autor: Becs
Pro tuhle povídku jsem si zvolila kontroverzní téma, a tím je projekt Billy. Hodně se o tom teď mezi fanynkami diskutuje a mnoha z nich se to nelíbí. Jakože proč Bill dělá, že je hetero, když na to nevypadá a podobně. No, rozhodla jsem se na to podívat twincestníma očima a vzniklo z toho toto malé dílko. Víc k tomu nebudu říkat. Názor si jistě uděláte samy.
Becs
Nad tmavým jezerem se snášel soumrak. Zpěv ptáků utichl už nejméně před hodinou a od ocelově šedé hladiny se začal přikrádat chlad. Hubený světlovlasý muž se otřásl a přitáhl si blíž k tělu tenkou látku červenočerné kostkované košile. Nebyla mu však nic platná, lezavá zima se mu zavrtávala do kůže a neměl šanci před ní uniknout. Stejně se však nehodlal zvednout a odejít. Dlouhýma nohama houpal jen pár centimetrů nad temným zrcadlem pod sebou. Mírně poposedl, jak ho tvrdé dřevo mola začalo nepříjemně tlačit. Jeho hrana se mu zarývala do stehen, ale téměř to nevnímal. V srdci cítil tupý osten bolesti, který ho bodal při sebemenším pohybu. Za zády uslyšel hlasité třísknutí rozbíjejícího se skla a následný bouřlivý smích. Jeho přátelé se patrně moc dobře bavili. Užívali si pár dní volna v luxusní chatě, kterou pronajal jeho bratr. Jeho zpropadený starší bratr.
Bill si hlasitě povzdechl a hodil do jezera kámen, který sebral ze štěrkové uličky cestou sem. Klidná hladina se okamžitě zčeřila a vytvořila pravidelné kruhy. Za pár okamžiků však byla znovu hladká jako hedvábí. Tolik se soustředil na neporušenost vodní masy, že přeslechl tlumené kroky.
„Co tady děláš?“ ozval se známý hlas za jeho zády. Při tom tichém zvuku sebou škubl, div že nespadl do vody. Vzápětí se vedle něj sesunul jeho bratr, který napodobil jeho pozici a také spustil nohy přes okraj.
„Hmm,“ zahučel Tom, dožaduje se tak odpovědi. Bill jen pokrčil rameny a nereagoval. Zřetelně si uvědomoval horkost, která vycházela z bratrovy ruky. Ramena měli téměř u sebe a Tom se o něj čas od času otřel. Zda to dělal bezděčně nebo účelně se Bill neodvažoval hádat.
„Je tady hrozná zima. Pojď za námi dovnitř,“ zkusil to Tom znovu a pohladil jej po ruce. Bill si jen povzdechl a opřel si hlavu o bratrovo rameno, do nosu jej udeřila jeho dokonalá vůně. Cítil, jak se pod tím dotekem Tom celý napjal, ale neuhnul. Zavládlo nad nimi ticho nabité napětím a hodnou chvíli ani jeden z nich nepromluvil.
„Billy?“ oslovil jej v dalším pokusu o komunikaci.
Blonďák zvedl hlavu, takže byl od Toma sotva pár milimetrů. Vpil se pohledem do jeho čokoládových očí. Okamžitě sjel níž na dva dokonalé růžové polštářky a Tom jej bezděčně napodobil. Bill váhal už jen vteřinu, než se jeho tělo vymrštilo vpřed a narazilo do bratrova. Nebyl si tak docela jistý, jestli to byl on nebo Tom, kdo tento manévr vykonal jako první, zkrátka se sešli někde na půl cesty. Hladově se k sobě přitiskli rty a okamžitě plenili svá ústa. Tom si jej přitáhl za úzká ramena, jako by se do něj chtěl vtisknout. Bill nevědomky položil ruku na bratrovo stehno a zaryl nehty do černé látky kalhot. Tomova ruka vystřelila vzhůru, popadla jej vzadu za krk a zafixovala, aby mu nemohl utéct. Ne, že by měl Bill něco takového v plánu. Zoufale zakňučel. Měl pocit, že se mu srdce roztříštilo na tisíc kousků a Tom je s každým dalším polibkem dává znovu dohromady.
Tom ho ještě pár vteřin nenasytně líbal a bral si všechno, co nikdy nemělo být jeho. V tom však zničehonic jejich interakci přerušil a kousek se odtáhl. Opřel si čelo o bratrovo a několikrát polknul, rovnaje si v hlavě zběsile pádící myšlenky.
„Tohle ne. Tohle už znovu ne,“ mumlal si spíš pro sebe, když se odsunul úplně a pomalu se zvedl na nohy. Bez jediného ohlédnutí se vydal zpět k chatě, z jejíchž oken vycházelo měkké světlo. Bill si objal pažemi chvějící se tělo. Měl chuť vrhnout se do černých hlubin před sebou.
Tom se mírně ze spánku zavrtěl, jak ho kolem pasu objaly štíhlé ruce. Vteřinu nebo dvě se pro sebe usmíval, než mu skutečně došlo, co se děje.
„Bille?“ zašeptal, odsunul se z jeho dosahu a posadil se. Pravou rukou zašmátral, až narazil na vypínač malé lampičky stojící na nočním stolku. Po hotelovém pokoji se rozlilo příjemné teplé světlo.
„Je mi smutno,“ kníknul jmenovaný a také se posadil, dlouhé nohy si složil pod bradu. „Nikdy jsem nebyl v pokoji sám.“
„Billy, dohodli jsme se, že to musí skončit. Nemůžeme v tom už dál pokračovat,“ povzdechl si ztrápeně Tom. Pohled na malého brášku choulícího se na jeho posteli mu rval srdce na kousky.
