autor: …………..
Zdravím! Už jsem pár povídek na toto téma napsala, ale je to řada let. Před pár měsíci jsem požádala o smazání mé tvorby, protože mi nepřišla dobrá. A před pár týdny jsem opět začala číst povídky na tomto blogu. Nenapadlo mě, že ještě někdy něco napíšu, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Ale je to tady. Měla jsem opravdu velmi špatný den, mohu ho s jistotou zařadit mezi ty opravdu velmi špatné. Byla jsem v citové tísni, sedla si k wordu a prostě psala a je z toho povídka. Povídka je hodně zaměřená na city, takže v tom nehledejte detaily. Neměli byste se ani zamotat do časových údajů a myslím, že všichni pochopíte, co jsem povídkou chtěla říct. Neuvedu zde svoji starou přezdívku, prozatím tedy zůstávám v anonymitě, i když mě možná někteří znáte 🙂 Doufám, že se vám tato krátká povídka bude líbit.
V životě jsou věci, které vás položí na kolena. Najednou nevíte, co máte dělat, komu psát, komu věřit, chcete jen utéct. Je to i můj příběh? Ano….
Jmenuji se Bill. Vždy jsem byl trochu zvláštní, nepůsobil jsem na své okolí dobře a neměl jsem nikoho, komu bych věřil. Samotářský podivín. Tak mě lidi brali nebo možná i berou, kdo ví…
Byl tu jeden kluk, moc se mi líbil. Bylo to ještě na škole, tehdy jsem si barvil hlavu na černo, nosil to nejtěsnější oblečení a pozor, líčil se. Jo, jak říkám, jsem zvláštní, ale mně se to líbilo. Jo, i když se teď utápím ve své bezmocnosti, stále jsem byl, nevím, sám sebou? Nosil jsem, co se líbilo mně a ne mému okolí. A teď zpět k tomu klukovi. Moje podivnost mi bohužel nepřidala na popularitě. Jo a jsem gay…
… jen maličkost…
Takže ten kluk. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Šel jsem ke své skřínce, vytahoval si učebnice na další pitomou hodinu. Pak mi někdo poklepal na rameno…
„Promiň, můžeš mi pomoct?“
S leknutím jsem se otočil, nebyl jsem zvyklý, že na mě někdo mluví. Pohlédl jsem do očí dredatému krásnému klukovi, co nosil piercing ve rtu, a bože, ty oči… Nevěděl jsem, co mám dělat, jen jsem koukal.
„Ehm… promiň, ale budeš se mnou mluvit, nebo…??“
Další otázka, pane bože. Co mám dělat? znělo mi v hlavě. Byl jsem vážně hlupák, prostě jsem utekl. Ano, utekl…
… zbabělec…
Během několika měsíců na mě nikdo další nepromluvil. Toho kluka jsem ale pozoroval, asi tu byl nový…
… jo zamiloval jsem se…
Pokud čekáte, že zde budu psát, jak se i on zakoukal do mých očí a jak vše nakonec dobře dopadlo, tak se pletete. Ne, nic není tak růžové a ne všechno skončí dobře. Přišlo období školního plesu a já nechtěl jít, protože proč bych se obtěžoval, stejně o mě nikdo nestál… Nevím, trochu zapomínám, takže už vám nepovím, kdo nebo co mě nakonec donutilo tam jít, ale šel jsem. Krásný kluk, do něhož jsem se zamiloval, tam byl taky, s holkou…
… s krásnou holkou…
Nemohl jsem ten pohled snést a zase jsem utekl… bože, pořád jsem jen utíkal a utíkám vlastně doteď, jsem nemožný…
V další části svého příběhu vám chci popsat můj první den na vysoké škole. Ano, střední škola skončila, já ji dokončil, s dredáčem jsem nepromluvil, jen ho sledoval, a pak jsem utekl na vysokou hodně daleko od domova.
Přišel jsem na svoji kolej, poznal svého spolubydlícího, jmenoval se Georg, celkem fajn chlap. Nemyslel si, že jsem podivín, což bylo skvělé, měl jsem ho rád.
