autor: Áďa
Ahojík všichni, opět a zase já se hlásím s další jednodílovkou 🙂 to jsem takhle jednoho hezkého dne odhalila, že mezi dvd, která se nám válí doma, je i jedno s filmem, který jsem v dětství naprosto zbožňovala. S Nekonečným příběhem (verzí z roku 1984, ty další verze mě neuchvátily ani náhodou). To pro mě byla naprosto absurdní situace. Protože jsem si pořád říkala, že ten film někde musím za každou cenu sehnat (a samozřejmě jsem na to vždycky zapomněla), a on se nám hajzlik válel doma už tolik týdnů, měsíců, snad i let, fakt nevím 😀 no samozřejmě jsem si ho pustila, hned několikrát za sebou… a to bych nebyla já, starý twincestní prase, aby mě okamžitě nenapadlo nějak do toho naše dva milované Kauličáky zapojit 🙂
Teď jenom stručně k ději, zejména pro případné milovníky tohoto filmu (já totiž, když vidím nějakou takovouhle adaptaci na film, tak jsem strašnej detailista a pořád to k sobě srovnávám, a hlavně mě dokáže vytočit, když chybí zrovna nějaká moje oblíbená scéna :-D). Předem upozorňuju, že děj jsem záměrně oklestila jenom na to nejnutnější, protože jinak by z toho musela být jednak vícedílovka, což nepřipadá vzhledem k okolnostem (rozepsaná Temnota, práce a poslední dobou celková deprese a únava) v úvahu, to zaprvý. A zadruhý, Bill se tam objeví až ke konci, tak snad vás nezaskočí, že tam bude tak krátce. Ale myslím, že děj jsem zkrátila a poupravila natolik, že jeho přítomnost, byť mnohem kratší než Tomova, bude o to hezčí.
No dobře, konec vykecávání, kdo chcete, můžete začít číst 🙂
Ulice velkoměsta přímo hučely chaosem, jak se na nich odehrával každodenní shon, opakující se ráno co ráno. Lidé spěchali do práce, děti do školy, ulice mezi domy zaplňoval smog od aut. Každý si spěchal za svým cílem. Nikdo si nevšímal party tří školáků, kteří před sebou hnali menšího dredatého chlapce. Tedy, ne, že by hnali… on před nimi utíkal. Bál se jich, věděl, že ho od nich čeká jedině jejich každodenní zábava – ošklivá šikana. Rozhazování jeho školních knih, natrhování aktovky, polévání sešitů inkoustem. A ohavné urážení jeho nejoblíbenějších věcí – knih. Miloval knihy, četl v jakékoliv volné chvíli. A to se těm třem vůbec nelíbilo a naopak jim to přišlo jako dobrá záminka k ještě většímu ubližování.
„Pomoc! Pomoc!“ křičel dredáček, ale nikdo si ho nevšímal. Ignorace je u lidí jedna z nejtypičtějších vlastností, a obzvlášť vyniká, když je někdo v okolí v nouzi. Člověk se bojí, aby se sám do něčeho nenamočil, proto radši stojí nečinně stranou. A tak tomu bylo i onoho rána. Těch pár človíčků, kteří si honičky všimli, jen lhostejně přihlíželo a ponechalo chlapce svému osudu.
Bezpečí našel až ve dveřích starého antikvariátu, za něž se schoval. Přikrčil se, aby nebyl vidět skrze skleněnou výplň, a když dveře jeho trýznitelé minuli, spadl mu ze srdce obrovský kámen. Vydechl úlevou, otřel si zpocené čelo a začal kolem sebe zvědavě těkat očima. Udělal prvních pár nesmělých kroků, když vtom…
„Zmiz odsud!“
Leknutím skoro nadskočil, ale nikoho neviděl. Chviličku počkal, než se uklidní jeho bušící srdíčko a poté odhodlaně pokračoval dovnitř. Teprve potom uviděl, jak v křesle sedí starý mužík. Skoro by ho ani nepoznal, protože se skoro ztrácel mezi hromadami knih, novějších i zaprášených, které se kupily všude kolem něj.
„Tys neslyšel? Zmiz odsud! Tohle není místo pro děti!“ štěkl na něj znovu stařík a důležitě na něj zamával knihou, kterou měl právě rozečtenou. „Tady je totiž něco, čemu už děcka vůbec nerozuměj! Je to malý a hranatý a jmenuje se to kniha!“
„Já vím, co to je kniha!“ odsekl Tom, avšak jeho hlas si i přes lehkou dotčenost zachovával úctu vůči letitému pánovi.