„Já vím,“ kývnul pomalu Bill. „Ale to snad neznamená, že už nejsi můj bratr. Dřív jsme se taky objímali a mazlili a nebylo v tom nic sexuálního. Když jsi to mezi námi skončil, netušil jsem, že o tebe přijdu úplně.“
„Ale tak to není. Pořád jsem tvůj bratr, ale víš moc dobře, že bychom to nevydrželi. Mazlení by přerostlo v něco víc. Nedokážeme to zastavit. Nedokážeme se ovládnout,“ kroutil Tom odmítavě hlavou.
„Tome, je to už měsíc a mě to pořád tak hrozně bolí. Myslel jsem, že to čas napraví. Že dokážu zapomenout, ale nejde to. Jsem úplně na dně,“ fňuknul Bill a po tváři mu stekla drobná slza. Opravdu nelhal. Srdce se mu lámalo na kousky při každém pohledu na bratrovu usmívající se tvář. Trpěl při každé myšlence na to, že už se jej nemůže dotýkat, líbat ho.
„Ale chápeš, proč jsem to musel udělat? Chápeš mě, že jo?“ ptal se zoufale Tom.
„Chápu to, ale nemyslím si, že to zvládnu. Nemůžu bez tebe být. Nemůžu bez tebe ani dýchat.“ Jeho pláč se teď změnil v bolestné vzlykání. „Miluju tě. Tolik tě miluju.“
„Pššt,“ tišil jej Tom. Přitáhl si ho do náruče a mírně kolébal. „Vždyť já tě taky miluju.“ Vtiskl mu polibek na čelo, pak na líčka. Postupně slíbával všechny jeho slzy. Nakonec se neovládl a otřel se o Billovy rty. Bylo to tak snadné, tak přirozené. Spojit jejich rty dohromady a vychutnat si uklidňující pocit, který jim to přinášelo. Jeho vůle byla zlomena a on to udělal. Polibek po měsíčním odloučení chutnal jinak, a přesto v něm bylo něco známého. Chutnal jako domov.
Z Billova hrdla se vydralo zoufalé zakňučení. Dostával vše, po čem toužil, útroby mu však svíral strach, že se bratr odtáhne a tento polibek bude jejich posledním.
„Pojď ke mně,“ zašeptal Tom, lehl si a stáhl si bratra do náruče. Líbali se dlouhé desítky minut a jejich polibky postupně přešly v něžné a pomalé milování. Tom měl pravdu. Když jednou začali, nedokázali přestat.
„Huh?“ vytrhl se Tom z přemýšlení a přes čelní sklo svého auta viděl bratra, jak se sklání nad regálem se sladkostmi v prostorách benzínky, u které před pár minutami zastavili.
„Ptám se, co je s Billem,“ zopakovala drobná hnědovláska sedící mu po pravici na místě spolujezdce. „Celý víkend vypadal, jako kdyby byl radši kdekoliv jinde na světě, jen ne s námi na té chatě.“
Tom jen nepřítomně pokrčil rameny a neodpověděl.
„Vy jste se pohádali nebo něco takového?“ nenechala se odbýt.
„Rio, proboha. Já mám fakt lepší věci na práci, než se zabývat zkurvenou náladou svého bratra,“ vybuchl, až jeho přítelkyně nadskočila. „Promiň, já… Jsem unavený. Tenhle víkend byl náročný a já se nemůžu dočkat, až budeme doma. Bill je v pohodě,“ omlouval se a tvář si protřel dlaní.
„Dobře,“ přikývla. Nemyslela si, že by Tom mluvil pravdu, ale rozhodla se, že jej už nebude dál dráždit. Byla si jistá, že se mezi nimi něco přihodilo. Cítila napětí, které mezi bratry zavládlo hned první večer. Už nějakou dobu měla dojem, že není něco v pořádku, a teď to bylo téměř hmatatelné.
Čekali už jen pár minut, než se Bill došoural zpět do auta. Bez jediného slova se posadil na zadní sedačku a věnoval se rozbalování sladkosti, kterou si s sebou přinesl. Tom měl nutkání něco říct. Pak jen stiskl zuby k sobě a vyjel z prostorného parkoviště. Čekalo je ještě pár hodin v malém prostoru a ani jeden z nich neměl v úmyslu vyvolávat hádku. Vše nevyřčené nad nimi však viselo jako bouřkové mraky.
Tom nejdříve odvezl Riu do jejího bytu a pak zamířil k jejich domovu. Bill vystřelil z auta ve vteřině, kdy zabrzdili na příjezdové cestě. S taškou přes jedno rameno upaloval dovnitř a ani se neohlédl. To Toma pekelně dopálilo. Bill se choval, jako by mu něco provedl. Vztek se mu přímo vařil v žilách, když vstoupil do domu a pátral po bratrovi.
„Můžeš se přestat chovat jako úplný kretén?“ vyštěkl, když jej našel sklánějícího se do lednice.
„Prosím?“ otočil se na něj s uraženým výrazem ve tváři.
„Slyšels mě. Chováš se jako nějaká primadona. Ria se mě vyptávala, co se s tebou děje. Nemůžeš toho nechat a být prostě normální?“ křičel Tom a zlostně hodil klíče od auta na stůl.
„Je mi úplně u prdele, co dělá tvoje přítelkyně,“ prskl Bill a při slově přítelkyně naznačil ve vzduchu uvozovky.
