autor: Muckátko :o*
Jen taková drobnost, která mě napadla, než bude na skladě další díl Lost to be found. Tak si tuhle jednodílku užijte. Muckátko
:o*
As a whole with no way out
Jako celek, ze kterého neexistuje východ
Pravidelná a pečlivá stimulace Billovy prostaty a penisu zapříčinila, že se Bill vykašlal na oddalování vrcholu, aby počkal na svého milence, který ještě několik temp potřeboval. Ve chvíli, kdy hlasitý sten opustil Billovo hrdlo a Bill vystoupal na svůj vrchol, nechal své tělo zaplavit pocitem euforie a uvolnění. V ten okamžik byl Tom, který se stále pohyboval mezi jeho stehny, naprosto zapomenut. Billovi bylo naprosto jedno, jestli do něj ještě stále vniká, nebo už z něj vyšel. Důležitý byl ten pocit, který jej naprosto oslepil, ohlušil a paralyzoval.
Necítil Tomovy dlaně tisknoucí jeho boky téměř křečovitě, jak se přibližoval ke slastnému konci, ani nevnímal tvrdý penis, který ještě několikrát vnikl do jeho těla, kde se pak s Tomovým zavrčením naprosto uvolnil.
Během toho, co Tom popadal dech a nabíral alespoň trochu síly, aby se odtáhl a vyndal kousek sebe z Billova těla, už Bill dávno pracoval na pravidelném dýchání, aby se rychle vrátil do normálu. Jakmile zaregistroval vyčerpaného bratra po svém pravém boku na druhé straně postele, teprve pak uvolnil dolní končetiny a dovolil jim se natáhnout. Ležel na zádech, díval se do stropu a nehýbal se. Dříve by se ještě unaveně natáhl pro přikrývku, aby je s Tomem přikryl, ale dnes už mu něco takového přišlo zbytečné. Navíc bylo dopoledne a Bill nepředpokládal, že by ve spánku ještě pokračovali, což by se okamžitě stalo, kdyby se zachumlali zpět do přikrývek hned na to, co začali nový den ranním sexem.
Zatímco Bill ležel na zádech kompletně vystavený na obdiv, Tom ležel z větší části na břichu přitisknutý k Billovu boku, uklidňuje dech do zmuchlaného polštáře pod svojí tváří. Čím rychleji mizel opar před jeho očima, tím byl schopnější znovu vnímat realitu a především své dvojče vedle sebe. Posunul se na matraci a políbil Billa na nahé rameno, které bylo k jeho ústům ze všech částí jeho těla nejblíže a nevyžadovalo tolik námahy. Obvykle k němu Bill alespoň natočil obličej a usmál se, ale tentokrát zůstával nehybně ležet a ani se na Toma nepodíval. Tom se zapřel na levém předloktí, aby se zvedl z matrace a mohl se podívat bratrovi do tváře.
Čekal únavu, uspokojení, štěstí, lásku, ale rozhodně ne to, co spatřil.
„Bille?“ sáhl na odhalené břicho svého dvojčete, aby na sebe upozornil.
„Co?“ stočil mladší z nich pohled na toho druhého. Tom se zamračil.
„Děje se něco?“
„Ne.“
„Nad čím přemýšlíš?“
„Docela se mi líbil Gustavův nápad, že bychom každou tu březnovou show zakončovali songem Great day a taky přemýšlím, čím bychom měli začínat. Co by mělo tu správnou energii a tak,“ svěřil se bratrovi.
„Bille, to myslíš jako vážně?“ zeptal se Tom mírně podrážděně.
„Great day se ti nelíbí?“
„K čertu s Great day! Právě jsme měli sex,“ připomněl mu rozhořčeně. Bill nakrčil obočí a ledově klidně se chystal k odpovědi.
„No možná tomu nebudeš věřit, ale já to vím. Byl jsem u toho,“ vrátil bratrovi.
„Tak to jsem rád, že si to uvědomuješ, protože právě teď to tak nevypadá. Jak můžeš dvě minuty po orgasmu přemýšlet nad rozvrhem naší show?“
„Je potřeba to vyřešit, tak na to myslím,“ pokrčil ramenem. Tom se zvedl a posadil se vedle Billa do tureckého sedu.
„Dobře, ano, musíme to vyřešit, ale od kdy něco takového řešíme, když spolu spíme?“
„Tome, doufám, že tohle není nějaký trapný pokus o žárlivost na moje myšlenky, které se během sexu netočí kolem toho, jak úžasně mi to děláš,“ protáhl se Bill otráveně.
„Ty jsi na to myslel celou dobu, co jsem byl v tobě?“ vykulil Tom oči.
„Já nevím. Myšlenky se nedají zrovna ovládat!“
Tom neměl slov. Jen seděl a díval se dolů na své mladší já, které vypadalo ale daleko méně zaujatě než Tom. Vůbec nechápal, co se tam v ložnici právě dělo. Natáhl ruku k Billově čelisti a násilně si ji otočil k sobě.
„Bille, co je s tebou?“ zeptal se vážně. Bill se vytrhl z Tomova sevření.
