autor: Áďa
K sepsání této povídky mě inspirovala hrůza, která nyní obchází TH v podobě zakuklených dívek, které se neštítí ničeho. Nevím, jestli se vám to bude líbit, ale varuji, že jsem to napsala ve chvíli, kdy mnou cloumal vztek, takže podle toho děj trošku dopadá…
Bill už nějakou dobu zamyšleně hleděl z okna, ignorujíc hlasitě ječící skupinu zakuklených dívek. Přemýšlel. Přestože musel být dennodenně hlídaný svými bodyguardy, tak jako jeho rodina a přátelé, byl neskutečně šťastný. Teprve před několika málo dny dokázal sebrat odvahu a říct Tomovi do očí, co k němu cítí. Tolik se bál, že jej bratr zavrhne, že jej od sebe požene pryč a zřekne se ho. Nic takového se však nestalo, v Tomových očích se při Billově vyznání objevily radostné hvězdičky a po chvíli z něj vypadlo, že sám podobné city ke svému dvojčeti chová už delší dobu. Hned ten den šli spolu, opatrně a potají, aby je nikdo nespatřil, zejména ty zahalené noční můry před domem, na večeři a pak následovala ta nejkrásnější noc Billova života. A i když to bylo to nejhezčí, co kdy prožil, stále ještě po těch několika dnech nedokázal věřit tomu, že se na něj v lásce konečně usmálo štěstí. Celou dobu ho naplňovala euforie, kterou mu však kazila jedna jediná věc.
Bylo bezvadné, že se jim podařilo prolomit hudební hráz a že je příliv popularity katapultoval závratnou rychlostí až ke hvězdám. Měli vše, po čem už odmala toužili. Jenomže všechno má své negativní stránky a oni, ač v minulosti proběhlo již několik chmurných konfrontací, teprve teď mohli spatřit, jak děsivá dokáže být temná stránka slávy. Bill zcela jasně viděl ten okamžik, kdy se před pěti dny vrátila jeho maminka z venku. Při chůzi lehce kulhala, musela se přitom opírat o Sakiho, který se tvářil absolutně zničeně a na spánku se jí rýsovala boule. I když tomu bylo již pět dní, stále cítil tu hrůzu, kterou v něm ten pohled vyvolal. Tohle už ty holky přehnaly. Nenáviděl je. Tohle už nebyly normální fanynky, to byly posedlé kreatury, které jim neustále vyhrožovaly a snažily se ubližovat jak jim samotným, tak jejich rodinám a přátelům pod záminkou, že jsou „mnohem víc, než jenom obyčejné fanynky“. Ochranka z toho už byla zničená, tak jako oni sami, a ani zásahy policie nebyly k ničemu.
Bill vztekle kopnul do dveří a vůbec ho nezajímalo, že si pořádně narazil prsty u nohou. K čemu je policie, která poskytne dokonalou ochranu nejmocnějším světovým politikům, třeba nedávno americkému prezidentovi, když je nedokáže zbavit smečky duševně nemocných holek?
Tenhle vztek se v něm však utlumil od okamžiku, kdy se s Tomem poprvé miloval. Když už cítil, že ho ty hysterky před domem psychicky ničí, utíkal ve svých vzpomínkách k té krásné noci. Dokázal si ji vybavit tak živě, cítil každý Tomův dotyk, jeho horký zrychlený dech, vzájemné tření těl o sebe i vášnivé polibky. Jenomže teď byl Tom už dvě hodiny pryč. Říkal, že si jen musí sjet něco vyřídit, a i když se z domu vyplížil potají a zadem, načež přeběhl do své milované Audinky a kolem dívek prosvištěl neuvěřitelnou rychlostí, Billovi neuniklo, jak půlka zamaskovaných postav rychle nasedla do svého vozu a jala se jeho brášku pronásledovat. Ach, Tomi…
Najednou klaply dveře a v nich se objevil Tom.
„Ach, Tomi!“ vykřikl Bill nadšeně a prudce se mu vrhl kolem krku a vtiskl bráškovi láskyplný polibek. „Kdes byl takovou dobu? Já už jsem se o tebe tolik bál – „
Zasekl se. Z Toma totiž za celou dobu nevypadlo jedno jediné slovo a tvářil se, jako by měl jít na šibenici. Nevšímavě přešel k posteli, kde se zhroutil do polozbořeného sedu a přitiskl si dlaně k obličeji. Bill si k němu přisedl a objal ho kolem ramen.