V době, kdy jsem se tlačil mezi studenty dychtící se zapsat na nejlepší předměty, jsem do jednoho z nich vrazil a opravdu hodně, dotyčný spadl na zem a málem si rozrazil hlavu. Kde se ve mně vzalo tolik síly, řekl jsem si tehdy. Jeho černé spletené vlasy sebou mrštily o zem.
„Oh můj bože, tolik mě to mrzí, jsi v pořádku?“
Kluk se otočil, podíval se mi do očí a řekl: „To nic, bude to dobré.“
Naše oči se opět střetly. „Je tohle vůbec možné?“ řekl jsem si spíš pro sebe. On chodí na stejnou vysokou? Jak se to mohlo stát? „No, moc mě to mrzí,“ omluvil jsem se a utekl … Ano, čtete dobře, už zase! Ten pocit, ještě teď to cítím, jak mi bušilo srdce, jak jsem běžel přes chodbu univerzity, až mi málem praskly plíce…
Nevěděl jsem, proč se mi tohle děje. Měl jsem problém už od střední. Bože, s těmi vlasy tehdy vypadal taaak krásně a sexy…
Za pár týdnů na jedné z přednášek jsem ho zase potkal. Přišel jsem do velké učebny, kolem spousta lidí. Hledal jsem volné místo. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel směrem k volné židli. Došel jsem na místo a opět jsem se nadechl.
„Je tu volno?“ vyšlo ze mě.
Krásný kluk s copánky se malinko pousmál a řekl: „Ano, jistě.“
Sedl jsem si a roztřesenýma rukama si začal vytahovat poznámkový blog, kde jsem si psal poznatky z hodiny, vzal jsem své pero do ruky a zahleděl se před sebe.
„Víš, já si tě pamatuju,“ ozvalo se vedle mě. Tak jsem se lekl, až mi málem spadla tužka.
„O-o-opravdu?“ vykoktal jsem nakonec.
„Jo, je jen málo lidí, kteří se na mě podívají a berou hned nohy na ramena.“
Tak teď jsem opravdu nevěděl, co říct. Jen jsem sklopil hlavu a mlčel. Copatý kluk ale pokračoval dál.
„Nechceš jít po přednášce na kávu?“
Stále jsem mlčel, moje tváře začínaly dostávat růžový nádech, chtěl jsem zase utéct, ale pak vešel profesor do učebny. Bylo ticho…
Bylo to tak roztomilé, když si na to vzpomenu, musím se usmívat. Seděli jsme s Tomem v jedné z kaváren naproti univerzitě. Každý se svou kávou v ruce jsme hleděli do té černé tekutiny, ze které jsme po troškách upíjeli, a přitom na sebe rozpačitě koukali. Pak Tom začal s rozhovorem. Bože, bylo to tak krásný, byli jsme jako dva puberťáci.
Po kávě přišel oběd, po obědě přišla večeře, a my po pár měsících jsme skončili před dveřmi mého prázdného pokoje, jelikož Georg si našel novou přítelkyni a odjel s ní na víkend. Líbali jsme se velmi dychtivě a dravě, pamatuju si, že jsem sotva otevřel dveře od pokoje. Vpadli jsme na mou postel, strhali ze sebe oblečení. Bylo to nečekané, ale zároveň vášnivé a krásné. Milovali jsme se. Když zavřu oči a představím si to, musím se smát. Byla to jedna z nejkrásnějších chvil v mém životě a vlastně i poslední…
Znáte to, začnete s někým chodit, vydržíte spolu několik let, přesněji pět let po dobu chození na univerzitu. Jste s tím člověkem dlouho, po pár měsících mu řeknete, že ho milujete, ale nedostane se vám odpovědi. Byl to hrozný pocit, tolik to bolelo. Ale znal jsem Toma, nikdy neukázal své city, nebyl ten typ. A já ho miloval i přesto všechno.
Ten poslední večer, co jsme strávili na koleji, než jsme ji měli definitivně opustit, jsem chtěl jít s Tomem na večeři. Mělo to být překvapení, vešel jsem opatrně do jeho pokoje.
