Beznaděj

Ahojky twincesťáci. 🙂 Tohle je moje úplně první povídka, takže očekávám, že se to třeba nikomu nebude vůbec líbit. Neříkám, že umím psát, protože to vlastně ani nevím. Přidala jsem k tomu písničku, která mě inspirovala, takže povídka s ní souvisí. Doufám, že se najde aspoň někdo, komu se to líbit bude. Opravdu to berte s rezervou.

Nerad na to vzpomínám. Na všechno, co se stalo. Ale nemůžu si pomoct. Mám prostě pocit, že jenom ve vzpomínkách můžu být zase šťastný. Tehdy tomu tak nebylo. Žil jsem nádherný spokojený život. Nic mě netrápilo a nebyl jsem sám. Byl tu se mnou. A pokud mě přece jenom někdy něco tížilo, on mi pomohl a stál při mně. Ale tohle všechno je pryč. Po nějaké době mi řekl, že je konec… že to byl úlet… že se spletl. Odešel. Je pryč. Utápěl jsem se ve vzpomínkách na něj velmi dlouho… a neskutečně to bolelo. Už jsem nevěděl jak dál. Celé mě to požíralo. A tak jsem si řekl dost! Už to stačilo! V té chvíli jsem se definitivně rozhodl. Sebral jsem svoji mikinu, která byla přehozená přes židli, a vydal se do temnoty venku.

Nevěděl jsem přesně, kam jdu. Stačilo mi, že jsem znal svůj cíl. To, co mi od všeho pomůže utéct. Moje kroky si šly samy, kam chtěly. Nechával jsem je, aby mě unášely, kam se jim zlíbí. Pak jsem zvedl hlavu. Byl jsem tu. Sice jsem to tu vůbec nepoznával, ale věděl jsem, že jsem tady. Vysoká budova nádraží se přede mnou hrdě tyčila a vábila mě k sobě… a já šel. Po schodišti vedoucím nahoru po jedné boční straně této budovy jsem se dostal až na střechu. S bušícím srdcem jsem přešel až k jejímu okraji a shlédl dolů. Rázem se mi zamotala hlava. Byl jsem velmi vysoko. Pode mnou bylo kolejiště a každou chvíli tudy projel vlak. Roztřeseným krokem jsem přešel k ventilaci, která byla kousek ode mě. Stoupl jsem si na ni a znovu shlédl dolů. Hlasitě jsem polkl… Byl jsem dávno rozhodnutý. Věřil jsem, že mě to od všeho vysvobodí… že budu zase šťastný.

Pomalu jsem zavřel oči a začal zhluboka dýchat. Z očí se mi spustil nový příval slz, které si i přes zavřená víčka našly cestu ven. I tak se mi najednou na tváři objevil úsměv. Úsměv blížícího se vysvobození. Udělal jsem krok do předu… už stačil jenom jeden, když najednou jsem na svém zápěstí něco ucítil. Úsměv mi z tváře okamžitě zmizel a já se s leknutím trhavě otočil. Podíval jsem se na své zápěstí, které křečovitě, ale přesto pevně svírala něčí dlaň. Srdce mi tlouklo, měl jsem pocit, jako bych měl brzo vybouchnout. Očima jsem jel výš a výš po té silné, mužně vypadající paži, až jsem se střetl s jeho očima… S očima chlapce, který se na mě díval velmi vyděšeně. Stačil jediný pohled do jeho nádherných čokoládových očí a já věděl, že chci, aby mě držel… a už nikdy nepustil.

Podíval se na mě a pokusil se usmát. Naznačil mi hlavou, abych slezl dolů. Stále mě držel. Nepouštěl mě. Nevěděl jsem, co dělat, ale věděl jsem, co jsem chtěl… co jsem v té chvíli právě cítil. Byl to pocit bezpečí, pocit klidu… a možná někde v hloubi i pocit lásky. A tak jsme ruku v ruce slezli. Přehodil přese mě bundu a vzal mě k sobě domů.