„Jo, ty tak,“ odfrknul si muž. „Neznáš nic než maximálně komiks!“
„To není pravda!“ zavrtěl Tom hrdě hlavou, až se jeho dredy rozlétaly všemi směry. „Mám doma Posledního Mohykána, Dvacet tisíc mil pod mořem, Dva roky prázdnin, Korzáry…“
Stařík se na něj zkoumavě zahleděl. Tohle opravdu nečekal. Vždyť přece dnešní mládež o knihách skoro vůbec nic nevěděla, a tenhle kluk mu teď vyjmenoval to, čemu se opravdu dá říkat literatura a ne počmáraný komiks! A jak mu u toho svítily oči!
„Vidím, že ve čtení knih se opravdu vyznáš,“ zamručel pochvalně. „Ale drž se toho, co čteš. To jsou knihy bezpečné.“
„Ony jsou i jinačí knihy?“ vydechl se zájmem Tom.
„Jistě, třeba tahle!“ zamával na něj muž knihou vázanou v hedvábné kožené vazbě, zdobenou kovovými ornamenty. „Tahle je nebezpečná! Drž se svých knih, které jsou bezpečné a tuhle se ani neopovažuj kdy vzít do ruky!“
Zavrčel, když se místností rozezněl telefon, drnčící jenom kousek od okna. Muž se zvednul ze židle, odložil knihu a odbelhal se k aparátu, kde se mu vzápětí zlepšila nálada, volal mu někdo, kdo si chtěl objednat těžko dostupnou publikaci. Vážil si všech, co rádi četli.
Tom párkrát nervózně přešlápnul. Věděl, že muž je naplno zaujatý hovorem, a tak obrátil svou pozornost na knihu. Téměř s posvátnou úctou k ní vztáhl dlaň. Když byl jen kousíček nad deskami, přišlo mu, jako by z knihy sálalo zvláštní teplo. Jako by ho k sobě čímsi lákala. Rychle napsal na kousek papíru, že knihu vrátí, a vzápětí opustil antikvariát s knihou ukrytou pod velikou mikinou…
Když dorazil do školy, bylo mu jasné, že už je pozdě. Už dávno odzvonilo na první hodinu, a když přiložil ucho na dveře své třídy, poznal, že se píše písemka z matematiky, jeho nejméně oblíbeného předmětu. Povzdychnul si. Nechtělo se mu tam. Chvilku zaváhal, co dělat, ale pak znovu na svém břiše, kde měl ukrytou knihu, ucítil teplo. Teplo, které vydávalo veliké množství stránek. Stránek, které čekaly, až se do nich někdo začte…
Ani nevěděl jak, a už se Tom uveleboval na školní půdě. Vytáhl si nepoužívanou žíněnku, pohodlně se usadil a uchopil knihu do obou rukou. Přejel prsty po zvláštním kovovém ornamentu a nedočkavě otevřel na první stránku. Chvíli zaváhal. Cože mu to říkal ten pán o tom, že je kniha nebezpečná? Co když měl pravdu a on by ji opravdu neměl číst? Pak ale zavrtěl hlavou a pousmál se. Je to jenom příběh. Byl už přece velký a rozumný, a věděl, že to jsou jenom dobře napsaná slova na papíře, který se svázal dohromady a obalil pevnou vazbou. Co mu to může udělat? Přesto mu na okamžik přejel mráz po zádech, když se začetl do prvních řádků…
„Vím, co vás sem všechny přivádí,“ rozlehl se ve skvostné hale hlas vysokého muže, jemuž letitá moudrost barvila do pasu dlouhý plnovous do sněhobíla. „Temná Nicota požírá náš svět Fantazie. Přišli jste si pro pomoc k našemu králi.“
Vzduchem se rozlehlo souhlasné mumlání, jak veškerá fantazijní stvoření přikyvovala. Muž si povzdychl.
„Nevíte však jednu věc. Náš král, náš jediný vládce, umírá. Pokud zemře on, zemře i naše říše, protože bude vůči Nicotě zcela bezmocná.“
Všichni se začali nervózně rozhlížet kolem sebe. To přeci nemohla být pravda! Jejich pán přece nemohl být smrtelně nemocný! Vždyť co by bez něj dělali, co by bez něj říše Fantazie byla?
„Je jediný z nás, kdo může našeho krále a naši říši zachránit,“ pronesl po chvíli vousatý muž. „Je to ten, jenž žije mezi Lidmi z Rovin. Ten, co loví bizony. Tom.“
Tom se zarazil. Docela ho překvapilo, že se v knize vyskytl někdo, kdo se jmenuje stejně jako on. Vždyť jemu se to od prvních řádků, kde četl o setkání jakéhosi Kamenožrouta a lesních skřetů, kteří se bavili o čemsi jako Temnota? Nicota? Už si nebyl jistý, jak přesně se to tajuplné zlo, před kterým všichni utekli ke svému králi do Slonovinové věže, jmenovalo, ale i tak očekával spíš fantazijní děj. A teď se tam objevilo jeho jméno, které nosil jakýsi zřejmě indiánský chlapec! Do něj by spíše tipoval jméno typu Vinnetou nebo Inčučuna, ale Tom? Podvědomě se zachvěl nedočkavostí a začal číst dál.
