Albdrücken

<–>

„Dobrý den! Dnes na televizní stanici RSR vám přinášíme exklusivní zprávu. Jak jistě víte, naši vědci se snažili vybudovat další bránu do minulosti, lepší, výkonnější, ale místo toho se jim podařilo něco lepšího. Našli malou knížku, velmi starou. Ne obyčejnou. Je dalším důkazem o tom, že už kdysi na této planetě Zemi existoval lidský život, a především existovala nekončící láska, která se doposud dlouhá léta nikde neobjevila. Svět je teď jiný, mnohem jiný… Tato kniha je toho důkazem. Jeden příběh na začátku knihy je velmi starý, sahá až na samotný začátek roku 2008… což je před několika milióny let, poněvadž teď je rok 17 960 003. Neví se, jestli je tento příběh pravdivý, jestli jej zapsal očitý svědek nebo pouhý zbytek mysli… Říkáte si, je to jen nějaká knížka, obyčejná… Ale není to tak. Několik set tisíc očí, které již bloudily po jejím obsahu, příběh naprosto uchvátil. Probudil v nich lítost, touhu a… lásku. Ano, v této době už nikdo neví, co je to láska. Zmizela v zapomnění. Ale tento příběh ji znovu probouzí… posuďte sami…“

<–>

… Byla to tehdy temná noc v Magdeburgu, ani myš se neodvážila vystrčit nos ze své díry. Temné stíny se nesly ulicemi, studený vítr vál a tichou nocí odbíjela půlnoc. Byla to zlá noc, jak značila tato tíživá atmosféra.

Celé město spalo; i alkoholici, kteří pravidelně navštěvovali zdejší bary; někteří muži, kteří si v tuto dobu užívali se svými přítelkyni v posteli; stráž, která měla nepřetržitě hlídat vězně…

Možná temná noc chtěla, aby se nikdo nestal svědkem této události. Asi chtěla, aby ztracena byla v zapomnění.

Jen dvě osoby právě byly vzhůru. Tom a Bill Kaulitz, sdílejíc společný pokoj; dům, s vlastní matkou.

„Tome… o-opravdu si to myslel vážně ž-že…“ kulil na Toma svá čokoládová očka Bill, neschopen pohybu. Na tohle tolik čekal, tolik si to přál… a teď to slyší. Dočkal se. „Opravdu tě miluji,…“ zopakoval a vpil se do Billových úst.

„Já tebe taky…“ zabrblal si poté Bill nevědomě a usínal s úsměvem na rtech.

<–>

Tom ještě chvíli počkal, než bratr doopravdy usnul, a hned se vydal o patro výš. Za svou matkou. Kdyby to jen Bill věděl…

Dunivé kroky Toma se po schodech nesly celým domem, a i přesto Billa neprobudily. Jak by mohly, Billovi se právě zdálo, jak mají s Tomem svatbu…

„Konečně jdeš, jsem si už myslela, že nepřijdeš…“ odsekla matka bratří Kaulitzů a vyzývavě si přehodila nohu přes nohu, čímž se sukně vyhrnula výše a lákala okolní pohledy. Samozřejmě že Tom na ní lpěl pohledem už od samé chvíle, co vešel. Jejich matka jej vzrušovala ještě více, než Bill…

Chodil si takhle k matce poslední dobou přivydělávat, často sem tahala různé chlapy. A Tom nebyl žádná výjimka, ale dělal by to pro ni i dobrovolně.

Zrovna potřeboval peníze… chtěl kytaru od Gibsona, právě ji měli zlevněnou, ale pro něj byla pořád drahá… Jeho úspory na ni nestačily.

<–>

Bill se náhle probudil. Zdálo se mu to, nebo Tom odešel? Otevřel oči, a opravdu. Tom nikde. To snad nemyslí vážně, nejprve mu vyzná lásku, a pak si odejde?

Vstal jak nejpotišeji uměl a vydal se za povědomými zvuky nahoru.

Po ozvěně značící Tomův hlas, jenž k němu po celé cestě strašidelnými chodbami doléhal, se dostal až k matčinu pokoji. Jistě, poslední dobou si sem zvala divné známosti… Ale co tam dělá Tom? Navíc v tuhle dobu? Bez povšimnutí jediného živáčka pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Místnost osvětlovala malá tlumená lampička, postačujíce na to, aby člověk nenarazil do stěny a mohl si spořádaně přečíst knížku. Přeběhl očima po místnosti, a co neviděl, nebo spíše neslyšel?

„Kolik za to dostanu dneska?“ Tom si založil ruce v bok. Jestli mu matka nedá více peněz, tak se bude moc s urputnou nevolí s kytarou rozloučit.

