autor: Bajik
Ahoj, ahoj, ahoj všem twincestním duším:) sestřička Bajik se hlásí znovu do služby! Po shlédnutí jednoho videa jsem dostala tak nechutnou chuť jej napsat, že jsem nedělala sobotní večer nic jiného. Prosím pěkně, omluvte to, zrovna mám na hodinách jedenáct 🙂 Takže něco nějak extra propracovaného po mně nechtějte 🙂
Pěkné počtení, Bajik
Budík. To otravné pípání, co vás budí ze snů, to, které trvá tak dlouho, dokud k němu nevztáhnete ruku a neukončíte to. Pomalu jsem tedy otevřel oči a první můj pohled dnešního dne byl na sněhobílý strop nade mnou. Zhluboka jsem se nadechl. Bylo ráno. Další den přede mnou. Ten nechutný stereotyp.
Pomalu jsem si sednul a hodil nohy přes postel, stahujíc ze sebe peřinu. Kde je ta má radost ze života? Kde se stala chyba? Bylo to tím, že jsem celé dny a noci trávil sám? Všechno to bylo tak stejné. Den ode dne by se nedal rozlišit. Vstávat sám, jíst sám, usínat sám. Žít sám.
Přemýšlel jsem nad tím, když jsem si v koupelně před zrcadlem vázal kravatu, když jsem sám snídal, když jsem jel hromadnou dopravou do mé práce. Copak jsem byl opravdu tak nemožný, že o mě nikdo nestál? Nemám odstáté uši, dokonce bych řekl, že sám docela dobře vypadám. Nejsem hloupý, nepotřebuji být středem pozornosti. Asi jen… jsem obyčejný. Všední. Nudný.
Při cestě do práce jsem si všímal všech těch krásných žen. Díval se na ně, usmíval. Žádná mi úsměv neopětovala, nikdo se na mě ani nepodíval. Byl jsem jen jeden z davu. Jeden z těch, co nosí oblek, jedna z těch kancelářských krys.
Každý den v práci byl pro mě utrpení. Avšak kdyby nebylo práce, zbláznil bych se. Každé ráno jsem se rozhlédl po kanceláři, každý dělal svou práci. Telefonovali, listovali v záznamech, hledali něco v počítači. Všichni vypadali vcelku spokojeně. Každý měl svůj život. Každý měl svou rodinu, nebo se přinejmenším měl večer ke komu vrátit. Já však k nikomu… Ať už jsem seděl na svém místě, ať už jsem stál u kopírky, ať jsem dělal cokoli, nemohl jsem se přestat litovat. Litovat se, že jsem malý, vztahu neschopný chudáček.
O polední pauze jsem seděl venku, jen tak, provětrat se. Seděl jsem na lavičce a pozoroval dívku stojící poblíž. Zrovna jedla nějaký salát nebo tak něco. Byla opravdu krásná. Měla plavé vlasy splývající pod ramena a na sobě šedé šaty. Po chvíli, co jsem ji pozoroval, se na mě otočila. Podívala se na mě. Srdce mi na okamžik vynechalo úder. Šla přímo ke mně. Rty se mi stočily v úsměvu, ale plavovláska šla dál. Prošla okolo mě jako stín a vyhodila plastovou krabičku do odpadkového koše poblíž. Úsměv mi opadnul. Musel jsem mít zrovna já takovou smůlu? Povzdechnul jsem si a zadíval se před sebe.
Celý zbytek dne se také táhl v tak pochmurném stylu. Porada u nadřízeného, kdy povídal, vlastně ani nevím co, ale všichni se rozesmáli. Podíval jsem se na ně, zrovna mě vytrhli z mého snění, a usmál jsem se lehce taky, i když jsem nevěděl čemu. Jen jsem nechtěl vypadat jako blbec. Vlastně jsem tak už nejspíš vypadal.
Poté, když jsem jel zase domů, sedl jsem si nešikovně na volné místo před zamilovaný pár. Připadal jsem si strašně, když jsem se tak na ně díval a záviděl jim. Vlastně to bylo všechno, co jsem chtěl. Být zamilovaný. Raději jsem se zahleděl z okna…
Doma mě na záznamníku čekal jen vzkaz od matky. Vlastně, co jsem mohl čekat jiného? Že by mi nějaká slečna nechala vzkaz? Nebo někdo z mých přátel? Ne, z takových báchorek jsem už vyrostl. Za mámina klevetění jsem si ohřál jídlo, stihnul se najíst. Znovu mě ujistila, že mě miluje a já znuděně padnul do peřin a zhasnul lampu.
