autor: Axyk
Ahoj,
tohle je moje první povídka, kterou na tento blog posílám. Je to víceméně na zkoušku, jaký to bude mít ohlas… 😉 Pokud budete mít chuť, tak mi k tomu napište nějaké hodnocení, co se vám líbilo a co ne, co byste napsali jinak atd. Budu za to ráda. 🙂
K té povídce… je to taková tichá, nevyřčená promluva Toma k Billovi, psala jsem to už zhruba před rokem a teď jsem to jenom upravila, byl to spontánní nápad, a když jsem to psala, měla jsem před očima kluky ne tak jak vypadají teď, ale spíš třeba za 10, 15 let… Toť asi vše. Axyk
Bráško, byl jsi moje všechno, ale neviděl jsi to.
Čekal jsem – měl jsem času dost.
A taky jsem se dočkal. My dva jsme spolu prožili spoustu nádherných chvil. Každá chvíle, kterou jsme trávili spolu, byla nádherná a neopakovatelná. Myslel jsem si, že to takhle bude navždy, že celý náš život bude perfektní, a my dva budeme stále spolu, jak jsme byli zvyklí.
In mir
Wird es langsam kalt
Wie lang
Wie lang
Können wir beide hier noch sein?
Bleib hier
Die Schatten wollen mich holen
Bleib hier
Die Schatten wollen mich holen
Ale jednoho dne na sklonku jara jsi vše pokazil. Jednou jedinou větou. Úplně přesně si ten okamžik pamatuji. Stál jsi naproti mně, cítil jsem, jak se bojíš mé reakce, a zároveň jsem cítil tvé obrovské odhodlání. Nepochybuji o tom, že ti to trvalo několik dlouhých dnů, vlastně asi spíš dokonce týdnů, než ses definitivně rozhodl, že mi to řekneš. Věděl jsem, že mi něco tajíš, a taky vím, že to pro tebe nebylo vůbec lehké mi to říct, ale odhodlal jsi se. Ani ses mi v ten moment nepodíval do očí. Vím, že kdyby ses mi do nich podíval, nebyl bys schopný ta dvě slova vyslovit. V tomhle jsme oba stejní. Taky bych se ti v takové situaci nedokázal dívat do očí. Stál jsi, pohledem jsi provrtával podlahu v kuchyni a jenom jsi potichu řekl:
„Mám přítelkyni.“
Nějakou chvíli jsme tam oba stáli, tys stále koukal do země, já nevěřícně zíral na tebe a stále jsem nemohl pochopit pravý význam tvých slov. Nechtěl jsem si je připustit. Nedokázal jsem si představit, co znamenají. Vím, nikdy jsme si nic neslibovali, ale stejně nechápu, proč jsi to udělal. Je dost možné, že jsi se nechtěl zamilovat, ačkoli jsi to tak často tvrdil v rozhovorech pro všelijaká média. Myslel jsem si, že to je spíš klišé, ptali se nás na to celkem často. Ale ono to asi prostě jednou muselo přijít. Jako blesk z čistého nebe.
Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, jediné, co jsem ze sebe byl schopný po nekonečně dlouhé době vydat, bylo bezduché:
„Hmmm…“
Opatrně ses odvážil podívat se mi do očí, ale okamžitě jsi pohled zase sklopil. Chytil jsem tě za bradu a donutil tě dívat se mi do očí. Nahlas jsem neřekl ani slovo, ale v duchu jsem na tebe chrlil jednu větu za druhou. Vím, že jsi věděl, co ti říkám, vždycky jsme si rozuměli i beze slov. Ale tvůj pohled byl podivně prázdný. Jako bys mi už neměl co říct. Nevydržel jsem takový pohled a odešel jsem. Zatím jen do svého pokoje, ale o pár desítek minut později i z tvého života.
