala velice vysoká stébla plná pestrobarevného kvítí. Jediný, kdo spícího Billa viděl, byli mihotaví motýlci, poletující nad loukou, a pilné včelky, které přelétávaly z květu na květ, aby nasbíraly lahodný nektar…
Když se vzbudil, sluníčko stálo velice vysoko na obloze, ale už se pomaloučku naklánělo nad koruny stromů. Přesto ještě zbývaly dobré tři hodiny jasného světla a tepla, než se do kraje vplíží podvečerní chlad a mlha. Protáhl se a ploužil se k potoku, aby si umyl z tváří rozmazanou řasenku. Studená voda na jeho ztrápený obličej působila blahodárně a on na chvíli strnul, když vnímal konejšivý chlad na rozpálené kůži, zurčení a bublání křišťálově čiré vody a veselé bzučení včel, které podtrhovalo radostné prozpěvování ptáčků. Byl by to tak kouzelný den, kdyby jej nekazilo to ráno v kuchyni, které ještě více prohloubilo krvácející ránu v Billově srdci.
Chlapec si povzdychl, zastrčil si překážející pramen vlasů za ucho a usadil se na pařezu, přesně tak, jako sedávala jeho maminka. Chvíli jen prázdně hleděl do ztracena, aniž by postřehl, že jeho prsty bezmyšlenkovitě sevřely poblíž rostoucí kopretinu a podvědomě odtrhávaly jednotlivé okvětní lístečky. Bill koukal, jak se zvolna snášejí k zemi a jeho rty se nehlasně pohybovaly. Miluje ho Tom? Nemiluje? Miluje? Nemiluje? Rozechvěle se díval na poslední lísteček, na který padlo, že ho Tom miluje. Billovi se na okamžik sevřelo srdce radostí, pak ale opět posmutněl. Ne, Tom jej nemůže milovat. To by k němu nebyl tak chladný, všiml by si toho, co k němu jeho mladší dvojčátko cítí. Nebyl by si ráno domů přivedl tu blondýnu, se kterou teď prováděl bůhvíco. Nebyl by ho tak moc zranil svými opileckými slovy.
Bill se náhle cítil strašlivě osamělý, tak, jako ještě nikdy v životě. Dnešním ranním výstupem se cesta k jeho lásce navždy uzavřela. Sice teď už nebrečel, ale jeho pohled byl až příliš skelný, když vzpomínal a přemýšlel. Co by teď dal za to, aby se tady objevil nějaký kouzelný pohádkový skřítek, kterému stavěl s Tomem domečky a nějak by zařídil, aby se jeho zlomené srdíčko opět vyléčilo. Kéž by opravdu existovala ta kouzla, magické síly a elixíry lásky, které znal z pohádek! Smutně začal trhat další kopretiny a podvědomě, přesně tak, jak jej to učila maminka, začal vít věneček. Byl přitom tak nešťastný. Už nevěřil, že kdy pozná jinou tvář lásky, než tu bolestnou. Ani nevnímal, že se mu přitom z úst linou písničky z pohádek, které měl tak rád. Přebroukal si dokonce i Lvího krále, ale pořád se mu vracela krásná tklivá melodie, kterou doplňoval melancholickými slůvky, vidouc přitom v duchu mladou dívenku v bílých šatech, která, tak jako on, pletla věneček.
„Stěžuju si svému stínu,
Kdo mi podá kopretinu?
Kdo mi srdce zahřeje?
Když mám na něm závěje…
Ženich doma není,
Protože se žení.
Nevěsta mu mává,
Jelikož se vdává…
Dumky žalky, a co já?
Dumky žalky, a co já?
A co já?“
Najednou umlknul. Měl pocit, jako by ho někdo pozoroval. Otočil se kolem sebe, ostřížím pohledem prozkoumal všechna místa, na která jenom dohlédl, ale nikoho neviděl. Opět sklopil oči k věnečku, který už dokončoval, ale ač nikoho neviděl, pocit, že někdo ví o každém jeho pohybu, byl čím dál tím silnější. Dokonce i včelí bzučení jako by umlklo, ani ptáčky Bill neslyšel. V uších mu znělo jenom zvonivé ticho a pocit toho, že na něj každou chvíli něco vyběhne či zaútočí. Začínal se bát. Svázal rychle věneček tak, aby jej měl v kulatém tvaru a nejistě se kolem sebe rozhlížel. Měl strach, který vteřinu od vteřiny rostl. Prudce vykřikl, když zaslechl šustění, jak se trávou rychle prodírají něčí kroky. Bleskově se skrčil za pařez a zabořil tvář do dlaní. Tiše vzlykl, když se jej dotkly něčí ruce…
„Bille, neboj se, to jsem jenom já!“
Bill překvapeně spustil dlaně z očí a poslepu hmátnul na své rameno, kde cítil ruku příchozího. Roztřeseně, ale pevně ji stiskl ve své. Je to vůbec možné, aby tady byl on?