„K čemu ty peníze vůbec potřebuješ?“ Simonne si rozepnula jeden knoflíček od halenky. „Na kytaru… ale… mám prosbu. Mohla by si mi teď dát více peněz? Pak ti to jistě vynahradím, ale jestli nebudu mít ty prachy včas… už bude vyprodaná…“ Tom se podíval smutně do země. Představa, že by tu kytaru měl držet někdo jiný než on sám, je nepřipustitelná.

„Kolik ještě potřebuješ?“ „No… sedm tisíc.“ Simonne se záhadně usmála. To bude její šance.

„Můžeš je dostat, hned. Ale mám podmínku,“ ušklíbla se. Už dlouho neměla s žádným z jejich zákazníků sex, nechtěla něco chytit – poslední dobou panovaly pravdivé pomluvy o rozšíření viru AIDS mezi touto společností. Ale svému synu může důvěřovat. Ví, že spí jen s Billem. Ano, všimla si toho. Jejich vzdychy, táhnoucí se celým domem, nebyly k přeslechnutí. „Jakou?“

„Chci sex. Je jen na tobě, jestli na to přistoupíš.“

Billovi jakoby někdo vyrazil dech. Cože? Snad na tohle Tom nepřistoupí… nebo… to pro ni dělá už déle??? Prosím, ať to není pravda… Přímo se modlil k Bohu.

Jeho smutnou tvář osvětloval slabý záchvěv světla,

jeho výraz ve tváři značil šok.

Tom chvíli přemýšlel, ale dospěl k závěru, že to vadit nebude. Poprvé a naposledy se s ní vyspí, a pak ji už nikdy neuvidí. Bude mít kytaru a navždy bude jen s Billem. A ten se samozřejmě nic dozvědět nemůže. To už budou jinde, a jen a jen spolu…

„Dobře.“ „Pojď ke mně…“ řekla tak přeslazeným hláskem, až měl Bill pocit, že to déle nemůže vydržet a pozvrací se tu. Bill si musel zakrýt oči rukou, nemohl se dívat na to, jak ji Tom něžně svléká… Právě tak, jako jeho… Rukama, kterýma jej jindy něžně objímá, teď hladí jejich vlastní matku… Matku… Toto slovo se mu teď tak moc protiví! Co udělal špatně, že jej Tom nemiluje? To má raději svou matku a kytaru, než jeho? Asi ano.

Zanedlouho Tom s matkou vedle sebe leželi nazí, Tom se chystal do Simonne proniknout… Na to se už Bill skutečně nemohl dívat, jen počkal, jestli si to třeba Tom nerozmyslí… čekal na jeho poslední rozhodnutí. … Nerozmyslel – stalo se to, díky čemuž mu srdce puklo mohutnou bolestí. Na Billově jemné tváři se rýsoval pohled plný zklamání. Prvních pár slz dopadlo na dřevěnou podlahu… rozprskly se do všech stran. Bill sklopil hlavu. Prohrál. Teď už mu zbývá jen jediné. Je rozhodnut. V jednom rozhovoru si s Tomem slibovali, že kdyby jeden chtěl skočit, ten druhý jej zachrání. A zachrání jej teď Tom? Nezachrání…

Bill došel až do nejvyššího patra tohoto starého vysokého domu. Na půdu. Mezi vlasy jej pošimral chladný vánek… šel jeho směrem, vanul od příklopu, oddělujíc půdu od střechy. Žebřík tam již byl, stačilo jen vylézt po něm. Ani pár pavouků, které musel smést od tohoto krytu, aby jej otevřel, mu nezabránilo v tom, aby se mohl dostat na střechu.

Rozhlédl se naposledy kolem. Nějaké ty aleje, které teď v noci působily velmi strašidelně. Bylo vidět na kostel s hodinami, které již truchlivě ukazovaly jednu hodinu po půlnoci.

Má to udělat? Chce skoncovat tak brzy se svým životem a mediím dodat libůstku, že Bill Kaulitz ze skupiny Tokio Hotel, která měla předpoklady k dobré budoucnosti; již ve svých osmnácti letech skočil ze střechy domu, kde s bratrem a matkou bydlel? Nést zodpovědnost za ty haldy fanynek, jež kvůli němu budou nešťastné?

Ještě jednou se porozhlédl. Všude tma, jen měsíc na tmavé obloze. Ani hvězdy tentokrát nesvítily. Ano, udělá to. Nedokázal by každý den vídat Toma a dělat, že se nic nestalo. Pohlédl se na měsíc, který jej šimral svým svitem na obličeji a ozařoval jeho slzy. Nechce myslet na to, jestli to bude bolet, co se stane, jestli skočí…

Ne! Nepřemýšlet! Stačí pouhý krok do prázdna… pak bude po všem…

Nebude to bolet. Určitě ne tak moc jako ve chvíli, kdy spatřil Toma se svou matkou…

Usmál se. A poté následuje vysněný krok do prázdnoty večerní…

Už není cesta zpět…

Kein zurück.

