autor: Áďa
Bafiky baf, tak se hlásím s další jednorázovkou. Je určena samozřejmě všem, ale především bych ji chtěla věnovat Jaňulce a Sajü. Tyhle dvě dobré dušičky mi počátkem června zachránily kůži, takže jsem se rozhodla, že jim za odměnu napíšu něco, na co se budu pekelně soustředit. Snažila jsem se tam dát ode všeho něco – realitu se špetičkou nadsázky, humor, strach, sadismus, který si prostě nemůžu odpustit, avšak s happy endem, a spoustu dalších věcí. Takže vy dvě moje dobré víly, ještě jednou dankeschön, máte to u mě navěky a navždy schované 🙂 A všem přeju příjemné počteníčko :-*
„Ano, samozřejmě, vyčkejte si na spojení prosím, přeji hezký den, naslyšenou!“
Milý, zato však velice falešný úsměv zmizel z alabastrově bledé tváře jako led na slunci, když dlouhé štíhlé prsty zmáčkly tlačítko k přepojení hovoru. Kreténe, ulevil si Bill v duchu a se sluchátkem na hlavě znuděně očekával další hovor. Seděl hluboko v křesle a nepřítomně bubnoval prsty do stolku, když se mu ozvalo ve sluchátku, zakrývajícím pravé ucho, přerušované pípání.
Dobrý den, Bill Kaulitz, jak vám mohu pomoci? ozvala se tam automatem nahraná hláška, při níž Bill protočil oči v sloup. Nenáviděl tuhle větu, nikdy nevěděl, jaký člověk mu zavolá, jestli to bude pohodář, vtipálek nebo zarputilý důchodce, který blbě slyší a všechno vnímá tak, jako by byl v době před dvaceti lety.
„Dobrý den, já bych potřebovala spojit s finančním úřadem v Berlíně, a číslo pokud možno poslat esemes zprávou,“ ozval se klidný ženský hlas.
Uf, pomyslel si Bill. Pracoval v call centru už několik týdnů a dovedl podle první věty odhadnout, jestli hovor bude poklidný, chaotický, vtipný nebo zda to bude boj o nervy a přežití. Tohle se jevilo na energetickou, přibližně třicetiletou ženu, z jejíhož hlasu čišel klid a pohoda, avšak zároveň respekt.
„Malý moment, prosím,“ nasadil strojený úsměv a naťukal do klávesnice název instituce a město. „Kontakt zde mám, vaše esemeska byla právě odeslána, vyčkejte si prosím na spojení! Přeji hezký den, naslyšenou!“ a zmáčkl tlačítko na spojení. Teprve pak se přestal usmívat. Ani neměl důvod ke špatné náladě, lidé, kteří dnes volali, byli většinou milí, ale on tu seděl už šest hodin a ještě dvě hodiny sedět bude, tudíž už ho to nebavilo a on s očima, každou chvíli zoufale upnutýma na nástěnné hodiny, odpočítával, kolik přesně minut mu zbývá do konce směny. Avšak do telefonu se vždycky usmíval, i když ho ten druhý člověk přes drát neviděl, úsměv byl na hlase poznat vždycky, a šéf ho za to vždycky chválil. A tomu byl Bill rád, ještě pořád se totiž našly nějaké chyby, které dělal, a on pokaždé, když mu tajně nahrávali hovory a pak si ho zavolali na kobereček, přistupoval k šéfovi, přibližně stejně starému, vysokému dredatému mladíkovi, s obavami, aby mu nenašli něco, za co by ho mohli vyloučit. Je finanční krize a Billovi bylo jasné, že nikde jinde by nenašel takovou práci, aby ji mohl vykonávat jako brigádu a zároveň ji skloubit se svým vysokoškolským studiem. A příjem v rodině moc vysoký nebyl, kapesné nedostával, a ačkoliv je teprve začátek léta, on si už spořil na Vánoce. Sakra, co by letos mohl koupit mamince? Asi by se jí mohlo líbit –
Dobrý den, Bill Kaulitz, jak vám mohu pomoci?