Svíravý bolestivý pocit se mi rozlil po celém těle. Našel jsem Toma, jak se na pohovce líbá s jednou holkou od nás z ročníku. Stál jsem tehdy na místě a nevěřil svým očím. Já mu řekl, že ho miluju, byl jsem s ním, ukazoval mu svou lásku, a pak po takové době najdu tohle?
Utekl jsem…
S Tomem jsem po dojezdu z koleje nemluvil, našel jsem si byt, zabydlel se, našel si práci atd. Však to všechno znáte. Chtěl jsem zapomenout na Toma, na univerzitu a na všechnu tu bolest. Tom mi tak ublížil, tak moc. Zlomil mi srdce, zradil moji důvěru, nikdy mi neukázal ani nevyznal lásku. NIKDY!
A já ho přesto všechno miloval…
Povzdechl jsem si a podíval se na hodiny, které visely na zdi. Bylo kolem desáté večer. Zase jsem seděl u svého pc a psal a psal. Psaní mi pomáhá v posledních pár měsících, co se cítím dost na hovno a musel jsem to ze sebe dostat. Prohrábl jsem si své blond vlasy a vstal. Šel jsem do kuchyně udělat si svůj oblíbený zázvorový čaj, když v tu ránu uslyším zvonek…
Crrrrrr
Otevřel jsem dveře…
Chladný vzduch mě pošimral na obličeji a já si prohrábnul svou hřívu. A pak jsem uviděl muže za dveřmi…
„Co tady, kurva, děláš?“ začal jsem hned zprudka.
Muž s černými vlasy sepnutými do culíku a lehkým strništěm na tváři se jen smutně pousmál a řekl.
„Promiň, Bille, vážně mě mrzí, co se stalo…“ poklesla mu hlava a já zahlédl pár slz linoucích se z jeho oka. V tu chvíli se mi srdce rozbušilo šílenou rychlostí, začal jsem ztěžka dýchat. Za celých zkurvených pět let jsem od něj neslyšel jediné slovo, co by znamenalo omluvu, nikdy nebrečel a nikdy neprojevoval své city. Tohle byla ale jen předehra…
Musel jsem se chytit dveří, abych neupadl. Nevěděl jsem, co mám dělat, vzal jsem toho muže do náruče, zabouchl dveře a vrhl se na jeho rty. Nechtěl jsem ho pustit, zlíbal jsem ho tak, že se ani nemohl nadechnout. Po nekončícím polibku jsem si ho stále držel u těla a řekl:
„Taky tě miluji, Tome“. Z jeho krásné tváře zmizely slzy a jeho provinilý smutný výraz se změnil ve veselý. Další kolo líbání následovalo.
Tom se přestal bát ukazovat své city. A Bill? Ten přestal s psaním, stejně v tom nebyl dobrý…
… jo a neutíkal!
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Tak děj téhle jednodílky bys klidně mohla roztáhnout do dvacetidílné povídky 🙂
Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Na začátku to vypadalo, že Bill bude utíkat až do smrti, ale srovnal se a i ten pařez Tom nakonec řekl to, co měl… 🙂
[1]: jo to vic dilu by asi slo, ale ja to tak chtela.. je to spis povidka kde jde o city nez o detaily celeho pribehu tak to bylo mysleno 🙂 dekuji za tvuj komentar potesil me 🙂
Taky mě napadlo, že by to mohlo být delší, ale i takhle je to pěkné 🙂
Navíc jsem si celou dobu myslela, že to skončí smutně, takže mě čekalo ještě i příjemné překvapení. Ale nevím teda, jestli já bych Tomovi odpustila tak rychle. Rozhodně bych ho nechala, ať se trochu více snaží 😉
Ze začátku mi bylo moc smutno konec krásny.
Bylo to sice jako život ve zkratce, ale líbilo se mi to. Ten závěr byl překvapivý.
Súhlasím s tým, že z tohto by kľudne mohla byť viackapitolová poviedka, ale aj takto to bolo pekné.
Čakala som, že to skončí smutne, keď sa vtedy rozišli, ale som rada, že nakoniec boli spolu. Aj keď ja by som asi Tomovi tak rýchlo neodpustila a nechala ho pekne podusiť – nech sa snaží 😀
Ďakujem za poviedku.