Mezitím, co jsi byl kdesi venku, respektive kdesi s ní, jsem si sbalil všechny věci, které budu v nejbližší době potřebovat. Bylo to celkem jednoduché, skoro všechno bylo ještě v kufrech, minulý den jsme se totiž vrátili z tour, a to poslední, co se mi večer po návratu domů chtělo, bylo vybalovat si věci. Teď jsem byl rád, že jsem většinu času tak líný.
Tolik jsem se těšil, až budeme doma a nebudeme nic dělat. Koncerty jsou sice super, stejně jako ty bych nevyměnil tuhle práci za žádnou jinou na světě. Miluji, když můžu být na podiu před tisíci fanynek a hrát na kytaru, ale je to také dost vyčerpávající. Každý den v jiném městě, bydlení v tourbuse, věčné dávání rozhovorů a focení. Ale je to náš život.
Těšil jsem se, že se budeme celé dny válet u televize, setkávat se s našimi společnými přáteli, dělat party a prostě si užívat pár vzácných týdnů volna.
Ale teď to budu já, kdo naše cesty rozdělí. Napadlo tě vůbec někdy, že by se něco takového mohlo stát?
Zavolal jsem si našeho řidiče, který je tu pro nás 24 hodin denně a nechal se odvézt do Berlína. Zarezervoval jsem si tam na pár dnů pokoj v jednom z hotelů a začal si hledat podnájem. Alespoň na dobu, než se zase vrátíme do studia nebo vyjedeme na turné.
Sice jsem nevěděl, jak to všechno sám zvládnu, vůbec jsem neměl představu, co všechno budu muset zařídit a co budu sám v tom cizím velkoměstě, kde nikoho neznám, dělat, ale prostě jsem nemohl zůstat ve stejném domě jako ty, byla by to ještě větší muka, než být od tebe daleko. Když tak nad tím přemýšlím, ještě nikdy jsme nebyli víc jak pár hodin bez sebe.
Ich will da nicht allein sein
Lass uns gemeinsam
In die Nacht
Irgendwann werd es Zeit sein
Lass uns gemeinsam
In die Nacht
Lass uns gemeinsam
In die Nacht
Irgendwann werd es Zeit sein
Lass uns gemeinsam
In die Nacht
Najednou jsem byl bez toho nejdůležitějšího člověka v mém životě, i bez všech ostatních. Vím, že to bylo moje rozhodnutí, ale tys mě k němu svým způsobem vlastně donutil. Nechtěl jsem vidět tu holku, nechtěl jsem se s ní seznámit a dělat, že mi nevadí a nebo dokonce předstírat přátelství. To by bolelo ještě mnohem víc.
Ještě než jsem odjel, tak jsem z tiskárny vytáhl čistý bílý papír, vzal do ruky pero a napsal ti krátký vzkaz.
Věříš, že jsi mě tou větou ranil víc, než kdybys mě zastřelil?
Nemá smysl tu déle zůstávat. Jestli budeš chtít, naše cesty se zase střetnou. Ale kdy a kde – to záleží jen na tobě. Neodcházím navždy.
Tom
Zanesl jsem ho k tobě do pokoje. Po celém pokoji byly rozházené pootvírané tašky a kufry, taky sis ještě nevybalil. Další z té obrovské spousty věcí, ve které jsme stejní.
Naposledy jsem se rozhlédl mezi těmi čtyřmi stěnami, ve kterých se ukrývá tvé království, a naposledy jsem pocítil tvou jemnou vůni, která je tímto pokojem odjakživa prostoupena. Potichu jsem zavřel dveře, sešel ze schodů a šel čekat na auto, které za chvíli, poprvé v našem životě, rozdělí naše cesty.
Ačkoli jsi ještě včera na závěrečném koncertě naší tour tvrdil, že si myslíš, že se naše cesty nikdy nerozdělí.