Doprdele! vztekal se v duchu. Už mě to napadlo, a až domluvím, určitě si na to nevzpomenu! Kterej čůrák zas co potřebuje? Se na to už fakt můžu vys-
„Bvy dén, cošte žíkal?“ ozvalo se zahuhňání a Bill jenom protočil oči v sloup a nad hlavou sprásknul ruce v němé modlitbě. Přesně tenhle typ lidí nesnášel! Důchodce, kteří neměli ani šajna, kam se to vlastně dovolali, pak půl hodiny přemýšlejí, co vlastně chtějí najít, a pak, po otázce, zda budou chtít spojit, se hned začnou vyptávat, co je vyjde levněji, zda spojení, nebo když si na číslo zavolají sami. A ještě pokud možno, aby to byli nedoslýchavci nebo ti, co huhňají a není jim nic rozumět, a člověk pak musí každý slovo hláskovat jako magor! Zhluboka se nadechl a s násilnou trpělivostí zopakoval svou znělku.
„Ptal jsem se,“ říkal pomalu a na každé slovo kladl veliký důraz. „Jak vám mohu pomoci.“
„Nooo… čo to žnamená? Kam šem še dovolal?“
„Na informace o telefonních číslech,“ oznámil mu Bill a stále se na monitor culil, avšak obličej mu blednul zlostí. Důchodcům by měli zakázat sem volat!
„A čo to žnamená?“
Kristova noho, hilfe! zakvílí Bill v myšlenkách.
„To znamená,“ vysvětloval trpělivě do mikrofonku. „Že vám můžu najít jakékoliv číslo, které je vedené v naší databázi, a můžu vás na něj spojit.“
„Aha,“ zažbrblá dědula. „Tak já chči… národní výbor v Hauženberku! Mušim mluvit š nějakým štrejdou šoudruhem, čo má na štarošt vežejný chodníky, šou na nich totiž hovna po pšech a když je nešbíraj lidi, tak je mušej šebrat šoudruži tam nahože!“
No to ti tam tak pomůžou, ušklíbne se v duchu. A mohl by ses probudit, komunismus je dávno za náma, ty šoudruhu troubo…
„Máte tedy na mysli městský úřad?“ opraví ho taktně.
„No šamozžejmě, že myšlim měštšký výbor!“ začne se dědek do telefonu rozčilovat a Bill tam mezi jeho jódlováním na adresu nezodpovědných pejskařů a údajně neschopných „šoudruhů tam nahože“ slyší i vzpomínky na to, že za jeho mládí by si lidi tohle určitě nedovolili, že tehdá, to byl teda „jinej režim, žeknu vám, mladej pane!“. A ještě taková díra, ve který to chce… nakonec se z toho sice vyklubalo město, ale Bill o takovémhle nikdy neslyšel, proto mu to trvalo trošku dýl.
„A budete chtít s číslem také spojit?“ zeptal se Bill další naučenou frázi.
„Špojit? Čo to je?“ diví se děda.
Neee! zasténá chlapec v duchu.
„To znamená,“ zdůrazňuje každé slovo, ale už takovým způsobem, že mu hlas vibruje zlostí. „Že já tady zmáčknu jedno kouzelný tlačítko a vy tam už nebudete muset volat. Že když počkáte, tak až já s vámi ukončím hovor, tak vás to spojí přímo na ten úřad!“
„Aha,“ diví se dědula. „A to šoudruži tam nahože vymyšleli teďka někdy, žejo? Když šem byl mladej, tak tohle ještě nebylo!“
„No, tak si vyčkejte na spojení, hezký den, naslyšenou!“ rázně se rozloučí Bill. Už už natahuje ruku po tlačítku, ale dědek ho přeruší.
„Haló! Haló! Šte tam ještě?“
„Ano, jsem,“ procedí Bill skrz zuby.
„No to je dobže! Čo šte teď š tim telefónem chtěl udělat?“
„No spojit vás!“
„A čo to je?“
To už se Bill neudrží a začne nebezpečně zvyšovat hlas.