Tom přikývl, když vyslechnul, co má udělat. Bez jakékoliv zbraně se vydat na dalekou cestu, na níž musí neznámo kde najít lék pro jejich krále, a to dřív, než říši přemůže děsivá Nicota a všechno se rozpadne v prach a zapomnění.
V sedle svého věrného sněhobílého koně Artexe a s ozdobným ornamentem kolem krku, jenž dostal pro štěstí, se vydal na svou dlouhou pouť. Od moudrých zaslechl, že mu radu poskytne ta nejmoudřejší v říši. Želva Morla, která žije již několik tisíců let a nic jí neunikne, ač sama žije v odlehlých Bažinách smutku. Tryskem se hnal míle a míle zelenými loukami, prašnými cestami, pouštěmi i mrazem, dokud se konečně nedostal do lesnatých mokřadů. Ani jemu, ani Artexovi se do močálu nechtělo, Tom ale věděl, že nemá na vybranou. Odhodlaně vedl svého koně hlouběji a hlouběji do bažin, vnímajíc, jak mu bahno sahá postupně čím dál výš, postupně až do pasu.
„Kdo se nechá pohltit smutkem, utone navždy v bažinách,“ zašeptal Tom nahlas a skrz slzy sledoval, jak jeho jmenovce navždy opouští jeho věrný čtyřnohý přítel. Citlivé zvíře se nedokázalo ubránit smutku a neštěstí, které zde cítilo všude kolem sebe. Samo je začalo cítit i uvnitř sebe a nehledě na Tomovy zoufalé prosby a tahání za otěže, odevzdaně klesalo a klesalo, až jej bahno zcela pohltilo…
„Musíš jít dál, Tome,“ vzlyknul a vysmrkal se, než se dokázal začíst dál, i tak pár jeho slz skanulo na stránky ve chvíli, kdy se mladý indián dozvěděl, že želva mu nepomůže. Že naopak smrt, kterou jí přinese Nicota, po všech těch letech v mokřadu jedině uvítá.
„Ne, Tome! Nevzdávej to!“ vyjekl, když pohledný chlapec, lišící se od něj snad jenom vlasy, které byly rozpuštěné, nikoliv spletené do dredů, znaveně začal klesat do hlubin bažiny za svým milovaným Artexem…
„Kde… kde to jsem?“ zašeptal Tom, když se probudil. Uvědomil si, že jeho oblečení je suché a čisté, po blátě není sebemenší památky, a že leží mezi obrovitými bílými tlapami zakončenými orlími drápy. Zmateně se vymanil ze záplavy bílých chlupů, které ho obklopovaly, a když trošku poodstoupil, spatřil, že se na něj dívají dvě obrovské hnědé oči. Oči tvora, kterého neznal. Ze všeho nejvíc připomínal psa, hlavu měl huňatou, s mohutnými čelistmi a dlouhýma plandajícíma ušima, ale tělo, byť pokryté hustými dlouhými chlupy, měl spíše dračí. Zachvěl se, když viděl, jak veliká je „psova“ tlama, ale zvíře se na něj jenom dobrácky usmálo.
„Měl jsi štěstí, že jsem tě potkal,“ promluvilo hlubokým uklidňujícím hlasem. „Jinak bys už dávno umřel v té ohavné bažině. Jsem rychlodrak a jmenuju se Falko.“
Tom se pousmál.
„A já jsem – „
„Tom, já vím,“ skočil mu do řeči Falko. „A hledáš lék pro našeho vládce, který je smrtelně nemocný. Najdeš ho, dá se říct, za rohem.“
Tom vykulil oči.
„To tys mě odnesl celých těch deset tisíc mil?“ vydechl radostně, když skutečně spatřil v dáli bránu ze dvou zlatých Sfing, sedících naproti sobě, o níž mu říkala málomluvná želva.
„Ne, jenom devět tisíc osmset devadesát jedna,“ pousmál se Falko a vzápětí se rozesmál, když Tom radostně výsknul. Nechal se od chlapce podrbat za uchem, ale pak na chvilku zvážněl.
„Dál už musíš sám. Prozatím.“
„Děkuju!“ vyhrkl Tom, věnoval rychlodrakovi zářivý úsměv a pln nadšení se rozeběhl směrem k bráně.