Kolikrát jsi mi tuhle větu opakoval? Je naprosto jedno, jestli to bylo na koncertě, večer v tourbuse nebo doma. I já jsem věřil, že my dva budeme pořád a navždy spolu. Že bude jedno, co budeme dělat, kam pojedeme, a že bude jedno, jestli jsme stále slavní nebo ne. Myslel jsem si, že i kdyby se naše životy od základu změnily, tak ta jediná věc, která se nikdy nezmění a bude stále stejná, bude to, že my dva budeme stále spolu.
Doch wenn wir gehen
Dann gehen wir nur zu zweit
Du bist alles was ich bin
Und alles was durch meine Adern fließt
Immer
Dann gehen wir nur zu zweit
Du bist alles was ich bin
Und alles was durch meine Adern fließt
Immer
Werden wir uns tragen
Egal wohin wir fahren
Egal wie tief
Egal wohin wir fahren
Egal wie tief
A krátce na to, co jsi tuhle myšlenku vyslovil poprvé, jsme společně složili In die Nacht. Bylo to tak spontánní a emotivní. Seděli jsme vedle sebe na gauči ve studiu, já měl na klíně kytaru a jen tak jsem si vybrnkával. Sedávali jsme takto často, rád ses na mě díval, když hraju. Po chvilce jsem našel melodii, která se mi docela líbila, tak jsem si ji hrál a tys najednou začal zpívat slova, která ti sama od sebe naskakovala v hlavě. Tak vznikl ten song mluvící za vše.
A přece se spletl…!
Bráško, jsi moje všechno, ale nevidíš to.
Můj čas vypršel – odcházím…
autor: Axyk
betaread: Janule
oh, tak to bylo krásné. Opravdu se mi to líbilo
Je to moc krásný, je mi Toma líto…ale Billa vlastně taky, protože si musí vybrat mezi dvěma lidmi, které miluje, jestli tu holku miluje, což je strašně těžký.
Bylo to opravdu moc krásný =)
úúúžasně krásnéé
oo…nádherné dílo.
vážnš krása..a strašně smutná skutečnost,že takhle se člověk vážně musí rozhodovat 🙁
moc hezký….líbilo se mi to…x)
Až do toho vzkazu jsem si byla jistá že to je Bill…. Teď se nějak nemůžu vžít do toho že to je Tom, ale jinak krásná povídka
bolo to velmi pekne napisane, ten dej bol sice trochu strucny ale pacil sa mi ten styl pisania..nebolo tam toho ani vela ani malo kebyze takto pises stale tak budes dost kvalitna :)..a este mieco velmi velmi velmi to krici po pokracku :p bola by z toho velmi dobra storry ;))
je to strasne super ff… keby si napisala pokracko bolo by to fakt super.. story.. fakt cool..
Krása, je z toho cítit takový neuchopitelný smutek. Piš pro nás dál, prosím:)
Byla by to úžasná wícedílka…:-)
děkuju vám všem, mám radost, že se to líbilo, úplně jste mě nakoply k tomu, abych poslala něco dalšího 🙂
a vlastně taky jsem o tom, že bych napsala pokračování uvažovala, ale nějak jsem to nedomylslela a nechala to plavat… možná mě časem něco napadne 😉
Cítila jsem z toho velké emoce. Více, než kdyby jsi tuhle povídku rozepsala mnohem víc. Nebylo to ani stručné, ale ani podrobné. Prostě tak, aby se to čtenářům dobře četlo a aby z toho měli nějaký požitek. Musím říct – u mě to splnlio svůj účel. Pokračování bych nepsala. Nemyslím tím, že bych nechtěla, ale takový neuzavřený konec, kdy si člověk může podle libosti domyslet, jak to asi pokračuje, je ideální. A i když jsem napjatá, jak by to mohlo být mezi dvojčaty dál, tak dalším dílem bych to určitě nedoplnila. 🙂 Ale záleží na tobě, jestli budeš mít chuť a náladu. Hodně se mi líbí tvůj styl psaní, je úplně jiný než od ostatních autorů, a přitom mě tak známý. Určitě bys měla psát dál… Povedlo se ti to…