„Bille, kurva, co je to s tebou? Já vím, že to všechno stojí za hovno, ale nemůžeš se přes to už přenést? Jsou to už roky a ty se v tom kurva furt nimráš,“ změnil téma Tom.
„Cože?“ vykulil oči Bill, překvapen tím, kam směřovala jejich konverzace.
„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím,“ zuřil dál. „Jde o to u jezera. Někdy mi přijde, že to děláš schválně. Že tě baví hrát si na chudáčka. Proč to prostě nemůžeš nechat být?“
„Počkej, ty z toho obviňuješ mě?“ zatvářil se dotčeně Bill a položil si konečky prstů na hrudník. „Mám dojem, že tam byli dva lidi a dvoje rty.“
„Už nejsme puberťáci. Nemůžeme si to rozdávat, kdykoliv nás napadne. Jsme dospělí, máme nějakou zodpovědnost,“ pokračoval Tom, jako by bratra ani neslyšel. Potřeboval se vyzuřit. Potřeboval ze sebe konečně dostat vše, co jej na jazyku pálilo už hrozně dlouhou dobu. „Já jsem dospěl, ale ty jsi pořád stejné dítě. Hraješ si na ublíženého, jako bych ti něco provedl. Ale tohle rozhodnutí jsme udělali společně. Společně, slyšíš mě?“
„Přistoupil jsem na to jen kvůli tobě,“ nedokázal své emoce už dál zkrotit Bill a také se rozkřičel. „Já jsem nic končit nechtěl, protože na rozdíl od tebe nemám pocit, že bychom dělali něco špatného. Milovali jsme se. Nezáleželo mi na tom, co je podle ostatních správné. Mám to, kurva, u prdele.“
„Tys mi slíbil, že se přes to přeneseš. Udělal jsem všechno, tak jak jsi chtěl. Dokonce jsem ti pomáhal s tím tvým zkurveným Billy projektem. Říkal jsi, že je to pro tebe způsob, jak se se vším vypořádat a uzavřít to v sobě. Tak proč už to konečně neuděláš? Víš jaké to pro mě je, když se mě lidi ptají, kdo je ta tajemná osoba, co ti tak hrozně ublížila? Nikdo z našich kamarádů tě nikdy s nikým neviděl. Co jim mám asi tak odpovědět? Že jsem to já? Že to z rozchodu se mnou se musíš vzpamatovat? Víš, jak pošahané to je? Celá takhle situace i ten tvůj debilní projekt?“
„Promiň, řekl jsi debilní projekt?“ zarazil jeho monolog blonďák zvednutím ruky. „Moje city jsou pro tebe debilní?“
„Víš moc dobře, že takhle jsem to nemyslel,“ zahučel Tom a obrátil se k bratrovi zády. I pohled na něj ho rozčiloval. Pár vteřin musel jen stát a zhluboka dýchat, aby zklidnil rozbouřené emoce.
„Prostě si myslím, že to děláš schválně těžší,“ pronesl a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. „Chtěl bych se konečně dostat ze všech těchhle sraček a normálně žít. Já už se k tomu nechci vrátit. Nechci se znovu plížit okolo a odpovídat na otázky, na které nemám odpověď.“
„Víš, co si myslím?“ zašeptal Bill a Tom zaznamenal, že stěží zadržuje pláč. „Myslím si, že všechny ty sračky, cos na mě teď vybalil, jsou jen vinna. Ale necítíš se vinný kvůli polibku, to vůbec ne. Cítíš se vinný, protože se ti to taky líbilo a někde v hloubi duše víš, že já jsem ten, co má pravdu. Z nás dvou jsi ty ten slaboch.“
„Nedá se s tebou mluvit. Zůstanu teď na pár dní u Riy, než odjede do Londýna. Nemůžu se na tebe ani podívat.“ Jeho slova se zařízla do Billova srdce jako čepel ostrého nože. Ve chvíli, kdy za Tomem zaklaply dveře, se sesul na chladnou podlahu v kuchyni a rozvzlykal se. Celé jeho tělo se otřásalo mocnými vzlyky. Chytil se za krk, protože měl dojem, že se dusí. Musel se hodně soustředit na to, aby se vůbec dokázal nadechnout. Zhroutil se a jednu tvář si přitiskl na zem. Přál si zemřít. V hloubi srdce cítil, že není bratrovi lhostejný. Věděl, že to cítí stejně jako on. Nepřestal jej milovat, jen se prostě rozhodl, že je to pro něj příliš náročné a stojí ho to hodně sil.
Bill nevěděl, jak dlouho na podlaze ležel, ale pravděpodobně musel usnout. Když se probral, za oknem se rozprostírala mdlá záře vycházejícího slunce. Ztěžka se sesbíral a doploužil se až do svého pokoje. Vyčerpaně se svalil do postele a znovu nechal slzy, aby zmáčely jeho polštář. Možná jej Tom pořád miluje, ale on už neměl sílu čekat na den, kdy si to uvědomí. Musel to vzdát. Musel přestat doufat, že se stane zázrak. S těmito myšlenkami se propadl do hlubokého spánku.
„Billy, musíme si promluvit,“ zašeptal starší muž a nepohodlně se zavrtěl na židli. Na tuhle konverzaci se připravoval už dlouhých čtrnáct dní. Vlastně se na ni připravoval od chvíle, kdy znovu svému malému bráškovi podlehl.
„Hmm,“ zahučel Bill a dlouhým brčkem míchal tekutinu ve své sklenici. Přezíravě se rozhlížel okolo, jako by bratra ani nevnímal. Pohledem ulpěl na jejich psovi, který právě ňufal v záhonku s matčinými květinami.