Čím víc se však ke dvěma Sfingám blížil, tím rychleji ho opouštěl úsměv. Vypadalo to docela strašidelně. Po chvíli dokonce začal jeho srdce naplňovat strach a nejistota. Ty Sfingy vypadaly tak majestátně, tak hrdě, tak… zle! Polknul, když jen kousek od jejich nohou viděl mrtvá těla a kosti, zřejmě těch, kdo se snažili bránou projít před ním. Když už byl jenom kousíček před Sfingami, zmocnily se ho pochybnosti o tom, jestli svůj úkol skutečně zvládne. Copak to vůbec jde? Nevěděl proč, ale měl strach ze zavřených kamenných víček těch gigantických soch. Jako by pod nimi číhalo nějaké zlo, které sílilo v závislosti na tom, jak moc sílily Tomovy obavy. Ty vzrostly natolik, že Tom dokonce couvnul…
„NE!“ vyjekl Tom. „Teď nemůžeš zpátky! Tome, jdi! Nesmíš o sobě pochybovat! Jdi!“
Věděl již z děje, co se stane, vycítí – li Sfingy nejistotu. Otevřou své oči a z těch vystřelí smrtící blesky. Jenom skutečně odvážní mezi nimi můžou projít živí, a těch dosud mnoho opravdu nebylo… Ale Tom přece nesmí zklamat! Musí to dokázat! Je jediným, kdo dokáže zachránit krále i celou říši Fantazie…
Tom polknul, naposledy se zhluboka nadechnul a divoce se rozeběhnul. Neviděl, jak se oční víčka začínají otevírat, vycítil však, jak těsně za ním proletěly blesky. Blesky, které ho měly zabít. On však přežil…
Skrz sněhové závěje a hustou chumelenici se dostal až ke druhé bráně, kterou musel projít. Trošku zmateně se zastavil před kulatým velikým zrcadlem, které lemovaly rampouchy. Pomaloučku se k němu blížil čím dál víc a posléze našel odvahu podívat se do něj. Zezačátku viděl jen sám sebe, takového, jaký je. Jenže pak mu přišlo, že se mění. Že na něj ze zrcadla upřeně hledí někdo jiný. Někdo, kdo mu byl velice podobný, ale přitom se lišil, nejvíce asi svými vlasy, které byly smotané do takových zvláštních provázků. Ten pohled byl tak reálný a plný emocí…
Tom s výkřikem odhodil knihu.
„Tohle je i na mě už moc,“ hlesl, když zůstal jako v tranzu civět do prostoru před sebou. Proč měl jenom takový podivný pocit, že si před chvílí s Tomem z knihy hleděli do tváře? Nevěděl, jestli to byla nějaká vize, sen z vlivu mikrospánku nebo déja vu, ale připadalo mu to tak skutečné, tak reálné! Ale přece to nemohla být pravda. Nemohl být součástí příběhu! Sakra, vždyť je to jenom několik písmen formovaných do podoby děje, to přece věděl a znal moc dobře! Přece se nebude jako malej kluk bát obyčejné knihy!
Odhodlaně ji zvednul a opět se se zájmem začetl…
Tom se s nedůvěrou blížil k dalším dvěma Sfingám. Krajina kolem něj vypadala, jako by byla měsíční a on nevěděl, co zlého nebo dobrého může od těchhle soch očekávat. Oproti prvním dvěma, které již do dáli zářily sytě zlatou barvou, byly tyhle dvě jasně modré. A Toma najednou ovládlo tušení, že těchhle se bát nemusí. Že mu neublíží, že po něm nebudou vysílat smrtící blesky.
Skutečně tomu tak bylo.
„Vítej, Tome, již na tebe dlouhou dobu čekáme,“ promluvila jedna z nich. „Víme, co se stalo v říši.“
„Pak tedy určitě víte, co se stalo králi a jaký lék potřebuje,“ vyhrkl Tom.
„Jistěže víme,“ přisvědčila druhá Sfinga. „Náš pán potřebuje dvě věci. Jméno… a opravdovou, skutečnou lásku. Věci, které mu může dát jediný člověk. Ten, kterého nemůžeš v říši Fantazie najít.“
Tom polknul.