„Já nevím, okey? Nevím,“ sykl podrážděně.
„Nudím tě? Nudí tě náš sex?“
„Tak to není… já jen…“
„Ty co, Bille?
„Mám pocit, že už to prostě není ono! Vždyť se podívej! Ležím tu před tebou kompletně nahý a vystavený a ani trochu se nestydím!“ Tom si nemohl pomoct. Sjel pohledem bratrovo dlouhé štíhlé tělo a pohledem se na chvíli zastavil na jeho klíně.
„Proč by ses měl stydět? Tohle už je přeci dávno za námi.“
„Právě, Tome, už to není, co to bývalo. Chybí mi ty začátky, kdy jsem byl u vytržení z každého dotyku, kdy jsem se třásl po každém polibku, když jsi mi bral po sexu přikrývku, aby ses mohl dívat a já to nechtěl, protože jsem se styděl. Mám prostě strach, že jsme se dostali do fáze, kdy už nám sex nedává nic víc než jen uspokojení. Dělali jsme to v každé místnosti v tomhle domě, na každém nábytku, v autě, na zahradě, v bazénu, ve studiu. Všude,“ povzdychl si Bill.
„Víš, Bille, míst, kde bychom to ještě mohli dělat, je spousta, ale obávám se, že tady nejde o místo. Jde o to, že není žádný jiný otvor, kam bych ti ho strčil. Ať už budeme kdekoli, pořád to bude tvoje pusa nebo zadek,“ pronesl Tom vážně.
„Nechme to plavat,“ mávl nad tím Bill rukou.
„Ne počkej. Spal jsem před tebou s hodně lidmi, ale musím přiznat, že nikdo nebyl tak náročný jako ty,“ podotkl Tom.
„Protože s nikým z nich jsi nespal víc než dvakrát,“ vysvětlil mu.
„Takže, když udělám tohle, tak to s tebou nic nedělá?“ zeptal se Tom a neomaleně sáhl do Billova klína, aby jej pohladil a promnul. Bill si povzdychl.
„Víš, co se stane. Ztvrdne mi, pak z toho ztvrdne tobě, ojedeš mě a budeme tam, kde jsme teď.“
„Nevzrušuje tě to?“
„Samozřejmě, že ano, ale už to prostě není jako dřív.“
„Chceš to zkusit oživit nějakými hračkami?“ nabídl mu Tom.
„Nemyslím, že bych byl bůhví jak odvázaný z umělého penisu, když můžu mít živý,“ protočil očima.
„Tak něco navrhni ty, protože tahle konverzace mě opravdu začíná děsit, protože ať se na to dívám, odkud chci, tak to vypadá, že už se mnou nechceš spát.“
„Tak to není, Tome. Pořád tě chci,“ ujistil ho Bill a pohladil jeho chladné stehno.
„Tak co mám udělat?“ ptal se Tom bezradně.
„To já sám nevím. Možná je to jen nějaké divné období.“ Tom přehoupl pravou nohu přes Billovo tělo a posadil se mu na klín.
„Já tě miluju, Bille, a přísahám, že kdybychom nevedli tuhle debatu, tak bych na tebe skočil znovu, pokud bys tu takhle zůstával ležet. Je mi jedno, jestli tě vidím nahého 24 hodin denně, pořád mám chuť tě hodit na postel a přivést tě svých tělem do bezvědomí. Tak mi řekni, co mám udělat, abys to tak zase cítil. Udělám cokoli. Nevadí mi, když si dáme od sexu pauzu, ale nesnesl bych pomyšlení, že během toho, co já se zalykám tím pocitem, který cítím, když jsem v tobě, se ty nudíš, a proto myslíš na věci kolem kapely.“
Výraz v Tomově obličeji Billa donutil se cítit špatně. Bil se do hlavy, že to vůbec vytahoval, protože Tom vypadal opravdu vyděšeně a zklamaně. Určitě přemýšlel, jak dlouho už z jejich milování Bill nemá takové potěšení. Jak dlouho má v hlavě úplně jiné věci, zatímco se s ním Tom miluje.
„Promiň, Tome, já jen… možná je to tím, že jsme měli tolik času pro sebe. Mohli jsme promilovat celý den, aniž bychom mezitím měli nějaké povinnosti. Třeba teď, když budeme na turné a nebudeme mít na sebe tak často čas, zase se to vrátí do starých kolejí, kdy tě budu prosit, aby sis mě konečně vzal i za tu cenu, že nás někdo bude moct přistihnout,“ uklidňoval jej Bill.
„Víš moc dobře, že to tak nebude. Na turné jsme vždycky tak unavení, že nemáme ani energii dojít k tomu druhému do pokoje a usnout vedle sebe,“ slezl z bratra a posadil se vedle jako předtím.
„Tome.“
„Ne, Bille. Nech to být. Dáme si od toho na nějaký čas pauzu. Přijď, až si budeš jistý, že mě chceš mít nejen v sobě, ale i v hlavě,“ sklonil Tom hlavu a slezl z postele. Nahý se vydal do koupelny, kde včera nechal všechno své oblečení.