„To… Tomi?“
Zvedl se. Tedy spíš jeho dvojče ho opět vytáhlo na nohy. Bill mu s obavami pohlédl do očí. Měl strach, co mu bratr řekne nebo udělá teď, když byl ráno tak zlý. Zaskočeně však zaznamenal, že v hlubokých očích, tolik podobných těm jeho, se Tomovi zrcadlí výčitky, smutek, nejistota… a ještě něco, ale Bill nevěděl, co. Vzduch proťal Tomův vážný hlas.
„Bille, já… já se ti moc omlouvám. Za to ráno. Za to, co jsem o tobě řekl. A za to, jak jsem se k tobě v poslední době choval.“
Bill se na něj smutně podíval.
„Jak ses ke mně choval?“
„Zle a odtažitě,“ sklopil Tom zrak k zemi a opatrně, jakoby váhavě položil ruce kolem Billova pasu a jemně si brášku k sobě přitáhl. „Nemysli si, že jsem si nevšiml toho, co ke mně poslední dobou cítíš. Ale já jsem to nechtěl přijmout, bál jsem se, tak jsem se tomu vyhýbal, jak jenom to šlo.“
Bill sklesle sklonil hlavinku, Tom mu ji však nadzvedl.
„Teď už ale vím,“ pokračoval, hypnotizujíc bráškova provinilá kukadla. „Že jedinou princeznou mého života, která potřebuje zachránit před lítou saní osudu, a která jediná si zaslouží a potřebuje mou lásku… jsi právě ty. Miluju tě, Billí.“
Billovi se zamotala hlava a na okamžik podlomila kolena, když mu Tom vzal věneček, utrhl kopretinu, kterou oba konce pletence květin spoutal k sobě a vložil jej na bráškovu krásnou hlavu, aby obepínal bledé čelo a hladké černé vlasy. Připadal si jako ve snu, jako v jedné ze svých každonočních toulek tou zázračnou říší, kde je možné skutečně všechno. A tenhle pocit se ještě více umocnil, když jej Tom něžně a dlouze políbil… Když se jejich rty oddálily a oba zalapali po dechu, Bill na chviličku opět zesmutněl.
„A co ta tvoje Simone?“ zeptal se potichu. Bál se sice, že tohle téma jeho sen nenávratně rozbije, ale zeptat se musel. I když byl totiž po několik krásných minut neskonale šťastný, nechtěl, aby ho Tom vodil za nos.
„Nic pro mě neznamenala,“ zachmuřil se Tom. „K ničemu mezi námi nakonec nedošlo, protože jak jsi utekl, tak se mi udělalo blbě a podařilo se mi ji nahodit zvratkama. Tak mě tam nechala a znechuceně odešla pryč. Já jsem se jenom odplazil na gauč, kde jsem až do předchvíle chrápal. Pak jsem se jenom vykoupal, převlíkl a šel jsem sem za tebou, protože mi konečně došlo, jakou jsem udělal chybu. Taky jsem viděl ve tvém pokoji tu mou fotku, ta mi to všechno potvrdila.“
Chvíli oba mlčeli, oba nejistě hypnotizovali špičky svých bot. Tom očekával od Billa smršť výčitek a nadávek, možná i facku a slzy. Bill zase nemohl uvěřit tomu, co slyší, bál se uvěřit tomu, že se jedná o opravdovou skutečnost, nikoliv o sen. Přistoupil trošku blíž a váhavě pohladil Toma po tváři.
„Ale jak… jak jsi věděl, že budu tady?“
Tom se pousmál.
„Protože tě znám. Vím, jak moc máš tohle místo rád už odmala.“
„Ach, Tomi,“ vydechl Bill dojatě.