„Takže všechno bylo marné?“
„Nebylo,“ pousmála se první Sfinga. „Ten člověk je dítě. Dítě z lidského světa. Najdeš jej u hranic říše Fantazie. Ale pospěš si, Tome! Nicota je den ze dne silnější a mocnější! Kdo ví, jak dlouho tady ještě budeme?“
Chlapec zblednul, když viděl, jak se oběma Sfingám začínají drolit půvabné hlavy. Věděl, že skutečně není času nazbyt…
Přítel Falko ho nezradil. Dovolil mu usadit se mu za krkem a vznesl se do vzduchu. A kdo by řekl, že letadlo je jedním z nejrychlejších dopravních prostředků, ten by se ošklivě pletl! Falko nasadil vskutku strhující rychlost, Tom měl občas co dělat, aby se udržel, přesto ale pořád kulil oči úžasem nad krajinami, nad kterými prolétávali, a co chvíli se z jeho hrdla vydral šťastný smích. Let ještě nikdy nezažil a s Falkem to bylo… neuvěřitelné. Jako ve snu, který se plní. Letěli mezi mraky, nad nimi se linula blankytná obloha, svítilo sluníčko a oni si byli jistí, že je už nemůže nic zastavit…
Opak však byl pravdou. Aniž to tušili, řítili se svou ohromující rychlostí přímo vstříc Nicotě. Znenadání kolem nich začal vířit vzduch. Začaly se tvořit velikánské mraky a vítr byl skoro, jako by řádilo tornádo. Byl tak silný, že se Tom neudržel a z Falka spadl…
Tom zrychleně dýchal. Četl tak dlouho a tak intenzivně, že si skoro ani neuvědomil, jaká mu je zima. Aby taky ne, byla už noc. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil starší deku. Radši nezkoumal, co všechno za breberky v ní může být, když už se několik let, možná několik desítek let, válí na školní půdě. Zachumlal se do ní. Sice trošku byla cítit nadcházející hnilobou, ale jemu to nevadilo. Bylo mu aspoň teplo. Jak se říká. Smrádek, ale teploučko… a v kombinaci s dobrou knihou se dá mluvit o té nejmožnější tělesné i duševní spokojenosti. Ta však trvala jen do doby, než se Tom znovu začetl…
Když se Tom probral, zjistil, že opět leží Falkovi za krkem. Když se však kolem sebe rozhlédl, viděl jenom hvězdy, cáry mlhovin a nekonečný černý vesmír. Kolem nich se vznášely kusy skal, útržky země s kmeny stromů či pozůstatky staveb, ale jinak kromě nich nebylo nikde žádného živáčka.
„Falko… kde je říše Fantazie?“
„Tohle z ní zbylo,“ odpověděl posmutněle rychlodrak. „Nicota ji rozdrtila na tyhle malé útržky… jsou to poslední vzpomínky, co ještě zbyly.“
„Protože jsem zklamal,“ šeptnul smutně Tom. Chvilku mlčel a jenom zasmušile pozoroval vesmír, jímž proplouvali, načež se znovu ozval.
„Myslíš, že ještě stojí Slonovinová věž?“
„Možná stojí a možná ne, těžko říct,“ přiznal Falko. „Můžeme jenom doufat, že ji na jednom z těch úlomků ještě najdeme.“
Tom přikývnul. Měl těžké výčitky svědomí. To všechno se stalo jedině kvůli němu. Nebyl dost rychlý. Zklamal všechny obyvatele říše Fantazie. Selhal a zničil tím tisíce životů. Podvědomě položil svou dlaň na přívěsek, který dostal darem, a který mu visel kolem krku, a náhle pocítil jakési tajuplné teplo. Že by naděje přeci jenom nezemřela?
„Jestli Slonovinová věž ještě stojí a král žije… veď nás!“ šeptnul, svírajíc přitom v dlani ornament, který ze všeho nejvíce asi připomínal klubko navzájem propletených hadů. Prvních pár vteřin se nic nedělo, ale pak se ornament rozzářil přes oslnivě modrou téměř až do bíla. A v tu chvíli se před nimi objevil kus skály, na němž se skvěla majestátní věž…
„Jen jdi,“ vybídl Toma Falko poté, co přistáli na nádvoří. „Čeká na tebe.“
Tom zaváhal, ale pak vešel do věže. Vystoupal pár schodů, které ho dovedly k otevřeným dveřím. Vešel do pokoje…
… a málem mu poklesla čelist. Nikdy snad neviděl rozkošnější výjev. Uprostřed veliké postele se saténovými sněhobílými peřinami seděl chlapec přibližně jeho věku. Pleť se téměř ztrácela v bílém plášti, jenž téměř splýval s postelí. Dlouhé černé vlasy měl sepnuté do lesklého culíku a čelo mu lemovala perlová obroučka. Avšak v černě lemovaných očích bylo znát potěšení, když k němu mladičký vládce vzhlédnul.
„Vítám tě, Tome,“ pozdravil a jeho tichoučký jemný hlásek zazněl jako nebeský chorál. Tom se musel pousmát, jak nádherně křehce, a přitom tak majestátně, chlapec působil, avšak z očí mu nezmizel pocit provinilosti. To jen díky němu, díky tomu, že selhal, se říše Fantazie drolí na čím dál menší trosky, volně putující vesmírem a temnou Nicotou.
„Proč jsi tak smutný?“ otázal se jemně král.