„Billy,“ řekl Tom přísně, aby upoutal jeho pozornost
„O čem?“ vzdal to nakonec černovlasý chlapec, ale nepodíval se na něj.
„Já myslím, že víš, o čem,“ povzdechl si, předklonil se, předloktí si položil na kolena a zahleděl se mu do tváře. „Musíme s tím přestat.“
Bill si vložil brčko mezi rty a hlasitě srkl. Kapka z orosené sklenice mu sklouzla na stehno a udělala tmavý flíček na jeho šortkách.
„Slyšíš mě?“ naléhal Tom. Bill konečně odložil pití na nízký stolek, kolena si přitáhl pod bradu a zaměřil se na bratrovu tvář.
„Já to nedokážu, Tomi,“ přiznal otevřeně. „Už jsme to zkoušeli a nefungovalo to. Nemyslím si, že to zvládneme.“
„Dali jsme tomu jen měsíc. To ještě není žádná zkouška. Zkusíme to znovu a tentokrát to vydržíme,“ přemlouval jej.
„Co když nechci?“ pokrčil ledabyle rameny mladší z nich.
„Musíme,“ zašeptal Tom zlomeně. Vedli ten samý rozhovor jako tehdy poprvé. Bill prostě nedokázal pochopit, že to mezi nimi musí skončit. Ty roky skrývání a lhaní všem okolo Toma ničily. Miloval svého malého brášku, ale chtěl mít normální život. Chtěl mít přítelkyni, se kterou jednou založí rodinu. Všechny ty dny prožité s Billem byly krásné, ale oba věděli, že to jednou budou muset zastavit. Přestat být pošetilí a začít žít jako všichni ostatní. „Domluvili jsme se, že to jednou stopneme a já si myslím, že čím víc to budeme oddalovat, tím to pak bude těžší.“
„Ty už mě nemiluješ?“ kníknul Bill a velké hnědé oči se mu leskly slzami.
„Pro Krista, Bille, víš, že tě miluju a nikdy nepřestanu, ale tohle mezi námi není normální.“ Pomalu ale jistě ztrácel trpělivost. Věděl, že mu to bratříček nebude usnadňovat, ale byl pevně rozhodnutý.
„Bojím se, že tě časem ztratím úplně. Nejdříve se se mnou rozejdeš a pak mě opustíš,“ fňuknul černovlasý a spustil dlouhé nohy přes okraj kovové židle.
„Pojď sem, ty moulo,“ přikázal Tom a vtáhnul si jej do objetí. „Mě nikdy neztratíš. Pořád budeme spolu přesně, tak jak jsme si slíbili. Na tom se nikdy nic nezmění. Slyšíš mě?“
„Slibuješ?“ třásl se mu v náručí.
„Slibuju.“
Bill si skládal oblečení do velkého kufru. Navršil na sebe poslední hromádku triček, než nahoru přihodil dva páry bot. S klapnutím jej zavřel a postavil vedle menšího zavazadla, které už leželo u dveří do pokoje. Naposledy se ohlédnul a pohledem sjel celou místnost. Nikdy tady skutečně nebyl úplně šťastný, Tom se jeho pokoji vyhýbal jako čert kříži. Jeho návštěvy by dokázal spočítat na prstech jedné ruky, a tak k tomuto místu nijak zvlášť nepřilnul.
S mírným bodnutím u srdce se obrátil, popadl své kufry a sešel do kuchyně. Uvařil si kávu, posadil se ke stolu a čekal na příchod bratra. Byly to víc než tři dny, co se doma neukázal, ale Bill si byl jistý, že brzy dorazí. Přece jen měl povinnosti, které nemohl zanedbávat. Sotva stihl dvakrát usrknout z horkého nápoje, ozvalo se z předsíně klapnutí dveří a nato do místnosti vešel Tom. Odhodil na zem svou sportovní tašku. Podle mokrých konečků vlasů a pronikavé vůně sprchového gelu Bill usuzoval, že byl v posilovně.
„Ahoj,“ houkl nepřítomně Tom. Z lednice vytáhl láhev s vodou a několika doušky se napil. Pak se otočil a zády se opřel o kuchyňskou linku. Jeho pohled ulpěl na dvou zavazadlech vedle stolu. „Někam jedeš?“ nakrčil čelo.
Bill se nadechl, aby se připravil na konverzaci, která měla přijít. „Stěhuju se,“ řekl prostě.
„Cože?“ zachmuřil se ještě víc Tom.
„My dva pohromadě už očividně žít nemůžeme. Dřív nebo později bychom se zabili. Myslím si, že nám pomůže trocha odstupu. Zůstanu teď pár dní u Shay a pak si najdu něco svého. Nějaký byt nebo něco,“ vysvětlil.
„Nemůžeš odejít,“ vyhrkl překvapeně Tom a odložil láhev na desku za sebou. Tahle možnost ho ani ve snu nenapadla. Ano, jistě. Bill často vyhrožoval, že se sbalí a odejde, ale nikdy ho nebral příliš vážně. Opravdu věřil tomu, že spolu zůstanou napořád.
„Nemyslím si, že bych měl na vybranou,“ pokrčil Bill rameny. „Já vedle tebe nemůžu žít. Nemůžu se dívat, jak jsi šťastný s někým jiným. Snažil jsem se s tím bojovat, ale nemůžu. Miluju tě a nepřestanu. Pokud tě budu mít pořád na očích, bude to pro nás pro oba pořád hrozné.“
„Ale to přece…“ koktal Tom a nemohl uvěřit tomu, co se právě děje.