„Tome, nebuď na mě naštvaný prosím,“ zakňoural Bill smutně.
„Nejsem naštvaný, bráško, jen zklamaný, že jsi mě nechal užívat si tvoje tělo, když ty sám jsi z toho kromě rutinního vyvrcholení nic neměl. Víš, že vůči tobě nejsem sobecký, ale teď se cítím jako největší sobec na světě. Nechal jsi mě to dělat a cítit se u toho báječně, zatímco ty jsi pravděpodobně v hlavě přemítal, kdy už to skončí.“
„Ale tak to přece…“
„Jak jsi říkal,“ přerušil jej Tom. „Nechme to plavat.“
Dveře od pokoje cvakly a Bill osaměl. Praštil sebou na matraci do stejné polohy, ze které se ještě nepohnul a několikrát praštil zátylkem do polštáře, aby se trochu potrestal. O zeď by to bylo pravděpodobně efektivnější, ale nechtěl si ublížit.
Přemýšlel, jak to teď bude těžké. Nebyl naivní, aby si myslel, že navenek se Tom bude chovat, jako by se mezi nimi nic nedělo. To v žádném případě. Bude to mezi nimi divné, napjaté a především nevyřešené, takže by měl Bill včas vymyslet pořádnou řádku výmluv a lží, co si s Tomem udělali, že se k sobě chovají tak odtažitě a častují se pro ostatní nicneříkajícími žalostnými pohledy, ze kterých nejde nic vyčíst, pokud se nejedná o dvojčata, která spolu mluví i beze slov.
Bill zatnul břišní svaly, aby se zvládl posadit. Shodil nohy dolů na podlahu a podíval se po pokoji. Všude se válelo oblečení, postel a přikrývky byly od večera, noci i rána zmuchlané a zmačkané jako po zápase. Tak, jak Bill byl – úplně nahý, došel do koupelny, aby se po tom, co s Tomem právě prováděl, osprchoval a smysl ze sebe nejen pot, ale i Tomovy sliny a svůj vrchol.
Měl by velmi rychle přijít na to, co je špatně, aby mohl přejít k hledání řešení, protože do té doby, to nad ním a jeho dvojčetem bude neustále viset jako velký bouřkový mrak, který čeká na první blesk, který by jej rozčísl.
Později toho dne se Bill chystal do postele spát a byl ohledně bratra velmi nervózní. Celý den jej nepotkal a ani nevěděl, jestli někam neodešel. Nehodlal si hrát na uraženého, proto okamžitě zvedl svůj mobil a vytočil Tomovo číslo. Chvíli to trvalo, než to dotyčný zvedl, ale nakonec se s dvojčetem spojil.
„Tome?“
„Co je, Bille?“ ozvalo se na druhé straně velmi unaveně. Tom zněl, jako by jej Bill právě probudil, což mladšího z bratrů trochu znepokojilo. Nemohl zastavit myšlenkový tok, který se rozproudil v jeho hlavě. Kam Tom odešel? Co dělal? U koho je, že tam spí?
„Kde jsi?“ vyhrkl Bill rovnou.
„Jak to myslíš? V posteli,“ zachraptěl Tom.
„Proč mi lžeš? Jsem si totiž dost dobře jistý, že v posteli nejsi, když vedle ní stojím. Leda, že bys byl neviditelný,“ rozhněval se Bill. Na druhé straně se ozval tichý povzdech.
„Ne ve tvojí, Bille,“ uvedl Tom na pravou míru. Bill se zasekl, chvíli nic neříkal a až pak hovor beze slova ukončil. Vyběhl z pokoje, přeběhl chodbu a otevřel dveře do ložnice, která oficiálně patřila Tomovi.
Překvapeně vydechl a pustil kliku, kterou svíral.
„Co tady děláš?“ zeptal se, když uviděl ospalého Toma vykukovat zpoza přikrývek.
„Co myslíš, Bille?“ odpověděl Tom otázkou a neplánovaně zazíval, což muselo Billovi jasně napovědět, že to, co Tom v posteli dělal, se jmenovalo spánek. Bill na místě přešlápl a věnoval Tomovi skleslý pohled.
„Nikdy jsem neřekl, že vedle tebe už nechci ani usínat,“ podotkl ztrápeně.
„Bille, víš moc dobře, že bych vedle tebe nedokázal jen tak ležet a minimálně tě neobejmout nebo nepolíbit na dobrou noc. Nedokázal bych předstírat, že tam nejsi,“ svěřil se Tom. Nemyslel si, že to znělo úchylně, jako že by na Billa skočil, jen co by leželi vedle sebe. Chtěl, aby to Bill pochopil tak, že je pro Toma kontakt s ním důležitý a že jej chce mít na blízku, i když spí.
„Ale to přece…“
„Nedělej to ještě těžší prosím. Nechme to tak. Nejsem naštvaný, nezlobím se, ani se nechystám tvářit ublíženě, nebo tě ignorovat, ale pro teď bude lepší, když budeme spát odděleně,“ rozsoudil dlouhovlasý muž jejich situaci. Bill postával na stejném místě a propaloval Toma pohledem. Nevypadal, že vymyslí něco kloudného, čím by Toma přesvědčil, aby se zvedl a šel spát k němu, jak byli dlouho zvyklí, proto se slova ujal znovu Tom.
