„Ahoj bráško, nějakej vykulenej ne?“ promluví na mě vesele Tom. Při jeho slovech přivřu oči. Tak moc mi jeho hlas chyběl. Jak jsem jen mohl odjet? Byl jsem blázen, útěkem člověk nikdy nic nevyřeší. Možná kdybych mu to řekl, bylo by vše jinak. On by neměl dítě a my možná byli spolu.
Z pod víček mi ukápne první slza. Otevřu oči a mrkáním se snažím příval slz zastavit. Nedaří se. Nejsem schopen nic říct. Jen se Tomovi vrhnu od náruče. Dávám při tom pozor, abych neublížil prckovi, kterého drží. Mumlám slova omluv a v duchu šeptám slova lásky. Mám strach je vyslovit nahlas.
„Co brečíš, ty trubko? Snad se ti po mě nestejskalo,“ snaží se Tom zlehčit situaci. I z jeho hlasu cítím dojetí. Mírně mě od sebe odsune. Jemně mi setře slzy, které se mi stále valí z očí. „Měl bych ti někoho představit,“ otočíš ke mně čelem prcka, který ti zatím vesele slintal na rameno.
Do poslední chvíle jsem doufal, že Tom to škvrně jen hlídá, i když sám vím, že je to více jak nepravděpodobné. Jakmile ale spatřím hnědá kukadla, tak podobná Tomovým, jsem si jist, že z mého bratra se stal otec. „To je Oliver,“ šoupne mi Tom svého syna před udivený obličej. Nevím jak mám zareagovat. Prcek se na mě usměje. Má stejný úsměv jako my dva, když jsem byli malí. Sice mi stále tečou slzy, ale začnu se usmívat. Obřadně chytnu svému synovci ruku a představím se: „Ahoj Olivere, já budu nejspíš tvůj strejda Bill.“ Jmenovaný ze sebe vydá dosti zvláštní zvuk. To nás s Tomem rozesměje. Atmosféra mezi námi se uvolní.
Cestou k autu se dozvídám, že Tom je svobodný taťka. O Oliverově matce nechce mluvit. Cestou k němu se vyptává na mě. Neustále ze mě doluje důvod mého útěku. Jsem rozhodnut. I když je možné, že mne zavrhne, musím mu říci vše, co jsem k němu cítil a stále cítím. Nemohu mu to ovšem říct v autě. Jeho reakce nemůžu předvídat a přeci jenom bych se rád dožil alespoň třiceti. Zbytek cesty poslouchám Toma jen na půl ucha. Přemýšlím jak mu to říct.
Konečně dorazíme k Tomovi domů. Dveře nám otevře rozesmátá černovláska. Dnes už podruhé mám skoro infarkt. Tak nejenže má Tom dítě, pořídil si k němu nejspíš i náhradí maminu. Černovláska nás zvesela pozdraví, převezme od Toma Olivera, uloží ho do kočárku a už si to s ním sviští neznámo kam. Jsem z toho trochu mimo.
Tom mě zatáhne dovnitř. Musím uznat, že špatně si opravdu nežije. Usadí nás do kuchyně. Už otvírám pusu, že se zeptám, co to mělo znamenat. Bráška mě ovšem předběhne.
„To byla Heidy, sousedka odnaproti, občas mi hlídá malého. Teď nám dává možnost si o všem v klidu promluvit.“ Uleví se mi. Tak to není Tomova přítelkyně. „Proč jsi zmizel bez rozloučení? Pochybuju, že kvůli rozpadu skupiny,“ vytrhne mne z blaženého stavu Tomův hlas. „Já, já,“ zakoktám se.
„Zamiloval ses,“ pomůže mi Tom. „Tak kdo je ten šťastný? Našel sis ho na turné, akci, předávání cen?“ vyzvídá dál. Zakuckám se džusem, který přede mě před chvílí postavil. „No tak bráško. Celou dobu jsem věděl, že jsi na kluky. Všichni to věděli, jenom jsem tě nechávali v tiché nevědomosti o naší nevědomosti,“ uštědří mi můj drahý bratr herdu do zad. To je dnes už třetí pokud mě zabít. Oliver, Heidy a teď tohle. Doufám, že ten dnešek ve zdraví přežiju.
Všechny připravované věty jsou nenávratně pryč. „No tak povídej, kdo je ten šťastný?“ páčí ze mě dál Tom dopověď.
Teď nebo nikdy. „Ty,“ vystřelí ze mě ani nevím jak dvě, pro někoho obyčejná písmena. Pro mě jsou to ovšem písmena tvořící slovo, které mi změní život.
„Cože?“ ztuhne Tomovi úsměv na rtech. Vykulí svá krásná hnědá kukadla. Schovám hlavu v dlaních. Já věděl, že mu to nemám říkat. Takhle to dopadá, když se člověk řídí city. Čekám nadávky, nepochopení, zavrhnutí. Slyším jak Tom zhluboka oddechuje. Já se podvědomě krčím před nastávající bouřkou. Ta však nepřichází. Opatrně sundám ruce z očí. Spatřím Toma stále zhluboka oddechujícího, oči má zalité slzami.