„Další věc je…“ skočil mu do řeči bratr dřív, než stihl pokračovat. „Já… už nemůžu zastavit projekt Billy, jsme příliš daleko. Takže dokončím, co je rozdělané, ale nebudu domlouvat nic dalšího. Pojedu do Evropy a pak řeknu, já nevím, že v tom prostě nechci pokračovat.“
„Ale vždyť to po tobě přece nechci,“ svěsil Tom smutně ramena, vykročil dopředu a chtěl si bratra vtáhnout do objetí. Jak je to dlouho, co jej držel v náručí naposledy? Nemohl si vzpomenout. Ta myšlenka ho naprosto vyděsila. Bill před ním však ustoupil dozadu a patami vrazil do židle.
„Ne, Tome, nech toho. Měl jsi pravdu. Upínal jsem se na něco, co už dávno není. Pořád jsem to nechtěl nechat být, protože jsem doufal, že se něco změní. Ale už jsem to pochopil. Neboj se.“
„To ale neznamená, že se musíš odstěhovat,“ rozhodil Tom zoufale rukama.
„Musím,“ zašeptal Bill a marně se snažil potlačit knedlík v krku. Potřeboval odejít hned teď, dokud byl pevně rozhodnutý. Kdyby ještě nějakou dobu čelil vyděšenému pohledu svého bratra, pravděpodobně by to vzdal a zůstal by. Sklonil se a popadl do ruky ucho jednoho z kufrů.
„Ne, počkej,“ vyhrkl zděšeně Tom. „Nemohli bychom si o tom ještě promluvit?“
„Není o čem, Tome. Já vážně musím jít,“ pospíchal blonďák, protože už cítil první horké slzy kanoucí mu po tváři. Do druhé ruky vzal menší kufr a vykročil pryč z kuchyně.
„Nemůžeš takhle odejít,“ rozkřikl se za ním bratr. Několika skoky jej dohonil a pokusil se ho zastavit tím, že mu vytrhne kufr z ruky. Bill už teď přes pláč téměř neviděl.
„Tome, pusť,“ procedil skrz zaťaté zuby a začali se o zavazadlo přetahovat. Ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Ještě pár vteřin se zběsile prali o kufr, ale byl to spíš zoufalý pokus o nadvládu nad situací, než cokoliv jiného. Nakonec se Tomovi smekla ruka a ucho kufru mi vyklouzlo ze zpocené dlaně. Bohužel to nečekal, ruka mu vystřelila vzhůru a praštila Billa do obličeje, až to hlasitě mlasklo. Bill šokovaně pustil kufr, který se zaduněním dopadl na podlahu a přitiskl si dlaň na bolavou tvář.
„Pane bože, Billy. Omlouvám se. To jsem nechtěl,“ spěchal k němu Tom s napraženýma rukama.
„Praštils mě,“ vydechl šokovaně.
„Nechtěl jsem. Byla to nehoda. Vyklouzla mi ruka,“ drmolil rychle. „Odpusť mi to.“ I přes bratrovy protesty jej vtáhnul do náruče a pevně obemkl. Billovy paže zůstaly uvězněné mezi jich hrudníky. Tom ho k sobě mačkal, jako by měl strach, že když se ho nebude moct dotýkat, někam mu zmizí.
„Tolik mě to mrzí,“ přitisknul si obličej do bratrova krku a dovolil vzlyku, aby opustil jeho hrdlo. Za okamžik už smáčel Billovo tričko obrovskými slzami. „Jsem úplně v prdeli. Nevím, co mám dělat. Nechci o tebe přijít.“
Blonďák protáhl ruce mezi jejich těly a přitáhl si bratra za pas k sobě. Stáli v semknutém objetí, oba naprosto zničení a zoufalí. Bill sváděl vnitřní boj sám se sebou. Měl zůstat a dál čelit nepříjemnému soužití, nebo odejít a pokusit se naučit žít bez bratra? V Tomově hlavě se odehrával podobný souboj. Měl bratra nechat jít, nebo si ho sobecky držet u sebe?
Odtáhli se od sebe jen na takovou vzdálenost, aby se mohli podívat jeden druhému do tváře. Oba měli oči opuchlé od pláče. Bill popotáhl a utřel si nos do dlouhého rukávu trička. Tomovo nitro zaplavila něha nad tímto roztomilým gestem. Nezaváhal ani na vteřinu a věnoval bratrovi malý polibek. Nebyla v tom žádná vášeň, polibek byl příslibem bezpečí.
„Mohli bychom si o tom ještě promluvit, prosím?“ žádal Tom. Bill svěsil paže dolů a přikývl. „Pojďme si o tom promluvit.“
To, co poté následovalo, se dá označit slovy: frustrující, bolestné, zničující. Oba muži se nejdříve posadili na gauč v obývacím pokoji a jejich rozhovor začal poměrně klidně a smířlivě. Postupně však přešel v hádku obřích rozměrů, kdy nejdříve Bill hodil ovladač proti zdi, až se rozletěl přes půlku místnosti. Následně Tom kopnul do stolu, celá jeho vrchní deska se rozsypala a zem pokryly drobné úlomky skla. Křičeli, rozhazovali rukama. Div, že si zoufalstvím nervali vlasy z hlavy, aniž by dokázali dospět ke stanovisku, které by vyhovovalo jim oběma. Bill prolil spousty slz. Řval na bratra, že už jej nemůže ani vidět. Oba se poslali do patřičných míst, aby nakonec stejně skončili semknuti k sobě a šeptající si do ucha, jak se navzájem potřebují. Tichý hovor se pak znovu obrátil v zlostný křik. Takhle to pokračovalo téměř dvě hodiny, aniž by něco skutečně vyřešili. Oba vyčerpaně padli, každý do jednoho rohu gauče. Minuty ubíhaly a oni jen mlčky seděli a zírali před sebe.