„Tomi?“ zeptal se váhavě. „Co se stalo?“
Tom chvíli mlčel. Teprve po několika dlouhých minutách, v nichž v Billovi narůstal strach, konečně promluvil.
„Já… já jsem… Já jsem nechtěl, Billí, fakt jsem nechtěl!“
„Co… co jsi nechtěl?“
„Já…“ zalapal po dechu Tom. „Já jsem… jedný z těch holek vrazil facku.“
Bill zbledl.
„Cože?“
„Ona… ona mě chvíli nenechala na pokoji! Furt mě šmírovala, a nenechala mě ani v klidu natankovat! Tak jsem… mi prostě ruply nervy a hodil jsem po ní zbytek cigarety… a ona mi ho típla o auto… tak jsem se neovládl. Vzpomněl jsem si na mámu, na to, jak přes net vyhrožujou Andymu… a jednu jsem jí flákl. Spadla a nehýbala se… a když se začala zvedat, tak… jsem ujel.“
Tiše se rozvzlykal.
„Já jsem… tak neskutečnej idiot! Jsem takovej srab! Měl jsem… počkat, až přijede policie, třeba bysme od nich už měli klid! Ale ne… já ujedu… a ještě poté, co fláknu holku!“
Bill tu hromádku neštěstí vedle něj objal ještě pevněji.
„No tak, Tomi, ty za to nemůžeš! Vyprovokovala tě k tomu!“
„Ale holky se nebijou!“ zakvílel Tom a v tu chvíli Bill skutečně nevěděl, co s ním, jak ho utišit nebo mu zvednout náladu.
„Ale tahle si to zasloužila,“ zamumlal po chvilce. „Krom toho… víš, jak se to říká. Holku ani květinou neuhodíš… ale o květináči se už nemluví.“
Zahřálo ho u srdce, když Tom v tu chvíli vyprskl smíchy. Jenomže veselí trvalo jenom na chviličku, pak se Tom opět svinul do bratrovy náruče.
„Neměl jsem to nechat zajít tak daleko,“ špitl. „Z toho budou problémy. Velký problémy.“
„Nebudou,“ ujistil ho pevným hlasem Bill, ačkoliv si nebyl zcela jistý, jestli teď věří vlastním slovům. Jenže jak jinak má ukonejšit toho, kdo mu byl celý život v těžkých chvílích tou největší oporou?
Vnořil prsty do jeho krátkých, načerno obarvených vlasů a začal ho hladit, přesně tak, jak věděl, že to Tom má rád. Potěšeně zaznamenal, že bráškovo tělo se pomaloučku přestává chvět pod nápory pláče. Jemným tlakem donutil Toma, aby si lehl na postel. Sám se na něj překulil a mazlivě se třel o jeho tělo, zasypával mu tvář drobnými polibky a rtíky laskal jeho útlou šíji. Rukama vjížděl pod jeho tričko a hladil tu sametově hebkou kůži, přes kterou stále ještě občas přejel třes strachu.
„No tak, Tomi,“ šeptal mu Bill do ouška. „Bude to dobrý. Věříš mi?“
„Věřím, lásko,“ vydechl Tom a obmotal své dlouhé ruce kolem Billova krku. Prsty proplétal s dlouhými černo – bílými dredy a cítil, jak ho zaplavuje mocná vlna vzrušení. O to více se vyděsil, když se Bill náhle zvedl a vstal z postele.
„Billí, kam jdeš?“
„Pssst!“ přiložil Bill rychle ukazováček na prst. „Tady bychom byli příliš podezřelí. Pojď, ztratíme se do studia!“
Ačkoliv se ten nápad zpočátku Tomovi nelíbil, nechal se Billovýma kukadlama obměkčit. Rychle na sebe natáhli mikinu a seběhli po schodech dolů. Sestupovali do sklepa, kde byl zároveň zadní vchod. Jelikož byla již dávno hluboká noc a černé mikiny hrály v jejich prospěch, podařilo se jim proplížit se zahradou, aniž by si jich kterákoliv ze šílených dívek všimla. Kašlali na auto, studio bylo odsud jenom kousek. Ruku v ruce běželi temnou ulicí a u studia opět použili zadní vchod, protože vepředu také postávalo několik zahalených postav. S úlevou za sebou zavřeli a zamkli dveře. V tu chvíli si Bill vítězoslavně zamnul ruce.