„Chtěl jste s úřadem spojit, tak já vás spojuju, chápete to?“
„Já nevim. Čo še děje?“
„SPOJUJU VÁS!“ zaječí Bill, až se po něm celý sál plný operátorů ohlédne. „HLAVNĚ NEZAVĚŠUJTE, PŘEJU HEZKÝ DEN A NASLYŠENOU!“
A dřív, než děda stačí cokoliv namítnout, Bill mu hovor rychle přepojí a setře si z čela krůpěje potu. Ty brďo… tohle už nikdy. Mělo by se zavést, že před každým hovorem se volajícímu poskytnou inteligenční testy, přemítá chlapec a hodí si pramen havraních vlasů za čelo. Jinak hrozí, že tu asi brzo zkolabuju vzteky, protože takovýhle paka jsou příšerný…
„Pane Kaulitzi?“ ozve se najednou těsně za ním nebezpečně známý hlas. Bill vzhlédne a lehce pobledne, když se jeho kajalovou černí lemované oči setkají s očima jeho šéfa, Toma Trümpera.
„Hoďte se do pauzy a pojďte za mnou,“ vyzve ho Tom zákeřně milým hlasem. Bill rozechvěle ukazováčkem zmáčkne tlačítko, které rázem přestane veškeré hovory přijímat, a nejistě následuje svého šéfa k jeho stolku. Bylo mu jasné, že mu ten přísný člověk zase nahrával hovory. Co udělal špatně tentokrát? Možná to, jak ke konci hovoru na toho dědka křičel, ale to se prostě občas nedá a i zkušení mnohaletí operátoři na podobné případy lidí zvýší hlas! Může to být snad důvod k vyloučení z práce?
„Tak se posaďte, pane Kaulitzi,“ zapřede Tom. Sám se pohodlně uvelebí do svého křesla a Billovi naznačí, aby se usadil do křesla vedlejšího. „Vezměte si sluchátka a poslechneme si, co jsem vám nahrál.“
Pustil asi sedm hovorů, které přešel beze slova se stručným oznámením, že to bylo dobře. Pak ale zbývaly ještě tři hovory.
„Tady,“ ukáže Tom přísně na obrazovku počítače. „Co jste tu udělal špatně?“ zeptá se.
Bill si vybaví hovor a okamžitě zbledne. Ten chlap chtěl městský soud v Hamburku, nikoliv krajský!
„No,“ kývá hlavou Tom a s nepěkným úšklebkem sleduje, jak to Billovi dochází. „Dále. Tady paní chtěla spojit na OMV v Gelsenkirchenu. Najel jste si sice správně, ale vidíte ten první řádek? Ten, na který jste ji spojil?“
Chlapec se zadívá… a zalapá po dechu. Bylo tam asi pět čísel. Všechna sice byla do Gelsenkirchenu, ale to první bylo na celorepublikovou centrálu do Berlína! A samozřejmě, že jí to spojil tam… Sklopil smutně hlavu, Tom si ale odkašle, takže Bill, ač nerad, se mu znovu zadívá do očí.
„A o posledním hovoru snad s vámi ani nemusím mluvit,“ řekne tiše. „Ano, ten hovor s tím starým pánem… Copak on za to může, že špatně slyší? Nemyslete si, že mi uniklo, jak na něj postupně zvyšujete hlas! Říká vám něco ovládání se, pane Kaulitzi?“
Pronikavým pohledem propaloval chlapce před sebou, který evidentně nevěděl, kam s očima. Ačkoliv to však nejspíš vyznělo úplně opačně, Tom se na něj nezlobil. Od prvního okamžiku, kdy Billa spatřil, cítil, jak se mu rozbušilo srdce pokaždé, když spatřil tu nepřirozeně štíhlou a nebesky krásnou osobu, jejíž charisma sršelo na míle kolem ní. Avšak jako hlavní šéf společnosti s ním nemohl moc často mluvit. Jediné, co mohl udělat proto, aby mu byl Bill blíž než v jednom sálu, bylo to, že mu hovory nahrával on sám osobně, ačkoliv pro ostatní zaměstnance měl na to speciální lidi. Trápilo ho, že na Billovi viděl, že se ho chlapec bojí, ale co má jiného dělat?