„Jsem zničený,“ dostal ze sebe Bill. „Fyzicky, duševně.“ Tom na to reagoval jen krátkým přikývnutím. Neměl sílu ani na to, aby promluvil. „Půjdu spát,“ řekl Bill a ztěžka vstal z gauče.
Tom si nešel lehnout. Nedokázal by usnout, ani kdyby se o to opravdu pokoušel. Vytáhl z lednice rozpitou láhev vodky a vyšel na zahradu za domem. Odložil ji na dřevěný stůl a roztřesenými prsty vytáhl z krabičky cigaretu. Stálo ho to tři pokusy, než se mu ji podařilo zapálit. Nasál uklidňující dávku nikotinu a zahleděl se na temnou oblohu. Myšlenky v hlavě nechal proudit, aniž by jim věnoval nějakou větší pozornost. Líně se mu převalovaly jedna za druhou.
Dokouřil, típnul cigaretu do vlhké trávy a uchopil láhev. Odšrouboval víčko a přiblížil si ji ke rtům. Než se však stačil napít, jeho pohled zamířil k temnému oknu v patře. Za tím sklem, pár metrů od něj, spala ta nejdokonalejší bytost na světě. Slíbil, že nikomu nikdy nedovolí, aby bratrovi ublížil, a nakonec je to právě on, kdo se k němu chová jako ke kusu hadru. Celé ty dlouhé roky nechal Billa se trápit a sobecky si jej udržoval u sebe, protože věděl, že by to bez něj nezvládl. Odtáhl si flašku od rtů a postavil ji zpět na desku, aniž by se napil. Zoufale se zhroutil na židli a tvář si skryl do dlaní. Chová se k němu jako největší hajzl na světě a on jej i tak miluje. I přesto, že si našel přítelkyni, Billova láska nikdy nepolevila.
„Co je to se mnou?“ zašeptal znechuceně do ztichlé zahrady. Cítil třas po celém těle a bylo mu na zvracení. Pak mu hlavou proběhla myšlenka a on se jí poprvé nesnažil pohřbít hluboko ve svém nitru. Patřil k Billovi a on patřil k němu. Celé ty roky byl idiot, když se tohle v sobě snažil popřít a jediný způsob, jak docílit toho, aby byli oba šťastní, je nechat city vyplout na povrch. Znovu obrátil svou pozornost k obloze a nadechl se. Napraví to. Omluví se Billovi a vynahradí mu všechny ty roky trápení. Bude jej milovat celým svým srdcem. A nejen jako bratr. Dá mu všechnu lásku, kterou v sobě má, protože on si to zaslouží. K čertu s tím, že je to špatné. Ať klidně skoční v pekle, protože bez Billa po boku na ničem stejně nezáleží. Proč mu trvalo tak dlouho, než na to přišel? Proč mu trvalo tolik let, než si dokázal přiznat, že jediné, na čem záleží, je láska?
Vstal a zamířil dovnitř. Jako myška prošel ztichlým domem a zastavil se před dveřmi bratrova pokoje. Opatrně je otevřel a zrakem spočinul na tom spícím klubíčku. Bill vypadal malý a zranitelný. A Tom tady byl od toho, aby se o něj postaral. Už nikdy nedovolí, aby kvůli němu prolil byť jen jednu jedinou slzu. Naposledy přelétl pohledem přes bráškovu spící tvář a zavřel za sebou. Byl odhodlaný jednat, dokud má mysl čistou.
Posadil se ke kuchyňskému stolu a z džínů vytáhl mobil. Byla jedna hodina ráno, to znamená, že v Evropě bylo kolem devíti. Nadechl se, pro dodání si kuráže a vytočil známé číslo.
„Ahoj zlato,“ ozvalo se z přístroje po třech zazvoněních.
„Ahoj,“ odpověděl ztěžka Tom. „Jak to jde v Londýně?“
„Dobře, spousta práce. Znáš to. Už se moc těším domů. Jak se máš ty?“ štěbetala vesele Ria.
„Musíme si promluvit, až se vrátíš zpátky do L. A.,“ pronesl tiše a naprosto ignoroval její otázku.
„Stalo se něco?“ zpozorněla dívka.
„Nechci to řešit po telefonu. Jen prostě přijedu k tobě hned, jak se vrátíš a promluvíme si,“ vydechl Tom unaveně. Byl to opravdu dlouhý den.
„Nemůžeš mi zavolat a říct, že si chceš promluvit a nevysvětlit mi, o co jde. Teď nebudu moct myslet na nic jiného,“ rozčilovala se Ria.
Tom chvilku zaváhal, než řekl: „Fajn, chci to mezi námi ukončit. Jsi tam?“ ujišťoval se, když se nedočkal žádné odpovědi.
„Ano,“ potvrdila. „Jen se to snažím nějak zpracovat.“
„Podívej se, Rio, nejde o tebe, ale o mě. Uvědomil jsem si, že ti nedávám to, co si zasloužíš. Myslím si, že tě nemiluju tak, jak bych tě měl milovat a bude lepší to prostě skončit. Ale vážně, nechci to řešit po telefonu. Promluvíme si, až se vrátíš,“ dostával ze sebe.
„Neobtěžuj se,“ vřískla Ria a třískla mobilem. Tom si jen povzdechl a típnul svůj vlastní telefon. Věděl, že až se uklidní, bude s ním chtít mluvit. Teď jí dá prostor, aby trochu vychladla.