„Jo! Oblbli jsme je!“
„PSSST! Ne tak nahlas, uslyší nás!“ strachoval se Tom. Věděl, že teď nikdo z nich nesmí rozsvítit, protože i skrz zatažené žaluzie by holky mohly spatřit světlo a bylo by zle, obzvlášť, když jsou tady sami, bez ochranky. Byli by až příliš snadnou kořistí. Radši vtiskl Billovi dychtivý polibek, přičemž pocítil, jak ho bratrovy ruce uchopily kolem pasu a směřují ho pozpátku směrem ke gauči. Těsně před ním z něj strhly veliké tričko a Bill sám nezůstal pozadu. Rychlým pohybem ze svého dvojčete stáhl džíny a svižně se vysoukal ze svých, načež se naléhavě přitiskl na Toma a přiměl ho, aby i přes jeho muší váhu Tom poslušně lehl na gauč.
„Tome,“ vzdychal tiše, zatímco se o jeho kůži třel čím dál divočeji. „Tome… miluju tě!“
„Já tebe taky,“ vydechl Tom. „Billí, prosím… neprotahuj to…“
Bill si odhodil dredy za ucho, aby mu nepřekážely, a slyšíce Tomovu prosbu, okamžitě jí vyhověl. Oba dva rychle zbavil boxerek a ihned přijal výzvu Tomových doširoka roztažených nohou. Naposledy jej vášnivě políbil, načež do něj opatrně vnikl. Těsně před vstupem do jeho těla na vteřinu trpce zalitoval, že s sebou nemají gel nebo jinou alternativu, Tomův naléhavý výraz ale jeho myšlenky rozptýlil. Bill slyšel, jak v první vteřině sykl a viděl, jak se jeho tvář stáhla do bolestivé grimasy. Chtěl se vrátit, to už ale Tom se zaťatými zuby prudce přirazil pánví proti němu.
„Bille… prosím…“
Nemusel dokončit svou myšlenku, Bill se intuitivně začal pohybovat a Tom vzápětí zasténal rozkoší. Černovlasý chlapec postupně zrychloval a zrychloval. Byla to pro něj novinka, ještě nikdy nic takového nedělal, když ale zaslechl Tomův hlasitý výkřik a pocítil příjemné teplo na svém břiše, byla to pro něj známka toho, že svou práci dělá velice dobře. Netrvalo dlouho a sám pocítil, jak se jeho tělo vzepjalo v bouřlivé extázi, přičemž se z jeho hrdla ozvaly mocné decibely.
„Tomi,“ vydechl roztřeseně, když se vyčerpaně položil na zprudka oddechujícího bratra. „To bylo…“
„Fantastický!“ dokončil za něj Tom. Objal Billa kolem zad a spokojeně nastavil svou tvář jeho tulivým rtům. Miloval tyhle Billovy něžnosti…
V tu chvíli se ale ozval zvuk tříštěného skla. Oba sebou prudce trhli, než se však stačili vzpamatovat, oslepil je rychle rozsvícený lustr…
„Máme je!“ ozval se vítězoslavně pištivý dívčí hlas. „Tady jsou!“
Než se kdokoliv z dvojčat stihl z nenadálého šoku vzpamatovat, cítil Bill, jak se jej zmocnilo několik párů rukou, které ho odtrhávaly od brášky.
„Tome!“ vykřikl vyděšeně. „Tome!“
Viděl, jak se Tom rychle zvedá, aby mu vyrazil na pomoc. Tak jako Billa, i jeho však uvěznilo v železném sevření několik paží. Bill sebou zmítal, ale holky měly až příliš velkou, nečekanou sílu. Viděl, jak ty zrůdy přitiskávají Toma ke zdi.
„Tak vy jste si to tady rozdávali, jo?“ zasyčel cizí hlas. Zněl by tak krásně a jemně, kdyby nebyl plný zloby a čiré nenávisti. „Tak my pro vás hlasujeme ve všech možných soutěžích, abyste získali ocenění, podporujeme vás, jak to jde… a vy na odplatu protahujete cédéčko, jak se dá a ještě se spolu milujete?“
Bill vyděšeně kníkl, když se v jeho zorném poli objevila zakuklená postava s děsivě zamračeným pohledem.