…
Tak to šlo den co den. Jen jsem střídal obleky a kravaty a otáčel dni v kalendáři. Jenže jednou, po stejně dlouhé cestě hromadnou dopravou do práce, přes všechno úsilí nemyslet na to, že jsem sám, a jak to tak vypadalo, navždy budu, jsem ho uviděl. Rozhlížel jsem se jen tak po kanceláři, a potom jsem se podíval z okna do protějšího z vedlejší budovy. Seděl tam u počítače. Nejdřív jsem si myslel, že to je dívka, ale byl to chlapec. Měl krásné tmavé vlasy a jemné rysy v obličeji. Na sobě měl bílou košili s rukávy vyhrnutými až po lokty a tmavou vestu.
Díval jsem se na něj, vlastně přímo zíral. A pak se otočil přímo na mě. Na kratičký moment se mi podíval do očí. Uhnul jsem pohledem k vlastní práci a rozhlédl se po kanceláři, jestli mě náhodou někdo nesleduje. Potom jsem sehnal všechnu odvahu a podíval se zpátky. Teď tam stál už i nějaký muž a ukazoval mu něco ve složkách. Byl jsem jím fascinovaný. Byl krásný. I přes ty metry, které nás od sebe dělily, jsem viděl, jak je krásný. Když muž odešel, dlouze se za ním usmál. Měl tak nádherný úsměv!
Stále jsem na něj zíral, sledoval jsem, jak jeho prsty lehce přejíždějí po písmenkách na klávesnici. Pak se jeho hlava z ničeho nic zvedla a podíval se mým směrem. Zpanikařil jsem a znovu odvrátil hlavu. Snažil jsem se dělat, že něco dělám, ale nešlo to. Koukal na mě, určitě na mě koukal. Otočil jsem lehce hlavu na bok a podíval se do jeho okna. Koukal po mně očkem. Dělal svou práci, ale ne dlouho. Opřel se o stůl a zadíval se na mě. Ale… Díval se vlastně opravdu na mě? Ustrašeně jsem se podíval okolo sebe, ale nikdo se ven nedíval, každý dělal svou práci. Díval se tedy na mě.
Nějak jsem zahodil ostych a zadíval se na něj. Však on se na mě taky díval. Poté se otočil a něco načmáral na papír. Panebože, byl jsem nejistý, co tam bude napsáno. Nečum? Co zíráš? Otočil se s papírem na mě a vystavil jej do okna.
Vyfoť se, stálo na papíře. Lehce se na mě usmíval. Musel jsem vypadat strašně vystrašeně, jak vyoraný křeček nebo něco podobného. Zaskočilo mě to. Znovu jsem se ohlédl, jestli to někdo vidí nebo ne. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem si jej nevšimnul. Když jsem se otočil zpátky, už měl v ruce další papír.
Dělám si srandu. Rozesmál se, když viděl můj výraz. A mně se opravdu ulevilo. Usmál jsem se taky. Možná to bylo v tomhle, možná jsem byl jen moc plachý a vyděšený ze všeho. Pohotově měl připravený další papír. Bylo na něm napsané jeho jméno.
Bill
Rozhlédnul jsem se po svém pracovním stole a hledal kus čistého papíru. Když jsem nějaký našel, uchopil jsem černou fixu a naškrábal na něj své jméno. Rychle jsem ještě zkontroloval, jestli se někdo dívá a poté jsem papír přidržel u okna tak, aby si jej mohl přečíst.
Tom
Usmál se na mě a znovu něco načmrkal na papír. Nedočkavě, jako malé dítě o Vánocích, jsem čekal, co napíše. Cítil jsem se zvláštně. Mohl jsem se na první pohled zamilovat?
Rád tě poznávám
Usmál se na mě, a teď se ode mě očekávalo, že napíšu něco taky. Připadal jsem si jako zamilovaný školák.
Taky tě rád poznávám, načmáral jsem na papír tak, aby to přečetl, ukázal mu to a usmál se.
Úsměv mi opětoval a potom se vrátil ke své práci. To samé jsem udělal i já a celý můj den byl radostnější. Usmíval jsem se a asi opravdu bylo něco málo pravdy na tom, že s úsměvem jde všechno líp. Cítil jsem se líp, spadl ze mě splín. A já doufal, že už se nikdy nevrátí.