Od té doby uplynul čas a my byli spolu. Stále. Byl jsem konečně šťastný. Bolest odcházela a já jsem byl zase schopný si užívat života, a to jenom díky němu. Stal se novým smyslem. Znovu jsem měl pro co žít. Byl jsem neuvěřitelně šťastný. Trávili jsme spolu nádherné dny, večery… noci. Neskutečně jsem po něm toužil… že jsem ani nepoznal, že to nemyslí vážně. Zamiloval jsem se. Tehdy jsem si myslel, že mě zachránil. Zachránil před smrtí… před mým rozhodnutím. Jenomže jsem se velmi mýlil. Jenom mi dal naposledy falešný pocit bezpečí a lásky, aby moje bolest byla nakonec ještě horší…

World was on fire, no one would save me but you
Svět byl v ohni, nikdo by mě nezachránil, ale ty ano

No, I don’t wanna fall in love

Jenom si se mnou celou tu dobu hrál a já jsem nic nepoznal. Ale mohl jsem to vůbec nějak poznat?! Byl jsem si jistý, že moje city opětuje, ale to jsem vůbec nevěděl, jak hluboce jsem se mýlil… Žil jsem ve lži. Kdykoliv jsme nebyli spolu, cítil jsem se tak sám. Noc co noc, když ležel vedle mě, jsem o něm snil ty nejkrásnější sny a ráno jsem se z nich probouzel znovu za ním do reality. Totálně mě okouzlil. Věděl jsem, že bez něj už nikdy nechci být.

What a wicked game to play
Jakou podlou hru musíš hrát

No, I don’t wanna fall in love

…Ale pak se to najednou stalo. Moje obavy se vyplnily. Řekl mi, že už delší dobu má rád někoho jiného… jednu dívku. Že byla jen otázka času, než se to stane… a než mi to řekne. Nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Znovu mi odcházel smysl života… akorát s rozdílem, že tenhle byl mnohem silnější než všechny ostatní. Stál jsem na místě a se slzami v očích koukal do zdi. Ani jsem se na něj neotočil, když se z jeho úst vydralo poslední slovo určené mně. Prosté tiché „Promiň“, které mi nemohlo být útěchou. Ani nevím, kde jsem v sobě našel tu odvahu se otočit. Chtěl jsem naposledy spatřit jeho nádhernou tvář. Tvář člověka, který mi zlomil srdce… a já ho i přesto stále miluji. A tak jsem se otočil. Viděl jsem, jak otevírá dveře a zase je za sebou s kufrem v ruce zavírá. Se zaklapnutím dveří pro mě vše skončilo… znovu. Teď už jsem se sesunul na zem a nechal jsem slzy, ať mi stékají po tváři, jak chtějí. Byl konec… Konec všeho. Nemohl jsem uvěřit, že jsem znovu naletěl. Miloval mě vlastně vůbec někdy? Netuším. Touha mě zaslepila. Nikdy na to nezjistím odpověď a možná to ani vědět nechci. V tenhle moment jsem věděl, že mě tenkrát nezachránil… jen to udělal mnohem horší.

World was on fire, no one would save me but you
Svět byl v ohni, nikdo by mě nezachránil, ale ty ano

No, I don’t wanna fall in love

Opravdu nerad na to vzpomínám, ale jak jsem říkal, vzpomínky jsou to jediné, co teď mám. Nechci ho milovat, ale stále miluji. Bohužel, minulost už nezměním. Tenkrát tam neměl být. Neměl jsem mu podlehnout a dovolit vzít mě dolů. Mohl jsem už být šťastný. Jenže… existuje vůbec možnost, že bych byl šťastný, kdybych to ukončil? Našel bych ten vytoužený klid? Nebo ho mám radši hledat v těch krásných vzpomínkách na něj?

…Tome.

autor: beepinka