Následovala hlasitá rána… jen Tom ji mohl slyšet…

Jeho srdcem se totiž ozval řev rvoucí uši,

střepy, drásající duši…

<–>

Panebože… proč jsi skočil? Zrovna když jsem ti tu noc vyznával lásku, proč si to udělat? Bille, proč… tak moc jsem tě miloval, zrovna včera jsem si to uvědomil… Takovou dobu mi trvalo, než jsem na to přišel a teprve když vím, že tě miluji, musím tě ztratit…

Takhle to nejde…

Tom vzhlédne k hodinám na kostele, které ukazují jednu hodinu po půlnoci. Nikoho jiného Billův pád ze střechy nevzbudil, jen jeho. Jen on cítil ostrou bolest zabodávaje se mu do srdce, nikdo jiný ji cítit nemohl.

Naposledy pohladí Billův černý pramen vlasů. Půjde za ním…

Do temnoty temnoucí,

světla, bez nocí…

V jednom rozhovoru si říkali, že jeden bez druhého by nemohl žít, musel by také zemřít… Ta situace právě nastala.

Tom vytáhl ze své velké kapsy od kalhot kapesní nožík. Bolestně se na něj podíval… nikdy jej nenapadlo, že to bude právě on, kdo bude takto řešit situace.

Ne, nechce se stát obětí bolestných myšlenek, musí za Billem…

nechce cítit tuto prázdnotu,

jež právě pojídá jeho srdce…

Bez úvah a rozmyšlení přejede ostrým nožíkem po zápěstí. Sykne bolestí.

Rázem se z jeho zápěstí řine krev…

červená a temná,

jako jeho mysl zoufalá…

Lehne si k Billovi, kterému stiskne ruku.

Bratříčku, proč jsi to udělal?

Bratříčku, mám strach… bude to bolet?

Bratříčku… za chvíli se setkáme,

jsme nerozluční. Pamatuješ?

Jistěže. Děkuji…

Jen okamžik potřeboval k tomu, aby zavřel svá víčka,

na věky věků,

do temnot pozemských časů…

Již nikdy se neprobudí. Ale jak je obvyklé…

…vystoupí ze svého těla.

Je duch. Usmívá se. A tělo, které by mělo býti chladné od neživé duše, hřeje.

Díky lásce, která ještě stále chrání jeho srdce…

Takhle je to lepší, tam nahoře budou míti klid,

ruku v ruce půjdou nekonečné budoucnosti vstříc…

Samovolně začne stoupat do nebes, kde poznává siluetu Billa…

Jeho tvář již zdobí úsměv.

Tělo je silné, srdce není již tak stísněné…

Již nikdy jej neopustí.

Bill, komm zu mir…

Und sag mir…

Werden wir auf immer,

trozt allem,

und zusammen?

Sagt mir:

„Ja, wir werden…“

Und ich danke dir…

Für allem…

<–>

Ihned po sedmé hodině ranní ví celý svět, co se stalo. Nikdo ale nenašel důvod, proč bratři Kaulitzovi zemřeli. Byla to náhoda, vražda, či sebevražda?

Zbývající členové kapely i celý producentský tým se rozpadli, nemělo cenu bez dvojčat nadále pokračovat.

Mnoho fanynek, a dokonce i fanoušků, se začalo po této události hroutit, páchali sebevraždy, zabíjeli lidi, o kterých si mysleli, že oni jsou příčinou smrti bratří Kaulitzových… Láska od této doby ze světa vymizela, dívky již nebyly schopné milovat, svět byl naruby…

Die Welt ist umgekehrt – Svět je naopak

Jeder Stein wurde verrückt – každý kámen byl pomatený

<–>

„Tímto končí tento velice smutný příběh. Jediné, co můžeme udělat, použít bránu do minulosti, a zachránit jejich osudy. Myslím, že nebudu sám, kdo bude o jejich záchranu stát. Pokud se nám povede je zachránit, můžeme toho tolik změnit… láska bude opět existovat. Toto je ten klíč, nad kterým dumalo tisíce slavných vědců. A nikdo na to nepřišel. Ale je zvláštní, že stačilo najít tuto knihu a přečíst si tento příběh, po kterém veškerá láska ze světa vymizela…“

Das Ende

– – –

– Samozřejmě je myšleno, že se vše stalo. Jenomže část příběhu je Billův živý sen: vlastně od doby, co Bill usnul a Tom mu vyznal lásku. To dále odehrávající je jeho živý sen, jinak provádí stejné pohyby, jako ve snu. Děj v jeho hlavě skutečně není reálný… Nicméně když skočí, vzbudí se Tom. Toť je již holá realita… na to láska přestane existovat. Což je zapsáno v jedné knize, kterou objevili vědci… A více už myslím není třeba popisovat 😉

autor: Shellayn
betaread: Janule