„Tak co s tím uděláme, pane Kaulitzi?“
Bill jenom mlčky klopil hlavu.
„Já… se moc omlouvám,“ špitl tiše. „Už… už se to nestane.“
„To bych vám taky radil,“ zašeptal Tom. „Jinak taky můžete dostat okamžitou výpověď, je vám to jasné?“
Nemohl si pomoci, ale Billovi tolik slušelo, když byl smutný a vážný… snad to bylo tím, že se v práci nikdy upřímně od srdce nezasmál a Tom ho tedy jinak neviděl. Ale pohled na chlapcovu pochmurnou tvář v něm vyvolával touhu tohle křehké písklátko ochraňovat… hlídat… vlastnit.
„Pojďte se mnou, pane Kaulitzi,“ vyzval ho a zvedl se. „Půjdeme ke mně do kanceláře, mám tam nahrávky nejlepších operátorů, které jsme tady kdy měli. Pustím vám je. Když se totiž zaposloucháte, uvědomíte si, že i oni na svém začátku chybovali tak, jako právě teď chybujete vy. No pojďte!“
Bill ho váhavě následoval až do jeho prázdné kanceláře, která však vyhlížela velmi příjemně, na to, jak byla malá, tak opticky působila dost prostorně, dovnitř z pootevřeného okna pronikal čerstvý vzduch, a stolu, kromě počítače se sluchátky, vévodila nádherná broušená váza s kyticí sněhobílých lilií, které omamně voněly. Zatímco se překvapeně rozhlížel kolem sebe, neuvědomil si, že Tom dveře zamknul…
„Podívejte, pane Kaulitzi,“ dýchl Billovi znenadání zezadu na krk. Bill se lekl a chtěl uskočit, ale to už ho kolem pasu objaly dvě silné ruce. „Nebudeme ty vaše hovory lámat přes koleno… ale pamatujete si ten, co jste se v něm, zhruba před třemi týdny, se zákazníkem pohádal, a pak jste mu to típnul uprostřed hovoru?“
Bill zbledl. Nikdo se mu o tomhle hovoru nikdy nezmiňoval, měl za to, že o tom nikdo neví! Prostě byl z toho člověka tak rozčilený, že si jednou jedinkrát spletl tlačítko, takže to zavěsil omylem!
„To bylo – „
„Nemusíte mi to vysvětlovat,“ zašeptal mu Tom do ucha. „Ale ten člověk si zavolal k nám na vedení a stěžoval si na vás. Žádal vaše okamžité vyhození z naší společnosti. Nemůžeme si dovolit mít nezodpovědné operátory…“
Billovi se při těch slovech do očí nahrnuly slzy. Jeden jediný omyl! Copak nikdo nechápe, že se může prostě splést? Tom si ho však za pas přitáhl ještě blíž, až byla Billova záda doslova nalepená na jeho břiše.
„Už vám tiskli výpověď,“ pokračoval v šeptání do chlapcova ouška. „Ale já se za vás zaručil. Dalo to velikou práci, musel jsem použít skoro všechny kontakty mých známých, kteří něco znamenají, abych to ututlal a vás tady udržel… ale za to si, myslím, zasloužím odměnu, ne?“
„Co…“ hlesne Bill, avšak vzápětí ztuhne, když cítí, jak se Tomovy rty vášnivě přisály k jeho krku, zatímco jeho ruce, které dosud jen objímaly Billův pas, se začaly sunout pod látku jeho kalhot.
„Ale- „
„Tiše buď, zlato… nebo snad chceš, aby ti tu výpověď dali?“ zazubí se na něj škodolibě Tom a pomalu, ale jistě se začne svým rozkrokem otírat o Billův drobný zadeček, zatímco rukama začne rejdit v jeho klíně. Bill se jenom roztřese strachy, ale radši ani nedutá, na to má příliš velký strach. Tušil, co přijde. Už se s touhle situací setkal v několika filmech. A ujistilo ho v tom i Tomovo začínající vzdychání, a to, že ho šéf pomalými kroky směroval ke stolu. Nechal sebou vláčet, když mu však Tom začal stahovat kalhoty, cuknul sebou.