„Dobrou noc, Bille,“ popřál mu, čímž mu nepřímo naznačil, že jejich rozhovor je u konce a Bill by měl opustit jeho ložnici, aby mohl spát.
A Bill to udělal.
S podivně těžkým pocitem u srdce, ale udělal.
Ani jedno z dvojčat netušilo, jaké peklo pro ně bude znamenat jedna konverzace. Prvních několik dní – ještě stále nabažení jeden druhého a uspokojení posledním sexem, kterému předcházelo deset dalších v poměrně krátkých časových úsecích, se po sobě oba bratři nenápadně dívali, zkoušeli odhadnout, na co ten druhý myslí, jak se s celou vzniklou situací vyrovnává.
Čas ovšem díky pracovním povinnostem plynul velmi rychle a vzduch mezi dvojčaty se stával čím dál více nedýchatelnější. Tom by lhal, kdyby tvrdil, že není frustrovaný z nedostatku fyzického kontaktu se svým dvojčetem, na který byl v poslední době zvyklý. Nejdřív se zdálo, že by se mohli na nějakou chvíli přestat stýkat pouze sexuálně, ale po tom, co Tom odmítl spát s Billem v jedné posteli, se už nedotkli, ani byť jen bratrsky. Toma to mátlo. Nikdy neměl v plánu Billa přestat objímat, hladit nebo líbat během dne, aniž by myslel na to, že nic víc nedostane, ale jeho bratr zřejmě rozhodl za ně oba, když se začal vyhýbat jakémukoli kontaktu v jakoukoli denní dobu.
Zatímco Tomovy pocity by se daly přirovnat k frustraci, nejistotě a strachu, že ztratí něco, co miluje, jeho mladší dvojče mělo úplně jiný problém. Dokázal si připustit, že mu chybí vedle Toma usínat, líbat jej na dobré ráno, nebo se nechat pohladit po zádech při nějaké příležitosti. Děsily jej, ba přímo panikařil z pocitů, které měl. Čím rychleji čas utíkal a jejich poslední posexový rozhovor mizel v minulosti a Bill spával znovu sám, s hrůzou zjišťoval, že si na to pomalu zvyká a čím dál méně před spaním myslí na to, že vedle něj Tom zkrátka chybí. Usínal rychleji, snadněji a probouzel se bez těžkého pocitu, že tam není nikdo, kdo by mu popřál dobré ráno hned po tom, co od sebe rozlepí víčka. Tomova přítomnost v jeho posteli mu přestávala chybět. Z jeho rtů se ztrácela Tomova chuť, jeho kůže zapomínala bratrovy dotyky, zadeček si odvykal na pravidelné návštěvy Tomova penisu a mozek se stával vůči Tomovi téměř imunní. Jediný orgán, který byl z celé situace zmatený, bylo Billovo srdce.
Oba si bláhově mysleli, že čím déle budou od sebe, tím rychleji pochopí, že jim chybí přítomnost toho druhého, ale ve skutečnosti se děl pravý opak. Bill přestával uvažovat o tom, že by se s bratrem vrátili tam, kde byli, a Tom přestával doufat. Billa nezlomilo ani zjištění, že se jeho bratr steskem po něm dotýká sám sebe, zatímco nevědomky šeptá jeho jméno. Tom se nechtěl nechat přistihnout. Nebyl tak zákeřný, aby to Billovi dělal ještě těžší, ale když už jej Bill přistihl, předstíral, že o jeho přítomnosti neví. Dokončil, co začal, už jen proto, že věděl, že se jeho dvojče dívá. Nemohl sice posléze zjistit, jestli se Bill tvářil provinile, smutně, znechuceně, nebo byl vzrušený, ale doufal, že tímto neúmyslným gestem dal bratrovi jasně najevo, že jemu chybí, ať už se mezi nimi dělo cokoli. Ráno však pro staršího z nich znamenalo ledově studenou sprchu, když stanul tváří v tvář svému ještě nedávnému milenci, který se tvářil, jako by se nic nedělo. V ten okamžik Tom cítil jistý druh prozření. Vítr odfoukl i ten poslední drobeček naděje, který v sobě nosil. Uvědomil si, že v tomhle ohledu je mezi nimi konec a Tom by se s tím měl začít rychle smiřovat, pomalu začít zapomínat, aby se mohl pokusit do svého srdce pustit někoho jiného, i když věděl, že část bude vždycky patřit Billovi, ať už se v jeho srdci bude roztahovat, kdo chce.