„Zklamal jsem,“ šeptnul smutně Tom. „Nedokázal jsem najít lidského tvora, aby Vás vyléčil.“
„Ale vždyť jsi ho našel!“ namítnul s úsměvem chlapec. „Je tady s tebou!“
Tom se rozhlédnul, ale nikoho neviděl.
„Není vidět, je tady jen jeho duše.“
„A kdo je to?“ rozhlížel se Tom pořád zvědavě po místnosti.
Vládcovy rty se zvlnily do ještě půvabnějšího úsměvu.
„Ten, co s tebou byl, když jsi přišel o svého koně v Bažinách smutku. Ten, co s tebou byl, když tě rychlodrak přenášel vzduchem říše. Ten, co jsi ho viděl v zrcadle…“
Tom se zamračil. Vyznělo to totiž úplně tak, jako by ten charismatický chlapec mluvil zrovna o něm! Ale to přece nemohla být pravda. Nemohl být součástí příběhu! To bylo prostě absurdní!
Stejné myšlenky sdílel i Tom. Ale ze zamyšlení ho vytrhnul ten kouzelně jemný hlásek.
„Nebyl jenom on s tebou… ty jsi byl s ním,“ pokračoval chlapec. „Tenkrát, když vás honili ti tři kluci. Tenkrát, když jste se před nimi schovali do starého antikvariátu. Tenkrát, když jste vzali tu knížku, díky které se tvoje a jeho duše propojila!“
Další jeho slova přerušil náraz. Na stěnách se začaly objevovat praskliny. Polekaně vzhlédnul, avšak zůstal nadále sedět na své posteli, zatímco Tom začal panikařit.
„Pokud nás má všechny skutečně zachránit, proč tu ještě není?“
„Protože si ještě neuvědomuje, že je součástí našeho nekonečného příběhu.“
„Hloupost!“ vyjekl Tom a zamračil se. Ty postavy nemohly být normální, když o něm smýšlely jako o dalším účastníkovi děje! Nemohl přece do osudu příběhu nijak zasáhnout, vždyť to celé jenom čte, nic víc! Zkrátka to ovlivnit nemůže, i kdyby chtěl, a basta. Jenomže i jemu se začaly po tvářích koulet slzy, když díky čtení téměř věrohodně prožíval Tomovu nejistotu a králův tichý strach…
„Ne! Proč nic neudělá?“ křičel zoufale Tom, zatímco králi začaly z krásných očí stékat slzy zoufalství i strachu.
„Nemůžu přece nic udělat!“ křiknul Tom. „Žiju přece tady, na Zemi!“
Strop se začal drolit a na zdech byly čím dál větší trhliny, jak do věže znovu a znovu narážely vesmírné kameny. Velkolepá stavba se pomalu, ale jistě začínala hroutit a bylo více než zřejmé, že krom věčného zatracení říše Fantazie přinese králi a Tomovi smrt.
„Tome, prosím! Proč to neuděláš?“ vykřiknul náhle král úpěnlivě a naléhavě…
… a Tom měl pocit, že byť je to jen literární postava, tak že mu vládce hledí přímo do obličeje. Byl si v jednu chvíli zcela jistý, že je ta bytost před ním, mohl vidět, jak se tváře lesknou potůčky slz, mohl spočítat každou dlouhou řasu a mohl v očích číst čirou hrůzu.
„Tome, prosím! Zachraň nás! Dej mi jméno a lásku, zachraň tím náš svět!“
„Tak dobře!“ vykřikl Tom. Odhodil knížku, rozeběhl se k oknu a otevřel jej dokořán. Okamžitě ho ovanul divoký vichr, jak v temnotě noci zuřila divoká bouře, ale jemu to bylo úplně jedno. Jméno, které měl vládci dát, mu okamžitě vyvstalo v mysli, když si vzpomněl na to, že jej nedávno navěky opustil tatínek, když jej zkosila smrt. Byl to muž velice pohledný, milý, čestný a spravedlivý. Přesně takový, aby si vládce jeho jméno zasloužil.
„BILLE!“ vykřiknul do nečasu, než se jej zmocnila tma…
„Proč… je tady taková tma?“ zamumlal Tom, když se začal probírat a neviděl nic jiného, než nepropustnou čerň. Kromě místečka, kde slaboulililince pableskovalo zlatavé světélko.