„Ne, prosím! Prosím, to ne…“
„Ticho!“ okřikl ho Tom, strhl z něj kalhoty i boxerky a už se na Billa rozvášněně sápal. „Chceš tady přece zůstat, ne? Tak drž hubu a krok!“
Hrubě Billa zatlačil do zad, aby ho donutil předklonit se až na desku stolu a rázně do něj pronikl. Ignoroval chlapcův bolestný výkřik, jenom mu zkroutil ruce za zády a začal do něj přirážet jako smyslů zbavený, a tomu i odpovídaly jeho steny. V životě ještě neměl s nikým tak úžasný sex, jako s tímhle vyplašeným človíčkem. Vůbec nebral ohled na to, že to Billa bolí, že mu z očí tečou slzy a že ho tichými nářky prosí o to, aby už přestal. Avšak když s hlasitým výkřikem konečně vyvrcholil, okamžitě otevřel poličku, ve které měl lékárničku. V umyvadle do studené vody namočil hadřík a opatrně začal z roztřeseného Billa otírat vlastní sperma a chlapcovu krev. Poté, co mu okolí jeho vstupu zchladil, zastříkal odřenou kůži dezinfekcí. Bill jenom hlasitě zavzlykal, ale radši poslušně držel, ani se nehnul, jenom se roztřásl po celém těle ještě víc.
„Klid, maličký,“ vezme ho Tom do náruče poté, co mu natáhne kalhoty, které mu předtím stáhnul ke kotníkům. „To bude dobrý… promiň mi to… nechtěl jsem, aby to bylo tak rychlý, ale když já… si nemohl pomoct,“ vzdychne si a opatrně Billa položí do hlubokého pohodlného křesla. „Nedokázal jsem se ovládnout…“ protože tě miluju, dodal v duchu, měl však příliš velký strach to říct nahlas. „Jestli chceš, můžeš jít pro dnešek domů,“ dodal po chvíli, když Billovi uvařil silný černý čaj, který pořádně osladil. „Zajistím ti taxíka… a odchod ti omluvím,“ dodal ztrápeně, když viděl, jak se Bill stále chvěje a pozoruje ho vystrašenýma očima. Přiměl ho vypít čaj, vrátil se na sál, aby mu sbalil věci, a doprovodil ho před budovu, kde už čekalo taxi. Zaplatil řidiči a nadiktoval mu Billovu adresu. „Odpusť,“ zašeptal, zatímco se auto rozjelo do dáli…
Několik následujících dní na pracovišti bylo pro Billa noční můrou. Kdykoliv svého šéfa zahlédl, roztřásl se strachy, stačilo mu, aby si vzpomněl na tu bolest, která celý proces v kanceláři provázela. Jenomže v hloubi srdce cítil i něco jiného. Od prvního dne, kdy sem nastoupil, tak ačkoliv měl z Toma veliký respekt, hraničící až se strachem, nějakým záhadným způsobem se mu tenhle člověk zamlouval, něčím ho přitahoval. A taky tušil, že to, k čemu mezi nimi došlo, nezapříčinila škodolibost, zlost nebo agresivita. Přestože to totiž Billa hodně moc bolelo, cítil v Tomových dotecích, krom značné dominance a jisté převahy, i lásku. Lásku a něhu…
„Pane Kaulitzi?“ ozvalo se mu za zády a Bill se jenom nejistě ohlédl a s obavami v očích vzhlédl ke svému šéfovi. „Do kolika dnes pracujete?“
„Až… až do devíti. Úplně do konce,“ špitne Bill.
„Tak… tak tady prosím zůstaňte. Musím si s vámi promluvit…“ oznámí mu Tom a aniž by čekal na odpověď, odejde zpátky ke svému stolu.