„Tome?“ ptám se opatrně.
„Tome?“ ptám se opatrně.
„Proto jsi utekl? Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi promarnil dva roky?“ vyčítá mi Tom. Nechápu a také se podle toho tvářím. „Když jsi odjel, celé noci jsem ležel v posteli, střídavě brečel a nepřítomně zíral do stropu. Nebyl jsem schopný ničeho. Nakonec jsem se šel opít. Probudil jsem se v cizí posteli s naprostým oknem. Utekl jsem, aniž jsem zjišťoval u koho vůbec jsem. Za devět měsíců mi zaklepala na dveře s Oliverem v rukou. Nechala mi ho tu i se vším potřebným a už se nikdy neukázala. Ještě než přišla, jsem jezdil po světě a hledat tě. Ale pak? Copak šlo cestovat s malým dítětem? Musel jsem přestat a doufat, že se mi ozveš,“ skončí Tom s vysvětlováním svého vyčítání.
„Teď jsi tady a já ti mohu konečně všechno říct,“ zvedne se ze židle a jde směrem ke mně. Jsem v naprostém šoku. Celé ty roky, co jsem svůj cit k němu dusil, byly zbytečné? Nemusel jsem před ním utíkat, protože on cítil to samé? Proč jsem to nevěděl dřív? Vše by bylo jinak. Oba bych nás ušetřil zbytečného trápení.
Tom ke mně dojde, obejme mě a zašeptá mi dvě slova, na která jsem tak dlouho čekal: „Miluju Tě.“ Začne se ke mně naklánět a… s trhnutím se probudím. Malá holčička mi přistála v klíně. S vyděšeným pohledem se mi pisklavým hláskem omlouvá a pádí dále do letadla. Kouknu na hodiny. Ještě půl hodiny letu a konečně ho uvidím.
Počkat, tohle už jsem přeci jednou zažil. Byl to jen sen nebo skutečnost, která mne čeká? Pokud na mě Tom bude čekat s dítětem v náručí, vím jak dnešní setkání dopadne. Ale co když ne? Co když to byl opravdu pouhý sen?
V nejistotě přečkám poslední chvíle letu. Vystoupím jako poslední. Zatím jde vše, jak se mi zdálo. Už ho vidím. Stojí ke mně zády a něco drží v náručí. Začne se ke mně otáčet. Pane bože.
Konec je na vás. Já ho psát nebudu:) Buď Tom bude držet prcka v náručí nebo v rukou svírá bonboniéru:D
autor: Akkira
betaread: Janule
betaread: Janule
bomboniera!!!!!!!!dítě jedině s billem!!!:-D
težké si vybrat….tak oboje xD…..pěkně napsaný…..
eh to je úžasně napsanýýýýýýýýý :-*
xD tak ať dítě nebo bonboniéra, tak snad oboje dopadne dobře takže mi je to celkem jedno xD ale jinak super ffka!
já ci ať drží prcka xD
protože když ho bude držet tak se stane všchno jako v tom snu (nezvratnej osud 4ever) takže mu i tom řekne že ho miluje 🙂
a co když drží bonboniéru i prcka :)))))
moc pěkná povídečka, moc xD
hej to už sem jendou četla, ale s radostí sem si to přečetla i podruhý! naprosto dokonalá povidka!!!
a nechceš si to přece jenom s tím koncem rozmyslet???
to by bylo spíš na vícedílovku ty jo..to by bylo zajímavý číst na víc dílů:)
Prcek prcek xD lol,billov vestecky sen xD
Děkuju pěkne, tento týden zřejmě neusnu! :-/
Ale stejně se mi to líbilo… xD Super nápad, akorát by to chtělo to pokráčko… 😀
Určitě drží prcka.. a Bill je jasnovidka xDD
Musí ho držet, protože pak to dopadne taaaak krásně :)))
To se mi mooooooc líbí
Já si myslím, že drží ceduli: Bill Kaulitz xD Dva roky… to je dlouhá doba… kdo ví, jestli se za tu dobu z Billa nestal zelenovlasý panker s piercingama po celé hlavě a kdo ví s čím ještě 😀 Ale dost nereálností 😀 To by si Bill snad nikdy neudělal 😛 Bylo to vážně moc hezký 😉 A i kdyby držel bonboniéru, kdo říká, že to nemůže dopadnout stejně až na Heidy a Olivera? 😛
To je hrozný já myslela že ten konec tam bude a ono si ho mám domyslet když to nebude ono ale jinak pěkný příběh a já osobně nevím co by bylo lepší jestli bonboniera nebo dítě.
Růůže na uvítanou xDxD<333:D