Věci kolem nich se stávaly tichými, bolestnými a mnohdy i trapnými. To když jeden z nich neúmyslně vpadl do společného pokoje, ať už doma, v hotelu nebo v tourbuse a trefil se právě do chvíle, kdy se ten druhý z nich převlékal. Od toho osudného rána se ani jednomu nepoštěstilo zahlédnout své dvojče naprosto bez oblečení. Největší štěstí měl Tom, když přistihl své mladší já ve chvíli, kdy jeho nohy vyklouzávaly z elegantních kalhot, které měl na focení, tudíž byla jeho dolní část kryta pouze tenkou látkou spodního prádla a ponožkami. Moc dlouho si ten pohled však nemohl užít. Z nepochopitelných důvodů sebou Bill cukl pokaždé, kdy Tom neplánovaně vtrhl do pokoje a zahlédl jej byť jen bez trička. Stejná reakce následovala, když jeho oči zachytily až příliš mnoho nahé kůže na těle jeho bratra.
Pokaždé když se z koupelny ozývala padající voda, se stala tato místnost pro jednoho z nich Pandořinou skříňkou. Neexistovalo, aby se na dveře ten, který nebyl uvnitř, jen podíval.
Kde byly ty časy, kdy se Bill sprchoval a Tom si čistil zuby?
Kdy naposled Bill vyrušil Toma ve sprše, protože nutně potřeboval čůrat a už to opravdu nemohl vydržet?
Dříve nechával Billa stát u zrcadla a upravovat si vlasy, zatímco on si dopřával uvolňující koupel. Všechno tohle bylo málem zapomenutou minulostí.
Tom by nevěřil, jak rychle se z jeho paměti ztrácely některé detaily. Jak paměťové stopy v jeho mozku začínaly blednout, úžit se a trhat se bez možnosti je znovu obnovit, nebo vytvořit jiné, které by nahradily ty nedokonalé.
Kapela byla pro jednou na delší dobu na jednom místě pohromadě. Gustav s Georgem byli zvyklí, že často tráví čas jen ve dvou bez dvojčat, která se ještě donedávna oběma raději stranila a vymýšlela vlastní program, který zahrnoval pomyslnou cedulku ‚Nerušit‘. Velmi je udivilo, když Tom vešel do místnosti a začal se pohodlně usazovat do jednoho z křesel, nevypadaje, že by se někam chystal v nejbližší době odcházet. Celý den se potácel od ničeho k ničemu a nikdy neměl tak intenzivní pocit, že mu čas protéká mezi prsty, aniž by jej nějak hodnotně využil.
„Jste tu sami?“ zeptal, ačkoli odpověď byla předem jasná, když v místnosti kromě nich tří nikdo nebyl.
„Jo. Mysleli jsme, že jsi s Billem?“ nakousl Georg.
„Myslel jsem, že je Bill s vámi,“ zamračil se Tom mírně.
„Pokud nebyl u tebe, pak ještě od rána nevytáhl paty z postele, protože tady jsme ho nepotkali,“ informoval Toma basák a i Gustavovi bylo v ten moment jasné, že moc dlouho se s nimi po této informaci Tom neohřeje, jelikož jako starostlivý starší bratr vstane, ať byl uvelebený, jak chtěl, a půjde se podívat, co je s mladším bráškou.
„Budu hned zpátky,“ vyskočil na nohy a odebral se k východu. Oba zbylí členové kapely věděli, že to hned rozhodně nebude, ale nechali Toma jít.
S tak bušícím srdcem, s jakým se Tom blížil k ložnici svého dvojčete, nešel ani nervózní uličkou na podium. Z naprosto nepochopitelného důvodu se jeho pravá ruka zdráhala zvednout se a zaklepat na povrch dveřích, které se najednou zdály jako poslední možnost se otočit a utéct pryč, než stane tváří v tvář svému dvojčeti bez možnosti úniku, ještě navíc, když se už několik týdnů neodvážil vstoupit do jeho ložnice.
Ať už to ale bylo v jejich mileneckém vztahu nahnuté, jak chtělo, ještě stále si Tom dobře uvědomoval, že je Billovi hlavně bratrem, který nikdy nepostaví nic jiného na první místo, než své dvojče, jeho zdraví a štěstí.
A to rozhodlo.
Kloubky prstů se setkaly s dřevěným povrchem dveří a zvuk se hlasitě rozezněl chodbou. Nervozita, která projela Tomovým nitrem, jej možná přinutila zaklepat rázněji, než původně zamýšlel. Ani důraznost však nestačila na to, aby se z pokoje ozval Billův hlas, který by buď pozval Toma dál, nebo jej odehnal ode dveří pryč.
Kromě pozvání dovnitř nebo odmítnutí jeho návštěvy tu byla ještě možnost číslo 3.
Ignorace.
A právě z toho důvodu Tom vzal za kliku a po zjištění, že je odemknuto, nahlédl dovnitř. Pokoj vypadal tiše a skoro neobývaně. Nikde nezaslechl žádný hluk, který by signalizoval, že je Bill uvnitř, proto vstoupil a dveře za sebou tiše přibouchl. Nemusel hledat dlouho. Brzy se jeho pátravý pohled zastavil na postavě ležící v posteli. Čekal, že bude Bill spát, nebo bude schovaný pod přikrývkami a dělat, že tam Tom nikdy nevešel. Místo toho, ale zůstával obličejem otočený k Tomovi a oplácel mu stejně přímý pohled.