Poprvé od jejich setkání se usmál, šťastně a upřímně, a vrhl se Tomovi do náruče. Zavřel oči, pevně si opřel hlavu o jeho hruď a dojatě nasával Tomovu lehkou vůni. A najednou měl pocit, že svět snad nikdy nemohl být hezčí, než je teď. Bzučení včel a zpívání ptáčků tvořilo téměř nebeský chorál, borová vůně se mísila s omamnými výpary z pestrobarevných květů a otupovala mu tak smysly. Sluneční paprsky ho hřály v zátylku… a po zádech ho hladily Tomovy ruce. Co chvíli ho bráška lehce políbil do vlasů, neustále přitom šeptajíc, jak moc své dvojče miluje. Omlouval se mu za všechny své chyby, za svou nevšímavost a ujišťoval ho, že od téhle chvíle je dva nikdo, nikdy a nic nerozdělí.
Teprve když se do kraje začala plížit tma poté, co sluníčko vyslalo mezi stromy poslední jasně rudé paprsky, se ti dva ruku v ruce vydali plouživým krokem domů. Bill stále nemohl věřit tomu, že se jeho sen konečně vyplnil, a ještě k tomu na „jejich“ louce. Už ho netrápila otázka, kdo mu podá kopretinu a kdo rozehřeje závěje na jeho srdci. Našlapoval do měkoučké trávy, která posléze přecházela v nadýchaný mech, když opustili louku a procházeli mezi stromy. Naslouchal občasnému prasknutí, když jejich kroky sem tam zlomily nějakou tenčí větvičku. A Tomovi už hlavou nelétaly žádné krásné a velice dost vyvinuté dívky, měl teď svého Billa, své dvojčátko, na které žádná krasavice neměla. Byl tak pošetilý, když kvůli svému strachu přehlížel tu vřelost v Billových temných očích, které teď zářily štěstím a stále hrozily lavinou slz dojetí. Věděl, že už konečně našel tu pravou a jedinou lásku, kterou tolik hledal…
„Hele!“ šeptl tiše, když vyšli z lesa, a ukázal Billovi směr, kterým se má zadívat.
Černovlasý chlapec vydechl úžasem. Než opustili les, setmělo se a na nebi teď zářily tisíce hvězd. A v trávě ojíněné rosou, kterou se teď brouzdali směrem k městu, jen kousek od nich postávalo stádo srnek. Všechny jako na povel otočily krásné hlavy k dvojčatům poté, co je zvětřily, a ve velikých očích se jim odrážel třpyt měsíce. Bill ani nedutal, jak ho tahle noční nádhera uchvátila, ani necítil, jak si jej Tom k sobě přivinul ještě pevněji. Pak ale zahoukal sýček a srny ladnými skoky zmizely mezi stromy.
„To bylo kouzelné!“ vydechl Bill.
„To bylo,“ potvrdil Tom a vtiskl své luční princezně na tvář pusinku. Usmál se, když viděl, že Bill má věneček trošku nakřivo, ale moc se mu to líbilo. Utrhl stéblo trávy a pošimral jím brášku pod nosem.
„Hepčík!“
Tom se vesele rozesmál, když opětovným pošimráním přiměl Billa k ještě jednomu kýchnutí, načež se rozeběhl směrem k jejich domu, jakmile zaznamenal, že Bill se za ním rozpustile pustil a snažil se ho dohonit. Byl rychlejší, takže neměl obavy, že by ho dvojčátko dohonilo, naopak se stíhal otáčet a obdivovat, jak krásně se měsíční svit blyští v heboučkých černých vlasech, které se za Billem vznášely jako závoj.
Veškerou tuhle noční krásu pokazilo to, že už vběhli mezi první lampy, které zář měsíce zcela utlumily, ale Tomovi to nevadilo. Zpomalil a nechal se od Billa obejmout. Společně se vydýchávali a volným krokem pokračovali, až dokud nestanuli ve vstupní chodbě jejich domu.
„A stejně mám pocit, že se mi tohle všechno jenom zdálo,“ zamumlal Bill a nejistě se na brášku podíval.
„Ne, nezdálo,“ zavrtěl hlavou Tom. „Jestli chceš,“ spiklenecky zamrkal. „Tak tě o tom můžu přesvědčit. Dokážu ti, že nás dva nikdo, nikdy a nic nerozdělí a že tě miluju a dal bych za tebe i život.“
Na lehce nechápající výraz svého dvojčete se usmál a popadl Billa do náruče. Stoupal s ním po schodech nahoru do pokoje a něžně jej položil na svou velikou postel…
Ta noc byla tou nejkrásnější v životě obou sourozenců. Tom se opět, a tentokrát skutečně definitivně ujistil, že ke štěstí mu skutečně stačí jeho mladší bráška. Pochopil, že jedině s ním může prožít ten nejkrásnější život, jaký si kdy mohl přát. A Bill následující ráno konečně pochopil, že mu láska nedělala jenom klamné bludy a že skutečně zvítězila nad morálními zákony. Kdyby věřil všem těm krásným pohádkám jen o trošku více, viděl by, jak nad ním a nad Tomem rozprostírají svá sametová křídla dobré víly, které hlídaly, aby štěstí a lásce bratrů Kaulitzových až do smrti nic nestálo v cestě. Ale to on nevěděl. Radoval se z každé vteřiny svého života a společně s Tomem se vydal vstříc cestě, kterou zalévaly zlaté sluneční paprsky, a kam se nikdy nemohl dostat ani jediný mrak, který by mohl ohrozit jejich krásnou, až do smrti společnou budoucnost.