Povedená jednodílka =) A ten konec mě dostal =D
Som rada, že nakoniec to dopadlo predsa len pekne.
Moc se mi libi ten styl psani. Ze to pise na blog Bill 😀 V uvozovkach 😀 Proste super, ale docela mi vadilo. Jak se stale opakovala ta fraze 'Jo a …. Jo, jsem… Jo. Jo, jo…' Mohlo se to alespon stridat s ano 😀 Ale jinak uplne super! Co se deje tyce, je to takova obycejna laska na stredni, teda spis na vysoke 😀 A doufam, ze kluk, kteryho jsem si vyhlidla ja me taky jednou nekam pozve 😀 … Vlastne ja si vyhlidla dva… Nevadi 3:D Koho to zajima, zpet k povidce. Uz chapu nazev Run Run Run. Prvni Run je pred Tomem na stredni, dalsi je na vysokou a to treti je Tom pred city… Melo by tam byt jeste jedno 😀 Kdyz Bill utekl z pokoje. Potom co videl Toma s jinou holkou… Tome proc?????!!! :O Co uz 😀 Docela me prekvapilo tohle: 'autor: ….." 😀 Pak jsem to z uvodu od …. Pochopila 😀 Dekuju za jednodilku, byla mila 🙂 je mila 😀
Moc vam dekuji za vase mile komentare. Chapu ze vam vadi ze to nebylo delsi nebo ze bill tak rychle odpoustel, ale o tom povidka nebyla. Byl to trochu volnejsi styl psani, ale presne takto jsem to chtela. Dekuji Sayurii ze pochopila vyznam nazvu :-))) dekuji i ostatnim mam radost 😉
[10]: mne to vubec nevadi, naopak, myslim, ze jsi vyjadrila, co jsi chtela a to je to nejdulezitejsi a takhle to melo sve kouzlo a to rychle odpusteni bude proste tim, ze se miluji, tak co? 😀 Spis nez to ze by to melo byt delsi me hned napadlo pokracovani, jak se maji, klidne v tomhle stylu, moc se mi libi. Tak kdyby se ti nekdy chtelo… 😀 nekdy treba zitra… *nenapadne postouchnuti*
[11]: napis mail a muzeme se dohodnout uz dlouhu premyslim ze bych napsala i neco delsiho 😉
A tak to já docela rozumím tomu, že Bill Tomovi tak rychle odpustil. Ač se to může zdát divné, tak slova ´miluju tě´ prostě dělají divy a ještě k tomu když to Tom konečně řekl a ukázal Billovi nějaké city. 😉
Ačkoli souhlasím s holkama, že by bylo moc hezké, kdyby byla povídka maličko delší. Vůbec by mi to nevadilo! 😉
Povídka se moc hezky četla, napsaná zajímavým způsobem, tak se snad dočkáme opět něčeho dalšího! 🙂
[12]: Super 😀 :3 uplne jednoduse: sayurichiyolee@gmail.com 😀
[1]: Hahahahaaa parez Tom 😀 😀 😀
Tahle povidka se m libila presne tak, jak je napsana. Nemuzu rict, ze by mi me v ni cokoliv vadilo:) I delka byla akorat! Kdyz jsi mluvila i tom nejhorsim dni, vzpomnela jsem si prave na jeden svuj opravdu opravdu den (obdobi) na h…o a muzu si domyslet, jak ses asi citila… Doufam, ze uz je to vsechno v poradku! Za sebe muzu rict, ze nejhorsi citovej zazitek byl nakonec pro me vlastne pozehnani (doslo mi to po delsi dobe az). Dneska jsem za to moc vdecna, ze ten vztah skoncil a ze mam konecne zase svuj zivot ve svych rukou a nemusim potlacovat svoji pravou osobnost:) Akorat ze v prvnich chvili by si clovek neco udelal, protoze psychicka bolest je nesrovnatelna s jakoukoliv fyzickou, ta psychicka nejde merit a o to je to silenejsi.
Moc dekuju za povidku!