„Uhm,“ probral se Tom s podivného transu. „Gustav s Georgem říkali, že jsi asi ještě nevstal, protože tě nikde nepotkali,“ vysvětlil Tom, aniž by se hnul ze svého místa. Už tak narušil zakázanou zónu tím, že vešel do bratrovy ložnice, která teď pro něj byla tabu. Neopovážil se zdolat pár kroků a přiblížit se k posteli. Raději se rozhodl předstírat, že kolem postele jeho dvojčete stojí neviditelný neprostupný štít, který odrazí každého, kdo se odváží přijít až moc blízko.
Uvažováním nad tím, zda stojí v bezpečné a úctyhodné vzdálenosti si Tom ani nevšiml, že mu bratr nijak neodpověděl, i když se vlastně na nic přímo nezeptal.
„Jsi v pořádku?“ napravil Tom svoji chybu a položil otázku, která již vyžadovala odpověď.
„Nevím,“ kuňkl Bill po drobném zaváhání.
„Oh,“ vydal ze sebe Tom a snažil se rychle vymyslet něco dalšího, protože opravdu netušil, co znamenala odpověď ‚nevím‘ a jak s ní naložit. Kdyby Bill odpověděl ‚ano‘, mohl se sbalit a odejít, kdyby zněla odpověď ‚ne‘, mohl by mu pomoct zase být v pořádku a pak odejít, ale jak si měl přeložit odpověď ‚nevím‘?
„Chceš donést něco k pití? Nebo máš hlad? Můžu pro tebe něco udělat?“ ptal se Tom bezradně, neboť úplně nedokázal vycítit Billovu náladu.
„Můžeš zase být mým bratrem,“ šeptl Bill. Tom zamrkal.
„Tím jsem přeci nikdy nepřestal být,“ oponoval.
„Měl jsem pocit, že s mým milencem odešel zároveň i můj bratr.“
„Pokud si nepřeješ, abych byl tvým milencem, pak nebudu, ale nikdy nemůžu přestat být tvým bratrem, ani kdyby sis to přál,“ objasnil mu kytarista.
„Tak co je potom tohle mezi námi?“ Tom sklonil hlavu, aby na chvíli přerušil to intenzivní a naléhavé spojení jejich očí.
„To jsem já dávající ti dostatečný prostor, aby sis uvědomil, co chceš a dal mi vědět, jak ses rozhodl,“ odpověď Tom klidně.
„Takže,“ začal Bill nevěřícně. „Ty celou dobu čekáš na to, jak se já rozhodnu? Jestli se vzpamatuju a pustím tě zpět do své postele, nebo ti ji navždy zakážu?“
„To a taky se snažím přimět sám sebe zvykat si na variantu, že se k tvé posteli už nikdy nepřiblížím víc než na 3 metry,“ pousmál se smutně. Bill zamrkal a nechal přikrývku sklouznout ze svých nahých ramen, když si projel prsty své krátké vlasy.
„Proč bys trpěl rozmazlené manýry svého mladšího bratra, aniž by ses na něj dávno nevykašlal?“
„Právě proto, že je to můj bratr a hlavně proto, že ho miluju.“
„Proč?“
„Proč?“ optal se Tom, aby se ujistil, že dobře slyšel.
„Jo. Proč?“
„Nemyslím si, že k tomu potřebuju nějaké odůvodnění nebo snad ospravedlnění. Prostě to tak je,“ pokrčil rameny.
„Proč už v tom nedokážu vidět to, co jsem v tom viděl na začátku?“ položil Bill otázku, kterou si pokládal každý každičký den a sám na ni odpověď najít nedokázal.
„Protože už není žádná jiná rovina, po které bychom se mohli poznat. Bylo to nové, protože jsme předtím byli jen bratři a nic víc, ale pak jsme k sobě našli i jinou cestu. Tu cestu, která nám dovolila poznat i ty nejposlednější pocity a části těla, která nám jako bratrům zůstávala odepřena a z morálních důvodů zatajena.“
„Ale někdo má vztah i desítky let a stále má sex, v čem je to u nás jinak?“ nenechával se Bill odbýt.