„Na začátku je vždycky tma,“ vysvětlil mu jemný hlásek. Hlásek, který tak dobře znal…
Otočil se po něm a najednou ho spatřil. Z temnoty se dala postupně rozeznat silueta lidského těla… a Tom poprvé koukal králi z očí do očí. Bylo znát, že je to dítě přibližně v jeho věku a zblízka byl mnohem, mnohem hezčí, půvabnější a křehčí, než v líčení knižního děje. Tom byl sice lehce zmatený, jak může být Bill tak reálný, když je to jenom postava z knížky, ale nehodlal nad tím hloubat, mnohem víc oproti tomu vnímal, jak mu zahořelo srdíčko. Okamžitě cítil, že musí toho chlapce chránit a být mu nablízku tak, jak jenom to bude možné. Než ale stačil uvažovat dál, povšiml si, že zlaté pableskování vychází z čehosi, co měl Bill v dlani. Sklopil k tomu oči.
„Co to je?“
„Zrnko písku,“ odvětil tiše Bill. „To poslední, co zbylo z říše Fantazie.“
Hlas měl sice zastřený smutkem, ale místo čirého neštěstí v něm znělo spíše pokojné odevzdání se osudu.
Tom se mu nešťastně podíval do očí.
„Takže všechno bylo marné?“
„Ne!“ zavrtěl Bill krásnou hlavinkou. „Otevři svou ruku.“
Tom poslušně udělal, co po něm mladičký král chtěl, a vzápětí ucítil, jak mu do dlaně spadlo zrnko písku. Vydávalo ze sebe tajuplné teplo a jako by… naději?
„Smíš si cokoliv přát,“ napověděl mu tichoučce Bill. „Něco si přej a zrnko ti to splní.“
Tom se na něj zadíval. Nechápal to. Zdráhal se tomu uvěřit, ale copak bylo možné nevěřit?
„A… a kolik těch přání mám?“
„Kolik chceš,“ pousmál se Bill a v tu chvíli se mu na rtech objevil ten nejkrásnější úsměv, který Tom kdy viděl. „Čím víc jich bude, tím hezčí, větší a pestřejší bude nová říše Fantazie.“
Tom se zamyslel. Co by si jenom mohl přát? Jeho hlavou najednou vířilo spoustu myšlenek, ale kterou vyslovit jako první? Skousnul si rty a najednou už věděl…
„To je nádhera!“ výsknul radostně.
Seděl Falkovi za krkem, proháněli se skrz bělavé lehoulinké obláčky a pod nimi se rozprostírala říše Fantazie. Nová, bez jakéhokoliv ohrožení zákeřnou Nicotou. Mnohem větší a hezčí, než byla ta původní.
Tom měl celou tu dobu na tváři úsměv, když viděl, jak je všechno zase v tom nejlepším možném pořádku. Byl to nádherný pohled a celé to umocňoval prožitek z nezvyklého způsobu letu. Ale byla ještě jedna věc, která to celé korunovala…
„Podívej, Falko!“ vyjekl náhle, když na zelené louce viděl rychle se pohybující sněhobílý bod. „Tom a Artex!“
Skutečně to byli oni. Tom seděl na svém milovaném koni a tryskem se řítili nekonečnou loukou. Z obou vyzařovala radost a spokojenost. Tom Tomovi i Artexovi zamával a Falko se vznesl o něco výš.
„A jaké budeš mít další přání?“
Tom zapřemýšlel. Nevěděl jak, ale najednou se mu v hlavě něco vybavilo. Sklonil hlavu k Falkovu uchu. Něco rychlodrakovi zašeptal a Falko se souhlasně a zároveň škodolibě rozesmál, když se najednou objevili ve městě a k smrti vyděsili právě ty tři kluky, kteří Toma dříve šikanovali. Ti, nevědíc, co to je za obludu, kterou Tom ovládal s naprostým přehledem, schovali se dobrovolně do popelnice a vylezli teprve ve chvíli, kdy si byli jisti, že už jsou Tom s Falkem hodně daleko a jedno už bylo jisté. Že tomuhle klukovi se radši už budou až do smrti vyhýbat.
Jedna věc však Toma přesto trápila. I když si teď život užíval, jak jenom v rámci svých jedenácti let mohl, věděl, že se blíží chvíle, kdy bude muset tenhle báječný svět opustit a vrátit se do normálního života. Do života, kde už nebude žádný Falko, žádný Kamenožrout, žádný Tom a Artex. Žádný Bill…
„Proč se trápíš?“ zeptal se ho jemný hlásek, jako by Bill právě tušil, že je objektem Tomových myšlenek.
„Budu se už muset vrátit domů,“ přiznal se Tom. „Nechce se mi, ale budu muset. Musím být doma s maminkou a chodit do školy… Ale nechci vás ztratit… hlavně ne tebe. Ty mi budeš chybět nejvíc. Jsi ten nejlepší kamarád na světě.“
Chvilku smutnil, dokud ho Bill nepřerušil.