Billovi se rozbušilo srdce. Tom s ním chce být sám… Co to znamená? Na jednu stranu byl rád, obdivoval, že někdo stejně starý jako on už má tak vysoký post v tak významné firmě, a samozřejmě svou roli hrály i city, obdiv a skrytá láska. Ale na stranu druhou se bál. Co když to dopadne jako minule v kanceláři? Co když mu to Tom znovu udělá a pak ho bude vydírat a celá záležitost se bude opakovat pořád dokola jako bludný kruh? Bude muset v práci v konečném důsledku zůstat nikoliv pro příjemné zaměstnání a relativně snadno vydělané peníze, ale kvůli sexu, aby byl po ruce, kdykoliv si šéf pískne? Ani si neuvědomoval, že čas, který se dosud táhl jako líný hlemýžď, se náhle rozeběhl galaktickou rychlostí. Automaticky vyřizoval jeden hovor za druhým a stěží vnímal, jak se sál postupně vyprazdňuje, dokud tam nezůstal jenom jediný pár temně hnědých očí, které ho bedlivě pozorovaly, jak úderem deváté vypíná počítač…
Když si sbalil věci, rozhlédl se po místnosti. Nikdo tu už nebyl, kromě Toma. Okna byla zavřená, všechny počítače byly už dávno vypnuté. Jen jeho šéf seděl nehybně ve svém křesle a vypadalo to, že nad něčím horlivě přemýšlí. Bill k němu váhavě přistoupil.
„Chtěl jste se mnou mluvit.“
„Ano, chtěl,“ zamumlá Tom. „Posaďte se, pane Kaulitzi – „
„Bille,“ přeruší ho černovlasý chlapec, který poslušně usedne do křesla hned vedle něj. „Jsem Bill, pane…“
„Ne pane,“ prskne dredatý mladík. „Pro tebe, Bille, jsem Tom. Ale jenom takhle o samotě, prosím.“
„Dobře,“ kývne Bill, pak ale mlčí. Neví, co říct a neví, zda v něm převažuje zvědavost, vzrůstající obdiv nebo strach… Nakonec ticho prolomí Tom.
„Bille, já… já se ti moc omlouvám za tu kancelář, ale udělal jsem to proto, že…“ na chvilku se zarazí. Copak si může dovolit vyjevit svému podřízenému svoje city? Chvilku v něm probíhal niterní souboj, v němž nad zdravým rozumem nakonec zvítězilo srdce.
„Udělal jsem to proto, že tě miluju,“ šeptne tiše a tázavě se na Billa podívá. „Já vím, že se láska dává najevo trošku jinak, ale nějak mě to popadlo a já v tu chvíli nevymyslel nic jinýho.“
Na chvíli se odmlčí a protože Bill stále nic neříká, zvedne k němu oči. „Ublížil jsem ti hodně?“
„Ne,“ zavrtí Bill po chvíli hlavou a podívá se Tomovi do očí, přičemž v jeho vlastních blikají otazníky. „Tome… myslel jsi to, že mě miluješ… vážně?“
Pozorně se na Tomovu tvář dívá, a když dredáč přikývne, zhluboka se nadechne.