Už na nic nečekal a znovu zdolal schody do patra. Vstoupil do Billova pokoje a přilehl si k němu. Přitiskl se k jeho zádům a nechal se zcela pohltit pocity, které mu to přineslo. Klid, bezpečí, láska.
„Co to děláš?“ zamumlal ospale Bill.
„Pššt, dořešíme to ráno. Teď spi,“ tišil jej Tom a obmotal kolem něj paže.
„Tome, já už nechci nic řešit,“ zaskučel zoufale blonďák.
„Vlastně už nic řešit nemusíme. Měl jsi ve všem pravdu. Miluju tě a chci být jen s tebou,“ přiznal upřímně. Bill mobilizoval všechny zbývající síly a otočil se k bratrovi čelem.
„Cože?“ hleděl na něj očima široce rozevřenýma a byl si jistý, že špatně slyšel.
„Je to tak,“ usmál se Tom.
„A co Ria?“ vyhrkl Bill, než se stihl zarazit.
„Rozešel jsem se s ní,“ odpověděl prostě a stáhl si brášku na sebe.
„Já tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptal proti Tomovu hrudníku.
„Tak tomu nevěř, ale spi už. Uvěříš tomu ráno,“ přikázal Tom a sám zavřel oči. Byl rád, že si konečně mohl lehnout a nechat všechno být.
„Miluju tě, Tomi,“ ozval se znovu blonďák.
„A já miluju tebe, Billy.“
„Tome, tak už mě nenapínej. Co sis nechal vytetovat?“ Bill málem nadskakoval na sedadle pro spolujezdce. Před pár minutami společně opustili salón a Tom byl ohledně svého tetování velmi tajemný.
„Nevydržíš to až domů?“ chechtal se pobaveně Tom a chystal se nastartovat.
„Tome, prosím,“ skučel Bill jako pětiletý a odtahoval Tomovu ruku od klíčků v zapalování.
„Jak malej,“ zamumlal si pro sebe a začal vyhrnovat dlouhý rukáv. Nejdříve odhalil kormidlo umístěné nad palcem a následně kotvu na předloktí. Bill se zamračil soustředěním, a když se jeho čelo ani po pár vteřinách nevyjasnilo, Tom mu drcnul klouby prstů do brady: „No? Co na to říkáš?“
„Teda, já vím, jak moc chceš být pirát, ale čekal jsem něco jiného,“ zahuhlal Bill.
„Nelíbí se ti?“ usmíval se potutelně Tom.
„Ale jo, líbí. Já jen čekal něco osobnějšího. Něco o nás,“ přiznal upřímně a sesul se do sedačky. Když teď seděl se svěšeným rameny, vypadal hrozně malinký.
„Ale to je o nás, ty pako. Be the one to guide me,“ Ukázal nejdříve na kormidlo. „But never hold me down.“ Zapíchl prst do kotvy.
„E?“ nasadil Bill přihlouplý výraz.
„Buď ten, kdo mě povede, ale nedrž mě při zemi. Volně přeloženo,“ dodal pro vysvětlení. „Ty, Billy, jsi pro mě jako kormidlo, které mě vede tím správným směrem. Šel bych s tebou až na konec světa a celou dobu ti důvěřoval, že mě vedeš správně. Vložil bych ti do rukou vlastní život. No a ta kotva pro mě znamená, že i když budu s tebou, můžu být sám sebou. Nebudeš mi bránit v rozletu, ale vždycky se budu mít kam vrátit. Protože moje místo je po tvém boku.“
Bill těkal pohledem mezi oběma tetováními a tvář se mu pomalu měnila ze zachmuřené a zmatené k rozzářené.
„To je hezké,“ zazubil se nakonec.
„Hezké? To je všechno, co na to řekneš?“ ozval se dotčeně Tom.
„Jo, nechám si to dát taky,“ začal si Bill prohlížet levou ruku, aby našel vhodné umístění. Tom konečně nastartoval auto a rozjel se.
„Víš co, kecal jsem,“ řekl Tom po chvíli s šibalským úsměvem na rtech. “ Dal jsem si to, protože chci být pirát.“
Tady je pro představu ukázka jiného tetování, ze kterého jsem brala inspiraci na vysvětlení toho Tomova.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
Tato povídka mě skutečně dostala. Možnost, že i takto to může mezi dvojčaty být, ta zoufalá snaha nevybočit, ač vše co se kolem nich děje jasně vybočuje. Z toho až mrazí. Číst tuto povídku bylo dost emotivní, přesto a nebo právě proto, díky. Určitě bude patřit k mým oblíbeným
Naprosto souhlasím s komentářem nade mnou a jsem nadšená, že jsem si opět mohla přečíst povídku, která je založena na zcela skutečných událostech, takže by se stejně tak dobře mohla opravdu stát. I když vlastně nevím, jestli bych si to přála. Nakonec jsme sice dospěli ke šťastnému konci, ale ta cesta k němu byla vážně dlouhá a bolestná 🙁 Byla bych daleko raději, kdyby celou tu část s Tomovým odmítáním přeskočili. Ale život není růžový, a tak jsem ráda, že to dopadlo alespoň takhle! Moc díky za další úžasnou povídku, Becs!!!
Krásná a moc emotivní povídka.
Jo, tohle je jedna z možností. 🙂 Bylo to srdceryvné, úžasně jsem se v tom vyráchala, ale nakonec to naštěstí dobře dopadlo.