„Ale to by se dalo zařídit,“ pousmál se. Uchopil do dlaně zrnko písku a pevně jej stisknul, přičemž soustředěně zavřel oči…
Epilog
O deset let později
„Miluju kouzla,“ vydechl Bill, když ve filmu naskočily závěrečné titulky. Zrovna s Tomem dokoukali nádherný fantasy film, kde o zázraky i magii nebyla nouze. Přitiskl se k Tomovi ještě víc a spokojeně zafuněl, když ho dredatý chlapec ještě pevněji obejmul.
„Já taky… nebýt nich, tak tady spolu takhle nejsme.“
„To je pravda,“ přisvědčil Bill a zavzpomínal. Kouzlo, které mu dokázalo vdechnout život tak, aby se z fiktivní postavičky stal živým člověkem, bylo vskutku vyčerpávající, a nebýt Tomovy maminky, která je objevila u nich doma, a zavolala záchranku, zajisté by umřel. Ale nic takového se nestalo, Tomova maminka jej vlídně adoptovala a chlapci od té doby vyrůstali jako bratři. Teď už bydleli ve vlastním, krásně zařízeném bytě a měli jeden druhého. Věděli, že jejich srdce navzájem tlučou jen pro sebe, a že se milují tou nejčistší a nejvroucnější láskou.
Avšak přesto všechno nikdy nezapomněli najít si několikrát za den chvilku na snění a fantazírování. V ty chvíle jen sedávali vedle sebe nebo k sobě byli na gauči přitulení, a oddávali se myšlenkám na to, co se asi děje v říši Fantazie. Kouzlo, které Billa uvrhlo do těla lidského smrtelníka, mu již nedovolovalo se vůbec kdy vrátit, a Tom se do říše Fantazie taky podívat nemohl, protože toho dne, kdy se objevili před dveřmi jejich domu, kde je našla maminka, kniha zmizela. Nikdo ji už nikdy nenašel. Ale kdesi ve svém srdci Bill cítil, že jeho fantazijní říši se vede tak krásně, jako jemu tady ve světě živých s Tomem, a že svými chvilkovými zasněními tu krásnou krajinu, která jim již byla navěky zapovězena, obohacují a činí ji ještě hezčí, než už byla. Tak hezkou a velkolepou, aby ji snad někdy ještě někdo, kdo možná někdy ještě najde a bude číst knihu v kožené vazbě s kovovými ornamenty, mohl navštívit a užít si její nádheru dřív, než se opět objeví nějaké zlo, které by jí mohlo chtít ublížit…
autor: Áďa
betaread: Janule
jojo nekonečný příběh xD ten film žeru a ta povídka 😀 tj jak ten film pomale 😀 ae je fakticky boziiiiii :-*
…dlhéé..ale stálo to za to…:D…nekonečný príbeh naprosto milujem..a ešte keď tam boli Tom s Billom…proste dokonalé…je pekné vedieť, že sa nájdu aj taký čo naďalej milujú nekonečný príbeh…:D…oddnes je toto moja najobľúbenejšia poviedka…perfektnéééé…:D…LOVE…
to je nádhera! nádherný! musím se na to taky někdy znovu podívat 😀 akorát už mě to nebude tak bavit, protože tam budu chtít Toma s Billem a ne tamty, co tam hrajou 😀
miluju bverzi nekonečnýho přiběhu z roku 1994 🙂 je to jedoná na kterou se dá koukat a při tomhle dokonale nasaným díle jsem si uplně představila jak je tam Bill a Tom běžel mi celý děj před očima akorát v rpoli našich chlapcu ted si už vždycky se spojistostí toho fimu nebo knihy co mám doma vybavím maleho dredfačka ktereho šikanují a krasného četnovlaseho chaarismaticjkeho a křeshkeho price Billa .. děkuju Aďo Bylo to dokonalé a byko to jediné potěšení v mem otravne,m stereotypním večeru 🙂 moc děkuju .. 🙂
…moc povedený…
to bylo nádherné, úžasné, prostě jako všechno od Ádi:) chvilkama jsem musela zavzpomínat na film, protože to je už hodně dlouho, co jsem ho viděla naposled, ale stojí to za to ♥ a vůbec mi nevadí, že tam nebylo víc Temnoty nebo Nicoty.. vždycky sem se tý příšery zelenooký bála a číst to ještě tady, asi by mě odvezli :D:D
ještě jednou je to nádherný ♥ Billko jako král Fantazie.. muáá 🙂
Teda Áďo, hrozně jsi mě překvapila! Čekala jsem nějaké krvavé sado maso, a ty jsi mi naservírovala nádherný, něžný, příběh plný lásky, citu a krásy =) Moc se ti to povedlo, tleskám a děkuju, že jsem se při čtení tohohle příběhu mohla přenést zpátky do dětských let a krásně si zavzpomínat ♥ Mimochodem, celou dobu, co jsem si četla mi zní v uších ten nezapomenutelný song od Limahl =)