„To ale bylo naposledy, to vám garantuju,“ sykla holka. „Náš pohár trpělivosti už dávno přetekl a teď jste to korunovali. Na něj!“
„POMOOOC!“ zařval Bill, když s hrůzou v očích viděl, jak se několik postav s nepříčetným výrazem žene přímo k němu. „POMOC! TOMEEE!“
Tom se snažil vytrhnout se ze svého zajetí, v tu chvíli ale na svém hrdle pocítil ledové ostří nože, přičemž se mu do ucha zasmál tichý hlásek.
„Varuju tě, zkus se hnout a nepřežijete to ani jeden! Varovaly jsme vás, že toho vašeho hlemýždího tempa máme až po krk! Tak teď budete trpět, a to oba dva!“
Billa mezitím váha několika těl strhla na zem. Zoufale naříkal, když cítil v obličeji i na těle bolestivé škrábance. Kvílel, když se mu do krku a ramenou zakusovaly ostré zuby, které jeho kůži trhaly bez jediného citu. Chvěl se hrůzou a bál se jako nikdy v životě. Proč jim to dělají?
Na druhé straně místnosti ale Tom nevydržel s nervama. Už nedokázal přihlížet tomu, jak ty bestie jeho brášku trápí. Sebral všechny zbývající síly a vrazil je do jednoho jediného osvobozujícího pohybu… a ucítil palčivou bolest, když se mu zezadu zařízlo do krku něco ostrého. Ta bolest byla zmrazující, nedokázal se v tu chvíli pohnout. Jenom cítil proud vlastní krve, která mu se spalující horkostí tekla z rány, kam se zařízl nůž. Ten ledový kus oceli mu velice rychle ubíral veškerou sílu. Klesl na kolena, přičemž chroptěl čím dál víc.
„Bille,“ vydechl tichým hlasem, aniž by ho obklíčený, napůl bezvědomý bratr slyšel. „Bille…“
„Hej!“ zařvala jedna z holek. „Co jste mu to udělaly, ty vole? Říkala jsem NEZABÍJET! Potýrat, ale NEZABÍJET!“
Sledovala, jak Tom klesl na všechny čtyři, přičemž se rudá skvrna na jeho krku neustále zvětšovala.
„Doprdele… tohle už jsme přehnaly… PADÁME!“
Postavy kolem Billa se začaly zvedat a hromadně opouštěly místnost, Přesto se však postupně utichávajícím pokojem ozval poslední mrazivý zvuk. Tiché, přesto však jednoznačné křupnutí, když jedna z holek trhla Billovým krkem, aby mu věnovala ještě poslední divoký polibek. Neuvědomovala si, že to křupnutí zlomilo jejímu oblíbenci vaz a že již líbá tělo bez života. Poté i ona vstala, vrhla na Toma poslední výsměšný pohled a utekla za svými družkami…
Tom se silou vůle doplazil ke svému bezvládnému bráškovi. Tekly mu slzy nejen vlastní bolestí, ale i pohledem na jeho krásné mladé tělo plné škrábanců a kousanců.
„Bille,“ vzlykl. „Billí…“
To byla poslední slova, která stihla opustit jeho hrdlo předtím, než se jeho hlava bezmocně složila na Billovu hruď. Cítil, že už mu zbývají skutečně jenom vteřiny. Každičký pohyb ho stál neskutečnou námahu, přesto se mu však podařilo dostat své rty na ty Billovy, když se jej dotkl v posledním letmém polibku na rozloučenou…
Následující den bylo vzhůru nohama celé Německo. Rozdělilo se hned na několik částí. Na tu, která nenáviděla policii za to, že nedokázala vraždě bratrů Kaulitzových zabránit. Na tu, která dvojčata odsuzovala za nemravnou povahu, protože z polohy, v jaké byla jejich těla nalezena, si všichni vydedukovali cit, který mezi dvojčaty panoval. Zamaskované dívky nakonec byly chyceny a odsouzeny. Ten čin však nevrátil život Billovi ani Tomovi, které jejich dětský sen stát se hvězdou nakonec přivedl až do záhuby. Jedno je však jisté. Láska neopustila jejich duše ani ve smrti a o Billovi a Tomovi se vyprávělo ještě dlouhá léta po jejich smrti. Nestalo se, aby na jejich hrobech chyběla záplava čerstvých květin. A oni dva netušili, že se stali německou legendou nejen hudební, ale i celonárodní. Neboť na jejich nehynoucí lásku, která, byť bohužel trvala jenom velice krátce, se nikdy, nikdy nezapomnělo.
autor: Áďa
betaread: Janule
náhedrná povídka.nenávidímty čubky zkurvený,stalkerský..