„U nás nejde o sex. Nenazval bych to nejspíš ani milováním. Nevím, jak to pojmenovat. Nemyslím si, že pro to existuje nějaké výstižné slovo. Jako dvojčata jsme v našem vztahu měli jen minimální mezery, o kterých jsme u toho druhého nevěděli, a které by se na prstech jedné ruky daly spočítat. Tím, že jsme spolu začali sdílet postel i intimně, jsme ty minimální mezery zaplnili a už není nic, čím bychom si byli cizí. Nic, u čeho bychom mohli říct, že v tomhle případě nevíme, jak to ten druhý má. Tím, že spolu spíme, děláme náš vztah stoprocentní – ze dvou osob jen jednu a já se omlouvám, jestli jsem tě v posledních týdnech, kdy jsme byli ještě spolu, přinutil cítit se, jako že mezi sebou máme jen obyčejný sex, který není o nic významnější nebo zvláštnější než sex kdejakého jiného páru, protože pro mě to nikdy nebyl jen sex. Ne tehdy, když jsem vyčerpaný lehával vedle tebe a uvědomoval si, co se mezi námi děje. Vždycky jsem to bral jako něco víc, než jen pouhé uspokojení, ke kterému mi mohl dopomoct klidně někdo jiný, kdybys ty neměl náladu. V ty okamžiky, kdy jsem byl v tobě, jsem měl pocit, že blíž už ti být nemůžu. Že už na světě neexistuje nic, díky čemuž bych se ti ještě mohl přiblížit, protože v tu chvíli jsem byl na tobě, v tobě, u tebe, pod tebou, nebo vedle tebe. Obklopoval jsem tě a naplňoval a pro ten krátký okamžik jsme tvořili naprosto jednotný celek. A pokaždé když se schylovalo k našemu spojení, jsem hluboko uvnitř nestál o to, abych do tebe vyvrcholil, ale o to, abychom znovu tvořili ten celek, ze kterého neexistuje východ.“
Nastalo hrobové ticho.
„Proč-“ Bill polkl a odmlčel se, aby uklidnil stažené hrdlo dojetím, a mohl normálně mluvit. „Proč jsi mi tohle nikdy neřekl?“
„Protože jsem to nikdy neměl šanci nechat vyplavat napovrch, ale uvnitř to bylo vždycky.“
„Proč mi to říkáš teď?“
„Protože teď jsem tu šanci dostal a chci, abys to věděl. Neměl jsem v plánu tě tímhle nějak ovlivnit ve tvém rozhodování. Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem v tom viděl daleko víc než jen zakázané sexuální hrátky se svým dvojčetem, snahu si něco dokázat porušováním pravidel, nebo nějaké zpestření všedních dní, kdy není do čeho píchnout.“
Neúmyslně použitý dvojsmysl na konci Tomovy věty je oba přinutil k velmi decentnímu zasmání, aby nenarušili vážnost situace, ve které se oba ocitli.
„Vždycky šlo o víc, Bille. Nikdy jsem nechtěl, aby tě to začalo nudit, nebo abys měl pocit, že se za tím neskrývá nic víc. Přál bych si, abys byl mnou a pochopil, jak to myslím, protože vtisknout přesný pocit do přesného slova umíš z nás dvou většinou ty.“
„Na co myslíš, když jsi ve mně?“
„Myslím na to, jak moc tě miluju, a přeji si, aby to nikdy neskončilo,“ řekl Tom popravdě.
Bill sevřel v dlani pokrývku a odhodil ji z pravé poloviny své postele, čímž mírně odhalil své holé tělo, přičemž to nejnutnější kryly jen tmavé boxerky.
„Chci, abys teď šel za mnou do postele,“ pronesl Bill pevným hlasem.
„Jako tvůj bratr nebo jako tvůj milenec?“ zeptal se Tom pro ujištění, ale vykročil nohou vpřed ve vstřícném kroku, protože ať už jako bratr nebo jako milenec, dostal povolení ulehnout vedle Billa.
„Jako někdo, kdo může zařídit, aby se z nás za pár minut stal jednotný celek, ze kterého neexistuje východ.“
Tomovy nohy se odlepily od podlahy a jeho tělo přilnulo k tomu bratrovu v jeden celek, který jen tak něco neroztrhne.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Ty jsi prostě PANÍ spisovatelka. O tom žádná!
Musim rict, ze jsem chvili ani nedychala jak jsem se bala spatneho konce. Ale dopadlo to vyborne :)) ty jsi proste uzasna autorka, vsechny ty emoce… pani. Nejak nenachazim dostatek slov, takze se omlouvam za trochu kostrbaty komentar, ale zkratka jsi me totalne dostala. Nadherne, opravdu nadherne 🙂
Moc dekuji za tuhle jednodilku ^^
jednin slovem uchvatne!
To bylo nádherné… Taky jsem se trošku obávala špatného konce, ale řikala jsem si, že to bys nám snad neudělala 🙂 Bylo to úžasné, ale ´pně nejvíc mě dostal ten Tomův proslov na konci. To jsem jen zírala, kde se to v něm vzalo… 😀
Wow. Moc se mi líbí, jak jsi nastínila problém, který se v twincestních povídkách moc nevyskytuje, a totiž, co se stane po měsících, letech vztahu? Co když zevšední jako každý jiný? Mám pocit, že jsme si za ta léta, co twincest čteme a píšeme, dvojčata a jejich vztah tak "zbožštily", že máme pocit, jakoby se jich běžné problémy netýkaly. Jenže za předpokladu, že by spolu skutečně něco měli, by to byl vztah trvající déle než mnohá manželství. Přidejme si do toho extrémní strach ze ztráty soukromí, stálou kontrolu, frustraci, utajování.. řekla bych, že nějaká krize by byla nevyhnutelná. Je vážně zajímavé o tom přemýšlet takhle, sundat si jejich ideální vztah z piedstalu a popřemýšlet nad tím, jak by si vypadal, kdyby nebyl jen ve fan fikcích.