„Neublížil jsi mi. Nezapírám, že to bolelo. Bolelo to, a hodně… jenomže tady,“ sáhne si na místo, kde mu buší srdce. „Tady jsem cítil, že v tobě je něco víc než jenom touha po sexu. Že tam jsou i nějaké city… tolik jsem se modlil, aby to byla pravda, abych se nemýlil!“ špitne Bill. „Ode dne, co jsem nastoupil… tě miluju. Původně jsem myslel, že to je jenom respekt, ale zjistil jsem, že to je něco… mnohem víc. Musím na tebe myslet pořád…“
„Tak nemysli,“ zašeptá Tom. Víc slyšet nepotřeboval. Natáhne se blíž… a spojí svoje sebejisté rty s těmi Billovými, které jsou poněkud rozechvělé. Napřed je jenom něžně pomazlí těmi svými, pak je ale přejede jazykem, kterým zaprosí o vstup do Billových úst. A Bill mu to dovolí… Po chvilce opatrného seznamování se, jejich jazyky rozpoutají vášnivý tanec. Napřed jako by zpomalený, magický. Pak se ale jazyky rozpohybujou, jako by jim někdo vpíchl pořádnou várku adrenalinu, a z romantické něhy přejdou až na bestiální divokost. Ani jeden z chlapců nevnímá, že ruce každého z nich bloudí pod tričkem toho druhého. Teprve když se po dlouhé době od sebe odtrhnou, aby zajistili svým plicím přívod čerstvého vzduchu, přetáhnou si vzájemně trička přes hlavu a už se dobývají pod kalhoty toho druhého. No jo, láska si holt nevybírá, a když to na člověka přijde, tak hezky se vším všudy. Co si však ani jeden z chlapců neuvědomil, byl fakt, že během jejich intenzivního mazlení se Tom omylem loktem drcnul na přístroji do tlačítka, které na to konto okamžitě začalo nahrávat. A jelikož nebyl na lince žádný hovor, dostávaly se na záznam vzrušené steny dvou bytostí, které si právě uvědomily, že to, co tolik potřebovaly ke svému štěstí, právě našly…
*****
„Co tohle má znamenat? Vysvětlete mi to!“
Bill i Tom nervózně přešlapovali v kanceláři majitelky celé společnosti. V kanceláři jediného člověka, který měl větší pravomoci než Tom. Oba byli rudí až ke kořínkům vlasů, jelikož si právě vyslechli záznam, který svérázné brunetce někdo poslal. Záznam, který zachytával tu nejkrásnější noc v životě obou chlapců. Byl to však Tom, kdo jako první promluvil.
„Nemyslím, že by bylo zapotřebí cokoliv vysvětlovat. Všechno máte na té nahrávce.“
Žena se na něj zlostně podívala a Bill jenom vypískl a ustoupil kousek víc za Tomova záda, která ho kryla před plamenným pohledem.
„A to je všechno, co mi k tomu řeknete, Trümpere? To je všechno? Považovala jsem vás za zodpovědného a loajálního člověka, který se nenechá zmást svůdnými podřízenými!“
„Ano, jsem loajální a zodpovědný,“ přerušil ji Tom. „Ale svému srdci. Když za to, co jsme provedli, dostaneme výpověď, tak se s tím už nějak vyrovnáme. Protože dokud jsme my dva s Billem spolu, tak jsme šťastní, i kdybychom se měli z nouze chodit pást na louku a pít vodu z Labe!“
Otočí se na Billa a před zkoprnělou majitelkou firmy mu vtiskne horoucí polibek, který mu černovlasý chlapec radostně opětuje. Bill si přitom uvědomil, že už nemá strach z výpovědi. Bylo mu jasné, že ji dostane, ale neodejde odsud jenom s počmáraným kusem papíru. Odejde odsud i s Tomem. Společně najdou práci jinde. Nezajímalo ho kde. Věděl jenom, že teď už má naprosté jasno v hlavě. Jen idiot by dával pracovní kariéře přednost před láskou. A tu si oba chlapci opět, od oné noci snad potisícáté, vyznali i v okamžiku, kdy za nimi zapadly dveře firmy. Zmačkali papíry s výpovědí, hodili je do koše a ruku v ruce se vydali vstříc svému osudu…
autor: Áďa
betaread: Janule
Jako..ale tohle už je prostě na mě moc! Já dlouhon věděla že je Áďa skvělá spisovatelka ale tohle je prostě…Áďo jak jsi to dokázala? Vždyt je to náááááádhera…tam je opravdu ode všeho trochu…myslím že tuhle povídku si dneska přečtu ještě minimálně 20x
nádhera, panebože, fakt úžasný!!!!
Nemám slowa.. oužasný ♥
to bylo užasny….
