autor: Aduska
Ahoj, jsem tady po dlouhé době zase s povídkou. Připadá mi zvláštně urychlená. Prostě mě to napadlo. Tak čtěte 🙂
Vaše Aduska
Pozorně se rozhlížím kolem. Sedím v cukrárně nebo v kavárně? Je to tu útulné. Všude po stranách jsou boxy z červenými gauči a vše působí tak teple. Otočím se k oknu a zjistím, že i venku je krásný a slunečný den. Takže to asi pouze dojem z místnosti nebude. Něco se dotkne mé nohy, leknu se a otočím. Zase ho vidím, sedí naproti mně a zamyšleně vyhrabuje oříšky ze zmrzlinového poháru. Přede mnou stojí ledová káva.
Pořád ho pozoruji, vypadá roztomile. Na hlavě má kšiltovku a spousty malých copánků. Má nádherné čokoládové oči, plné rty a rovný nos, v koutku úst se mu leskne kroužek.
Zadívám se do své kávy a zamyšleně ji míchám. Mám krásný pocit u srdce a motýlky v břiše. Miluju ho… Jenže… Kdo to je? Chytí mě za ruku… něžně se usměje a nakloní se přes stůl. Chce mě políbit. Nejedou slyším dětský pláč.
Zase ten sen, dezorientovaně se posadím na posteli. Chvíli se rozhlížím a pak mi dojde, že Viktorka pláče. Viktorka je moje dcera. Teda ne tak úplně, je adoptovaná. Nechtěl jsem být sám se svými sny o tom neznámém mladíkovi.
Vstanu z postele a malou vytáhnu z postýlky. Konejšivě ji hladím po malých zádíčkách a špitám jí do ouška. Pomalu opět zavírá oči. Položím ji do postýlky a jdu si udělat snídani. Vím téměř jistě, že už bych neusnul.
Jakýmkoliv pokojem projdu, dívají se na mě JEHO oči a směje se na mě JEHO úsměv. Dokonale jsem zachytil tu podobu. Je to princ z cukrárny. Jsem umělec, ale jeho obrazy bych nikdy neprodal. I když, třeba by se někde viděl a… Maluji ho z naprostou láskou. Je to zvláštní, ale možná ho znám z, jak s oblibou říkám, minulého života. Když mi bylo 18, měl jsem vážnou nehodu a ztratil jsem paměť. Nikdo mi nechtěl říct, kde mám rodinu a proč mě nikdo nehledá. Dodnes si myslím, že umřeli v tom autě. Doktor říkal, že potřebuji nějaký spouštěcí bod, abych si na vše dokázal vzpomenout.
„Proč jsou jeho oči tolik podobné těm mým?“
Malá bude mít určitě za chvíli hlad. Vyndám na stůl přesnídávku, aby nebyla tak ledová a zajdu se převlíknout. Vlasy dám do culíku a ani si nedočistím zuby a slyším jak se Viky dožaduje pozornosti. Vypláchnu si ústa a jdu za ní. Posadím ji do sedačky, nasadím bryndáček a začnu ji krmit. Přesnídávka je snad všude, malá má zalepené vlásky a já taky, o oblečení ani nemluvím.
Jakmile se Vikynka nasnídala, okoupali jsme se oblékli do čistého a vyrazili na procházku. Beruška se akorát naučila chodit. Tak pořad capká kde může. Musí zvednou každej kamínek v parku a donést mi každou kytičku, je to moje sluníčko. V parku jsme snad celej den. Zajdeme i na zmrzlinu a hranolky, aby mi neumřela hlady.
Slunce už pomalu slábne a Viky začíná být utahaná. Vezmu ji do náruče a jdeme domů. Nejsme ani v půli cesty a slyším jak tiše podřimuje na mém rameni.
Na prahu našeho domu někdo stojí. Jeho oblečení připomíná stan. Má kšiltovku, z pod které mu trčí vlasy spletené do dredů. Srdce mi poskočí radostí a očekáváním. Nejspíš sním. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Pomalu se otočí ke mně, poupraví si kšilt a něžně se usměje.
„Je to on!“
Přijde ke mně, natáhne ruku a s ohledem na spící dítě zašeptá: „Dobrý den, vy jste Bill Kaulitz?“ kývnu na souhlas. Pořad nejsem schopen slova. Posunkem mu naznačím, ať jde dál a ukážu směr, kterým má jít do obývacího pokoje.
