Am Ende

 

 

Už je to týden, lásko. Je časně ráno a já už teď vím, že dnešní den bude ten poslední. Vyjdu ven z domu, je šero; zamračená obloha značí, že bude pršet a možná bude i bouřka. Těším se na ni, už týden nenávidím sluníčko, ač dřív mi slunečný den vykouzlil na tváři usměv, teď mi vhrne do očí slzy. Už přesně týden žiju bez tebe a je mi jasné, že další noc už nenastane, tedy aspoň pro mě ne. Za celých těch sedm dní jsi mi ani na chvíli nevymizel z mysli. Mé myšlenky se už neumí zaobírat ničím jiným než tebou a mým smutkem, slzy v očích jsou pro mě samozřejmostí.

 

—(před týdnem)—

 

,,Tomí, zlatíčko, půjdeme se projít ven?“ zeptal ses mě… byl jsi tak sladký.

,,Moc rád.“ Naklonil jsem se k tobě a políbil tě. Ten polibek byl nádherný jako každé líbaní s tebou.

 

—(zpět do přítomnosti)—

 

Ten poslední den, který nás rozdělil, byl zcela nevšední. Hned jak jsem se probudil, věděl jsem, že to bude zvláštní den. Jenže jsem netušil, jak dopadne… Bille, andílku můj, proč zrovna ty? Nejspíš v nebi potřebovali anděly a ty jsi ten největší anděl na světě. Jenže můj andílek… V očích mám opět slzy. Nohy mě nesou neznámo kam, ale vím, že budou směřovat do náruče smrti…

 

—(před týdnem)—

 

Procházíme se a netušíme nic. Nevíme, že toto jsou poslední okamžiky strávené spolu. Vcházíme do parku, je tu krásně. Lednový mráz je znát; větvičky stromů jsou pokryté střípky ledu.

,,Billí, je mi zima,“ trochu se otřesu.

,,Pojď ke mně,“ chytáš mě za ruce a hřeješ je těmi svými. Pak mě obejmeš a já přitisknu své rty k těm tvým.

 

—(zpět do přítomnosti)—

 

Přes slzy nevidím, lidé se po mně soucitně obracejí. Soucit… nechci soucit, chci tebe. Chybíš mi ty, tvá objetí, tvé polibky, tvá láska… Nemůžu se smířit s tím, že žiješ teď v jiném světě než já. Ty jsi v nebi a já tady, sám, bez tebe, napůl mrtev, jelikož ty jsi byl polovina mě, ta polovina, která umřela společně s tebou. Bolí to, tak strašně to bolí. Uvědomuju si, že se už nikdy nevrátíš.

 

—(před týdnem)—

 

Stáli jsme v objetí, když najednou se ozvala rána. Všichni okolo začali zděšeně utíkat, a ty jsi najednou začal padat na zem. Panika mi zalila celé srdce. Podíval jsem se ti do očí… z posledních sil jsi mi řekl: ,,Miluji Tě, Tome.“ Celým parkem se ozval můj výkřik poté, co jsi navždy zavřel oči. Vzlyky otřásaly mým tělem a já tě nechtěl pustit. Naposledy jsem přitiskl svá ústa na tvá. Po tvářích mi stékaly slzy. Policisté mě násilím odvedli od tebe na stanici a tam mi jeden z nich řekl monotónním hlasem: „Vašeho bratra zabil sériový vrah, který si vybírá náhodně své oběti na potkání, je mi to líto, byla to smůla.“

 

—(zpět do přítomnosti)—

 

Už je tu bouře, blesky lítají po černé obloze. Já stojím na střeše vysokého paneláku a dívám se na osvětlené město. Jen pár vteřin, lásko moje jediná, a budeme zase spolu. Hned od začátku mi bylo jasné, že zanedlouho to takhle dopadne, protože já bez tebe žít nedokážu. Další blesk sjel z oblohy. Zavřu uplakané oči a udělám poslední krok do prázdna. Cítím, jak padám dolů…. pak náraz a nic.

Na zemi tu po nás nic nezbylo, jen naše láska přetrvá věčně. Je jedno, jestli bude na zemi, nebo v nebi.

 

autor: Schaite
betaread: Hesluhka