Samota (1/3)

Je možná, aby se člověk cítil sám mezi tolika lidmi? Denně mám kolem sebe spoustu lidí, ale přesto se cítím sám. Proč ale? Vždyť bych se měl cítit šťastný. Jsem frontmam slavné skupiny, mám kolem sebe lidi, co pro mě udělají, co mi na očích vidí. Ale přesto se cítím sám i přes ty desítky lidí, co mne dennodenně obklopují.

Uvnitř se cítím tak hrozně sám. Přijdu si zbytečný, lehce nahraditelný. Proč ale? Každý mi říká, jak jsem jedinečný, nepostradatelný, výjimečný, ale já o tom začínám pochybovat. K čemu je mi má výjimečnost, originalita, když sedím v místnosti plné lidí a nikdo nejeví velký zájem se mnou prohodit alespoň pár slov. Začínám pochybovat, že o mě někdy někdo bude mít vůbec zájem.

Měl bych to asi upřesnit. Že o mě budeš mít zájem ty. Když jdeš někam s klukama, mě se ani nezeptáte, jestli chci jít s vámi. A já se nechci vtírat. Jít s pocitem, že mě s sebou berete jen z povinnosti. Že mě s sebou berete jen ze slušnosti, aby se neřeklo.

Večery trávím většinou o samotě na pokoji, zatímco vy se bavíte. Ty se bavíš. Proč mě tolik bolí tvá lhostejnost vůči mně? Proč mi tolik vadí, že už si nejsme tak blízcí? Proč mě to tak štve a nutí o tobě pořád přemýšlet? Není přece normální, abych žárlil na to, že ty jdeš někam ven a mě tu necháváš samotného. Proč mi tolik vadí, když nevím, co děláš?

Teď sedím na sedačce, kolem pobíhají lidé připravující vše na rozhovor, ty vesele klábosíš s klukama a já tu sedím sám. Kolem je sice spousta lidí, ty sedíš pár centimetrů ode mě, ale uvnitř se cítím tak osamělý, jako snad nikdy v životě.

„Za půl minuty začíná pořad,“ oznámí nám asistent režiséra. Zavrtím hlavou, abych zahnal chmurné myšlenky, a snažím se nasadit přirozený úsměv. Je asi trochu křečovitý, ale snad alespoň vypadá trochu normálně. Jak se můžu tvářit šťastně, když se tak necítím?

Když pořad začne, skoro celá pozornost se stočí na mě a já se zase začínám cítit vyrovnaný, sebejistý, potřebný. Dokonce i ty se se mnou bavíš. Přetahujeme se o mikrofon a různě se slovně škádlíme. Proč to takhle nemůže být, i když nejsme ve studiu? Přeji si jen, aby pořad nikdy neskončil a já nepocítil zas ten pocit samoty.

Jenže mé přání je nesplnitelné. Moderátor se s námi loučí a my se pomalu přes šílící dav fanynek šineme k autu.

S úlevou dosednu na zadní sedadlo.

„Ty holky mi jednou vyrvou všechny vlasy.“ Mnu si místo na hlavě, odkud mi jedna z fanynek v šílenství vyrvala pramen vlasů.

„Já snad díky těm holkám přijdu o dredy,“ rozčiluješ se zase ty a prohlížíš si z části ustřihnutý dred. Tvému výrazu se musím začít smát. Vypadáš jako děcko, které chce před obědem sušenku, ale rodiče mu jí nechtějí dát.

„Čemu se směješ?“ vyjedeš po mně.

„Tomu, jak se tváříš. Jako malej, když ti mamka zakázala sladký,“ nenechám se zastrašit tvým tónem a směji se dál. Gustav a Georg se smějí také. Hodíš po nás jen nevraživý pohled. „To se ti povedlo,“ poplácá mě Gustav po rameni.

Že by konečně obrat k lepšímu? Většinou když jsme nastoupili do auta, vy jste začali plánovat večer a mě z debaty vynechávali. V duchu se začínám radovat a myslím, že mám vyhráno. Alespoň částečně.

Moji radost mi ovšem zkazí tvoje věta: „Tak co Géčka, kam večer vyrazíme?“ Mé rty se z veselého úsměvu stáhnou do úzké linky, jak se snažím zahnat lítost, která mě po této větě zaplavila. Nechápu, že mě to ještě dokáže rozhodit. Už jsem si na to mohl zvyknout, že mě ve večerních vycházkách do města naprosto obcházíte. Jenže mi svitla naděje. Radost, kterou jsem pociťoval, je ale tak pomíjivá a zklamání tak vytrvalé.

Než poslouchat vaše plány na večer, raději si nandám sluchátka a nepřítomně se zadívám z okna. I přes hudbu slyším váš smích. Proč se nemůžu smát s vámi. Přemýšlím, kde se stala chyba. Ze začátku jsme chodili všude spolu, ale teď už ne. Vyrážíte jen vy tři a já zůstávám sám na pokoji. Proč? Co jsem udělala špatně, že zůstávám sám, i když sedíte kousek ode mě? Víte něco, co já ne?

Dorazíme před hotel a já pořád čekám, že se zeptáš. Od Géček mě to ani tolik nemrzí jako od tebe. S tebou jsem si byl nejbližší a teď najednou nejsem. A nevím proč. Proč se spolu někdy nedíváme na televizi jako dřív? Proč si nepovídáme dlouho do noci, dokud nás nezmůže únava? Kluci chodili vždy někam večer, ale ty jen někdy. Raději si zůstával se mnou na pokoji, protože jsi věděl, že hlasité kluby nemusím každý večer. Tak proč teď chodíš skoro každý večer a ani jednou se nezastavíš, i když zůstáváte na hotelu? Proč, když jsi jednou za čas na hotelu a já si přijdu popovídat, mne vyhodíš se slovy: „Bille, jsem unavený, chci si jít brzo lehnout. Dobrou.“ Co jsem udělal, že už mi neříkáš, koho jsi zase sbalil, jaká byla a vše raději říkáš klukům?

Jdeme chodbou k výtahům. Pořád čekám na tu jedinou otázku: „Nechceš jít s námi?“ Jedeme výtahem. Vystupujeme. Rozcházíme se ke svým pokojům. Pořád čekám.

„Tak za hoďku. V devět, tak ať zas nečekám,“ loučíš se s nimi. Vyhledám tvé oči.

„Dobrou Bille,“ podíváš se na mě tak zvláštně. Jako by tvůj pohled chtěl něco říct. Ale k čemu je mi zvláštní pohled, o kterém nevím, co si mám myslet, když jsem se nedočkal? Se sklopenou hlavou zapadnu k sobě do pokoje, aniž bych ti odpověděl.

Naštvaně ze sebe sundám bundu a hodím ji přes celý pokoj. Dosednu na gauč a zapnu televizi. Naštvaně přepínám kanály. I když jsme snad v nejluxusnějším hotelu ve městě, slyším přes tenké stěny, jak se vedle sprchuješ.

„Když jedna noc stojí tolik, to ten hotel nemohli postavit aspoň pořádně?“ vztekám se v duchu. Připravuješ se na večer, že? Kdybych se dočkal otázky, také bych se teď připravoval.

Vydám se do koupelny, kde ze sebe shodím i zbytek svého oblečení. Vlezu pod sprchu a snažím se zapudit myšlenky na další osamocený večer na pokoji. Moc se mi to ovšem nedaří. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rychle se utřu a jen v ručníku rychle přejdu pokoj, kde na sebe postupně naházím, co mi přijde pod ruku. Chystám se vyrazit za tebou.

autor: Akkira
betaread: Lucy