Svůj poslední vzkaz jsem si po příchodu domů připnul magnetkou na lednici a neubránil jsem se úsměvu. Byl jsem si jistý, že pokaždé, když se na něj podívám, má nálada o něco málo stoupne a já nebudu tak zašklíbený. A opravdu to fungovalo.
…
Ráno jsem vstával rád, dokonce jsem se docela těšil do práce. Těšil jsem se, až jej znovu uvidím. Tentokrát měl vlasy stažené dozadu a na sobě tmavou košili, která lehce kontrastovala s jeho světlou kůží. Slušelo mu to a já jsem nedokázal pochopit, jak jsem si jej mohl nevšimnout už dřív. Hráli jsme přes sklo piškvorky, i když jsem měl poradu. Samozřejmě, že jsem vyhrál, ale jelikož černovlásek můj papír neviděl, nahnul jsem se na židli tak, aby jej viděl. A židle se převrhla a já se válel po zemi. Bill se mi smál, přál jsem si slyšet jeho smích. Všichni ostatní v zasedačce se na mě dívali jako na blázna a já musel být rudý až za ušima. Jak jsem se styděl, to nejde ani popsat! Odpoledne na mé lednici už viselo i vítězství v piškvorkách.
…
Další den byl ještě veselejší, tedy alespoň mně tak připadal. Ani práce mi tak nevadila. Znovu jsem jej uviděl. Řekl bych, že jsem se bezhlavě zamiloval. Do chlapce, do muže. Vždycky mi to připadalo nemyslitelné. Ale teď se to stalo.
Bylo mi fajn, ať už jsme se bavili jakkoli. Mých papírů určených Billovi na mé lednici přibývalo stále víc a víc, a já byl rád, že ten krok tehdy, před pár dny, udělal. Musel jsem říct, že jsem nikdy nebyl šťastnější. Ač jsem dělal hloupé omyly, které obyčejně zamilovaní lidé dělají, ač jsem vyrušoval ostatní při jejich práci svým hlasitým smíchem, bylo mi to jedno. Svět byl najednou veselejší, barevnější.
Stále jsme na sebe koukali, každý den jsem si připadal zamilovanější a zamilovanější. A možná bych řekl, že on se do mě taky zamiloval.
Mám tajemství
Napsal na papír a já vyčkával, co to za tajemství bude. Čekal jsem možná něco v tom stylu, že je zamilovaný nebo tak něco. Když však napsal něco na druhý papír a to něco mi ukázal, musel jsem se usmát.
Díval jsem se na tebe jako první
A pak se ve mně něco pohnulo. Psali jsme si spolu tak dlouho, tedy pokud se těch pár dní dalo považovat za dlouhou dobu. Připadalo mi, že se vlastně známe věčnost. Známe… ale jenom přes sklo. Udělal jsem posunek rukou, ať chviličku počká, a vzal jsem fixu. Když jsem tu větičku dopsal, podíval jsem se na něj. Byl netrpělivý. A já vlastně taky. Znovu jsem se podíval na list, který jsem třímal v ruce, a najednou mě přepadla obava, co když řekne ne? Jak to zvládnu, jak to unesu? Vyčkával a byl tak trošku nedočkavý. No a já byl zbabělý. Byl jsem podělaný strachy, že dělám chybu.
Když jsem se nakonec odhodlal papír ukázat, stál tam s ním zase ten muž. Bill si s ním třásl rukou, omluvně se na mě podíval a odešel. Byl jsem zklamaný. Zklamaný sám ze sebe, že jsem si to takhle podělal. Měl jsem ten list ukázat hned, neměl jsem se bát.
Chceš se sejít?
…
Další den ráno jsem nedočkavě zaklapl budík a spěchal z postele. Musel jsem mu svůj papír ukázat hned, nechtěl jsem dál na nic čekat. Opravdu jsem do práce spěchal, byl jsem naprosto hrozný. Chtěl jsem to jen už mít za sebou. Přiběhnul jsem do kanceláře a jen, co jsem dosednul na židli, vytahoval jsem z kapsy svého saka papír ze včera. Jakmile jsem jej rozložil, ukázal jsem jej jeho směrem a usmál se.