Opravdu skvělá povídka, Muckátko. Přiměla mě se nad tím problémem zamyslet. A ano, jako každá romantická twincestní dušička jsem šťastná, protože happyend. 😀
Ale otázka na závěr.. pokud Billovi vztah zevšedněl jednou, nezevšední mu náhodou víckrát? Kolik Billových "výpadků" dokáže Tom ještě tolerovat? A pokud vztah zevšedněl Billovi, nezevšední časem i jeho identickému dvojčeti? A dokáže na něj on, pan zpěvák a frontman, počkat stejně trpělivě?
jak to jen říct..nádhera <3 a souhlasím s tím, že ten Tomův proslov byl teda fakt něco 😀 uplně sem si ho uměla představit jak tam stojí a mele 😀 ale bylo to fakt krásný..<3 děkuju za krásnou povídku :3
Muckátko, ty jsi opravdu dokonalá.. 🙂 Naprosto skvělá jednodílka, která naštěstí skončila dobře.. 🙂 Opravdu se mi to moc líbilo..
Tuhle tvou jednodílovku jsem přečetla jedním dechem….a musím Ti říct, nádhera, nádhera, nádhera a ještě jednou nádherné. Sice jsem se obávala špatného konce, ale nezklamala jsi své "fanoušky". 🙂 Bylo nádherné se podívat na život dvojčat jako na skutečný život v reálném světě se skutečnými problémy v partnerském, ale i sourozeneckém vztahu. Život není pohádka a přináší jen problémy, ale ty jsi nám ukázala, že i tyto starosti všedního dne lze jen a jen překonat láskou, důvěrou, a hlavně oddaností. Díky za zlepšení nálady a možnosti vidět v nevýchodné situaci východisko.
Tak tahle povídka je úžastná je reálna tak jak to v životě chodí když se dva milují tak se dokážou chápat.
Tak niečo takéto by malo byť povinné čítanie v každom manželstve po min 10 rokoch, keď to začne chladnúť a človek sa trápi, prečo sa to deje:)
Toto bolo tak nádherné, cituplné a realistické… tiež som mala strach, že sa to neskončí podľa mojich predstáv, ale ono to skončilo úplne nádherne. Tomove vyznanie mi vzalo dych… Ďakujem♥
jedním slovem prostě nádhera <3 :)) myslím, že takhle pár sekund po přečtení se asi na nic víc nezmůžu…:)) úplně mi to vzalo dech! :))
Já se přiznám, že čtení tohohle pro mě bylo neuvěřitelně obtížné! A to z jednoho důvodu, měla jsem strach, že to nakonec skončí stejně smutně, jak celá povídka vypadala!
Uff, já vážně vím, že po letech vztahu asi není všechno dokonalé a člověk občas analyzuje celý vztah a až moc nad ním přemýšlí a třeba stejně jako Bill, neví, co chce. Rozhodně nemám na očích až tak moc růžové brýle, abych si myslela, že když se setkají dvě duše, které k sobě patří, tak už bude do konce života jen všechno dokonalé a bezchybné. Vím, že ne. Ale nejen v osobním životě, i v povídkách mě tohle váhání strašně dostává. Po celu dobu se mi chtělo brečet. Netušila jsem, co očekávat od následující věty a ano, vlastně jsem celou povídku šíleně trnula. Toma mi bylo neuvěřitelně líto, protože ten měl vždycky jako v tom, co cítí a ani jej nenapadlo, že jeho bráška to může mít jinak, když dříve nic neřekl. Vlastně na samotném začátku povídky jsem byla na Billa i naštvaná za to, jak nevěděl, jak se cítí a jak myslel jen na turné. 😀 Pak jsem se teda uklidnila, protože když jsem překonala počáteční naštvání, tak jsem Billa i trochu chápala.
No, ale každopádně MOC děkuji za krásný konec! Šťastných konců není u mě nikdy dost a u téhle povídky mi to udělalo obzvláště velkou radost, protože naděje na to, že se to spraví, byla u mě opravdu malá. No a Tomova řeč ke konci byla opravdu dechberoucí! To bylo něco tak krásného, až se mi z toho chtělo brečet. Konečně jsem se dočkala něčeho krásného, po celém dílu utrpení. 😉
Co víc k tomu dodat? Myslím, že za celou Tvou povídkovou ´kariéru´ jsem už napsala spousty lichotek na Tvůj styl psaní, ale opět jej vážně musím vyzdvihnout, protože se mi líbí, jakým způsobem dokážeš vykreslit jakékoli pocity. Ať se jedná o lásku, zoufalství, nevědomost, úzkos..prostě naprosto cokoli dokážeš napsat tak, že mám pocit, že všechny ty pocity prožívám s klukama a o to horší pak je u mě prožívání všech Tvých povídek! DĚKUJI! 🙂
Ano, strach, celou dobu jsem měla strach, strach ze špatného konce. Děkuji autorce za pravý opak! A zároveň děkuji za tuto povídku. Začínám být na těchto povídkách ( hlavně Tvém psaní) závislá. Díky!