Samota (2/3)

Chci konečně zjistit, co jsem udělal, že se se mnou nebavíš. Už skoro otvírám dveře, když uslyším tebe a Georga.

„Měl bys mu to už říct. Asi nic netuší, ale mrzí ho, že už nejste tak spolu. Mrzí ho, že s námi trávíš celý den a večer a s ním sotva promluvíš. Nevšiml sis, jak je poslední dobou smutný?“ promlouvá ti Georg do duše.

„Co mi má říct?“ bleskne mi hlavou otázka.

„Nevíš, jak mu to mám si říct? Ale dobře, dneska jdu s vámi naposled a zítra si s ním promluvím,“ odpovíš Georgovi.

„Vážně,“ ujistíš ho, když se na tebe pochybovačně podívá.

Celou tuto scénu sleduji škvírkou v nepatrně otevřených dveřích. Myslím, že kdybys věděl, že jsem vše slyšel, neřekl bys mi to, na co se chystáš zítra. Co to ale může být? Týká se to toho, že jsi pořád s nimi a ne se mnou?

„Tak co? Jdeme?“ objeví se náhle v mém zmenšeném zorném poli Gustav. Beze slova se vydáte směrem k výtahům. Vystrčím hlavu ze dveří, chci za vámi něco zavolat, sice nevím co, ale chci.

Už otvírám pusu, když se Gustav, který právě něco došeptal Georgovi, otočí. Dá si ruku před pusu, abych mlčel. Georg se zase otočí s rukou u ucha, z čehož pochopím, že mi zavolá.

Celý zmatený zapadnu k sobě do pokoje, i když jsem měl původně v plánu ignorovat posunky kluků a zavolat na tebe. Ale jejich výrazy mi naznačily, ať raději zmizím. Proto teď stojím opřený o dveře pokoje celý zmatený z toho, co to mělo znamenat.

Než stačím dále přemýšlet, proč jsem na sebe nesměl upozornit, se mi v hromadě věci nakupených na gauči rozdrnčí telefon. Odhazuji věci do všech stran, abych ho našel. Samozřejmě, že je až pod posledním trikem. Ani se nepodívám, kdo volá, a jen se ohlásím: „Prosím.“

„Tady Gustav. To, co jsi slyšel, prosím, teď neřeš. Zítra se dozvíš odpovědi na všechny svoje otázky. Vím, že se cítíš osamělý, ale vydrž ještě den a dozvíš se vše,“ vychrlí na mně Gustav. Nejdřív jsem celý zmatený z toho, co mi říká, ale pak se naštvu. On ví, jak se cítím, ale neuráčí se se mnou alespoň trochu bavit?

„Ty víš jak mi je, ale je ti to nejspíš úplně jedno,“ rozkřičím se na něj do sluchátka.

„Ano, je ti to jedno, protože kdyby nebylo, tak mi vysvětlíš, proč se s vámi cítím jako vetřelec. Vysvětlíš mi, proč si mezi vámi připadám navíc,“ nepouštím ho ke slovu.

„Bille, nekřič,“ snaží se mě uklidnit.

„Neříkej mi, co mám dělat,“ vřískám dál do telefonu.

„Ty nemáš ani nejmenší tušení, jak mi je. Nevíš, jaké to je, když vy se bavíte a mě úspěšně přehlížíte. Nevíš, jak rád bych se smál s vámi, když se smějete, ale nemůžu. Nemůže se s vámi smát, protože nevím, co vás rozesmálo. Tak mi laskavě neříkej, abych nekřičel,“ přidám ještě více na hlase. Myslím, že to musel slyšet snad celý hotel. Odpovědi je mi ovšem pravidelné: „Tút, tút…“

Jak jsem na něj křičel, ani jsem si nevšiml, že mi to položil. To mě dopálí ještě víc. Bytostně nesnáším, kdy mi někdo položí telefon, aniž bych já předtím domluvil. Hodím mobil zpět do změti věcí, odkud jsem ho vyhrabal. Jsem tak naštvaný, že nevím, jak bych svou zlobu odventiloval. Jsme schopný jen naštvaně pochodovat po místnosti a tiše zuřit.

Nevím, kolikrát jsem pokoj přesel, když se mi znovu rozdrnčí telefon. Tentokrát mi přijde zpráva. Od koho jiného než od Gustava. Nechce asi riskovat ohluchnutí, protože bych se na něj určitě znovu rozkřičel.

Nejdříve jsem chtěl zprávu rovnou smazat, ale zvědavost je silnější. Vzteky se celý třesu, takže mi chvíli trvá, než zprávu otevřu. Bille, vím, že jsi naštvaný a chápu tě. Ale pokud ti Tom zítra vše vysvětlí, pochopíš to. Pochopíš, proč jsme se s tebou nebavili jako dřív. Jen ti poradím, vyslechni Toma až do konce. Nic víc ti neřeknu. Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ahoj Gustav.

To teda naštvaný jsem. Že mě chápeš? Pochybuji. Pochopím? Co mám sakra chápat? Že jste se na mě vybodli? Že vám nestojím ani o náznak, proč to tak je?

„Co to má sakra znamenat?“ mumlám si pro sebe.

„Co mi máš zítra povědět?“ pokračuji ve svém monologu. Co to má znamenat, Gustave? A máš pravdu, jsem naštvaný. Nechápu, co je tak důležitého, že se kvůli tomu se mnou nebavíte. Touto zprávou se z něj snažím vymámit více podrobností.

Už tak jsem ti řekl dost. Slíbili jsme Tomovi, že ti nic neřekneme. I za tohle by mě asi zabil. Víc už ti vážně neřeknu. Přijde mi odpověď. Abych pravdu řekl, o moc chytřejší z ní nejsem. Teď jsem zmatenější ještě více než před chvílí. Co je tak důležitého, že mi to Gustav nemůže říct?

Dosednu na gauč. Lámu si hlavu nad tím, co to má znamenat. Alespoň mi přemýšlení zkrátí chvíli a já zapomenu, že zase sedím v osamoceném pokoji. V pokoji, který je jen jeden z mnoha. Už mi začínají splývat. Dříve jsem si je alespoň částečně zapamatoval. V jednom jsme po sobě házeli popcorn, v dalším jsme se zase honili kolem gauče. Jenže teď? Teď si mohu zapamatovat jedině, do jaké barvy byl pokoj laděn nebo jaký jsem z něho měl výhled.

Sakra, nevíte někdo, proč jsem si připomínal, že tu zase sedím sám? Nejenže teď dumám nad tím, co tak hrozně důležitého mi chceš říct, ale ještě se k tomu přidal pocit, že Géčka raději tobě slíbí, že mi nic neřeknou, než aby se se mnou bavili.

„No jo, Tom, pan oblíbený,“ ozve se ve mně žárlivost.

„Když si něco usmyslí, tak to tak musí být,“ zuřím dál v duchu.

Začínám být na tebe čím dál tím víc naštvaný. To ty můžeš za to, jak se teď cítím. To ty můžeš za to, že své úsměvy jen hraji. To ty můžeš za to, že tu teď sedím a přemýšlím, co tak horně důležitého mi zítra řekneš.

autor: Akkira
betaread: Lucy