To bylo úžasný! Skvělá poovídka! ♥ u dědka jsem chcípala smíchy a při tom že se jim ot nahrávalo zadržovala dech xD prostě skvělý… krásně píšeš x)
budem sa opakovať po babách 🙂 naozaj úžasné 🙂
♥ Děkuju Ádí za věnování ♥_♥ Ta povídka je skvělá, vážně!!!♥ Líbí se mi jak ho "znásilní". Tohle mělo něco do sebe *in love* A celkově, se ti to moc povedlo. Jinak nemáš za záchranu vůbec zač a když budeš znovu potřebovat od řijína zachránit krk, budu Ti plně k dispozici!^^
No téda… já žasnu. Musím říct, že Tom má tady vskutku netradiční metody k tomu, jak dát najevo lásku, toršku mě tím chlapec pobouřil, ale nakonec si to docela vyžehlil, takže v podstatě všechno odpuštěno. :o)
A jen tak na okraj. To je běžná praxe, že vás takhle odposlouchávají, jo? Už si byla na koberečku? To mě by z toho asi šlehlo. 😀
Áďo moje milovaná, to byla bomba! Ihned jsem si vzpomněla, jak jsi mi vyprávěla o tvé práci ;D Jasan, chápu vše xDD
Zasadiit Billa do této role bylo vtipné xDD A Tom taková autorita. Muusím souhlasit, vyskytl se tam tvůj oblíbený sadismu a celkově to bylo vtipný.
Pokud si to bude číst Majka, tak ji vzkazuju: ,,Majko, nepřipomínal ti ten dědula našeho Eduarda Kachličku z rádia?" xDD
Pobavila jsem se moc a moc se mi to líbilo. 😉
A někdy mi napiš mailíka, jsme si dlouuho nepsali…
waw.. bolo to nadherne..ako kazda ff od vas :-D..proste nadhera..
wuaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa krasne hlve ten konec :-**
tak to jsem moc ráda, že to bylo aspoň trošku čtitelný 🙂 nj, nejlíp se píše z vlastní zkušenosti 😀 mociky moc děkuju za komenty, dělají mi radost 🙂 :-*
Ainikki: uhodlas, oni nás takhle dycky jednou dvakrát za měsíc nahrajou a pak buď pochválej, nebo seřvou 🙂
ahujky ..potřebovala bych od vás hlásnout tady http://klikli2.blog.cz/0907/finale-xd#komentare sem tam jako jitulík kaulitz-tokio hotel.PLS chci aby TH vyhráli kuju všem papa
Áďo, Áďo, tvoje jednodílky jsou vždycky fenomenálně jedinečný, nejenom díky originálnímu nápadu. Od jedný dobrý duše jsem se dozvěděla, že tohle prostředí dobře znáš a je to poznat… 😀 Snad jsi ovšem na vlastní kůži nezažila tuhle situaci. "Snad", pokud by tam nebyl ten krásný závěr. Jako vždy jsem se pobavila a užila si potřebnou porci sadismu. xD Skvěle! Moc se těším na tvoje další dílo!
[14]: teeeda, tak o mně se šíří takovéhle věci, jooo? 😀 no co se tu jeden nedozví 🙂 no neboj, to nahrávání zažívám každý měsíc, ale ze šéfů je chlap jenom jeden jediný a ten chodí s mojí spolužačkou z vejšky, tudíž je všecko ok :-)))
ano sadismus nemohl být vynechán…..ale jinak ta tvoje práce….abys tak taky nedopadla….xDDD
Tak to bylo úžasný. Do slova a do písmene naprostá bomba! Vždycky jsem obdivovala tvoje povídky, nejvíc tu s letadly, ale myslím, že tahle se zároveň s ní probojovala na první místo. Billa mi bylo zpočátku líto, protože to ,,znásilnění," nebo jak to mám definovat, od Toma nebylo hezký.
Ale jinak tě strašně obdivuju za to, že do povídek dokážeš vsunout různé žánry. Sadismus, lásku, něžnost, humor a spousty dalších.
Tuhle story ti vážně chválím, jsi u mě jednička :))
Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,Áďo, Áďo,… xDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxD