Co je to vlastně tma? Věc, která nám nedovoluje vidět věci jasně? Je to noc? Ale vždyť tma může nastat i přes den. Já mám tmu spojenou s nocí. Noc je pro mne dnem. Někdo se tmy bojí, vidí v ní své démony. Ale já ji miluji. Ona mé démony skryje. Je pro mne dnem, kdy jsem svobodný. Dnem, kdy se nemusím stydět, nemusím přemáhat zlost, když se na mne někdo podívá a já v jeho očích spatřím lítost. Lidé nechápou, že mne jejich lítost nezajímá. Neví, čím jsem si prošel. Neví, co se mi vlastně stalo. Neví o mně nic, ale litují mě. Proto miluji tmu, zakryje jizvy, které mám. Zakryje lítost, kterou mne lidé proti mé vůli obšťastňují.
I ty se na mne tak díváš. Už sis přeci na můj obličej mohl zvyknout. Jsou to dva roky. Dva roky uběhly od okamžiku, který mi naprosto změnil život. Jen malá nepozornost řidiče kamionu a naše životy se nadobro změnily. Nic jsem si z té cesty nepamatoval. Chvíli jsem nepoznával ani tebe. Zapomněl na to, kdo jsi.
Ale nakonec jsem si vzpomněl. I na tu nehodu. Mluvili jsem spolu. Spíše ty jsi mluvil. Mě se obličej při každém slovu zvláštně a hlavně bolestivě svíral, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Vše bylo v pořádku. Než jsem se zeptal na kluky. Rozbrečel jsi se. Tušil jsem, co přijde, ale musel jsem to slyšet. Musel jsem mít jistotu. Pořád jsem na tebe naléhal. Nakonec jsi mi to přes nával slz řekl.
„Jsou mrtví,“ dostal jsi z rozechvělých rtů. Chtěl jsem začít brečet. Naši nejlepší přátelé. Lidé, s kterými jsem toho tolik prožili a ještě měli prožít, zemřeli. Chtěl jsem ze sebe dostat tu hroznou bolest, ale nešlo to, mé tělo nebylo schopno žádné reakce, jen jsem na tebe hleděl smutnýma očima. Ale pak se můj obličej začal svírat přicházejícím pláčem a já ucítil hroznou bolest. „Bože, co se to děje?“ ptal jsem se v duchu. Sáhnul jsem si na obličej. Hlavu jsem měl celou zavázanou. Nic jsem nechápal. Co to má znamenat? „Bille?“ ptal jsem se tě se strachem v očích. Neodpovídal jsi. Zachránila tě sestra, která tě vykázala z pokoje s tím, že potřebuji klid.
Odešel jsi. Jen jsi se otočil a já spatřil první lítostivý pohled. Ale v tu chvíli jsem ještě nechápal, proč se na mne tak díváš. Ptal jsem se i sestry. Také mi nic neřekla. Dala mi jen něco na uklidnění, protože jsem začínal být hysterický. Kluci jsou mrtví a já mám zavázaný celý obličej. Jen tyhle dvě věci mi běžely hlavou než jsem upadl do spánku. Nic se mi nezdálo. Probudil mne až příchod doktora. Jen jediná otázka a odpověď na ní mi od základu změnily život.
„Tome, máte popálenou půlku obličeje a krk.“ Tahle slova mi objasnila tvůj lítostivý pohled. Tahle slova mne uvrhla do světa plného slz a lítosti.
Po pár týdnech mne propustili z nemocnice. Moc si z té doby nepamatuji. Celou tu domu jsem si mysl otupoval prášky proti bolesti. Pamatuji si jen matčiny slzy a vroucné objetí, Gordonův smutný pohled a nervózní přivítání doma a tebe. Vyhýbal ses mému pohledu. Bál ses na mne podívat. Nedivil jsem se ti. Museli jsem se naučit žít s mou novou tváří. A nikdo nás na to v nejmenším nepřipravil.
Teď tu opět stojím. V nohách tvé postele. Dívám se na tebe. Jen nepatrně tě osvětluje světlo z ulice. S rodiči už dávno nebydlíme. Nemohl jsem už dál snášet matčinu zbytečnou starostlivost. Mám popálený obličej, nejsem ochrnutý. Musel jsem pryč a ty jsi šel se mnou. Jedna část mě na tebe byla naštvaná, pochytil jsi od matky zbytečnou starostlivost o mojí osobu, ale druhá část mě jásala. Už před nehodou jsem k tobě cítil něco zakázaného. Bál jsem se ti to říci. Podvědomě vyhledával tvou přítomnost. A po nehodě? To už jsem se přímo děsil toho, že něco byť jen začneš tušit.
Dívám se na tebe. Pomalu se přesunu na kraj postele. Začnu pomalu přejíždět linku těla rýsujícího se pod dekou. Nedotýkám se tě. Jen rukou protínám vzduch a teplo sálající z tvého těla. Tak moc bych tě chtěl sevřít v náručí a říct ti, že i přes mé agresivní výlevy plné křiku a výčitek, tě miluji. Jenže nemůžu. Řekl bych ti to a ty bys se mnou byl jen ze soucitu. Na to tě až moc dobře znám, bratříčku. Musím se spokojit s mými nočními návštěvami.
Pomalu svou ruku přesouvám výš. Na dlani pocítím tvůj horký dech. Vždy spíš s pootevřenou pusou. Již tolikrát jsem ti chtěl přejet prstem po tvých měkkých rtech, ale strach mne vždy zarazil. I dnes vnímám tvůj horký dech a touhu dotknout se tě. Ale opět mne strach zastaví.
Stáhnu ruku. Jen se kochám pohledem na tvou uvolněnou tvář. Něco zamumláš a přetočíš se na bok čelem ke mně. Něco ti vypadne z ruky. Sehnu se pro to. Je to fotka. Já a ty před nehodou. Fotka, kde mám ještě krásnou tvářičku bez sebemenší jizvičky. Oba se na ní smějeme a máme šlehačku snad všude. Vzpomínám si na den, kdy byla vyfocena. Týden před nehodou. Georgova oslava narozenin. Zvrhla se v obrovskou dortovou válku. Šlehačku jsem ze sebe smýval snad ještě dva dny. Otočím fotku. Ani nevím proč jsem to udělal. Georgova oslava. Před tím. Proč vše nemohlo zůstat tak jako před tím? Poslední fotka, kde jsme šťastní. Teď už je pozdě na vše, co jsem chtěl říct. Poznám tvé písmo. Co to má znamenat? Klekám si k tvé posteli a pořád pročítám těch pár řádek. Začínají se mi klížit oči. Ani nevím jak a spím.
S trhnutím se probudím. Můj den už pomalu odchází. Nastává zase čas plný světla a lítosti. Rychle vstanu a i s fotkou se přesunu k sobě do pokoje. Ještě chvíli se dívám na naše rozesmáté obličej na fotce, ale za chvíli se opět propadnu do říše snů. Prospal bych celý den, kdybys mě nepřišel vzbudit na oběd. S úsměvem mě budíš, ale když spatříš, co svírám v rukou, celý zbledneš. Posadíš se v mrákotách na kraj mé postele.
Nejdříve nechápu, co se děje. Můj pohled sklouzne na fotku. Pochopím. Asi nejsem sám, kdo v sobě dusí zakázaný cit.
„Co jsi chtěl před tím říct?“ vyslovím otázku, co mě pálí na jazyku. Ještě více vytřeštíš oči. Začínají se ti pomalu plnit slzami. Zrychleně dýcháš. Nehodlám tě dále trápit. Vím, že je zde možnost, že jsi mi chtěl říct něco jiného, ale přesto se k tobě nakloním. Sleduji tvé rty, které mne každou noc tak lákají. Nervózně si je olízneš. Na nic už nečekám a vpiji se do nich. Neprotestuješ. Tušil jsem správně, co tvá slova znamenají. Oplácíš mi mé polibky. Radostí se mi točí hlava. Instinktivně přesouvám své ruce na tvá záda.
„Co jsi chtěl před tím říct?“ vyslovím otázku, co mě pálí na jazyku. Ještě více vytřeštíš oči. Začínají se ti pomalu plnit slzami. Zrychleně dýcháš. Nehodlám tě dále trápit. Vím, že je zde možnost, že jsi mi chtěl říct něco jiného, ale přesto se k tobě nakloním. Sleduji tvé rty, které mne každou noc tak lákají. Nervózně si je olízneš. Na nic už nečekám a vpiji se do nich. Neprotestuješ. Tušil jsem správně, co tvá slova znamenají. Oplácíš mi mé polibky. Radostí se mi točí hlava. Instinktivně přesouvám své ruce na tvá záda.
Ucuknu. Zapomněl jsem. Jak jsem mohl? Nejsem jediný, kdo byl toho dne popálen. Neměl jsi tak hluboké popáleniny jako já, ale jizvy ti po nich přesto zůstaly. Počáteční šok ustane a já za stálého dobývání tvých rtů, ti začnu vyhrnovat triko. Necháváš se. I tvé ruce bloudí pod mém těle.
Najednou se však zarazíš. Jemně se odtáhneš. Jsem překvapený a tak tě nechám zvednout se z postele. Až když jsi u dveří, tak se proberu. „Bille?“ zavolám za tebou se strachem v hlase. Co když už ke mně necítí to co před nehodou?
„Vystydne nám oběd,“ otočíš se na mě s pobaveným hlasem. „A tohle můžeme dokončit potom,“ usměješ se na mě. I já ti úsměv oplatím i když vím, že je to spíš škleb. Jizvy mi rty stahují a nedovolí se usmát. Naposledy se na mě podíváš a já v tvých očích vidím lásku. Po lítosti není ani stopy. Už chápu tvůj smutný pohled, kterým ses na mne díval. Nepatřil mé tváři, ale lásce, kterou jsi přede mnou skrýval a já ti ji svou přítomností každý den připomínal.
Zvednu se z postele naplněn štěstím. Na chodbě tě plácnu přes zadek a vesele zvolám: „Kdo bude v kuchyni poslední, meje nádobí.“ Se smíchem se za mnou rozběhneš.
Tímto závodem pro nás začal nový život bez lítost a zloby. Někdy lidé špatně chápou výrazy druhých a zlobí se proto na ně. Já ho po dvou letech pochopil a teď si užívám lásky plnými doušky.
autor: Akkira
betaread: Janule
krása! měla jsem strach, co z toho bude, když tam byla ta nehoda, nemocnice.. ale dobře to dopadlo! 🙂
jééé to je krásný…nejdřív mi bylo hrozně líto Toma…ale teď ten konec byl nádherný!
ach jo xD mě to všechno nějak dojímá xDDD
moc hezoučká povídka..
ty jo mě u tý povídky vyhrkly slzy……..napsala si to fakt báječně
Tu brečim jak želva.. já si to nedokážu představit.. takovej nádhernej obličej a kdyby se s nim něco stalo, je jasný, že to není všechno, ale stejně by to bylo zlý
Krásná povídka :)))
je to fakt úžasně napsaný! :-* CHudáček Tomí.. Ale krásný a hlavně ten konec 🙂
🙂 hezký
Já nejdříve myslela, že ten popálený je Bill… Z něho vždycky děláme toho chudáčka, přijde Tom – Superman a zachrání jej xD
Tohle bylo originální, skvělé.. Taky se mi chtělo brečet, ale neudělala jsem to, jelikož jsem se před půl hodinou nalíčila xD Ale bylo to opravdu dojímavé..
Jinak, můžete mi někdo obnovit paměť, byla Akkira taky autorem povídky, kde šlo o to, že Tom chodil s holkama vždycky 14 dní a pak je pustil k vodě.. a Billovi po 14 dnech řekl, že jej miluje.. Já tu povídku zbožňuju, četla jsem ji asi před půl rokem, ale stejně si na ní pamatuju xD Psalas to ty, nebo mám halucinace? xD
Peťushka,: JJ to jsem taky spáchal já:D….jmenu je se Strach;)
jinak všem moc díky za komenty…vim,že se opakuju,ale je to důvod proč psát dál…takže díky moc:o**
akkira: nedala bys sem odkaz na ten Strach? docela ráda bych si ho přečetla, ale ještě jsem na něj nikde nenarazila:)
http://twincest.blog.cz/0803/strach-1-2-ff
http://twincest.blog.cz/0803/strach-2-2-ff
Krásná povídka 😉
Peťushka: děkujííí :o)
moc hezké
Moc krásné
bože krááása
krásný a hezu konec naštěstí….stejně brečím
Akkira: úžasná povídka, nic povrchního, prostě čtenářský, lidský i intelektuální zážitek xDDDD ale mám pocit, že je v tom něco víc, něco z vlastního života, hm?
No povídka je to krásná,navíc co se mi na ni líbí je ten konec,kterej vede k zamyšlení.. O těch tvářích,že kolikrát špatně vyctěme něco z tváře.. To je hezky popsaná pravda..