To je pěkně napsany… je hezky když umíraj spolu… ale ty děfky bych postřílela :-/
snáď tí dvaja skutoční takto nejak neskončia… Svet je úplne chorý 🙁
Ale inak pekné, ako vždy.
Tak snad se to nestane… 🙁
Jestli to takhle skončí ve skutečnosti tak, tak…Áďo já nevím jak to mám napsat:-)) Tak fajn je tu super, boží, skvělí, krásný, nádherný, úžasný, neuvěřitelný, famozni, fantastický…už nevím:-DD Jo, je to sice smutný ale tak krásně napanou jednodílku jsem už dlouho neviděla, prostě Áďo…:-)))
Ježiši marja… Neuvěříš mi, ale já se u toho normálně rozbulela… Chápeš to? Já, která nikdy statečně nebrečí… Aspoň vidíš, co se mnou dělají tvoje povídky…
Tahle byla nádherná. Všechny ty pocity, slova… Nevím, co bych na to měla říct.
Krásné ♥♥♥
joo vždyť to není tak drastiký..mohla sem přidat…TO SI DĚLÁŠ SRANDU ÁĎO? Mě jedno podříznutý hrdlo a zlomenej vaz stačí!
Mám husí kůži, Áďo, co mi to děláš? Nádherný a-a… =( Doufám, že se nic takovýho nestane *no*
Ježíš, to byla opravdu noční můra! Krásně napsaný… ale mám z toho teda taky husí kůži, když si představím, že by to mohlo takhle skončit! I když s tím, jak Tom přišel domů po tom incidentu na pumpě – tomu bych i věřila, že se tak choval 🙂
no… já vás varovala, že to je morbidní :-))) ale jsem ráda, že se vám to líbí, děkuju za komentíky :-)mimochodem… taky doufám, že se nic takového nestane, ale když jsem o tom incidentu četla, tak mi to prostě nedalo a moje sadistické ego se zase jednou vyblblo 😀
Teda jako,je bych podřezala p**i jedny! Chudák Tom, upe sem brečela jag sem si předstawowala jak se za Billem snaží dostat…
tý vole! pardon, ale…začátek tak krásně něžnej, a pak…já bych ty holky pozabíjela a to velmi krutou smrtí!!!! no ale povídka úžasná!
Áďo, Áďo, vyfoukla jsi mě a Teri.K nápad. xD Ale tak co se dá dělat, kdo dřív přijde… 🙂
Napsalas to úžasně, běhal mi mráz po zádech, o to větší, když vím, že tohle není obyčejná ff, ale velmi reálná hrozba. Tak moc se o kluky bojím! Sice byl ten závěr moc krutej, ale bylo to to nejlepší, co jsi vůbec mohla napsat. Noční můra prostě musí takhle skončit.
Takže ještě jednou VELKÝ POTLESK z mé strany. 🙂
Teda fakt, na tuhle povídku jsem byla upozorněna, dokonce jsem si i sama říkala, že ji prostě nepřečtu, ovšem nedalomi to. To zase byla jedna z tvých tipických saďourovin. To tě zase dostiha nějaké depka, nebo tyhle věci už plodíš automaticky. 😀
Jinak samozřejmě zase jedna z tvých pohotových reakcí na dění kolem kluků. Nápad to rozhodně nebyl špatnej, jen ten konec bych si vyprosila jinej. No ale co se dá dělat, to seš prostě celá ty. Sem tam tragédie musí být, ty bys to bez nich asi nevydržela. :o)
to bylo moc pěknýýýý…sice jsem tenhle nával holek nezažila, ale asi to muselo bejt hrozný…moc pěekné 🙂
Nadhernééé ….. Ja by som tie kurvy najradšej pozabijala .. Ešte dobre že dal Tom tej jednej facku … Určite ju až k zemi prirazilo 😀 😀 😀
Jejdaaa, to je moc. Fujfuj..jak já ty holky tehdy nesnášela, ale jako tohle? Bože myslela jsem, že je zraní, ty bláznivé holky chytnou a bude zase happy end. Ale nevadí. Na druhou stranu, třeba by nemohli skrývat svojí lásku a takhle si ji mohli nechat navždy. Achjo..měla bych taky napsat nějaký drasťák. 😀
Fakt se mi to líbilo, nápady máš doopravdy dobré. 😛