Můj úsměv klesnul spolu s mou náladou. Do Billovy pracovny přišel znovu ten muž, co jsem ho tam viděl několikrát, v zástupu s nějakým jiným mužem, který si nesl krabici plnou věcí. Znamenalo to, že Billa už neuvidím? Dali mu výpověď? Nebo odešel sám? Řekl si, že ta hra se mnou zašla daleko, a tak raději odešel? Byl jsem ještě zmatenější, když si začal vytahovat své věci na jeho stůl. Dokonce jsem byl tak zoufalý a překvapený, že jsem několikrát zabouchal na sklo. Bez výsledku. Jako by mě snad mohl slyšet…
Byl jsem úplně mimo, úplně paf. Celý můj svět se rozplynul v jediném momentě, tak jako sněhová vločka na dlani. Znovu jsem byl ten zachmuřený nudný kluk. Vyčítal jsem si to sám sobě, samozřejmě, kdybych ten papír ukázal, mohl jsem jej aspoň někdy vidět, pokud by byla jeho odpověď kladná. Ale takhle? Jsi blbec, Tome!
…
Další den vypadal stejně jako ty předešlé. Snídaně, cesta do práce, práce. Seděl jsem znovu na svém místě a dělal určenou práci, kterou jsem dělal den co den. Pokud jsem ovšem nepsal vzkazy na papír pro Billa. Ale to už teď nehrozilo. Nebyl tam. Byl prostě pryč. Mou vinou.
Dělal jsem zrovna něco na počítači, když mi světlo nepříjemně zasvítilo do očí. Snažil jsem se jej ignorovat, ale samozřejmě bez výsledku. Snažil jsem se zastínit rukou, ale ani to mi nevydrželo moc dlouho, takže jsem se nakonec podíval ven z okna, odkud světlo asi přichází. A čekalo mě překvapení!
O dvě patra výš stál v okně Bill se zrcátkem v ruce. To on mi pouštěl prasátka do očí. Nadšeně mi zamával, když viděl, že se na něj dívám. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím. Byl tam. Nevykašlal se na mě. Vlastně jak by mohl, vždyť jsme spolu nic neměli. Odběhnul někam pryč, čekal jsem, co se bude dít. Přiběhl k oknu s papírem v ruce.
Povýšili mě
Neváhal jsem ani na okamžik a na nějaký list napsal svůj vzkaz.
Můžeme to oslavit
Ukázal jsem to a Bill zase odběhnul někam z mého dohledu.
Absolutně
Nadšeně se usmíval a mně se zatajil dech. A možná mi i srdce vynechalo úder, jak jinak. Teď přišla moje chvíle.
Chceš se sejít?
Bože, byl jsem jako na trní, když černovlásek zase odběhnul něco napsat. Byl jsem tak nervózní, tak nejistý sám sebou. Bál jsem se odmítnutí. Jeho odpověď mě ale překvapila.
Myslel jsem, že se nikdy nezeptáš
A věnoval mi jeden z jeho řady krásných omračujících úsměvů. Neváhal jsem a vyletěl z kanceláře jako tornádo. Chtěl se sejít, chtěl mě potkat osobně,a to pro mě v tu chvíli bylo důležitější než cokoli jiného.
Vyběhl jsem z budovy a prodral se přes dav lidí na ulici. Zastavila mě až červená na přechodu. K mému překvapení tam už Bill stál a nejistě koukal na mě. Vlastně jsem nevěděl, co mu mám říct, jak to všechno bude probíhat. Nechtěl jsem tam jen stát jako tvrdé Y a mlčet. Chtěl jsem mu toho tolik říct.
Rozsvítila se zelená a já se jako v transu vydal směrem k němu. Byl jsem mimo. Byl jsem mu tak blízko. Stanuli jsme tvářemi k sobě, po těch několika dnech. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Byl nádherný, překrásný, tmavovlasý anděl. Chtěl jsem něco říct, ale dal si prst před pusu v gestu, abych mlčel. Ukázal mi místo slov papír a usmál se. Byl jsem jím tak okouzlený, že se mi ani číst nechtělo. Přece jen jsem se na papír podíval.
Ahoj, stálo na něm a pozdrav byl napsaný v srdci. Bill se na mě andílkovsky culil a já si přál, aby už nikdy nepřestal.
autor: Bajik
betaread: Janule
Moc pěkná povídka…
úplně úžasně napsaný 😉
fakt moc hezky převedený, úplně je vidim 😀
ježiš to bylo dokonalí.. 🙂
Úžasný! Moc pěkné.
bože to je dokonalý… <3
Nádherná,naprosto nádherná povídka!!!!!Skvěle napsaná,ty cedulky byly prostě kouzelné,celou dobu mi děj probíhal před očima,moc se mi to líbilo ♥♥♥
Páni… to bylo naprosto boží. =)
tak toto bolo krááásnee :))