autor: Áďa
betaread: Janule
Naprosto krásný, Áďo. Mám ráda Tvoje povídky. Vždycky mi přijdou něčím jiný odlišný od těch, co se teď píšou. Mám pocit, že už to není to, co bývávalo. Že je to pořád to samý dokola, jen od některých autorů je to originál a ještě k tomu dokonalý originál… ♥ Nejradši bych Ti to tu vychvalovala do aleluja, ale nechci mít kilometrový komentář…^^ Každopádně je to vážně krásný, líbí se mi to. Něžný, roztomilý… Sice mě mrzelo, jak se k němu choval Tom před tou slečnou, ale je to nádherný… Jen tak dál v pokračování ♥
A jestli se nepletu… není to ta písnička co zpívá Valentýnka v Ať žijí duchové?^^ Ten pohádkofilm zbožňuju … *yes*
Bože to je krásný..Áďa mě zase přesvědčila o svém neskonalém talentu na psaní povídek..jak Bill zpíval tu písničku to bylo tak neskutečně krásný! Vlastně celá povídka byla přenádherná! Až mě to dojalo, prostě nádhera! Tleskám,tleskám Áďo!
teda… to bylo…nádherný!!! Na další dílky kruhu si počkam ráda, neboj 🙂
Sajü: to neni Valentýnka, ale Leontýnka xD
ách, to je nádherné! ty tak úžasně píšeš, všechno to kolem, ty pocity, no úžasný, fakt moc nádherný!
To je… dokonalé. Nechápu, jak dokážeš všechno popsat, úplně jsem se do toho vžila, jako bych tam místo nich stála já a všechno to viděla. Máš úžasný styl psaní, občas je drsný a hororový (to víš, miluju Kruh xD) a někdy i jemný a prostě něžný.
Tady tahle povídka je jedna z tvých nejlepší.
Sajü: to je Leontýnka, ne? xD
Vidíš jak hezky ti jdou psát i slaďačky…
Naprosto krásný…
Ať žijí duchowé! No to tagi mijuju! Krásná powídka moc se ti to powedlo a dokonce bez násilí XD
Saju: jj, je to ta písnička od Leontýnky 🙂
jsem moc ráda, že se vám to líbilo a slibuju, že už brzy povídkové resty doženu k normálu…
Bitter, ty se divíš? 🙂 proč takové překvapení, že je to bez násilí? .-) to, že je Chaos trošku ostřejší neznamená, že jsem tyran prvního řádu 🙂
Tak jsem nejprve jen tak opatrně nahlédla, jestli mě nečekají nějaké ty pády z koně, rozžhavená železa, či upalování nebo škrcení a když už jsem se v poklidu naladila do romantična, objeví se "zvrhlý zvrácenec" a pak se dokonce "nahazuje zvratkama" :)))))
Ale Bill s věnečkem kopretin na hlavě to dokonale vyvážil, taková naše víla Amálka… roztomilé 🙂
fííha..ono to je fakt bez násilí..jak si to dokázala Áďo? xDDD…ale je to krásný!
Krása ..prostě totálně skvělý!
Taak, pustila jsem se do dohánění četby tvých jednodílovek, koukám, že mi jich unikla pořádná řádka. :o)
Na tuhle jarní jsem se vrhla jako první a musím říct, že perfekt. Takový sladký zákuseček to byl, kterému pochopitelně nemohl chybět šťastný konec s příslibem nehynoucí lásky až do smrti. :o)
Perfektně to dokreslovaly ty pasáže, kde si popisovala tu jarní přírodu, to se mi moc líbilo. ;o)
No, a teď už se jdu netrpělivě vrhnout dál.
jo…povídky se šťastným koncem mám opravdu nejraději…Tato povídka je tak krásná.. Opravdu moc chválím