„Jen ji uložím,“ šeptnu a zmizím v dětském pokoji.
„Dáte si něco k pití?“ Vidím jak se mu lesknou v očích slzy, když se rozhlíží po své tváři pověšené všude kolem.
„Ty si na mě vzpomínáš?“
„Já nevím…“ přiznám stydlivě „…pořád se mi o vás zdá.“
„B-Bille… Já jsem tvůj bratr… Tak dlouho jsem tě hledal. Vůbec jsem nevěděl, kde jsi. Pamatuju si jen tu nehodu. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuješ. Já vlastně přišel kvůli něčemu jinému…“ bratr? Já mám bratra…
„Kvůli čemu?“
„Kvůli Viktorce…“ zachvátí mě panika… Co je s ní? Je snad malá na to, aby někomu v zahradě poničila sádrové trpaslíky.
„Bille po té nehodě jsem si vzpomněl jen na útržky. Viktorka byla v tom autě taky. Je to naše dcera… Julie nám ji odnosila vzpomínáš?“ zdá, že on si vzpomněl brzo, ale já pořad nemám páru.
„Nevzpomínáš, že ne?“ v očích se mu zaleskly slzy. Pořad jsem stál jako přikovaný a nevěděl jsem, zda mu věřit. Vlastně on si přišel pro Viky, o které tvrdí, že je naše… Mám v tom zmatek. Ani nepostřehnu a ON stojí u mě a lehce mě hladí po ruce, tak jako v cukrárně. Zvedne mi hlavu za bradu a něžně se mi dívá do očí. Zrychluje se mi dech z očekávání. Před tím, než jemně spojí naše rty, zašeptá: „Snad si vzpomeneš…“
Jemně laská moje rty a pořad mě něžně hladí po ruce.
Před očima mi proběhnou všechny vzpomínky.
Náš první polibek, naše milovaní, naše výlety i bolestná vzpomínka na autonehodu, kterou záhy vystřídá porod Julie. Vidím jak ji oba držíme za ruce a jak na svět přichází Viktorka. Je to ON moje dvojče, moje láska… můj Tom…
Pomalu se od sebe oddalujeme, v očích se nám lesknou slzy…
„Miluju tě, Tome… Zase budeme šťastná rodinka,“ jeho oči vypadají zmateně, kývnu, abych mu potvrdil, že jeho polibek mi vnesl všechny vzpomínky…
Vezme mě do náruče a točí se mnou, naše rty se znovu po dvou letech nedočkavě prozkoumávají.
Jsem rád, že jsem si vzpomněl.
S Tomem jsme se vlastně potkali jen díky náhodě. Nevěděl jsem, že Viky je naše vlastní. Byla náhoda adoptovat zrovna ji. Lékařka říkala, že prodělala nehodu. Utrpěným šokem začala chodit až po druhém roce života. Nikdy by mě nenapadlo, že je moje… Teda naše.
Teď jsme zase jedná velká šťastná rodina.
Všechno to byla vlastně náhoda, příjemná náhoda. Naše náhoda nebyla blbec.
Tom je můj princ. Princ ze snů. Princ z cukrárny. Jeho obličej z obrazů se na naši rodinu směje pořád a připomíná nám tu „náhodu“.
Pár obrazů jsem dal i do dražby pod názvem, jak jinak, než „příjemná náhoda“.
autor: Aduska
betaread: Janule
to je roztomilý…a sladký…
krásně si to napsala, i ten nápad je skvělej:-) si šikula
Nádherný. Mně to teda uspěchaný vůbec nepřijde. Naopak, je to originální a pěkně napsané ♥ Moc se ti to povedlo 🙂
dokonalí
To nebyla náhoda.. ale osud… x)) hezká povídka
to je nádherný!!! taky mi to nepřijde uspěchaný a je to opravdu originální a nádherný!
Nádherný.. Je to moc krásná představa. Billa, Toma a miminka… Ach 🙂
Díky holky… jsem ráda, že se to líbí a že to nepovažujete za uspěchany 🙂
Ooh, adéélkoo.. to se mně líbiloo 🙂 mooc sladky :-*
Jéé to je hezký-napínavý a veselý nakonci xD x)