Trochu mi to pripomina Sibylu od Sayuri, ale nakonec to zacalo nabirat jiny smer. Kdyz Tom Billa prastil a rekl, ze mu ulitla ruka, tak jsem si rekla 'No to asi rikali vsichni ti, z kterych se nakonec stali nasilnici.' Vazne nechapu, proc to udelal. Ale knec byl alespon vtipny 😀
Ach jo… Je to tak hezká povídka… Posledních pár dní se tak nějak peru s jeho novým projektem líbí se mi, ale spíš tak nějak mě mrzí čím si musel projít nejen Bill ale i spousta z nás. Jen u něj se z toho vždy dělá viditelná věc. :/ Děkuju za povídku. Je opravdu super.
Přes samé slzy ani nevidím na obrazovku. Co mi to děláš, Becs? Takhle moc jsem u povídky už dloouho nebrečela!
Tohle bylo tak strašně depresivní! Doslova mě z toho bolelo u srdce a už po pár odstavcích jsem měla oči zalité slzami a v polovině jsem už brečela jako malá. Tohle bylo tolik bolestivé! Všechno to trápení jsem prožívala s Billem strašně moc, možná i kvůli vlastním hloupým zkušenostem, a opravdu jsem nečekala, že to nakonec dopadne dobře. Tom mě strašně štval, měla jsem chuť s ním silně zatřepat, aby se mu konečně v té jeho hlavě rozsvítilo. I když opravdu chápu jeho zmatené pocity a to, že chtěl normální život s normální přítelkyní, se kterou se může ukázat na veřejnosti, nedokázala jsem mu odpustit jak moc ublížil Billovi. Vlastně to i ke konci přiznal, že si Billa držel pořád u sebe, protože by to bez něj nezvládl, ale to, že Bill zažil roky a roku utrpení mu tehdy asi bylo jedno. 🙁
Uff, mám za sebou vážně koloběh ne moc hezkých emocí, ačkoli i přes to musím říct, že jsem si Tvou povídku užila! Čekala jsem, že povídka skončí nějak tragicky, protože celkově její průběh k tomu doopravdy směřoval. O hezkém konci se mi ani nezdálo a o to více mě potěšil a překvapil. A vlastně to nakonec bylo i vtipné s tím Tomovým kormidlem a tím, že si to nechal udělat proto, že chce být pirát. 😀 Hlavně, že jsou kluci nakonec spolu! ♥
Rozhodně Ti ale děkuji za další dokonalé zpracování povídky a hlavně za tohle téma. Tohle je ten pravý twincest, kdy kluci řeší spor sami v sobě, protože chtějí jednat morálně, ale láska je hold silnější. Bylo to sice bolestné, ale podle mě i nutné, protože ne všechno je lehké a někdy i když člověk miluje, musí dělat těžká rozhodnutí.
Opravdu moc děkuji! ♥♥♥
Asi nie som ten pravý fanúšik, lebo popravde o ich súkromných záležitostiach viem… Vlastné neviem skoro nič. Ale ako príbeh to bolo krásne a smutné. A to je aj jeden z dôvodov, prečo dúfam, že to celé nie je pravda. Nikomu totiž neželám toľko trápenia.
Milujem v príbehoch skutočné udalosti a tento je prekrásny, aj keď by som veľmi chcela aby sa v naozajstnom živote netrápili a boli obaja šťastní. Tu to skončilo krásne, ale obaja a asi hlavne Bill to mal príliš ťažké. Tomov vzťah ho musel príšerne bolieť. Som rada, že sa Tom rozhýbal a uvedomil si čo je dôležité:) Veľmi pekne ďakujem za poviedku.
Becs, tohle bylo krasne… emotivni, silne, napjate, komplikovane, ale prece vyresene! Moc se mi to libilo! Jakmile jsi rekla "twincestnim pohledem", bylo mi jasny, ze se tam neco stane (co neni nikterak "verejne") a tajne jsem doufala, ze jim osud zpecetis spolecnou laskou nadosmrti:) Sice jsem to ted nesledovala delsi dobu, takze o projektu Billy vim akorat to, cos napsala v uvodu (ale na pochopeni myslim stacilo:)… Do posledni chvile jsem si nebyla jista, co se nakonec stane, byla tu moznost, ze Bill opravdu odjede a samo ho to prejde a naopak Tom bude pro zmenu tim chudakem milujicim, anebo ze se Bill za tim oknem nejak zabije (kdyz byl Tom v te zahrade), diky bohu k nicemu takovemu nedoslo (docela dobre by ale mohlo, ta osudovost tomu nahrava a jsem rada, ze si takovy scenar Becs nevybrala:) Mimochodem ta scena, kdy se Bill sesypal v kuchyni na podlahu a tvari lezel na zemi a pral si umrit…nejhlubsi zoufalstvi, presne si to dovedu predstavit, neb jsem tohle taky zazila (ehm, a to neni prvni povidka, kde bych nasla nejakou paralelu ze sveho zivota!:D) Ne, vazne, bylo to moc pekne:)
Jen takova poznamka, kdyz tam bylo ve flashbacku: "zaseptal starsi muz"…trochu jsem se lekla:D Napadl me psycholog, jestli se z te deprese Bill nekoho nezacal navstevovat, nastesti to byl Tom.:D Starsi muz a cernovlasy chlapec, to by sedelo:D ale jako… pro me nikdy z nich nikdo nebude muz asi:D Porad je mam za chlapce a tak to asi i zustane, oni nestarnou^^:))) Tesim se na dalsi tvoje psani, protoze me fakt bavi! Mas uzasny dar cloveka psanim "strhnout" a tak nejak spravne emocne odrovnat (to si uzivam, aby bylo jasno:))